Náboženství v životě vyvoleného národa

Starozákonní společnost představovala teokracii (řecky theos – Bůh, kratos – moc, vláda). Bůh Stvořitel byl nejen Vůdcem a Zákonodárcem národa, ale také Soudcem. Základem sinajského zákonodárství je přikázání milovat Boha, který je nejvyšším zdrojem řádu ve společnosti a dobra pro lidi. Mravní i právní uspořádání bylo podřízeno Božímu zákonu. Proto v židovském právu neexistovalo rozlišení mezi nábožensko-obřadními, morálními a právními normami. Všechny tvořily jednotný Boží zákon, jehož ustanovení směřovala k tomu, aby se člověk neodchyloval od Boží vůle. Náboženství starověkého Izraele, jakožto první stupeň Božího zjevení, mělo výchovný význam. „Zákon nás jako pěstoun vychovával ke Kristu, abychom byli ospravedlněni vírou.“ (Galatským 3:24)

Dělení času u Židů

Den a hodina

Židé počítali den od jednoho západu slunce do druhého: „Od večera devátého dne onoho měsíce do následujícího večera se budete postit a zachovávat sobotní odpočinek.“ (Leviticus 23:32) Když chtěli označit celé denní období (tj. dvacet čtyři hodin), říkali „večer a ráno“. „Byl večer a bylo ráno, den první.“ (Genesis 1:5)

Den se dělil na tři části: ráno, poledne a večer. Existovalo také dělení na šest částí:

úsvit,
východ slunce,
denní žár (začínal kolem deváté hodiny ráno),
poledne,
denní vánek či chládek dne (tj. před západem slunce),
večer (od západu slunce do setmění).

Slovo „hodina“ (ša’a) se poprvé objevuje u svatého proroka Daniela (viz Daniel 4:16; 5:5). V biblických dobách se její délka měnila podle ročního období. Trvání jedné hodiny kolísalo přibližně od 3/4 do 5/4 naší dnešní hodiny.

Za časů Ježíše Krista se den dělil na čtyři stejné části po třech hodinách:

první hodina (od východu slunce),
třetí hodina (od devíti hodin ráno),
šestá hodina (od poledne),
devátá hodina (od tří hodin odpoledne).

Ježíš Kristus skonal na kříži v deváté hodině: „Od šesté hodiny nastala tma po celé zemi až do hodiny deváté… Ježíš znovu hlasitě vykřikl a vypustil duši.“ (Matouš 27:45, 50)

První hodina začínala východem slunce a dvanáctá končila jeho západem. Před babylonským zajetím rozdělovali Židé noc na tři hlídky:

první hlídka – od západu slunce do půlnoci,
druhá, půlnoční hlídka – trvala do zakokrhání kohouta,
třetí, ranní hlídka – končila východem slunce.

Týden

Dělení času na týdenní období sedmi dnů sahá až k počátku stvoření světa (viz Genesis 2:2–3). Týden byl přijat většinou národů: Židy, Chaldejci, Egypťany, Číňany a dalšími.

Sedmý den se u Židů nazýval sobota (šabbat – odpočinek). Byl zasvěcen Bohu na památku Božího odpočinku po šesti dnech stvoření. Ostatní dny neměly zvláštní názvy, ale označovaly se číselně – první, druhý, … šestý. „Když uplynula sobota a začínal první den týdne…“ (Matouš 28:1) V pozdější biblické době začali Židé den předcházející sobotě nazývat paraskevé (řecky „příprava“).

Měsíce

Měsíc byl určován podle fází Měsíce. Protože oběh tohoto nebeského tělesa trvá 29 a půl dne, měly měsíce střídavě dvacet devět a třicet dní. První byly neúplné, druhé úplné.

Zpočátku měly měsíce pouze číselná označení: první, druhý, třetí atd. V Mojžíšových Pěti knihách má vlastní název pouze jeden měsíc – aviv. Byl to měsíc jarní rovnodennosti a doby zrání ječmene. Čtrnáctého dne tohoto měsíce, za úplňku, se slavila Pascha. Aviv odpovídal období března až dubna.

Po návratu z babylonského zajetí byla jména měsíců převzata od Babyloňanů. Aviv začal být nazýván nisanem. V tomto měsíci (čtrnáctého dne) byl ukřižován náš Pán Ježíš Kristus.

Rok

U Židů se náboženský a občanský rok neshodovaly. Bible zmiňuje pouze náboženský rok. Ten začínal měsícem nisan. Mojžíš ustanovil, aby byl měsíc nisan (březen–duben) pro Izraelce prvním měsícem roku, protože právě v tomto měsíci je Hospodin vysvobodil z egyptského otroctví.

Po návratu z vyhnanství vznikl občanský rok, který začínal měsícem tišri (září–říjen). Podle židovské tradice, kterou přijali i někteří svatí otcové, byl svět stvořen na podzim, v měsíci tišri. Posvátný rok však nadále začínal avivem (nisanem).

Protože lunární rok byl o jedenáct dní kratší než rok sluneční, přidávali Židé každé tři roky ke dvanáctému měsíci adaru ještě třináctý měsíc. Nazýval se veadar (tj. „přidaný k adaru“). Zařazoval se mezi adar a nisan, tedy mezi dvanáctý a první měsíc. Tím se lunární rok vyrovnával roku slunečnímu.

Půsty

Podle Mojžíšova zákona byl pro všechny Židy ustanoven pouze jeden půst v roce – v Den smíření (Jom kipur) (viz Leviticus 16:29; Numeri 29:7). Každý syn Izraele však na sebe mohl dobrovolně vzít další půst. O takových půstech se často hovoří v knihách Starého zákona.

Půst mohl trvat pouze jeden den, někdy však pokračoval po mnoho dní. Prorok Mojžíš strávil na hoře Sinaj v Boží přítomnosti čtyřicet dní bez jídla a vody (viz Exodus 34:28). Stejnou dobu se postil také prorok Eliáš (viz 1. Královská 19:7–8).

Židovský půst předpokládal úplné zdržení se potravy. David po sedm dní nic nejedl (viz 2. Samuelova 12:16–21). Člověk, který se postil, si obvykle oblékal žíněné roucho, vzdával se každodenního omývání a sypal si hlavu popelem (viz 1. Královská 21:27; Nehemiáš 9:1).

Židé se k dobrovolnému půstu uchylovali:

před rozhodujícími událostmi, jejichž výsledek závisel na Božím milosrdenství (viz 2. Samuelova 12:16, 21–23; Ester 4:3 aj.),
v době upřímného pokání a pokoření před Bohem (viz 1. Samuelova 7:6; 1. Královská 21:27; Ezdráš 10:6; Nehemiáš 9:1),
k dosažení plnějšího společenství s Bohem (viz Exodus 34:28; Deuteronomium 9:9).

V době babylonského zajetí byly pro Židy ustanoveny jednodenní půsty:

devátého dne čtvrtého měsíce (tamuzu) na památku dobytí Jeruzaléma Chaldejci (587–586 př. Kr.),
desátého dne pátého měsíce (avu), kdy bylo zničeno město a vypálen chrám (viz Jeremiáš 52:12–13),
v jednom ze dnů sedmého měsíce (tišri) na památku zavraždění Gedaljáše (viz Jeremiáš 41:1–3).

Farizeus z Ježíšova podobenství se dobrovolně postil dvakrát týdně a pokládal to za svou zásluhu. U farizeů bylo zvykem postit se pátý den týdne, kdy Mojžíš vystoupil na Sinaj, a druhý den týdne, kdy z hory sestoupil.

Půsty byly mezi Židy zachovávány s mimořádnou přísností: od večera do večera, tedy po celých dvacet čtyři hodin, během nichž nejedli a zdržovali se tělesných požitků. Přitom si oblékali žíněné roucho, zouvali sandály, sypali si hlavu popelem, chodili s neumytýma rukama a hlavu si nepomazávali olejem.

Proroci však kárali vnější zachovávání půstu bez pokání a pokory, protože přivádělo k pýše a duchovní slepotě.

Posvátné časy (svátky)

Židé rozlišovali všední dny a posvátné časy (svátky). Kromě každodenní bohoslužby měl izraelský národ zvláštní dny posvátných shromáždění ustanovené na památku velkých Božích dobrodiní. Svátky měly po duchovní stránce vztah k minulosti, budoucnosti i přítomnosti vyvoleného národa.

Vztah k minulosti

Svátky nebyly pouze připomínkou posvátných událostí, ale také děkovnou oslavou velikých Božích milostí. Na Stvořitele se vzpomínalo každou sobotu (viz Exodus 20:11). Osvoboditeli z egyptského otroctví vzdávali synové Izraele díky během svátku Paschy. Svátek stánků připomínal putování pouští, dobu, kdy byl Izrael zasnouben Hospodinu, tedy kdy byla uzavřena smlouva. Ve dnech svátku Letnic bylo Bohu vzdáváno díky za sinajský Zákon, který dal svému lidu.

Předobraz budoucí plnosti milosti

Svátky zobrazovaly plnost milosti a blaženosti, která měla přijít v budoucnosti. Boží dobrodiní, jichž se národu dostalo v minulosti, byla zárukou budoucnosti a dávala naději na konečnou spásu. Tak například vzpomínka na osvobození z Egypta zvěstovala nové osvobození: přijde den, kdy bude Izrael osvobozen definitivně. „S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji. Hory a pahorky budou před vámi zvučně plesat a všechny stromy v poli budou tleskat. Místo trní vyroste cypřiš, místo plevele vzejde myrta. To bude k oslavě Hospodinova jména, za trvalé znamení, které nebude vymýceno.“ (Izajáš 55:12–13)

Požadavek spravedlivého života v přítomnosti

Svátky obsahovaly také výzvu ke spravedlivému životu v přítomnosti. Byly dny radosti. Podle chápání zbožných lidí však mohla být tato radost pravá pouze tehdy, vycházela-li ze srdce zkroušeného a očištěného. „Slyš, můj lide, svědčím proti tobě, kéž bys mě poslechl, Izraeli!“ – praví žalmista při svátku stánků (Žalm 81:9).

O svátku smíření (Jom kipur) se v celém vyvoleném národě konalo všeobecné vyznání hříchů.

Proroci neustále připomínali, že bohoslužba konaná s nevěrným a neočištěným srdcem nemůže být Bohu milá: „Nenávidím vaše svátky, jsou mi odporné, vaše shromáždění nemohu vydržet! Když mi přinášíte zápalné a moučné oběti, mně se to nelíbí. Na pokojné oběti z vašich dobytčat se nechci ani podívat,“ praví Hospodin (Amos 5:21–22).

Tato prorocká slova nevyzývají ke zrušení svátků, ale k naplnění jejich pravého smyslu.

Podle pravidelnosti se svátky dělily na:

týdenní,
měsíční,
roční,
a víceleté (opakující se po několika letech).

Podle významu byly:

velké (celonárodní),
malé (lokální).

Podle doby vzniku:

starobylé,
pozdější.

Týdenní svátky

Sobota

Týdenním svátkem Izraele byla sobota. Nazývala se královnou svátků. České slovo sobota je odvozeno přes církevní tradici od hebrejského šabbat („odpočinek“). Sobota je starší než všechny ostatní svátky. „A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo“ (Genesis 2:3).

O tom, že sobota byla ustanovena ještě před vydáním čtvrtého přikázání Sinajského zákona („Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý“ – Exodus 20:8), svědčí Písmo svaté. Již před příchodem k Sinaji, když Izraelité putovali pouští, zachovávali sobotu: „Mojžíš jim řekl: Toto praví Hospodin: Zítra je slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku. Co je třeba napéci, napečte, a co je třeba uvařit, uvařte. A vše, co přebývá, uložte a opatrujte do rána.“ (Exodus 16:23)

Sobota nebyla ustanovena pouze na památku sedmého dne po šesti dnech stvoření. Požehnání sedmého dne se spojilo také se vzpomínkou na vysvobození Židů z egyptského otroctví mocnou Boží rukou. Mojžíš říká: „Pamatuj, že jsi byl v egyptské zemi otrokem a Hospodin, tvůj Bůh, tě odtud vyvedl mocnou rukou a vztaženou paží. To proto ti Hospodin, tvůj Bůh, přikázal, abys dodržoval sobotní den.“ (Deuteronomium 5:15)

Vzhledem k mimořádnému významu soboty v životě Židů znamená slovo sobota ve Starém zákoně někdy svátek obecně, tedy den odpočinku od všech běžných životních prací (viz Leviticus 16:31). Někdy výraz sobota označoval celý týden, podobně jako u křesťanů slovo neděle kdysi označovalo nejen poslední den týdne, ale i celý týden (viz Jan 20:19).

V sobotu měli všichni Židé zachovávat odpočinek. Tento příkaz se vztahoval i na dobytek. Židé byli povinni přerušit všechny běžné domácí práce, jejichž odložení nezpůsobovalo žádnou škodu.

Proto bylo v sobotu zakázáno:

a) připravovat jídlo (viz Exodus 16:23) a rozdělávat oheň v obydlích (viz Exodus 35:3);

b) vykonávat práce mimo dům: sít, sklízet úrodu, nosit břemena a vykonávat jiné práce: „Šest dní pracuj, ale sedmého dne odpočívej; odpočívej i v době orání či žně“ (Exodus 34:21).

Prorok Jeremiáš napomíná Židy: „Tak praví Hospodin: Je-li vám život milý, neopovažujte se v sobotní den nosit náklady a přinášet je do jeruzalémských bran. Nevynášejte v sobotu nic ze svých domů a nedělejte žádnou práci, ale svěťte sobotní den, jak jsem to přikázal vašim otcům“ (Jeremiáš 17:21–22);

c) obchodovat;

d) cestovat (viz Exodus 16:29; Matouš 24:20), s výjimkou cest za zbožným účelem.

Existovala však vzdálenost nazývaná sobotní cesta. Ve Skutcích apoštolů čteme: „Tehdy se vrátili do Jeruzaléma od Olivetské hory ležící poblíž města – na vzdálenost sobotní cesty“ (Skutky 1:12). Tato vzdálenost nepřesahovala asi dva tisíce čtyři sta kroků. Nebyla stanovena Mojžíšovým zákonem, který přikazoval zůstávat v sobotu doma, ale rabínskou tradicí. Mělo se za to, že právě tak daleko stála nejvzdálenější chýše od Mojžíšova stánku v izraelském táboře během putování pouští.

e) vykonávat záležitosti spojené s občanskou službou.

Nepovolovala se dokonce ani obrana proti nepřátelům. Za časů Makabejských například nepřátelé využili sobotního klidu Židů a pobili až tisíc bezbranných lidí. Poté Židé zmírnili přísnost tohoto ustanovení: „A tehdy se usnesli a řekli: Kdokoli proti nám vytáhne do boje v den sobotní, budeme proti němu bojovat, abychom nezahynuli všichni jako naši bratři, kteří zemřeli ve svých úkrytech“ (1. Makabejská 2:41).

f) všechny činnosti, které by mohly překážet modlitbě a působení Božího slova v duši, zejména hry, tance, zábavy, veselice a všechny smyslové požitky.

„Jestliže v den odpočinku upustíš od svých pochůzek, od prosazování svých zálib v můj svatý den, nazveš-li den odpočinku rozkošným, svatý den Hospodinův přeslavným, budeš-li jej slavit tak, že se vzdáš svých cest, že přestaneš hovět svým zálibám a nepovedeš plané řeči, tu nalezneš rozkoš v Hospodinu „a já ti dovolím jezdit po posvátných návrších země a z dědictví tvého otce Jákoba tě budu živit“ (Izajáš 58:13–14).

Byly však dovoleny skutky krajní nutnosti, které nebylo možné bez škody odložit. Bylo dovoleno:

napájet zvířata (viz Lukáš 13:15),
vytahovat je z jámy (viz Matouš 12:11),
hasit požár.

V sobotu byly také připravovány a kladeny na oltář nové chleby a nové kadidlo k okuřování. Každodenní oběť byla zdvojnásobena: místo jednoho beránka byli jako zápalná oběť přinášeni dva beránci (viz Numeri 28:9).

Židé věřili, že i duše lidí, kteří již opustili pozemský život, mají účast na posvátném sobotním odpočinku a v tento den zakoušejí pokoj. Hospodin slibuje zvláštní radost a požehnání všem, kdo zachovávají sobotu (viz Izajáš 58:13–14). Proroci horlivě vystupovali proti porušování soboty (viz Jeremiáš 17:21 a násl.; 20:12 a násl.).

Ve Druhé knize Paralipomenon se píše (viz 36:21), že během sedmdesátiletého babylonského zajetí dopřál Bůh zemi odpočinek za všechny soboty a sobotní roky, které jí izraelský národ nedopřál. Toto bylo předpovězeno již svatým prorokem Mojžíšem: „Po celou dobu svého zpustošení bude země konečně užívat svých sobot; vy však budete v zemi svých nepřátel. Tehdy si země odpočine a vynahradí si své soboty“ (Leviticus 26:34).

V sobotu se měli všichni radovat a nebylo dovoleno setrvávat ve smutku. Přerušoval se dokonce i smutek po zemřelých.

Postupem času, jak v náboženském životě Izraele sílil formalismus a důraz na obřadní stránku víry, začalo být zachovávání soboty zatěžováno stále větším množstvím předpisů. Nakonec bylo zakázáno i konat dobro. V očích zákoníků porušil ochrnutý člověk, kterého Ježíš uzdravil, sobotu tím, že nesl své lože, na němž předtím ležel (viz Jan 5:9–10).

Čím více zákazů však přibývalo, tím důmyslnější způsoby jejich obcházení nacházeli představitelé pozdního rabínského judaismu. Práce vykonaná pouze jednou rukou se například nepovažovala za porušení sobotního klidu. V sobotu byl člověk omezen v délce cesty, kterou směl ujít. Pokud však na konci povolené vzdálenosti bylo schováno jídlo, mohl se tam cestující najíst a poté ujít stejnou vzdálenost znovu. Zakázána byla také jízda na zvířeti, avšak pokud byly na osla naloženy měchy s vodou, nepovažovalo se cestování za porušení zákazu, protože se mělo za to, že člověk cestuje „po vodě“.

Ježíš Kristus usvědčoval farizeje a zákoníky z bezduchého formalismu, když obviňovali Spasitele z porušování soboty proto, že uzdravoval těžce nemocné lidi. Aniž by rušil Zákon, stavěl Pán Ješíš skutky lásky a milosrdenství vůči trpícím nad obřadní předpisy: „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu.“ (Marek 2:27)

Svou smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním Ježíš Kristus zrušil obřadní závaznost starozákonní soboty. „Nikdo tedy nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobotám. To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus.“ (Koloským 2:16–17)

Svatá církev však sobotu nezrušila. Ustanovila zvláštní sobotní bohoslužbu na počest všech svatých, kteří již odpočinuli v Bohu od svých pozemských námah, a také na památku všech zesnulých. Za ně se církev modlí a vyprošuje jim od Boha pokoj a odpočinutí ve věčném životě.

Pokračování příště.

Redakce