Turínské plátno – nevysvětlitelný zázrak

„Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat.“ (Lukáš 2:34)

Během několika staletí je v katedrále italského města Turína uchováváno velké plátno dlouhé 4,3 m a široké 1,1 m. Na jeho nažloutle bílém pozadí vystupují rozmazané skvrny hnědých odstínů a rýsují se nejasné obrysy lidské postavy a mužské tváře s vousy a dlouhými vlasy. Tradice praví, že jde o plátno samotného Ježíše Krista.

V druhé polovině 14. století se tajemně objevilo v městečku Lirey u Paříže, na panství hraběte Geoffroie de Charny. Smrt hraběte skryla tajemství objevení se plátna ve Francii. Roku 1375 bylo vystaveno v místním kostele jako pravé Kristovo pohřební plátno. To přilákalo do chrámu množství poutníků. Zároveň se však objevily pochybnosti o jeho pravosti. Místní biskup Henri de Poitiers káral správce chrámu za to, že jej vystavuje jako pravé Kristovo plátno. Jeho nástupce Pierre d’Arcis získal od papeže Klimenta VII. povolení vystavovat plátno jako běžnou ikonu, nikoli však jako skutečné pohřební plátno Spasitele.

Jedna z dědiček rodu de Charny darovala plátno své přítelkyni, savojské vévodkyni. Její manžel, Ludvík I. Savojský, nechal ve městě Chambéry postavit nádherný chrám pro tuto relikvii. Později se savojská dynastie dostala na italský trůn.

Ačkoli se v různých městech ukazovala padělaná pohřební plátna, právě toto bylo lidmi považováno za pravé. Třikrát hořelo a zázračně se zachovalo. Několikrát bylo práno v oleji, aby se očistilo od sazí. Zároveň se tak snažili ověřit, jestli není namalováno, obraz po takovém zásahu zůstal.

Roku 1578 se stařičký milánský arcibiskup Karel Boromejský vydal v zimě z Milána do Chambéry uctít svaté plátno. Aby starý muž nemusel cestoval přes Alpy, plátno mu přinesli do Turína a uložili v katedrále sv. Jana Křtitele, kde se s požehnáním církevní hierarchie nachází dodnes. V 18. století francouzská vojska pod velením Bonaparta zničila sbírku relikvií v Chambéry, kde bylo plátno kdysi uchováváno, zatímco Turín zůstal stranou všech bouřlivých událostí a dodnes uchovává tuto svatyni křesťanského světa.

Ohromující objev

V roce 1898 se v Paříži konala mezinárodní výstava náboženského umění. Bylo na ni přivezeno i turínské plátno, prezentované jako špatně dochované dílo starokřesťanských umělců. Bylo zavěšeno vysoko nad obloukem a před uzavřením výstavy bylo rozhodnuto jej vyfotografovat. Dne 28. května pořídil archeolog a fotograf Secondo Pia dva snímky. Jeden negativ byl poškozen, druhý o rozměrech 60 × 50 cm vložil ještě téhož večera do vývojky a oněměl úžasem: na tmavém pozadí negativu se objevil pozitivní fotografický portrét Krista Spasitele, tvář s nadpozemským výrazem krásy a vznešenosti. Celou noc pak Secondo Pia seděl v posvátném rozjímání a nemohl odvrátit pohled od portrétu Krista, který se tak nečekaně objevil u něj doma.

Ve svých vzpomínkách publikovaných v roce 1907 psal: „Svaté plátno Kristovo samo nějakým nemyslitelným způsobem představuje fotograficky přesný negativ, a ještě s obrovským duchovním obsahem! Tomuto svatému plátnu, tomuto podivuhodnému negativu v lidské velikosti, je mnohem více než tisíc let. A přitom naše nově vynalezená fotografie existuje teprve 69 let! … V těchto hnědých otiscích z Pánova hrobu se skrývá nevysvětlitelný zázrak.“

Jaký byl smysl zjevení svatého plátna na konci 19. století? Byla to doba, kdy se lidstvo znatelně odvracelo od víry. Světonázorem se stávala věda. V rozhovorech se často používala formule „věda dokázala“.

Vrcholnou protikřesťanskou údajně vědeckou literaturu představovala díla profesora teologie a historie Drévse. Dokazoval, že žádný Ježíš Nazaretský neexistoval, že Kristus a další evangelní postavy jsou mytické osobnosti bez jakýchkoli reálných historických předobrazů, že Kristus je lidový mýtus o Slunci. Jeho kniha byla radostně přijata širokou veřejností.

Proto je objevení obrazu Krista na Turínském plátně zázrakem, odpovídajícím potřebám doby.

Secondo Pia si v tu noc jasně uvědomil, že plátno není dílem lidských rukou, že žádný starověký umělec bez představy o negativu by jej nemohl namalovat, a vytvořit téměř neviditelný negativ.

Zkoumání

Později bylo Turínské plátno mnohokrát fotografováno v různých částech spektra – od rentgenového až po infračervené záření. Zkoumali je kriminalisté, soudní experti, lékaři, kunsthistorici, historici, chemici, fyzici, botanici, paleobotanici i numismatici. Byly svolávány mezinárodní syndologické kongresy (od slova sindone – plátno).

Společným závěrem vědců se stalo přesvědčení, že Turínské plátno není dílem lidských rukou, není výtvorem umělce a nese znaky hluboké starobylosti. Důkladní kriminalisté na plátně nenašli nic, co by vyvracelo evangelní vyprávění o utrpení, ukřižování, pohřbení a vzkříšení Krista; výzkum pouze doplňuje a zpřesňuje svědectví čtyř evangelistů. Někteří začali nazývat Turínské plátno „pátým evangeliem“.

A právě v době tohoto narůstajícího triumfu se na konci roku 1988 objevila senzační zpráva: podle radiokarbonové metody je stáří Turínského plátna pouze 600–730 let, tedy je třeba jej datovat nikoli do počátků křesťanské éry, ale do středověku, do let 1260–1390.

Turínský arcibiskup tyto výsledky přijal a prohlásil, že ani on, ani Vatikán nikdy nepovažovali svaté plátno za relikvii, nýbrž k němu přistupovali jako k ikoně.

Mnozí si s úlevou i škodolibostí oddechli: „Mýtus je vyvrácen.“ Ačkoli bylo opakovaně dokazováno, že plátno není dílem lidských rukou, znovu se objevily pokusy připsat ho štětci Leonarda da Vinciho či jiného velkého umělce. Autoři takových poznámek v populárních časopisech se nezamýšlejí nad tím, jak by mohl středověký malíř vytvořit obraz ve formě negativu, když ještě neexistovaly žádné představy o fotografii.

Kromě toho plátno zobrazuje takové anatomické detaily lidského těla, které středověcí mistři neznali. A nakonec na Turínském plátně nejsou žádné stopy barev. Pouze na jednom místě na okraji bylo lehce znečištěno barvou, možná tehdy, když z něj Albrecht Dürer v roce 1516 pořizoval kopii.

V souvislosti s radiokarbonovým datováním vyvstávají otázky:

jsou výchozí analytická data a na jejich základě provedené výpočty správné;
jak tyto výsledky souvisejí se všemi ostatními údaji, které se přímo či nepřímo týkají problému původu a stáří Turínského plátna.

Prvním faktem, který jednoznačně svědčí ve prospěch starověkého blízkovýchodního původu plátna, je samotná tkanina – jde o lněné plátno tkané keprovou vazbou 3:1. Takové tkaniny se vyráběly na Blízkém východě, zejména v Sýrii, během 2.–1. století př. n. l. a až do konce 1. století n. l. a získaly název „damašek“. V dřívějších ani pozdějších dobách nejsou známy. Byly drahé. Použití „damašku“ pro plátno svědčí o majetnosti Josefa z Arimatie a o jeho úctě k Ukřižovanému. Kromě lnu bylo ve tkanině nalezeno i několik vláken bavlny předoasijského typu.

Přijmeme-li radiokarbonové výpočty stáří plátna a jeho pozdně křesťanský evropský původ, jsme povinni vysvětlit, odkud a jak se ve 13.–14. století objevila tkanina vyrobená způsobem, který byl ztracen před více než tisíci lety. Jakým vědeckým potenciálem by museli disponovat „mystifikátoři“ středověku, aby dokázali předvídat všechny tyto detaily, včetně použití vláken bavlny rostoucí pouze v Přední Asii?

Ve prospěch starobylosti plátna svědčí i otisky mincí, jimiž byly zakryty oči Zesnulého. Jde o velmi vzácnou minci – „Pilátův haléř“, raženou pouze kolem roku 30 n. l., na níž je nápis „císař Tiberius“ – TIBEPIOY KAICAPOC – uveden s chybou – CAICAPOC. Mince s touto chybou nebyly numismatikům známy až do zveřejnění fotografií Turínského plátna. Teprve poté bylo v různých sbírkách nalezeno pět podobných mincí. „Pilátův haléř“ určuje nejstarší možnou dobu pohřbu – 30. léta n. l. Nelze předpokládat, že by středověcí falzifikátoři dokázali (a už vůbec fyzicky mohli) použít při výrobě padělku natolik vzácné mince z 1. století.

Charakter tkaniny a otisk „Pilátova haléře“ na plátně umožňují datovat jeho vznik přibližně mezi 30. lety a koncem 1. století n. l., což plně odpovídá chronologii Nového zákona.

O starobylosti plátna svědčí také detailní přesnost římské popravy ukřižováním a židovského pohřebního rituálu, které se staly známými až díky archeologickým vykopávkám posledních desetiletí. Zvláštní vědeckou hodnotu mají ostatky jistého Ioachanna, podrobně popsané v práci J. Wilsona. Takovými znalostmi středověk samozřejmě nedisponoval. Některé detaily si tehdejší lidé představovali jinak – například zatloukání hřebů nikoliv do dlaní, jak je zobrazováno na ikonách, včetně středověkých, ale do zápěstí. Dodejme, že stopa po hřebu na plátně svým tvarem a velikostí přesně odpovídá hřebu uchovávanému v kostele Svatého Kříže v Římě, který je podle tradice jedním z hřebů, jimiž byl Kristus ukřižován. Mohli by snad falzifikátoři při vytváření padělku studovat hřeby z různých epoch a určených pro různé účely?

Křižácká krádež?

Odpůrci starověkého původu plátna obvykle poukazují na údajnou absenci jakýchkoli spolehlivých historických zmínek před rokem 1351, kdy bylo vystaveno v chrámu v Lirey. Ve skutečnosti však bylo plátno dobře známo v Byzanci a bylo považováno za jednu z největších svatyň. Svědčí o tom četné historické dokumenty.

Ve starobylé mozarabské liturgii, která podle tradice sahá k apoštolu Jakubovi, bratru Páně, se říká: „Petr a Jan spěchali společně ke hrobu a uviděli na plátnech jasné stopy, zanechané tím, který zemřel a vstal z mrtvých.“

Podle tradice bylo plátno nějakou dobu uchováváno u apoštola Petra a poté předáváno z učedníka na učedníka. Ve spisech předkonstantinovské éry se téměř nevyskytuje, protože šlo o příliš velkou svatyni, pohanští úředníci by ji mohli záměrně zničit. V době častých pronásledování byly ničeny předměty křesťanského kultu, zejména knihy, především evangelia, která byla ukrývána a na bohoslužby přinášena jen na krátkou dobu. Existuje názor, že plátno Ježíše Krista bylo dlouhou dobu uchováváno v Edese, dnešní jihovýchodní Turecko, u potomků krále Abgara. Po legalizaci křesťanství za císaře Konstantina se zmínky o plátně stávají poměrně četnými.

Je známo, že sestra císaře Theodosia II., svatá Pulcherie, roku 436 uložila Kristovo plátno do baziliky přesvaté Bohorodice v Blachernách u Konstantinopole. O svatém plátně se ve svém dopise zmiňuje i svatý Braulion, biskup ze Zaragozy.

V roce 640 galský biskup Arnulf popisuje svou pouť do Jeruzaléma, zmiňuje svaté plátno a uvádí jeho přesné rozměry. O jeho přítomnosti v Jeruzalémě na počátku 9. století svědčí Epifanios Mnich. Návrat plátna z Konstantinopole do Jeruzaléma v 7. století pravděpodobně souvisel s rozvojem obrazoborectví v Byzanci (635–850) a s hrozbou jeho zničení.

Na konci 11. století se znovu objevují zprávy o svatém plátně z Konstantinopole. Císař Alexios Komnenos ve svém dopise Robertovi Flanderskému uvádí, že „mezi nejcennějšími relikviemi Spasitele má i pohřební plátna nalezená v hrobě po vzkříšení“. Zmínka o „zakrvaveném Kristově plátně“ se nachází také v katalogu cařihradských relikvií opata Nikolaje Somundarsena z roku 1137. Podle svědectví biskupa Viléma z Tyru ukazoval roku 1171 císař Manuel Komnenos jemu i jeruzalémskému králi Amalrichovi I. svaté Kristovo plátno, které bylo tehdy uchováváno v bazilice Bukoleon v Konstantinopoli.

Zvláštní hodnotu má zpráva Nikolaje Mazarita, který zachránil svaté plátno před ohněm během vzpoury císařské gardy roku 1201: „Pohřební plátna Páně. Jsou ze lnu a dosud voní po pomazání; odolala rozkladu, protože zakrývala a odívala nahé, myrhou pomazané Tělo Vítěze nad smrtí.“ Překvapilo ho, že Kristus na plátně je zcela nahý – to by si žádný křesťanský umělec nedovolil.

Svědectví o zmizení plátna z Konstantinopole během vyplenění města křižáky roku 1204 podává kronikář čtvrté křížové výpravy Robert de Clari: „A mezi jinými byl i klášter Panny Marie známý jako Blacherny, kde bylo uchováváno plátno, do něhož byl zabalen náš Pán. Každý pátek bylo toto plátno vynášeno a pozvedáno k uctívání tak, že bylo možné spatřit tvář našeho Pána. A nikdo, ani Řek ani Frank, nevěděl, co se s tímto plátnem stalo po zničení a vyplenění města.“

Po zmizení z Konstantinopole plátno upadalo v zapomnění a znovu se objevovalo neznámo odkud. Několikrát bylo poškozeno požáry. Všechny peripetie jeho osudu jsou dnes historiky podrobně zmapovány (chronologickou tabulku dějin Turínského plátna od 30. let 1. století až po syndologickou konferenci roku 1977 v Albuquerque uvádí ve své rozsáhlé práci J. Wilson).

Složení pylu odebraného z tkaniny Turínského plátna a zkoumaného botanikem Freyem, který o tom referoval v Albuquerque roku 1977, potvrzuje pobyt plátna v Palestině i jeho přesuny do Byzance a Evropy. V pylu převažují buď čistě palestinské druhy, nebo druhy vyskytující se kromě okolí Jeruzaléma i v sousedních zemích (39 z 49 druhů). Evropské druhy jsou zastoupeny jen ojediněle. Freyovy závěry dobře odpovídají historickým údajům o přesunech plátna; příslušné mapy byly publikovány v odborných studiích.

Výsledky těchto výzkumů vylučují evropský původ Turínského plátna. Nelze předpokládat, že by středověcí falzifikátoři – bez jakýchkoli znalostí moderní palynologické analýzy (studia spor a pylu) a ze strachu před odhalením budoucími generacemi – cestovali z Evropy do Jeruzaléma a tam sbírali pyl rostlin rostoucích pouze v jeho okolí.

Na základě souhrnu všech těchto údajů je stáří Turínského plátna poměrně přesně určeno: mezi roky 30 a 100 n. l., a jeho blízkovýchodní původ nemůže vzbuzovat pochybnosti. Proti tomu stojí pouze výsledky určení stáří pomocí radiokarbonové analýzy.

Spolehlivost metody radiokarbonového datování ve vztahu k Turínskému plátnu

Nejprve je třeba poznamenat, že hrubé chyby při určování koncentrace C14 v tkanině jsou vyloučeny: analýzy prováděly tři nezávislé laboratoře vybavené moderní technikou a personálem vysoce kvalifikovaných odborníků. Otázka může spočívat pouze v spolehlivosti samotné metody radiokarbonového datování a možnosti jejího použití u takového objektu, jakým je Turínské plátno.

Radiokarbonová metoda byla vyvinuta v 50. letech a zakládá se na měření aktivity uhlíku C14. Tento izotop se podle současných poznatků tvoří ve vysokých vrstvách atmosféry působením kosmického záření na atomy dusíku N14. Oxidací na CO2 obsahující C14 vstupuje do globálního koloběhu uhlíku. Díky dobrému promíchání atmosféry je obsah izotopu C14 na různých geografických šířkách a nadmořských výškách prakticky stejný.

Během fotosyntézy se C14 spolu s ostatními izotopy uhlíku dostává do rostlin. Když organismus zemře, přestává přijímat nové množství uhlíku z atmosféry. V důsledku radioaktivního rozpadu se poměr C14 ke stabilním izotopům uhlíku v jeho tkáních mění. Protože rychlost rozpadu je konstantní, lze měřením obsahu tohoto izotopu v celkovém množství uhlíku určit věk vzorku podle příslušných vzorců.

Výsledky takového výpočtu budou důvěryhodné za následujících podmínek/předpokladů:

izotopové složení atmosféry v době života vzorku bylo blízké současnému;
izotopový systém vzorku byl tehdy v rovnováze s atmosférou;
izotopový systém vzorku po úmrtí organismu byl uzavřený a nepodléhal žádným změnám vlivem vnějších lokálních či časových faktorů.

Tyto tři předpoklady tvoří hraniční podmínky použitelnosti radiokarbonové chronologie.

Existuje však řada dalších faktorů, které planetárně či lokálně ovlivňují koncentraci C14 v atmosféře, hydrosféře a v rostlinných i jiných tkáních, a tím komplikují a omezují použití radiokarbonové metody pro datování.

a) Umělé nebo přírodní radiozáření. Neutrony uvolňované při jaderných a termojaderných reakcích a kosmické záření působí na N14 a mění jej na radiouhlík C14. Od roku 1956 do srpna 1963 se obsah C14 v atmosféře zdvojnásobil. Prudký nárůst C14 nastal po termonukleárních výbuších v roce 1962.

b) Změna intenzity geomagnetického pole Země ovlivňuje bombardování atmosféry kosmickým zářením, což se projevuje na koncentraci C14 v atmosféře a rostlinách.

c) Změny sluneční aktivity rovněž ovlivňují obsah C14 podle obrácené závislosti. Byl zaznamenán i vztah koncentrace C14 k výbuchům supernov a studium historických dokumentů a letokruhů stromů ukázalo výrazné změny jeho obsahu v čase.

d) Vliv sopečných plynů na specifický obsah C14 zaznamenali mnozí vědci.

e) Významný vliv na obsah C14 v atmosféře má spalování paliv. Spalování fosilního, tedy velmi starého paliva, které vzniklo před miliony let a během něhož se C14 téměř zcela rozpadl, snižuje jeho koncentraci i v atmosféře (tzv. Suessův efekt). V důsledku toho koncentrace C14 v atmosféře k roku 2010 poklesla o 20 %. Pokud se při tom dostane saze ze spalování novějších materiálů do starobylých předmětů, věk těchto předmětů určený radiokarbonovou metodou bude menší než skutečný.

Protože je často velmi obtížné zohlednit všechny faktory, které mohou narušit stav izotopových systémů (nejen uhlíkových), vyvinula geologie, kde se izotopová chronologie používá velmi široce, celou řadu kontrolních metod pro spolehlivé určení stáří. V některých případech dávají výpočty podle radiometrických metod absurdní výsledky, v rozporu se všemi ostatními geologickými a paleontologickými údaji. V takových případech je nutné získaná čísla „absolutní chronologie“ považovat za zjevně nedůvěryhodná. Někdy rozdíly v geochronologických datováních pomocí různých radioizotopových metod dosahují až desetinásobku.

Vše nasvědčuje tomu, že výpočtům stáří pomocí radiokarbonové metody je třeba přistupovat velmi opatrně a vždy je porovnávat s jinými dostupnými údaji.

Nyní zvažme, do jaké míry jsou dodrženy všechny uvedené podmínky v případě Turínského plátna.

V dějinách plátna jsou zdokumentovány události, při nichž měla tkanina být kontaminována mladším uhlíkem. V roce 1508 bylo plátno dlouho vařeno v oleji, ohříváno, myto a hodně třeno, aby se tak prokázala jeho pravost. Kontaminace mohla nastat uhlíkem z oleje; navíc při ohřívání mohl být narušen izotopový systém tkaniny. Plátno několikrát hořelo, nebo se alespoň ocitlo v požárech v letech 1201, 1349, 1532 a 1934 – stopy těchto požárů jsou dobře patrné.

V důsledku toho mohlo být plátno kontaminováno uhlíkem, který se usadil ze sazí vzniklých hořením okolních předmětů různého stáří. Jak však ukazují výpočty, aby se izotopové poměry tkaniny z počátku našeho letopočtu posunuly natolik, že by její věk byl „omlazen“ o 1200–1300 let, bylo by v 16. století nutné nahradit 20–35 % jejího složení – což vařením ani požáry nebylo možné.

Fyzik Carter předložil hypotézu, že obraz na plátně vznikl v důsledku radioaktivního ozáření tělem zemřelého. Experimentálně se mu podařilo získat podobné otisky na plátně. Otázkou zůstává, čím byla způsobena radioaktivita plátna. Byla vznesena hypotéza, že byla důsledkem vzkříšení Krista, které bylo doprovázeno určitými jadernými procesy. Samozřejmě to nebyl výbuch atomové bomby, po němž by na zdech zůstaly stíny zničených předmětů. Kristus vstal v novém těle: začal procházet zavřenými dveřmi, což předtím nedělal, atd. Důkazem pro tuto hypotézu je i skutečnost, že neviditelné na plátně pouhým okem se stává viditelným na fotografiích.

Pokud by skutečně vzkříšení Krista bylo doprovázeno nějakými jadernými reakcemi, izotopové poměry plátna by se musely změnit směrem k výraznému nárůstu obsahu C14. To znamená, že při pokusu o datování radiokarbonovou metodou by chyba ve směru „omlazení“ byla nevyhnutelná.

Pochyby o spolehlivosti výsledků určování věku Turínského plátna radiokarbonovou metodou vyjádřila řada badatelů.

Z výše uvedeného logicky vyplývají následující závěry:

Tkanina Turínského plátna není vůbec vhodným materiálem pro radiokarbonové datování, protože ji nelze považovat za izolovaný systém, který nebyl vystaven vnějším vlivům.
Studium tkaniny a otisků mincí umožňuje s dostatečnou jistotou datovat věk plátna do rozmezí 30–100 let po Kristu.
Turínské plátno má blízkovýchodní, nikoli evropský původ.
Prudké obohacení tkaniny C14 a vznik obrazu je pravděpodobně důsledkem záření v okamžiku vzkříšení Krista.

Poslední ze čtyř závěrů samozřejmě vyvolá pochybnosti u nevěřícího čtenáře. Ani věřící křesťané nejsou zvyklí považovat fakt vzkříšení Krista za předmět vědeckého zkoumání; je to otázka víry a vnitřních náboženských prožitků, které jen stěží mohou mít přírodovědecké vysvětlení.

Posudek soudních lékařů

Nicméně Turínské plátno nese přesvědčivé důkazy o vzkříšení Krista.

Jak určil znalecký posudek soudních lékařů, na těle zemřelého bylo mnoho ran, které krvácely za života – od trnové koruny, od bičování a úderů holí – a také krvácení po smrti způsobené probodnutím kopím, které podle lékařů proniklo pohrudnicí, plícemi a poškodilo srdce. Kromě toho jsou stopy krve při sejmutí z kříže a uložení přečistého Těla na plátno.

Hrozné stopy tělesného utrpení zázračně zaznamenalo svaté plátno. Kristus byl mnohokrát zbit. Bili ho holemi do hlavy, prolomili mu nosní kost. Studováním plátna vědci dokázali určit tloušťku hole, která mu zranila nos. Ze soudně-lékařského posudku známe o utrpení Ježíše Krista více detailů než z evangelií.

Jak ukazuje plátno, Krista bičovali dva vojáci: jeden vysoký, druhý nižší. Každý bič měl pět konců s připojenými závažími, aby lépe obepínaly tělo a trhaly kůži. Podle soudních expertů byl Kristus přivázán za zvednuté ruce k sloupu a bili ho nejprve po zádech, poté po hrudi a břiše.

Po ukončení bičování byl na Ježíše Krista položen těžký kříž, který měl nést na místo ukřižování – Golgotu. Takový byl zvyk: odsouzení nesli nástroje své mučivé smrti sami.

Plátno zaznamenalo hlubokou stopu od těžkého trámu kříže na pravém rameni Krista. Fyzicky vyčerpaný Kristus opakovaně padal pod tíhou tohoto břemena. Při pádu si rozbil koleno a těžký trám kříže ho bil po zádech a nohách. Stopy těchto pádů a úderů jsou zaznamenány na plátně.

Soudní lékaři dospěli k závěru, že po méně než 40 hodinách posmrtný proces zcela ustal, jinak by stopy krve, lymfy a dalších tekutin byly výrazně odlišné – po 40 hodinách by se všechny otisky rozmazaly k nepoznání. Z evangelií víme, že Kristus vstal z mrtvých 36 hodin po pohřbení.

Kriminalisté a lékaři si všimli, že tělo Ukřižovaného se oddělilo od všech krevních sraženin, všech ztuhlých stop lymfy a tekutin z perikardu, aniž by některou z nich porušilo. Každý lékař či zdravotní sestra ví, jak obtížné je oddělit obvazy od ran; sundávání obvazů bývá často horší než operace. Kristus však vyšel z plátna, aniž by jej rozvinul. Vyšel z něj stejně, jako po vzkříšení procházel zavřenými dveřmi. Kámen u hrobu nebyl odvalen pro Krista, ale aby mohly vstoupit Marie a učedníci. Jak mohlo tělo zmizet z plátna, aniž by došlo k jeho rozvinutí a odtržení látky od raněného těla?

Právě tento fakt přiměl mnohé ateisty a vědce k víře v Krista. Ale navzdory všem důkazům mnozí i dnes odmítají svědectví Turínského plátna, stejně tak jako odmítají samotného Krista.

Naše víra se nezakládá na plátně ani na racionálních znalostech. Rodí se v srdci z duchovní zkušenosti a Boží milosti.

Když na radostné zvolání „Vstal z mrtvých Kristus!“ odpovídáme „Vpravdě vstal!“, svědčíme o své víře, o svém duchovním prožitku. Kristus je v našem bohoslužebném životě, našich modlitbách a v tajině svaté Eucharistie.

Prot. Gleb Kaleda