Mluvení jazyky

Děkuji Bohu, že mám dar mluvit jazyky více než vy všichni, v církvi však – abych poučil i druhé – raději řeknu pět slov srozumitelně než tisíce slov jazykem neznámým (1. list Korintským 14:18–19).

Abychom správně porozuměli myšlence apoštola Pavla, je třeba zasadit tento výrok do širšího kontextu. Co znamená „mluvím jazyky“? Je zřejmé, že apoštol měl dar jazyků. Tento dar, jemuž se říká glosolálie, patřil mezi dary Ducha Svatého v apoštolské době. Prvním křesťanům byly dary Ducha udělovány k posílení jejich víry, budování církve a k duchovní proměně člověka i celého lidstva.

Kapitoly 12–14 1. listu Korintským představují nejdůležitější pramen pro pochopení a vysvětlení těchto darů. Otázka glosolálie však patří k nejobtížnějším exegetickým problémům dodnes. Tato otázka dosud nebyla definitivně vyřešena a lze se domnívat, že řešení nepřinese ani budoucnost, pokud nebudou objeveny nové dokumenty, které by na tuto problematiku vrhly nové světlo.

Někteří badatelé dochází k závěru, že glosolálie se v oficiální církvi udržela jen krátce a my neznáme žádné její teoretické zdůvodnění. Nesrozumitelné extatické „mluvení jazyky“ nebylo příliš ceněno již v rané křesťanské epistolografii. Později bylo široce využíváno gnostiky a montanisty, vyvíjelo se směrem k orgiastickým a magickým praktikám a v podstatě splynulo s pohanskou mantikou. Proto církevní spisovatelé, mezi nimiž byli Eusebios z Cesareje a Jeroným Stridonský, začali glosolálii vykládat jako posedlost zlým duchem.

V odborné literatuře se však setkáváme se dvěma přístupy k vysvětlení podstaty glosolálie:

1. je chápána jako mluvení cizími jazyky, tedy jazyky, které se člověk nikdy neučil;
2. je vykládána jako projev extatických stavů v jejich různých podobách.

Co o tomto daru víme z Písma svatého? Samotní apoštolové přijímají dar jazyků o Padesátnici po seslání Ducha Svatého: Když se ozval ten hukot, sešla se spousta lidí a byli ohromeni, protože je každý slyšel mluvit svou vlastní řečí (Skutky 2:3–11). Jinými jazyky začínají mluvit a prorokovat také učedníci pokřtění „Janovým křtem“ v Efezu poté, co je apoštol Pavel pokřtil a vložil na ně ruce (Skutky 19:6). V Cesareji pak Duch Svatý sestoupil na ještě nepokřtěné pohany naslouchající apoštolově kázání, a i oni začali mluvit jazyky (Skutky 10:46).

1. list Korintským dosvědčuje, že dar mluvení jinými jazyky byl v křesťanské obci v Korintu velmi rozšířený. Přesto však ve spisech apoštolských otců – svatého Barnabáše, svatého Klimenta a svatého Ignatia Bohonosce, tedy současníků apoštolů žijících v době, kdy byl tento dar mezi prvními křesťany ještě znám – nenacházíme o glosolálii žádné zmínky ani vysvětlení její podstaty.

Výklady a interpretace se objevují až v době církevních otců, počínaje Irenejem z Lyonu († 202), tedy v období, kdy tento dar již v křesťanském prostředí vymizel a mezi gnostiky a montanisty nabyl podoby extatického a nesrozumitelného jazykového projevu. Sv. Jan Zlatoústý (347–407) poznamenává, že tento jev je zahalen značnou nejasností, protože neznáme samotné skutečnosti, o nichž apoštol hovoří, a to, co se dělo v apoštolské době, se již neopakuje.

Ve spisech církevních otců – Cyrila Jeruzalémského, Jana Zlatoústého (Výklady Pavlových listů) a Řehoře Naziánského (Homilie 41 na Padesátnici) – se ustaluje první z uvedených pohledů na glosolálii, totiž její chápání jako mluvení cizími jazyky. Ještě významnější však je, že tito autoři vytvářejí souvislost mezi událostí Padesátnice a babylonským zmatením jazyků.

Bible učí, že na počátku existoval na zemi jediný jazyk, který Bůh dal Adamovi ještě před pádem (Genesis 2:19–20). Po babylónském zmatení jazyků však lidé začali hovořit různými jazyky: Proto se to město jmenuje Bábel, Zmatek, neboť tam Hospodin zmátl řeč všech obyvatel země (Genesis 11,1–9).

Jediný jazyk byl největším darem, ale byl lidmi zneužit k rozvíjení bouřlivých a nízkých pudů jejich přirozenosti. Když milosrdný Bůh viděl, že lidstvo vykročilo po této zhoubné cestě nepravosti a nejeví úmysl se z ní vrátit a činit pokání, rozhodl se mimořádným projevem své všemohoucnosti od této cesty lidi odvrátit a zachránit je tak před úplným mravním úpadkem. Bůh způsobil, že začali mluvit různými jazyky a už nemohli snadno sdělovat své hříšné myšlenky.

Co se tedy děje o Padesátnici? Obnovuje se schopnost lidí navzájem si rozumět; jazykové bariéry způsobené hříchem padají. Svatí otcové církve nejen poukázali na souvislost mezi těmito dvěma událostmi a položili tak základ tradici chápající glosolálii jako mluvení cizími jazyky, ale zároveň vysvětlili, proč apoštolové obdrželi dar jazyků dříve než ostatní dary. Měli se totiž rozptýlit do všech zemí a hlásat radostnou zvěst o příchodu Spasitele všem národům. Proto jako se při stavbě babylónské věže jeden jazyk rozdělil na mnohé, tak nyní jeden člověk získal schopnost mluvit různými jazyky. Apoštolové vedení Duchem Svatým začali mluvit persky, latinsky, řecky i mnoha dalšími jazyky. Byl to velice praktický dar potřebný pro konkrétní účely.

Patristická tradice chápe glosolálii jako mluvení cizími jazyky. Toto pojetí se odráží i v církevní bohoslužbě. V kondaku svátku Padesátnice zpíváme: Když sestoupil Nejvyšší a lidem zmátl jazyky, rozdělil tím v Babylonu národy. Když však apoštoly podělil jazyky ohnivými, povolal všechny ke sjednocení. Oslavujme tedy jedním hlasem Nejsvětějšího Ducha.

Sám náš Pán Ježíš Kristus před svým nanebevstoupením přikázal učedníkům, aby zůstali v Jeruzalémě. Právě tam na ně sestoupil Duch Svatý a první křesťanská Padesátnice se časově shodovala s letničním svátkem židovským.

Ve Skutcích apoštolů čteme: V Jeruzalémě tehdy pobývali zbožní Židé z každého národa na světě (2:5). Ve městě, z něhož paprsky evangelního světla měly ozářit celý svět, se při příležitosti svátku skutečně shromáždil mnohonárodnostní a mnohojazyčný dav. Byli zde Židé z diaspory, kteří již ztratili svůj původní jazyk a mluvili řečí zemí, v nichž se usadili. Jan Zlatoústý poznamenává ve svých Homiliích na Skutky apoštolů, že do Jeruzaléma přišlo mnoho pohanů. Je známo, že v době Kristova příchodu přicházelo do Jeruzaléma na velké svátky mnoho pohanů, přitahovaných božskou pravdou obsaženou ve Starém zákoně. Přicházeli se klanět Bohu a směli vstupovat do vnějšího nádvoří chrámu.

Právě tento jazykově pestrý zástup zaznamenal hukot z nebe a shromáždil se u domu, kde na apoštoly sestoupil Duch Svatý. Čteme ve Skutcích: Každý je slyšel mluvit svou vlastní řečí (2:6). Zároveň však se někteří posmívali a říkali: „Opili se novým vínem!“ (Skutky 2:13)

Je v tom rozpor? Zdá se, že nikoli. Představme si obrovský dav, všeobecný zmatek a apoštoly naplněné Duchem Svatým, kteří jeho vnuknutím mluví cizími jazyky, jež předtím neznali. Jedni žasnou nad Božím tajemstvím, druzí – možná proto, že v tomto ruchu neslyšeli svůj jazyk – se snaží vysvětlit zázrak podle svého vlastního chápání. Každý podle míry své víry. Neopakovala se podobná situace pokaždé, když se stalo něco zázračného a Boží vůle zpochybnila lidské představy o přírodních zákonech?

Není pochyb o tom, že právě patristické pojetí glosolálie nejlépe odpovídá líčení ve Skutcích apoštolů, přestože zde zůstává řada nezodpovězených otázek. Rozuměli apoštolové tomu, co pod vnuknutím Ducha Svatého říkali? Šlo o zázrak mluvení, nebo slyšení? Mluvili apoštolové svým rodným jazykem, zatímco každý cizinec v tomto shromáždění slyšel svůj vlastní jazyk? Tuto otázku si kladl již svatý Řehoř Naziánský, přikláněl se však k prvnímu výkladu, že apoštolové skutečně začali mluvit cizími jazyky.

Projevovala se glosolálie apoštolů a korintských křesťanů stejným způsobem? Patristická tradice má tendenci považovat oba jevy za totožné, přesto lze při čtení 1. listu Korintským zaznamenat některé nové rysy.

Apoštol píše, že jedni obdrželi dar mluvit jazyky, zatímco druzí dar vykládat jazyky (1. Korintským 12:10). Dále uvádí: Chce-li někdo mluvit v jazycích, ať mluví postupně dva nebo nejvýše tři a někdo ať vykládá; když tam ale nebude, kdo by to vykládal, pak ať ve shromáždění zmlkne a mluví jen pro sebe a pro Boha. (1. Korintským 14:27–28) A také: Kdo mluví v jazycích, nemluví totiž k lidem, ale k Bohu. Je puzen Duchem, ale nikdo mu nerozumí; co říká, zůstává tajemstvím. (1. Korintským 14:2)

Lze předpokládat, že v jazykově jednotném společenství ztrácel dar mluvení cizím jazykem svůj bezprostřední smysl a vyžadoval výklad, aby mu ostatní mohli porozumět. Zázrak Padesátnice mohl mít obě podoby zároveň: jak zázrak mluvení, tak zázrak slyšení. Později se v korintské obci projevil ve dvojí formě: jako dar jazyků a dar jejich výkladu.

Praxe, kdy hovořilo současně několik lidí, situaci ještě více komplikovala a vnášela do shromáždění prvních křesťanů prvek neuspořádanosti. Glosolálie z křesťanského prostředí mizí postupně a k 3. století se již nevyskytuje. Postupně se vytrácel jak dar mluvení, tak dar výkladu, a nakonec zůstalo jen nesrozumitelné jazykové vytržení, které přežívalo v heretických hnutích gnostiků a montanistů.

Obraťme se k výkladu sv. Theofylakta, arcibiskupa bulharského: „Ti, kdo na počátku uvěřili a byli pokřtěni, přijímali Ducha Svatého. Protože však byl neviditelný, dostávali i viditelný důkaz jeho působení. Ti, kdo dar přijali, buď mluvili různými jazyky, nebo prorokovali, nebo činili zázraky. V korintské obci však tato obdarování vyvolávala rozbroje: ti, kdo dostali více, se povyšovali, a ti, kdo dostali méně, jim záviděli.“ A dále: „Dar jazyků byl mezi Korinťany mimořádně rozšířen. Právě jím se nejvíce vychloubali, protože byl jako první udělen apoštolům, a proto byl pokládán za významnější než ostatní dary.“ (Sv. Theofylakt Bulharský. Výklad listů sv. apoštola Pavla) V 1. listu Korintským apoštol Pavel varuje korintské křesťany před hříšným zneužíváním daru Ducha Svatého.

Je třeba poznamenat, že pravoslavní autoři přistupují k problematice „daru jazyků“ velmi obezřetně. U pozdějších vykladačů Pavlových listů bývá tato otázka často zcela pomíjena. Naproti tomu v protestantském prostředí existuje o glosolálii zvýšený zájem. Souvisí to s výraznou snahou protestantismu doslovně obnovovat formy náboženského života a instituce prvotní církve.

V roce 1755 vyšla v Londýně Middletonova kniha O daru jazyků a od té doby se rozhořela rozsáhlá diskuse o glosolálii. Začala být zpochybňována patristická tradice jejího výkladu a postupně se formovala extatická teorie, která klade důraz na zvláštní duševní stav člověka hovořícího „jinými jazyky“. Objevila se řada hypotéz o konkrétní podobě tohoto daru.

Novodobí autoři přirozeně hledali historické kořeny extatické teorie a nacházeli je u Tertulliána, významného teologa 2.–3. století, který skončil v sektě montanistů. Právě v prostředí montanistů dar jazyků zdegeneroval v nesrozumitelné a bezobsažné jazykové projevy.

Rozmanitost názorů v protestantském prostředí lze v zásadě shrnout do tří hlavních směrů. Podle nich glosolálie představuje:

1. archaický jazyk – například starou hebrejštinu, která již v době Kristova příchodu vyšla z běžného užívání, případně zastaralé formy řečtiny;
2. „Bohem vnuknutou řeč“, tedy extatický a nesouvislý projev, u něhož se ani nepředpokládá lidsky srozumitelný význam;
3. chvalozpěv či rytmickou deklamaci – takzvaný hudebně-hymnologický výklad.

Na první pohled je patrné, že všechny tyto teorie opouštějí základní východisko, totiž spojitost Padesátnice s babylónským zmatením jazyků, a stavějí své konstrukce na dílčích jevech.

Ano, ve středověku bylo rozšířeno přesvědčení, že jazykem ráje a Adamovým jazykem byla hebrejština, považovaná za nejstarší jazyk lidstva. Již tehdy se však objevovaly pochybnosti o správnosti tohoto názoru a moderní jazykověda jednoznačně prokázala existenci jazyků starších.

Starobylá tradice modlitby u mnoha národů předpokládala, že posvátné texty mají být přednášeny nahlas. Jejich hudební a rytmická forma byla v předpísemných dobách charakteristická nejen pro náboženské texty, ale pro texty vůbec. Dalo by se říci, že starověk neznal naši obyčejnou nudnou prózu. Pokud jde o extatické stavy, stačí připomenout, že pravoslavná tradice se snaží člověka vést k duchovní střízlivosti a rozvážnosti.

Ani někteří pravoslavní autoři 19. a počátku 20. století se nevyhnuli určitému příklonu k protestantskému pojetí tohoto jevu. Chápali glosolálii velmi široce: jako vše, co člověk slyší, ale nerozumí tomu. Glosolálie by nás tak doprovázela na každém kroku: slyšíme sborový zpěv, ale nerozumíme slovům; pětileté dítě slyší filozofický výklad, ale nerozumí jeho smyslu; katolíci nerozumějí bohoslužbě sloužené v latině a současní Slované bohoslužbě v církevní slovanštině. Buďme však důslední: i rychle a nesrozumitelně odříkávaný text v mateřském jazyce se může snadno proměnit v obdobnou „glosolálii“.

Je samozřejmě pravda, že mnoho současných věřících již církevní slovanštině nerozumí. To je však samostatné a velmi závažné téma, k němuž se – dá-li Bůh – budeme moci vrátit při jiné příležitosti.

Redakce