Příbytek Ducha Svatého
Velký svátek Padesátnice nám připomíná, co je to církev. Lidé stojící mimo ni nazývají církev „společenskou organizací“. Se stejným úspěchem bychom mohli člověka nazvat „bílkovinným tělesem“. Z určitého hlediska je to pravda, ale taková definice nevyjadřuje podstatu. Církev je organismus, tělo prostoupené nadpřirozeným životem. Je tajemně budována Duchem Svatým.
Když vstupujeme do církve, vstupujeme do tajemství, které nekonečně přesahuje naše pochopení a představivost. Toto tajemství však samo sestupuje k nám — aby nás pozvedlo k sobě. Bůh se nám zjevuje v církvi — ve společenství věřících, které založil Kristus, které hlásá jeho slovo a zprostředkovává jeho přítomnost ve světě.
Skrze Boží zjevení poznáváme, že Bůh je jeden co do podstaty a trojjediný co do Osob. Celé Písmo svaté, Starý i Nový zákon, mluví o jediném Bohu — a rozhodně odmítá pohanskou představu, že bohů je mnoho. Čteme však, jak ti samí apoštolové, kteří odmítají mnohobožství, mluví o Otci jako o Bohu, o Synu jako o Bohu a o Duchu Svatém jako o Bohu. Pán Ježíš posílá apoštoly, aby křtili ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého (Matouš 28:19).
Kdo je Duch Svatý? Především zdůrazníme, že je to Osoba, a nikoli neosobní síla, jak se domnívali někteří dávní i novodobí heretici. V Písmu, zvláště v knize Skutků apoštolů, vidíme, jak Duch Svatý sám dává přikázání apoštolům, například: „Když konali bohoslužbu Pánu a postili se, řekl Duch Svatý: Oddělte mi Barnabáše a Saula k dílu, k němuž jsem je povolal.“ (Skutky 13:2) Ducha Svatého lze zarmoutit: „A nezarmucujte Svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení“ (Efezským 4:30); Duch Svatý má úmysly: „Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle“ (Římanům 8:27); lhát Duchu Svatému znamená lhát Bohu: „Ale Petr mu řekl: ‚Ananiáši, proč satan ovládl tvé srdce, že jsi lhal Duchu Svatému a dal stranou část peněz za to pole?‘“ (Skutky 5:3).
Apoštolský sněm v Jeruzalémě začíná své poselství slovy: „Neboť se zalíbilo Duchu Svatému i nám“ (Skutky 15:28). Duch Svatý je nepochybně Osoba a projevuje vůli — něco se mu líbí a něco ne — a svou vůli zjevuje skrze sněmovní rozhodnutí církve.
Duch Svatý je Božská Osoba. O něm říká Pán Ježíš: „A já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.“ (Jan 14:16–17)
Vidíme zde všechny tři Osoby Trojice – Otce, Syna i Ducha, jednající pro naši spásu. Zastavme se u působení Ducha Svatého. Co pro nás činí?
Duch vydává svědectví o pravdě. Jak říká Pán: „Ale Přímluvce, Duch Svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl… Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví.“ (Jan 14:26; 15:26) Duch Svatý nám dává vnitřní jistotu o pravdě evangelia. Když křesťan slyší (nebo čte) Boží slovo, Duch se dotýká jeho srdce a dosvědčuje, že je to pravda, která se týká člověka osobně. Jak říká apoštol: „Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“ (Římanům 8:16) Duch Svatý uklidňuje a utěšuje naše vyděšené a nedůvěřivé srdce a vede nás k důvěře v Boží slovo.
Křesťan není člověk, kterého někdo přesvědčil přijmout určitý systém názorů. Je to člověk, jehož se dotkl Duch Svatý. To v nás, hříšnících, vzbuzuje bázeň. Nemohli bychom ani věřit, kdyby nám Duch tuto víru nedával. „Nikdo, kdo mluví v Duchu Svatém, nemůže zlořečit Ježíši, tak jako nikdo nemůže prohlásit „Ježíš je Pán,“ jedině v Duchu Svatém“ (1. Korintským 12:3), říká apoštol Pavel. Kdyby nás Duch Svatý – jemně a zároveň mocně – nepodněcoval k pokání a víře, nemohli bychom nic: ani činit pokání, ani se modlit, ani doufat v Krista, ani vůbec toužit po tom všem.
Problém nevíry je problémem vůle, nikoli intelektu. Lidé často nevěří tomu, co jim nevyhovuje. Evangelium nevyžaduje jen změnit některé naše sklony — vyžaduje zcela přehodnotit celý náš život. Herodes chtěl zabít malého Ježíše, protože sám chtěl být králem a domníval se, že Ježíš ohrožuje jeho moc. Naším problémem je, že sami chceme být pány svého života, a když přichází pravý Pán, nejsme z toho vůbec nadšeni.
Duch Svatý nás usvědčuje z hříchu. Toto usvědčení se někdy zaměňuje s pocitem viny, ale není to totéž: Duch nevzbuzuje neurčitý tíživý pocit, nýbrž ukazuje na konkrétní hříchy, na ty stránky našeho života, které je třeba napravit.
Hřích není jen jednotlivý špatný skutek, ale prudká a zatvrzelá vzpoura, vždy připravená propuknout v nenávist k Bohu i bližnímu: „Nechceme tohoto člověka za krále!“ (Lukáš 19:14) Duch Svatý tajemně uzdravuje naše srdce a činí nás schopnými přijmout pravdu. Hřích nás činí vzpurnými a nedůvěřivými; Duch Svatý v nás buduje schopnost podřídit se a důvěřovat Kristu. Naše vůle, zotročená hříchem, získává svobodu obrátit se k Bohu.
Duch Svatý nás znovuzrozuje k novému životu. Každý dobrý podnět v našem srdci, každá touha plnit Boží přikázání, každá upřímná naděje ve Spasitele – všechno, co je v našem životě dobré a spásné, je darem Ducha Svatého. Duch Svatý totiž nejen dosvědčuje pravdu, ale především, skrze svátosti církve, nás může hluboce proměnit zevnitř. Apoštol vypočítává plody, které Duch Svatý přináší v životě věřícího: „Ovoce Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ (Galatským 5:22–23)
Zvláštní dary Ducha Svatého se udělují skrze apoštolské vkládání rukou: „Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha Svatého.“ (Skutky 8:17–18) Ti, koho apoštolové vysvětili, byli obdařeni darem světit další generaci církevních služebníků, a tak každého dnešního pravoslavného biskupa či kněze spojuje s apoštoly nepřerušený řetězec svěcení.
Je velmi důležité, že Duch Svatý sestupuje na apoštoly v den Padesátnice – v den, kdy starozákonní věřící slavili darování zákona. Starý zákon omezoval lidský hřích a vedl člověka k dobru jako vnější prostředek. Duch Svatý přichází, aby proměnil lidské srdce zevnitř. Jak se praví v proroctví: „A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.“ (Ezechiel 36:26–27)
Duch Svatý buduje církev. Svatý apoštol Pavel popisuje církev jako jedno tělo prostoupené nadpřirozeným životem: „Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem.“ (1. Korintským 12:12–13) Zůstávat ve společenství s Duchem Svatým znamená zůstávat v církvi. Pán nespasí jednotlivé pyšné osamělce, ale církev. A láska, kterou Duch Svatý buduje v srdci člověka, je především láskou k církvi.
O sestoupení Ducha Svatého na apoštoly se mluví jako o zrození církve: „Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.“ (Skutky 2:1–4) Padesátnice se stala naplněním zaslíbení vzkříšeného Spasitele: „Dostanete sílu Ducha Svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ (Skutky 1:8) Apoštolové, stejně jako následující generace křesťanů, obraceli národy ke Kristu ne svou silou ani výmluvností, ale mocí Ducha Svatého.
Skutečná přítomnost Ducha Svatého se projevuje pravou vírou v souladu s apoštolským učením, životem podle Božích přikázání a společenstvím s církví.
Duch Svatý nás vede po cestě spásy – když odpovídáme na jeho tiché volání a přicházíme do Kristovy církve.
Redakce