Svatý filozof a mučedník Justin a jeho popis liturgie
Ke křesťanství konvertovali různí lidé – prostí i vzdělaní, Řekové i Skytové. Justin byl filozofem, který svou víru prokázal mučednictvím a podle toho bývá přezdíván i jako Filozof i jako Mučedník. Nic neodmítl, ani filozofii, ani Krista. Odmítl však pohanské bohy. Díky filozofii byl připraven na přijetí Krista a odmítnutí pohanských model, stala se pro něj oporou i v jeho novém křesťanském životě. Používal své filozofické vědomosti, když vytvářel teologii apoštolské víry.
Ve své apologetické činnosti byl vzorem pro řadu významných apologetů – Tatiana, Athenagora, Theofila, Melitona, Minucia Felixe, Tertuliána a další. Tatian obdivoval jeho vědomosti a literární nadání, nazýval ho „úžasný Justin“. Přízvisko „filozof a mučedník“ získal velmi brzy, již Tertulián ho nazývá „Justinus philosophus et martyr“. Metoděj z Olympu o něm mluví jako o muži „blízkém apoštolům co do času a ctností“.
Justin, „syn Priskův, vnuk Bakchiův“, podle jeho vlastního svědectví pocházel z Flavie Neapoli v Sýrii palestinské (vznikla na místě města Sichemu, zničeného během Židovské války, nynějšího města Náblús). Toto město obývali řečtí a římští kolonisté. Z rodiny takových kolonistů pocházel sv. Justin. Jeho rodiče byli pohané. Sám Justin hebrejský jazyk neovládal a byl vychován v pohanských zvycích.
Již v mládí cítil v sobě neodolatelnou touhu po pravdě, za nejvyšší cíl pokládal kontemplaci Božství a z toho vyplývající náboženský mravní život. Po seznámení s představiteli všemožných filozofických škol Justin nakonec konvertoval ke křesťanství.
Jedním z nejobtížnějších témat teologie, jak v té dávné době, tak i dnes, je nauka o Trojici. Pro Justina je Boží Syn Bůh, stejně jako Otec, ve stejném smyslu. To však z Jediného Boha nečiní dva bohy, tři bohy. Neznamená to návrat k pohanskému polyteismu. Bůh je jeden. Ale Syn se od Otce liší zvláštním „numerickým“ způsobem („počtem něco jiného jest“ – Rozhovor s Židem Tryfonem. 128). To znamená, že Otec, Syn a Duch Svatý jsou jedno, co do přirozenosti. Božská podstata je jedna. Ale zároveň svatý Justin rozlišuje Otce, Syna a Ducha – to je Boží trojjedinost.
200 let po smrti svatého bude o tom řečeno takto: v jediném Bohu rozlišujeme tři Osoby. Nauka o Trojici nám byla zjevena shůry, nikoliv vymýšlena skupinou intelektuálů. Bůh Otec, Syn Boží a Duch Svatý – to je náš Bůh. Křesťané ze zkušenosti vědí, že Bůh je Trojice. Věděl o tom i Justin.
A přestože trojiční teologie byla formulována dvě století po smrti svatého Justina, vidíme, jak překvapivě správně učí o Trojici. Tato vytříbená představa o Bohu nebyla jakýmsi abstraktním uvažováním či teoretickým konceptem. Justin komunikoval s Otcem a Synem v Duchu Svatém živě, na liturgii. Jeho popis bohoslužby je jedinečný. Cituje ho každý, kdo píše o církevním životě a myšlení ve 2. století. Platon napsal Apologii Sokrata, Justin Apologii křesťanství. Je znám především jako významný raně křesťanský apologeta. Jeho spisy jsou klenoty církevní moudrosti, zdroje patristického myšlení.
Justin ve své První apologii popisuje liturgii, jak se sloužila v jeho době, kolem roku 150. Nebyla to snadná doba: církev zažívala pronásledování, křesťanská shromáždění se konala nelegálně, tajně, v katakombách, v podzemí. A nelegální shromáždění vždy vzbuzují podezření. Proč se křesťané shromažďují? Komu a jak slouží? Raní křesťanští apologeti měli za úkol vysvětlit, že křesťanský způsob života není hanebný, a pomluvy, které o křesťanech šíří jejich pohanští sousedé, nemají nic společného s pravdou.
Co píše svatý Justin o liturgii? Na shromáždění věřících je přítomen přednosta (biskup nebo kněz), jáhni a čtoucí. Schůze „lidí všech buď města buď vesnice obývajících se stává v neděli“, protože „Ježíš Kristus Spasitel náš v týž den z mrtvých vstal“. Na nedělní bohoslužbě se čtou „paměti apoštolův nebo písma prorocká“. Poté biskup nebo kněz pronáší kázání: „Přednosta k následování věcí těch dobrých napomenutí a vzbuzení činí“, nabádá věřící, aby napodobovali vznešený život, který popisuje Písmo svaté. „Potom všichni společně vstáváme a modlitby konáme.“ A dále „políbením se vespolek pozdravujeme, modlení dokonavše.“ (První apologie. 65-67)
V 21. století liturgie v chrámu probíhá v podstatě stejně. Naši bohoslužbu vede biskup nebo kněz, kterému pomáhá jáhen. Žalmista čte verše ze žalmů a úryvky z apoštolských listů. Pak zní evangelium. Kněz vyjde na ambon a přede všemi shromážděnými vykládá slova Písma svatého. Nestačí slyšet dobrou zvěst od Boha, je třeba jí dobře rozumět, přijmout ji do svého nitra, učinit z ní vodítko k jednání a žít podle slova Božího. K tomu slouží kázání. Po kázání a modlitbách se duchovenstvo v oltáři pozdraví polibkem: „Kristus uprostřed nás!“
Na liturgii se koná velký vchod, zpívá se cherubínská píseň, pak modlitby a eucharistický kánon. Ve 2. století Justin popisuje stejný okamžik trochu jinak: „Po modlitbě námi vykonané chléb, víno a voda se donáší, a přednosta prosby a děkování se vší snažností činí, a lid provolává říkaje amen.“ Justin vysvětluje, proč se to dělá: „Apoštolové zajisté v pamětech svých, evangelia řečených, takto od Krista sobě poručeno míti vypravují; že totiž vzav chléb a díky učiniv, pravil: “To čiňte na mou památku, to jest tělo mé;“ a vzav podobně kalich a díky učiniv, pravil: “Toto jest krev má“. Zmiňuje Justin i Svatého Ducha: „Ve všem, co obětujeme, chválíme Tvůrce všeho míra skrze Syna jeho Ježíše Krista a skrze Ducha Svatého.“ (První apologie, 65-67)
I dnes kněz pronáší Kristovo přikázání o jeho těle a krvi před celým shromážděním. Lidé se v tuto chvíli tiše modlí. A sbor jménem všeho lidu odpovídá: „Amen.“ Pak zní: „Tebe opěváme, tobě dobrořečíme, tobě děkujeme, ó Pane, a modlíme se k tobě, Bože náš.“ Nezapomněli jsme na Krista, neztratili jsme své duchovní spojení s ním. Tak to bylo, je a vždy bude.
Proč se křesťané scházejí? Co nám o tom říká svatý Justin? Během liturgie si církev připomíná Kristovo ukřižování a zmrtvýchvstání. Křesťané se shromažďují, aby se podíleli na svátosti vína a chleba, na svátosti díkuvzdání. Toto je duchovní pokrm – Tělo a Krev Kristova. Přijímáním duchovního pokrmu se pokřtěný člověk sjednocuje se samotným Kristem.
Justin vydává krásné svědectví o eucharistii. Popisuje nejen viditelnou stránku bohoslužby, ale i onu neviditelnou, která je podstatou toho, co se děje. Pro cizího člověka se chléb a víno na liturgii neliší od každodenního pokrmu. Svatý Justin však ví ze zkušenosti, že na liturgii se obyčejný chléb a víno stávají neobyčejnými, nadpozemskými. Jsou Tělem a Krví Krista: „Pokrm ten se u nás nazývá eucharistie, jehož nikomu jinému se nedopouštíme přiúčastniti, jediné tomu, jenž věří všecko pravdou býti, co se u nás učí, a jenž obmytím na odpuštění hříchů a na obrození obmyt jest a takto žije, jak Kristus přikázal. Nebo nepřijímáme pokrmu toho, ani nápoje toho jako obecného; nýbrž jako skrze slovo Boží Ježíš Kristus spasitel náš se vtělil a tělo a krev pro spasení naše měl: takto i vyučeni jsme, že pokrm onen, skrze modlitbu slova od něho pocházejícího posvěcený, jímž se krev a tělo naše skrze proměnu živí, jest tělem a krví vtěleného onoho Ježíše.“ (První apologie, 66)
Věřící jsou sjednoceni s lidskou přirozeností Krista, a tedy i s jeho Božstvím. Jestliže nás běžné jídlo posiluje fyzicky, duchovní pokrm nám dává více – jsme posíleni v Kristu, zduchovnění duší i tělem.
Justin Filozof mluví i o chudých, sirotcích a vdovách, nemocných: „Kdo zámožní jsou a volni, kolik kdo chce, podle vůle uštědřují; a co takto sebráno bývá, u přednosty se ukládá, který přispívá sirotkům a vdovám a těm, jenž pro nemoc anebo pro jinou příčinu nuzní, neb v okovech jsou, příchozím také, slovem, on opatrovníkem jest všech v potřebě postavených.“ (První apologie, 67)
Proč o tom píše? Charitativní sbírky v církevní společnosti nejsou odděleny od bohoslužby, jako by byly vetkány do samotného bohoslužebného řádu. Takto křesťané projevují lásku k bližnímu a k Bohu. Skutky, nejen slovy. Láska k Bohu posiluje lásku k bližnímu. Sjednocení s Bohem upevňuje jednotu všech křesťanů: chudých i bohatých, prostých i vzdělaných, Řeků i Židů.
Při čtení Apologie svatého Justina Mučedníka a jeho inspirujících řádků o liturgii se člověk dotýká živého svědectví prvních křesťanů. Uplynula dvě tisíciletí, ale pravoslavná liturgie zůstala ve všech hlavních rysech stejná. Církev se ničeho nevzdala. Vše, co předal Kristus, uchovává jediná svatá apoštolská církev dodnes. Je v ní vše, co člověk potřebuje.
To, o čem píše sv. Justin, platí i dnes: „My ale takto toho, jenž ve víře s námi za přesvědčením svým se shoduje, obmyvše, k bratrům tak jmenovaným vedeme tam, kde shromážděni jsou, společné modlitby za sebe, za osvícence, a za jiné všude veškery lidi velesnažně činiti hodlajíce, abychom co pravdy učenci také co dobří ve skutcích obcovatelé a příkazův zachovavatelé shledáni býti, a takto spasení věčného dostihnouti mohli.“
Redakce
Pro citáty z děl sv. Justina byl použit překlad Františka Sušila z r. 1874.
Čtěte také:
