Víra a nevíra. Proč se člověk obrací k Bohu?

Jak člověk získává víru? Proč se někteří lidé obracejí k Bohu, zatímco jiní před ním utíkají? Proč je pro jedny existence Boha očividná, zatímco pro druhé nikoli?

Mohlo by se zdát, že těžká životní situace je vážný důvod obrátit se k Bohu. Mnozí však ve chvílích bolesti a utrpení hledají útěchu v alkoholu a na Boha si vůbec nevzpomínají. Už v Písmu svatém vidíme dvě zcela protikladné reakce na Boží povolání. Apoštolové Jan a Jakub, prostí rybáři, jakmile uslyšeli Kristovo slovo, ihned opustili loď, svého otce a následovali Pána (srov. Matouš 4:21–22). Naproti tomu bohatý mladík, kterému Spasitel řekl: „Následuj mě“, zarmouceně odešel, protože měl mnoho majetku (srov. Matouš 19:16–22; Marek 10:17–22).

Obrácení člověka k Bohu je vždy určitým tajemstvím. Lidé mohou žít ve stejných společenských, kulturních, a dokonce i finančních podmínkách, a přesto se k víře často stavějí naprosto rozdílně.

Abychom lépe pochopili podstatu tohoto problému, pokusme se nejprve objasnit, co je to nevíra, tedy ateismus.

Existují dva druhy ateismu. Prvním je nevíra náhodná, způsobená životními okolnostmi, dalo by se dokonce říci ateismus z nedorozumění: člověk byl prostě vychován bez víry, a proto nemá žádnou zkušenost s duchovním světem. Takoví lidé mohou jednat v souladu s křesťanskými hodnotami, přestože je tomu nikdo neučil. V určitém okamžiku mohou víru poměrně snadno objevit – jako poklad, který byl dlouho zapomenut, ale nikdy zcela nezmizel. V takovém případě víra v člověku nezemřela, pouze spí, a může se probudit při přemýšlení o smyslu života, při obdivování přírody, pod vlivem příkladu upřímně věřících známých i v mnoha dalších situacích.

Dalším druhem nevíry je ateismus založený na přesvědčení. Je v něm určitá vnitřní nevraživost či odpor vůči duchovnímu rozměru života, člověk se odvrací od Boha podobně jako ten, koho bolí oči, odvrací zrak od slunce. Přitom si sám ateista často ani neuvědomuje skutečnou podstatu svého postoje.

Nevíra, ateismus, je především pokusem skrýt se před Bohem – zavřít si oči a říct: „Bůh neexistuje.“ Podobně se někdy snažíme utéct před vlastním svědomím, které je Božím hlasem v člověku. Z Písma svatého víme, že k něčemu podobnému došlo už v ráji. Když lidé zhřešili a porušili Boží přikázání, pokoušeli se skrýt před Boží tváří, jako by ho neviděli a jako by žádný Bůh nebyl. Hospodin tehdy oslovil Adama slovy: „Adame, kde jsi?“ A Adam odpověděl: „Slyšel jsem v zahradě tvůj hlas a dostal jsem strach, protože jsem nahý. Proto jsem se skryl“ (Genesis 3:9–10). Právě tato hříšná nahota, ztráta Boží milosti, vede člověka k tomu, že se před Bohem schovává.

Ale to není jediná příčina. Po celá staletí byl ateismus způsobem popřít myšlenku, že Bůh existuje, aby si člověk mohl ospravedlnit své hříšné sklony. Toto popření nemusí být rozumným a logickým uvažováním. Častěji vzniká hluboko v poraněné hříchem lidské duši, v našem srdci. Ateista si nevědomě říká: „Jestliže Bůh neexistuje, pak za své hříchy nenesu žádnou zodpovědnost. Žiji jen jednou, a proto je lepší užívat si života. Co bude s duší po smrti těla, mě nezajímá. A pokud Bůh není, k čemu je mi ctnost? Hmotný majetek si mohu osahat, ale co je vlastně ctnost za poklad?“

Všechny tyto postoje mohou vznikat spontánně v hlubinách padlé lidské přirozenosti a teprve později mohou získat podobu logicky uspořádaného materialistického světonázoru.

Jestliže je nevíra pokusem skrýt se před Bohem a ospravedlnit si vlastní hříchy, pak víra představuje opačnou cestu – návrat k Bohu s touhou očistit se od hříchu. Aby se však člověk mohl vrátit, musí znát cestu, a k tomu je zapotřebí hledání. Velmi často člověk dospěje k víře proto, že jeho duše náhle zaslechne jakési volání, pocítí potřebu hledat pravdu. Ještě si neuvědomuje, že mu chybí Bůh, ale už vnímá, že každodenní život nepřináší radost, není úplný. Začíná hledat smysl života, protože cítí prázdnotu a pomíjivost pozemského shonu. Je třeba dodat, že lidé zpravidla nehledají smysl života prostřednictvím čistě racionálních úvah, ale spíše intuitivně, jako odpověď na hlubokou vnitřní potřebu.

Před několika desetiletími se v médiích psalo o tragickém osudu syna jednoho amerického milionáře. Byl to mladý, úspěšný muž na vrcholu kariéry, ale přesto spáchal sebevraždu. U jeho těla byl nalezen vzkaz: „Od života jsem si vzal všechno, ale nenašel jsem v něm nic, co by mě skutečně zaujalo. Proto se s ním dobrovolně loučím.“

Tento mladík měl nejlepší auta, luxusní vily a společnost nejkrásnějších žen. Zkrátka vlastnil vše, o čem dnešní člověk obvykle sní. A přesto jeho život skončil tak tragicky. Znamená to, že navzdory veškerému blahobytu jeho duši něco scházelo – něco nesmírně důležitého. Dosáhl toho, o co většina lidí celý život usiluje, a poznal, že v pozemském úspěchu není nic výjimečného.

Každý z nás může zažit podobný pocit. Zdá se nám, že když si pořídíme vysněnou věc, získáme prestižní zaměstnání, vysoký plat nebo významné společenské postavení, konečně nalezneme klid a dosáhneme něčeho podstatného. Jenže sotva toho dosáhneme, ukáže se, že na tom není nic mimořádného, a opět nám něco schází. Vzniká pocit prázdnoty. Toužíme po neuchopitelném dobru, po plnosti života, která se před námi stále vzdaluje jako horizont, k němuž nelze dojít. Lidská duše je totiž stvořena tak, že ji může naplnit pouze Bůh. Jen nekonečný Bůh dokáže naplnit nekonečné hlubiny lidského srdce.

Svatí otcové říkají, že lidská duše je podobná slunečnici, která se svým květem stále obrací ke slunci. Stejně tak lidské srdce směřuje k Bohu, touží po něm a bez Božího světla chřadne a vadne. V podstatě neexistují lidé, kteří by nikdy nepocítili vnitřní touhu po duchovnímu životu, kteří by Boha vůbec nepotřebovali.

K víře člověka často přivádí životní krize, hluboký zármutek nebo setkání se smrtí. Tehdy se náhle ukáže, že skutečnost není taková, jak jsme si ji dosud představovali, a člověk začne toužit po něčem, co přesahuje hranice hmotného světa.

Existují početná svědectví účastníků Druhé světové války, kteří v běžném životě svou víru nijak neprojevovali, ale ve chvíli, kdy jim hrozila smrt, začínali se modlit: „Pane, přijmi mou duši.“

Jde o to, že krizová situace je takovou životní událostí, při níž cokoliv, z čeho se skládal každodenní život, ztrácí význam a člověk zůstává tváří v tvář věčnosti. Mizí vše nepodstatné, padají masky, které si nasazujeme, když v životě hrajeme určité role. Duše, která se konečně stane sama sebou, začíná nabývat zraku. A co vlastně spatří? Že existuje duchovní svět a že člověk není středem vesmíru. Že máme nebeského Otce, bez něhož nemůže být náš život skutečně šťastný.

Cest k Bohu je ovšem tolik, kolik je lidí. Někdo dochází k víře prostřednictvím poznávání přírody. Jiné přivádí Stvořitel k sobě skrze zjevné zázraky: člověku hrozila smrt, neodvratné neštěstí nebo nevyléčitelná nemoc, a najednou se vše vyřešilo šťastně a bez jakékoli zjevné pozemské příčiny. V takových chvílích člověk jasně vnímá, že pomoc přišla od samotného Boha.

Ať je však cesta jakákoli, pokud v člověku nedojde k vnitřnímu obratu, k přehodnocení hodnot, přesněji řečeno k probuzení a proměně duše, nestane se věřícím a žádné argumenty ho nepřesvědčí.

Proč se tedy takové duchovní procitnutí neodehraje u každého?

Víra bývá často ukryta hluboko v lidské duši. Jenže člověk si zvykne žít pouze tím, co je navenek. Neustále někam spěchá, něco zařizuje, je pohlcen starostmi a nikdy nezůstává sám, nezažívá chvíle ticha. Proto si té schované víry ani nevšimne. Moderní člověk je zvyklý neustále pracovat, namáhat, o něco usilovat, být vtažen do velkolepých plánů budování vlastní budoucnosti. Nemá čas zastavit se ani na okamžik a zamyslet se. Teprve když se před ním zhroutí trosky pozemského štěstí, které se snažil vybudovat, když zůstane sám, může se v něm probudit víra v Boha.

Existuje krásné přirovnání. Představte si, že po vaší pravici stojí houslista a hraje velkolepou melodii, zatímco po vaší levici pracuje dělník se sbíječkou. Dokázali byste v tom hluku rozeznat melodii houslí? Nebo byste viděli jen pohyb smyčce po strunách? Podobně je tomu i v lidském životě. Veškerý vnější ruch, spěch, množství dojmů a světských požitků nám brání zaslechnout tóny duchovního života a hlas víry, který je ukryt v hlubinách duše. Takoví lidé vidí chrámy, obdivují krásu církevního umění, vidí víru v životě svých známých, ale neslyší hlas Boží ve vlastním srdci.

Kdo dlouho pobývá v uzavřené a temné místnosti, odvykne světlu. Jeho zrak zeslábne a ztratí schopnost hledět do dálky. Podobně i uzavřenost do čistě pozemských zájmů postupně zabíjí v duši touhu po Bohu. Víra se pak člověku zdá něčím příliš vzdáleným a cizím.

Přesto může člověk Boží volání zaslechnout i uprostřed největšího životního ruchu. Sám často neví, co mu schází, ale pociťuje nespokojenost, vnitřní neklid, potřebu vyššího smyslu a pravdy. A teprve po mnoha letech najednou pochopí, že po celou tu dobu toužil po Bohu.

„Po Bohu žízním, po živém Bohu!“ (Žalm 42:3)

Víra v Boha je v každém případě zvláštním probuzením duše, kdy začíná vnímat vyšší skutečnost, duchovní svět. Podobným způsobem se v dítěti probudí hudební nadání a ono objeví krásu a řád hudebních tónů, nebo když se projeví výtvarný talent a dítě začne vnímat harmonii barev. Rozdíl je ale v tom, že dar hudebníka či malíře není dán každému, zatímco touha po Bohu je vlastní duši každého člověka.

Svatý Augustin psal ve svém Vyznání: „Stvořil jsi nás pro sebe, Pane, a naše srdce je neklidné, dokud nespočine v tobě.“ Hledání štěstí, radosti a plnosti života je v podstatě hlubokou, byť často neuvědomovanou touhou po Bohu. Ať člověk dosáhne čehokoli, bez Boha mu to nikdy nebude stačit a nenajde pokoj. Kdo však žije s Bohem, dokáže být spokojen i s málem. Právě víra v Boha dává lidské duši onen vytoužený pokoj, po němž lidské srdce od nepaměti touží.

„Bůh učinil, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko.“ (Skutky 17:27)

Redakce