Proč první křesťané neslavili narození Pána Ježíše?

Základem svátku Narození Páně je vtělení Syna Božího – druhé Osoby Svaté Trojice. Vzhledem k významu této události by měl tento svátek okamžitě zaujmout přední postavení mezi svátky prvních křesťanů. Ovšem informace z raných písemných zdrojů naznačují jinou situaci. Narození Kristovo co do významu stojí po Pasše a Padesátnici.

Smrt je důležitější než narození

Nejstarší zprávy o slavení Narození Páně pocházejí z druhé poloviny 2. století. Důvodem tak pozdního vzniku svátku může být náboženská psychologie samotných křesťanů té doby.

První Kristovi následovníci se na narozeniny dívali jinak než pohané. Pro pohana byly narozeniny dnem radosti a den úmrtí – největším smutkem. Smrt byla odchodem do neznáma, a proto v srdci člověka vyvolávala strach a hrůzu. Římané říkali: „quo vadem nescio“ („kam jdu, nevím“). Zvláště oblíbeným mezi pohany byl zvyk slavit narozeniny bohů, císařů, slavných lidí, zakladatelů filozofických škol.

Ve starozákonní společnosti bylo očekávání Mesiáše důvodem, proč rození dětí bylo tak důležité a bezdětnost se považovala za příznak Boží nemilosti. Ovšem smrt, když i nestrašila židy úplně stejně jako pohany, také přinášela pocit nejistoty. „Když člověk zemře, copak ožije?“ ptá se starozákonní spravedlivý (Job 14:14). Nicméně narozeniny se v Písmu zmiňují jenom v souvislosti s egyptským faraonem, Antiochem Epifanem a Herodem, což samozřejmě nejsou příklady k následování.

Eusebios z Kaisareie ve svých Církevních dějinách uvádí písemnou zprávu o mučednické smrti sv. Polykarpa ze Smyrny. Mezi jiné se v dopisu píše o tom, jak setník na podnět Židů dal položit Polykarpa doprostřed hranice a spálit. „My pak jsme potom sebrali jeho kosti, vzácnější než drahokamy a dražší než zlato a důstojně jsme je pohřbili. Tam, jak jen to bude možné, dopřeje nám Pán v převeliké radosti oslavit narozeniny jeho mučednictví, jednak na památku těch, kteří závod již dokončili, jednak na památku těch, kteří jsou ochotni k témuž“ (IV., 23).

Děsivá smrt se křesťanům zdála být narozením pro věčný život. „Pokud zrno pšenice nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Pokud však zemře, přinese hojnou úrodu“ (Jan 12:24). Ani dnes církevní liturgický rok nemá svátky spojené s narozením světců. Výjimkou jsou svátky na počest Spasitele, Boží Matky a Jana Předchůdce.

Narození jako zjevení

Poté, co v Římské říši ustala pronásledování křesťanů, chtěla církev naučit věřící vážit si pozemského života jako Božího daru a ctít v Kristu jak počátek života, tak konec. Ale samozřejmě to nebyl jediný důvod pro vznik svátku Narození Páně.

Určitou roli zde sehrály i hereze, které popíraly skutečné narození Syna Božího v těle. Polemiku s nimi můžeme vystopovat již u sv. Jana Teologa: „Podle toho poznáte Ducha Božího: Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha; každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše, z Boha není. Naopak, je to duch antikristův, o němž jste slyšeli, že přijde, a který již nyní je na světě“ (1. list Janův 4:2–3).

Ovšem ani v té době se Narození Páně ještě nestalo samostatným svátkem, ale bylo součástí svátku Zjevení. Kristovo narození se slavilo spolu s jeho křtem v Jordáně. Takové spojení dvou událostí mohlo být reakcí na herezi gnostika Basilida z Antiochie, který učil, že se Ježíš stal Synem Božím skrze křest, když na něj sestoupil Duch Svatý.

U Órigena je Zjevení chápáno jako křest. V křesťanském liturgicko-kanonickém spisu Závěť našeho Pána Ježíše Krista, který se datuje někdy 3. a někdy 5. stoletím, se o svátku Zjevení píše jako o velmi známém, zde se dokonce popisují některé věroučné aspekty – o dvou přirozenostech v Kristu, o tajemství vtělení a vykoupení atd. V egyptském Fajjúmu byl archeology nalezen papyrus 4. století s textem antifony na Zjevení, v němž se zmiňuje narození Krista v Betlémě, hvězda, pastýři a křest v Jordáně.  

Význam svátku vysvětluje sv. Jan Zlatoústý. Podle něj se Spasitel zjevil před lidmi po křtu a začal své veřejné působení. Tímto světec popírá vyprávění apokryfů o zázracích konaných Ježíšem v dětství. Ale sv. Efrém Syrský chápal epifanii jako Kristovo narození. Stejný názor má i sv. Řehoř Teolog: „Nyní je svátek Zjevení neboli Narození, neboť tak se ještě říká tomuto dni. Dva názvy má jedna slavnost, protože Bůh se zjevil jako člověk skrze narození.“ Bohoslužbu svátku Zjevení v Jeruzalémě popsala poutnice Eterie, která v letech 381–384 navštívila Svatou zemi. Z jejího popisu je patrné, že tento svátek byl spíše spojen s událostí Kristova narození, bohoslužba se konala v Betlémě a po 40 dnech se slavilo Setkání Páně se Simeonem.

Narození jako samostatný svátek

Osamostatnění svátku Narození se uskutečnilo nejpozději v polovině 4. století, a především v Římské církvi. Nebylo to však definitivní rozdělení dvou svátků, protože i dnes jsou Narození a Zjevení brány jako jeden celek. Mezi nimi je jedenáct dní svátků vánočních, což je nepřetržité sváteční období. Podle svědectví Jana, biskupa nikajského, římská církev začala slavit Narození Páně jako samostatný svátek 25. prosince za papeže Julia I. (337–352).

V jednom římském kalendáři sestaveném kolem roku 354 a nalezeném na konci minulého století historikem Theodorem Mommsenem je 25. prosinec nazván „dnem narození Krista v Betlémě“. Papež Liberius (352—366), nástupce již zmíněného Julia I., při mnišských postřižinách sestry sv. Ambrože Milánského Marcelliny poukazoval jí na důležitost této události v jejím životě, protože připadla na den Narození Spasitele z Panny Marie. Z těchto a dalších svědectví plyne, že svátek Narození se začal slavit v Římě před rokem 354.

Postupně se zvyk slavit Narození Kristovo 25. prosince prosadil i na Východě. Jako první slavení tohoto svátku zavedl v Kappadokii sv. Basil Veliký (+379). Jeho přítel a spolupracovník svatý Řehoř Teolog udělal totéž v Konstantinopoli. Sv. Řehoř zahájil obrodu pravoslaví v hlavním městě Byzantské říše, kterou tehdy ovládali ariánští heretici, z malého chrámu známého jako Anastasis, což znamená „Vzkříšení“. První bohoslužba v něm byla vykonána 25. prosince 379, první událostí po obnovení pravoslaví bylo zavedení nového svátku.

V Antiochii svatý Jan Zlatoústý ve svém kázání 20. prosince roku 386 řekl, že 25. prosince se bude slavit Narození Kristovo. A v den svátku vyprávěl lidem o jeho dějinách: „Dlouho jsem toužil zažít tento den… společně s takovým množstvím lidí, a neustále jsem se modlil, aby naše společnost byla tak početná, jak ji vidím nyní. Tak se to splnilo. Ačkoli to ještě není ani deset let, co se tento den stal znám, zdá se, že nám byl dán odedávna, před mnoha lety… Proto ten, kdo by jej označil za nový a zároveň dávný, by nezhřešil. Je nový, protože se nám nedávno stal znám, a dávný, protože… proroci předpovídali jeho narození a tento den je již dlouho známý a slavný mezi těmi, kteří žili od Thrákie po Cádiz…“

Poté sv. Jan podává tři důkazy ve prospěch ustanovení této slavnosti. Za prvé, oslava tak veliké události je bohulibým činem. A jak kdysi řekl Gamaliel o činnosti apoštolů, že „je-li z Boha, nic proti tomu nezmůžete“ (Skutky 5:39), tak i sv. Jan tvrdí: „O tomto dni bych odhodlaně řekl, že jelikož Bůh Slovo je od Boha, tento sváteční den nejenže neztratil na významu, ale každým rokem se stává slavnějším.“ Za druhé, tento svátek je považován za den narození Krista, jak je patrné ze sčítání lidu zmíněného v evangeliu (Lukáš 2:1–7). A z evangelia je jasné, „že ​​Kristus se narodil při prvním sčítání lidu. A ze starých kodexů uložených v Římě může kdokoli přesně zjistit čas tohoto sčítání… Tento den jsme přijali od těch, kteří o něm přesně vědí a žijí v tom městě; ti, kteří tam žijí a po dlouhou dobu svátek slaví, i nám o tom nyní poslali zprávy. A evangelista vyznačil čas (narození Krista) proto, aby nám ten den byl znám, a aby nám ukázal prozřetelnost Boží. Ani Augustus nevydal takové nařízení svévolně a z vlastní vůle, ale protože Bůh pohnul jeho duší, aby, byť nedobrovolně, posloužil zjevení Jednorozeného.“

A za třetí, svatý Jan Zlatoústý poukazuje na to, že pokud se početí Spasitele podle evangelisty Lukáše stalo v březnu, šest měsíců po zjevení archanděla Gabriela knězi Zachariášovi, jeho narození pak mělo být v prosinci, „v tomto měsíci, kdy i slavíme tento den“.

K 5. století římská tradice slavení Narození Kristova jako samostatného svátku získala všeobecné uznání a starou tradici slavení spolu se Zjevením Páně zachovali pouze Arméni.

Archimandrita Matouš

Přeložila N. Skvarnik