Svaté děti v dějinách křesťanství
Prvními křesťanskými světci, a přitom mučedníky, se staly děti. „Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všecky chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců,“ praví Matoušovo evangelium (2:16). Podle církevní tradice jich bylo 14 tisíc. Tato malá světýlka ozářila svět, když do něj vstoupil Syn Boží. Semenem rodící se církve se stala krev malých mučedníků, protože padlý svět se nemohl smířit s její existencí.
Betlémské děti si své mučednictví neuvědomovaly. Církev ale zná spoustu malých mučedníků, kteří přijali smrt pro Krista dobrovolně. Slavným příkladem jsou mučednice Věra, Naděžda a Ljubov symbolizující nejvyšší křesťanské ctnosti – víru, naději a lásku. Svět pohanské krutosti a zkaženosti zaútočil na svět dětské čistoty s obrovskou nenávistí. Na rozkaz císaře Hadriána byly holčičky, jimž bylo pouze 12, 10 a 9 let, mučeny a jejich matka Sofie se musela dívat na týrání svých dětí. Tři sestry přijaly smrt a jejich matka zemřela u jejich hrobu.
Dítě je slabé a bezbranné. Mohou ho strašit věci, které v podstatě až tak strašné nejsou. Ale občas děti projevují paradoxní odvahu neobvyklou i pro dospělé. Takovým příkladem je tříletý Cyryk, jehož matka Julita byla jako křesťanka zajata a mučena. Chlapeček spěchal ke své matce a křičel: „Nechte mě jít k ní, jsem také křesťan!“ Vládce města Tarsus, kde se tento děsivý příběh odehrál, shodil dítě na kamenné schody, Julita po mučení byla sťata. Ti, kteří idealizují a romantizují pohanský svět, by měli mít na paměti podobné příběhy.
Životy dětí-mučedníků jsou hanbou pro zlobu a pýchu dospělých, jsou svědectvím toho, jak živá víra milostí Hospodina i ve slabých tělech rodí nezničitelnou sílu.
Mučednici Akvilíně bylo dvanáct let, když přijala mučednickou smrt. Žila v době velkého pronásledování (303–305). Byla dcerou vysoce postaveného velmože z fénického Byblu. Když jí bylo pět let, pokřtil ji místní biskup. Od svých deseti let Akvilína tak horlivě přesvědčovala své vrstevníky, aby opustili modloslužbu a obrátili se ke Kristu, že ji jistý Nikodém vydal prokonzulovi, jemuž bylo nařízeno pronásledovat křesťany. Úředník nechal mladou dívku mučit, ale ona svému mučiteli řekla: „Můj Bůh je se mnou, Kristus Osvoboditel. A čím víc mě budeš mučit, tím víc mi dá trpělivosti a síly.“ A skutečně ji žádné mučení nezlomilo. Anděl pomohl dívce, když ji považovali za mrtvou a nechali za městskými hradbami. Akvilína se dostala do ložnice spícího prokonzula, čímž ho vyděsila. Následující den byla sťata.
Ve věku 15 let přijala smrt velká mučednice Marina. Když ji mučitelé žádali, aby se slitovala nad svou krásou a mládím, odpověděla, že veškerá tělesná krása vadne, kdežto muka snášená pro Kristovo jméno zdobí duši a připravuje ji k věčné blaženosti. Z nebe byla k Marině zázračně seslána bílá holubice a znamení kříže. Když to pohané viděli, obrátili se ke Kristu a byli popraveni. Ani kat nechtěl mučednici usmrtit, ale světice ho prosila, aby již neprodlužoval její mučení. Třesoucí se rukou jí usekl hlavu.
Svatý mučedník Mames se dokonce narodil ve vězení, kde se za vyznání víry v Krista nacházeli jeho rodiče. Chlapečka adoptovala bohatá věřící žena. Když mu bylo dvanáct let, byl zatčen císařskými vojáky za to, že odmítl obětovat modlám na svátek Dia. Vladař se nejprve pokusil přesvědčit dítě laskavými a lichotivými slovy, ale chlapeček se ukázal být tvrdší než diamant a jeho láska ke Kristu byla žhavější než plamen. Vladař si myslel, že ho zlomí bolest, a prosil: „Jen řekni, že už jsi obětoval modlám. To stačí, abych tě propustil.“ Mames však odpověděl: „Ani srdcem, ani ústy se nezřeknu Krista, svého Spasitele, ó císaři! Naopak, děkuji ti, že jsi mi prostřednictvím utrpení umožnil ještě více milovat Krista a sjednotit se s ním, mým Králem, jenž trpěl pro mou spásu.“
Vojáci světce zbili, zlámali mu všechny kosti a hodili ho do moře. Ale Boží anděl ho zachránil. Poté Mames žil mezi divokými zvířaty a oslavoval Pána v neustálé modlitbě. Vyráběl sýr z daňčího mléka a přebytek rozdával chudým. Krátce nato ale byl znovu vězněn a mučen.
Mučitelé ho hodili do pece, ale on, stejně jako tři židovští mládenci v babylonské ohnivé peci, zpíval slávu Bohu, byv chráněn před plameny Božskou rosou. Pak ho hodili divokým zvířatům, ale ta mu olizovala nohy. Nakonec ho zabili kati a jeho duše spočinula v Božích příbytcích.
Ovšem děti a mladí lidé svědčili o své lásce k Bohu nejen mučednickou smrtí. Poté, co ustalo pronásledování křesťanů, vznikaly další příležitosti projevit svou oddanost Kristově církvi. Tak známý poustevník Simeon Stylita, jenž se stal zakladatelem nové formy askeze a strávil na sloupu 37 let, začal své sloužení Bohu ve věku 13 let. A jeho jmenovec Simeon mladší, jenž žil přibližně o sto let později, se odebral na poušť, když mu bylo pouhých 6 let.
Hodně dětí bylo zabito pro svou lásku ke Kristovi během turkokracie na území Osmanské říše. Jsou pravoslavné děti-mučedníci, kteří zahynuli od rukou katolíků. Tak v roce 1472 ve městě Jurjev (nyní Tartu v Estonsku) němečtí katolíci utopili pravoslavného kněze a 72 věřících za to, že se odmítli vzdát pravoslavné víry. Mezi nimi byl tříletý chlapeček, jehož mučitelé chtěli nechat žít. Ten ale hořce plakal, a nakonec skočil do díry v ledu za svou matkou. A během tzv. boxerského povstání v Číně v roce 1900 bylo zavražděno na 30 tisíc křesťanů různého vyznání. 222 z nich byli identifikováni jako pravoslavní, byly mezi nimi i děti. Tak osmiletému chlapečkovi jménem Jan povstalci uřízli prsty u nohou, pak ruce a o několik hodin později nos a uši, poté ho usmrtili.
Ten, kdo miluje Boha, miluje vše, co Bůh stvořil, miluje celý svět. A kdo umí milovat upřímněji než děti? Pán Ježíš řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském. A kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne“ (Matouš 18:3–5).
Redakce
