Poutníci Boží – Hlas pravoslaví

Navštěvování míst spojených s významnými lidmi a nejdůležitějšími historickými událostmi je vlastní lidské přirozenosti. Když člověk vidí místo, kde ta či ona veliká osobnost žila, nebo se projde po zemi, na níž stála, vzniká pocit sounáležitosti s dílem tohoto významného jedince, a dokonce jakéhosi mystického kontaktu s ním samotným. A tím spíše lidé navštěvují místa posvěcená přítomností uctívaných svatých, nebo – což je nesrovnatelně větší – samotného Boha.

V pohanství s jeho kulty „místních“ (na určité svatyni vázaných) bohů byla snaha navštívit místo přebývání toho či onoho božstva vnímána jako zcela přirozená a logická. V náboženství židovského národa existoval pouze jeden chrám – jeruzalémský, a alespoň jednou jej spatřit, přinést v něm oběť a pomodlit se bylo považováno za životní cíl každého Žida žijícího v diaspoře. V křesťanství se však postoj k putování utvářel zdaleka ne tak jednoznačně.

První křesťanské poutě

Mezi ranými křesťany nebyly poutní cesty ještě běžné – většina z nich o takové možnosti ani neuvažovala. Přesto si palestinští křesťané svatá místa pamatovali a uctívali, proto císař Hadrián, který roku 132 zničil Jeruzalém, záměrně postavil na Golgotě chrám Venuše Kapitolské, aby znesvětil toto místo a tím zničil jeho posvátnost. Ve skutečnosti však tímto způsobem toto území nechtě jasně vymezil a uchoval pro další generace. Svatý Jeroným se odvolává na svědectví, že ve 3. století bylo místo Kristova narození v betlémské jeskyni křesťanům dobře známo a konaly se k němu poutě. Stejně tak uctívali Olivovou horu, Getsemanskou zahradu a místo Nanebevstoupení Páně.

S počátkem Konstantinovy doby začaly poutě do Svaté země být běžné. Matka císaře, svatá Helena – nejúspěšnější „archeoložka“ v dějinách tohoto oboru – po svém příchodu do Palestiny nalezla Kristův kříž, nástroje Kristova utrpení a určila místa hlavních novozákonních událostí. Její syn, císař Konstantin, vystavěl na Golgotě nádherný chrám Vzkříšení Páně[1], který se stal hlavní svatyní křesťanského světa.

Bezprostředně po vykopávkách císařovny Heleny se do Palestiny vydal proud poutníků. Jejich počet neznáme, protože většina z nich po sobě nezanechala žádné vzpomínky na cesty. Někteří však svou cestu popsali a část jejich zápisků se dochovala. Víme o cestě do Jeruzaléma anonymního poutníka z Bordeaux roku 333, tedy ještě před ukončením pobytu svaté Heleny. Krátce po něm zanechala podrobné zápisky o své pouti do Svaté země neúnavná dáma Eterie z daleké Akvitánie. Na konci 4. století se v Palestině usadil rodák z Dalmácie a obyvatel Říma, svatý Jeroným, který s sebou přivedl celý kroužek zbožných a zámožných dam, jež seděly u jeho nohou a pomáhaly mu v jeho neúnavné překladatelské práci. Mnozí významní poutníci, kteří navštěvovali svatá místa, považovali za svou povinnost navštívit celu velikého Jeronýma v Betlémě. To vše zvyšovalo popularitu poutí po svatých místech a navzdory velkým obtížím se na cestu vydávalo stále více lidí. Ale bohužel ani cíl navštívit svatyně nezaručoval důstojné chování všech, kdo se pouti účastnil.

Proto například největší otec západního křesťanství, blažený Augustin, považoval putování za zbytečné, a dokonce nebezpečné. Takoví velcí pravoslavní svatí, jako Řehoř z Nyssy a Jan Zlatoústý, s tímto názorem plně souhlasili. Svatého Řehoře z Nyssy vyslal do Palestiny II. všeobecný sněm. Císař Theodosius Veliký mu dokonce poskytl státní prostředky na cestu. Řehoř z Nyssy si odnesl velmi negativní dojmy ze špatných mravů davů poutníků, z jejich chování vůči mladým ženám, a svou zprávu uzavřel slovy, že změna místa nás nepřibližuje Bohu: „Co je vám do Jeruzaléma – města, které odmítlo a ukřižovalo svého Spasitele? Vždyť každý z nás je Nový Jeruzalém!“[2]

Bůh není vázán na nějaké geografické místo – připomínali otcové – a pocit jeho přítomnosti může být člověku dán i na těch nejodlehlejších a nejdivočejších místech. Nelze „omezovat všemohoucnost Boží úzkými hranicemi a uzavírat do malého místa na zemi toho, jehož neobsáhnou nebesa! Nebeský příbytek je stejně viditelný jak z Jeruzaléma, tak z Británie, neboť Království Boží je mezi vámi (Lukáš 17:21)“[3]. Jsou to bezpochyby důstojná slova, avšak byla napsána svatým Jeronýmem v jeho cele v Betlémě.

Rozkvět putování

Životní příklad tak uznávaného otce byl mnohem přesvědčivější než jeho slova a počet poutníků do Palestiny jen narůstal. Na počátku následujícího století se v Jeruzalémě a jeho okolí nacházelo nejméně dvě stě klášterů a hospiců určených k přijímání poutníků, přičemž téměř všechny byly podporovány císařem.

Mnozí křesťané přicházeli do Svaté země nejen jako dočasní návštěvníci, ale aby se tam usadili na dlouhou dobu nebo natrvalo. Svatý Jeroným viděl v multikulturním a mnohonárodnostním charakteru života v Palestině naplnění zaslíbení, které dal Hospodin Abrahámovi – otci věřících. Zatímco Konstantinopol – „druhý Jeruzalém“ – byla křesťany vnímána jako hlavní město světa, Jeruzalém byl chápán jako jeho duchovní střed. Projít se úzkými uličkami svatého města znamenalo setkat se s lidmi ze všech koutů říše, z dalekých zemí. Jak uvádí jeden tehdejší poutník, od představených kláštera na vzdáleném Sinaji se vyžadovala znalost latiny, řečtiny, syrštiny, egyptštiny a perštiny, zatímco v samotném Jeruzalémě potřebovali tlumočníky Galové, Arméni, Gruzínci, Núbijci, Etiopané i Indové. Malomocní, kteří přicházeli v naději na uzdravení, se zde tlačili s aristokraty, učenci s negramotnými rolníky, a dokonce i loupežníci s mnichy. Snad jen samotná Konstantinopol se svým přístavem, trhy a poselstvími k císaři vykazovala ještě kosmopolitnější ráz, Jeruzalém však byl především náboženským a převážně křesťanským centrem.

V polovině 5. století proud poutníků a přistěhovalců ještě zesílil. Kolem roku 450 se do Jeruzaléma přestěhovala ovdovělá císařovna Eudoxia se svým dvorem. Shromáždila tam významnou sbírku relikvií, kterou později převezla do Konstantinopole. Její příklad následovaly další generace poutníků ze Západu – jak z hlavního města, tak i z mnohem vzdálenějších krajů. Dříve Západ dovážel z Východu luxusní zboží – nyní nastal čas dovozu posvátných předmětů. Křesťanství vzniklo a formovalo se na Východě – většina raně křesťanských mučedníků a asketů tam žila a proslavila se. S rozvojem úcty ke svatým rostla touha dotknout se jejich zázračných ostatků. Křesťané putovali k hrobům svatých v místech jejich života a mučednické smrti a mnozí se snažili získat část relikvie, přivézt ji domů a vytvořit místo uctívání ve svém městě. Největší sbírka relikvií se nacházela samozřejmě v Konstantinopoli, ale postupně si vlastní sbírky začala vytvářet i západní města a kláštery. Na jejich počest byly budovány chrámy a část příjmů z poutí byla často posílána zpět do místa původu uctívané relikvie.

Poutím napomáhaly obchodní trasy spojující západní a východní část Středomoří. S postupným úpadkem Západu, dobytého barbary, se však tyto kontakty omezovaly a někdy i zcela přerušovaly – například v době největší aktivity vandalských pirátů, kteří ovládli Afriku. Přesto i ze 6. století se dochovalo několik cestopisných záznamů západních poutníků, kteří se dostávali na Východ na řeckých a syrských lodích. Díky nim i samotným obchodníkům měl Řehoř z Tours poměrně dobrý přehled o východních poměrech. Zajímavé svědectví přináší život Simeona Stylity, který se vyptával syrských kupců na Genovevu Pařížskou a posílal jí pozdravy. Navzdory politickým obtížím tak vztahy mezi Východem a Západem zůstávaly poměrně srdečné.

Arabská dobytí toto období ukončila. Syrští obchodníci přestali připlouvat k břehům Itálie a Francie a Středozemní moře se opět zaplnilo piráty – tentokrát muslimskými. Noví vládci Palestiny hleděli s nedůvěrou na křesťany-cizince a samotné cestování se stalo velmi drahým a nebezpečným. Přesto láska ke svatyním a snaha udržovat s nimi kontakt na Západě úplně nezanikla. Známe několik západních poutníků, kteří v 7. století dosáhli palestinských břehů. Jejich cesty trvaly několik let a ukazují, že je mohli podniknout jen ti nejodolnější a nejodhodlanější.

Jak vypráví franský biskup Arculf, který dorazil do Jeruzaléma v roce 679, město nadále přitahovalo velké množství lidí, ale spíše kvůli obchodu než poutím. Píše: „…o významu tohoto města Kristova: patnáctého dne měsíce září se podle každoročního zvyku shromažďuje v Jeruzalémě téměř nesčetné množství různých národů kvůli obchodu, aby si navzájem prodávali a kupovali. Proto se po několik dní v tomto pohostinném městě tísní davy lidí s obrovským množstvím velbloudů, koní, oslů, mul a dobytka i s rozličným zbožím; to vše pokrývá ulice velkým množstvím bláta a trusu, jehož zápach působí obyvatelům nemalé obtíže a ztěžuje pohyb.“

Ani množství nečistot však nebránilo energickému biskupovi obdivovat Jeruzalém – jeho chrámy, svatyně, relikvie a památky.

V 8. století začal počet poutníků opět postupně růst – někteří přicházeli z daleké Anglie. Ke konci století Karel Veliký, který obnovil určitou míru pořádku a prosperity na Západě, navázal diplomatické vztahy s chalífou Harúnem ar-Rašídem. Pod jeho patronátem začali poutníci znovu přicházet do Svaté země, a to i ženy. Několik řeholnic ze Španělska se usadilo v chrámu Božího hrobu. Po Karlově smrti a rozpadu jeho říše se vše bohužel vrátilo do předchozího stavu a proud poutníků ze Západu se opět zúžil na tenký pramínek.

Velká epocha poutnictví

Nový rozkvět poutnictví začíná v 10. století. Právě v té době západní vládci vytlačili Araby z jejich pirátských hnízd v Itálii a na jihu Francie a roku 961 císař Nikeforos Fokas znovu dobyl Krétu. Byzantské námořnictvo se výrazně posílilo a opět začalo kontrolovat hlavní obchodní cesty, takže řecké a italské obchodní lodě se volně pohybovaly ve východním Středomoří a brzy, se svolením muslimských vládců, obnovily obchod v Sýrii a Egyptě. Východní zboží bylo na Západě velmi ceněno, výměnou mohl Západ nabídnout suroviny – dřevo a železo. Obojí se používalo nejčastěji k vojenským účelům, což samozřejmě vyvolávalo výtky a odpor, zejména u církevních autorit. Ale italské lodě přece nemohly plout na Východ prázdné. V této situaci se přeprava poutníků ukázala jako výhodné řešení: peníze získané od skupiny poutníků stačily na to, aby se lodě naložily předměty východního luxusu k dalšímu prodeji na domácím trhu.

Nyní si člověk, který měl zájem (a prostředky), mohl snadno pronajmout místo na lodi vyplouvající z Benátek, Janova nebo Bari do Tripolisu či Káhiry, ačkoli většina poutníků dávala přednost první zastávce v Konstantinopoli, aby si prohlédla největší sbírku relikvií a dalších posvátných předmětů na světě, uchovávaných v chrámech hlavního města. Odtud bylo možné pokračovat buď znovu po moři, nebo po souši – díky nedávným byzantským vojenským úspěchům byla tato trasa poměrně bezpečná. Po přijetí křesťanství uherským králem svatým Štěpánem I. v roce 975 se stal bezpečnějším i pozemní směr: poutníci z Německa šli přes Uhry, dostávali se do říše přes dunajskou hranici a pokračovali do hlavního města. Dále na celé dlouhé cestě z Konstantinopole do Jeruzaléma museli poutníci překročit už jen jednu hranici, když vstupovali na území Fátimovců. Ani tam jim muslimské úřady obvykle nezpůsobovaly žádné potíže, dobře chápajíce pravidla „turistického byznysu“, který do země přinášel peníze.

Zlepšení podmínek ovlivnilo západní náboženské myšlení. Zpočátku poutě nebyly chápány jako prostředek k pokání: byly sice často doporučovány, ale bez přesného určení cíle. Postupně však rostlo přesvědčení, že určitá svatá místa mají zvláštní duchovní atmosféru, která působí na návštěvníky a může je dokonce osvobodit od spáchaných hříchů. Poutník věděl, že se může poklonit tělesným ostatkům svatých nebo navštívit místa jejich života (nemluvě o zemi, po níž kráčel sám Bůh), a tím se s nimi mysticky spojit a získat od Boha odpuštění za všechno zlo, které v životě spáchal.

Poutní místa existovala všude: od lokálních – s hrobem uctívaného poustevníka či mučedníka nebo se svatyní přivezenou místním vládcem ze zahraničí – až po všeobecně proslulá centra. 10. století se vyznačovalo masovým vznikem nových relikvií, často na velmi nečekaných místech. Relikvie svaté Marie Magdaleny a svatého Lazara náhle „objevené“ na jihu Francie, nebo ostatky svatého Jakuba Zebedeova po devítisetletém putování po moři „připlavené“ na sever Španělska, se staly snad nejznámějšími z mnoha takových „objevů“. Na jejich počest se stavěly chrámy, ke kterým brzy mířil lid toužící po zázracích a duchovním očištění. Mniši si často stěžovali na hrubé mravy rolníků, kteří místo práce raději putovali od kláštera ke klášteru a přespávali v kostelech, kde si navzájem vyprávěli oplzlé příběhy, ale výhody těchto poutních center daleko převyšovaly dočasné nepříjemnosti.

V 11. století se kromě Říma s jeho mnoha relikviemi staly hlavními poutními místy na Západě chrám svatého Jakuba v Santiagu de Compostela na severu Španělska a chrám svatého archanděla Michaela na hoře Gargano v jižní Itálii. Jeruzalém je však všechny zastiňoval. Nyní, díky vojenským úspěchům Byzance a dobré vůli muslimů, byl přístupnější než kdy dřív, a cestou do Palestiny bylo možné navštívit i mnoho slavných posvátných míst na Východě, jako Soluň, Nikáji, Smyrnu, Efez, Edessu, Antiochii a další.

Přesto zůstávala samotná cesta dostatečně dlouhá, náročná a nákladná. Dlouhá cesta a náklady se považovaly za trest za spáchané hříchy a dosažení cíle, duchovní atmosféra posvátného místa hříšníkovi dávaly možnost pocítit očištění a získat sílu pro nový život. Někdy to skutečné na člověka působilo a poutník se vracel domů lepším člověkem, než jakým byl dříve.

Cesta plná dobrodružství

Kláštery Cluny se svou nezpochybnitelnou autoritou vystoupily na podporu poutí. Již dříve kontrolovaly poutní cesty do Španělska. Na přelomu 10. a 11. století začaly popularizovat a organizovat cesty do Jeruzaléma. Právě v těch letech mnozí autoři psali o nepřetržitém, početném poutnickém proudu, který se skládal z představitelů nejrůznějších národů ze všech koutů Evropy.

Dokonce i poutníci z „kraje světa“ – Skandinávci – začali ve velkém navštěvovat Svatou zemi. V Konstantinopoli, jejíž bohatství a zázraky je nesmírně přitahovaly, už tito přistěhovalci ze vzdáleného severu dávno nikoho nepřekvapovali. Ve svých chudých, sněhem pokrytých chatrčích vyprávěly matky dětem o vzdáleném velkolepém městě. Již roku 930 se první Vikingové zapsali do císařské armády. Na počátku 11. století jejich počet vzrostl natolik, že císař Basil II. z nich vytvořil zvláštní jednotku – slavnou varjažskou družinu. Brzy se mezi nimi ustálila tradice: během služby si v době volna podniknout cestu do Svaté země. Harald Hardrada – snad nejznámější z varjagů a budoucí norský král – navštívil Jeruzalém v roce 1034, před svatbou s dcerou kyjevského vládce Jaroslava Moudrého. Mnoho Norů, Islanďanů a Dánů v 11. století po pěti či více letech služby v říši a nashromáždění značného bohatství podnikalo poutě a poté se vracelo domů na sever. Po jejich vyprávěních se další Skandinávci vydávali na jih. „Apoštol Islandu“ Thorvald Kodransson navštívil Jeruzalém v roce 990. Někteří severští poutníci tvrdili, že ve Svaté zemi viděli prvního norského křesťanského krále Olafa Tryggvasona i po jeho záhadném zmizení roku 1000. Olaf II. chtěl jejich příkladu následovat, ale jeho cesta se nakonec neuskutečnila. Tito norští vládci se často dopouštěli násilí a vražd a snažili se je odčinit skutky pokání.

V roce 1051 se Dán z Anglie Svein Godwinson vydal s několika krajany na pouť do Jeruzaléma, aby odčinil vinu za vraždu. Celou dlouhou cestu šel bos. Avšak nedošel – zemřel vyčerpáním na Anatolské plošině. Lögmaður Guðröðsson – norský král ostrova Man, který zabil svého bratra – se také snažil odčinit svůj čin cestou do Svatého města. Většina skandinávských poutníků volila okružní cestu: pluli tam přes Gibraltar a zpět se vraceli po řekách přes ruská knížectví.

Ještě větší poutnický proud směřoval do Svaté země ze střední a západní Evropy. Tvořili jej lidé všech vrstev – od nejnižších až po příslušníky nejvznešenějších rodů Evropy. Například nezkrotný hrabě Fulko III. z Anjou zvaný Nerra (987–1040), jehož svědomí zatěžovalo množství nevinných obětí[4], podnikl do Jeruzaléma celkem tři (možná čtyři) cesty. Nejkratší z nich trvala přes osm měsíců, ale obvykle trvaly déle než rok. Cíl byl zřejmý: v jednom ze svých listů Fulko přiznal, že je „viníkem krveprolití v různých bitvách“ a proto je „sevřen hrůzou, když myslí na peklo“. Před jeho druhou poutí v roce 1009 chalífa al-Hákim zničil chrám, což Fulkovi umožnilo přivézt domů fragment mramorového sarkofágu Kristova a postavit na jeho počest kostel. Zdá se však, že jeho poutě ho příliš nezměnily – po návratu se totiž znovu pouštěl do starých hříchů – i když své pokání prováděl velmi teatrálně. Při poslední pouti (1038–1040) se nechal starý zcela nahý Fulko vléct po podlaze chrámu Božího hrobu, zatímco dva sluhové ho bičovali a on volal: „Neodmítej mě, Pane, ohavného Fulka! Porušoval jsem své sliby před tebou. Přijmi, Kriste, mou nehodnou duši!“

Ještě okázalejší pouť uspořádal v roce 1026 normandský vévoda Richard III., který vyslal do Svaté země až 700 lidí – největší skupinu své doby. Jeho bratr a nástupce Robert se pak sám vydal do Jeruzaléma roku 1035. I Byzantinci, zvyklí na přepych, si dlouho pamatovali tuto velkolepost a nazývali Roberta „Nádherný“. Říkalo se, že i jeho muly byli podkovány zlatem a táborové ohně pálil z pistáciových ořechů. Ještě větší dojem však udělala jeho smrt: na zpáteční cestě onemocněl a zemřel ve starověké, svatyněmi naplněné Nikáji. Jeden mnich poznamenal, že možná byl Robert pro tento svět příliš dobrý a sám Bůh si ho takto ve svatém městě povolal k sobě. Přitom však za života proslul pronásledováním biskupů, krutými zásahy proti odpůrcům, velmi nevázaným soukromým životem[5], a dokonce možným otrávením vlastního bratra. Přesto víra v očistnou sílu poutí byla tak silná, že i tyto zločiny byly po jeho cestě do Svaté země přehlíženy.

Mnoho Normanů následovalo své vládce na Východ. Poutě však byly velmi drahé, a někteří proto neodolali pokušení, když cestou narazili na bohatého kupce nebo karavanu se zbožím. Ani okolní vesnice si nemohly být jisté, že je skupina „pobožných poutníků“ neobere o přebytky zásob. Obyvatelé začali přijímat opatření a zbloudilá skupina poutníků mohla skončit v lese s podříznutými hrdly. Proto se stále častěji vydávaly na cestu velké a dobře ozbrojené skupiny. Rozdíl mezi poutníky a loupežnickou bandou tak nebyl vždy zcela zřejmý.

Pouť, která se změnila v boj o přežití

Bohužel na Východě začaly probíhat změny, které opět zvýšily nebezpečí podobných cest. Narazila na ně například největší poutnická skupina, která se vydala na cestu v roce 1064. Tvořili ji Němci v počtu od 7 do 12 tisíc osob. Údaje jsou nejspíš přehnané, pravděpodobně jich bylo kolem 2–3 tisíc. Skládala se z představitelů všech vrstev tehdejší společnosti: prostého lidu, aristokracie, válečníků, kleriků, a dokonce i několika biskupů. Tuto skupinu vedli Siegfried, mohučský biskup, a Günther, bamberský biskup. Mnozí poutníci očekávali konec světa o Velikonocích následujícího roku a přáli si jej přivítat v Jeruzalémě. Hlavní eschatologická očekávání se sice vztahovala k roku 1000 a poté k roku 1033, ale v roce 1065 Zvěstování přesvaté Bohorodici připadlo na Velký pátek, což některé lidi vedlo k přesvědčení, že taková shoda není z teleologického hlediska náhodná.

Na Velký čtvrtek roku 1065 se tato představa stala pro poutníky velmi reálnou. Nacházeli se již v bezprostřední blízkosti Jeruzaléma, když se odnikud objevilo turecké jízdní vojsko a v okamžiku je obklíčilo. Turci se rychle pohybovali na svých koních a vydávali děsivé démonické výkřiky, z nichž tuhla krev v žilách. Nešťastní Němci na takový zvrat událostí nebyli vůbec připraveni. Mnozí z nich byli neozbrojení, ale i vojáci, kteří se již připravovali na konec světa, odložili své zbraně stranou.

Nyní je museli narychlo znovu vytáhnout, zatímco obyčejní poutníci kladli odpor pomocí improvizovaných prostředků, především kamenů. Naštěstí se poblíž nacházely trosky opuštěné osady a většině Němců se podařilo k nim doběhnout a alespoň provizorně se ukrýt za jejich zdmi.

Turci ruiny obklíčili a zahájili obléhání v domnění, že bez jídla a vody jim kořist neunikne. Aby zlomili vůli obležených, přitáhli ke zdem dříve zajatou urozenou abatyši, opakovaně ji znásilnili a poté zabili. Němci však vydrželi. Nastal 27. březen – velikonoční neděle –, ale konec světa nepřišel. Tehdy někteří kněží navrhli novou strategii: zaplatit Turkům.

Poutníci navrhli zahájit jednání a turecký vévoda spolu se sedmnácti svými hlavními družiníky vstoupil do města. Osm Turků vystoupalo po schodišti do druhého patra polorozbořené budovy, kde je očekávali biskupové, zatímco deset zůstalo dole. Turci však nehodlali předkládat žádné podmínky. Jejich vůdce prohlásil, že již zabavil veškerý majetek Němců a nyní sní jejich těla a vypije jejich krev. Aby svá slova doložil, rozvinul svůj turban a ovinul jím – jako řetězem – krk Günthera, bamberského biskupa. Ten byl sice považován za velmi zdrženlivého člověka, ale tuto urážku nesnesl a jedinou přesnou ranou srazil vychloubačného Saracéna k zemi. Než se Turci vzpamatovali, Němci se na ně vrhli, povalili je a svázali, a poté je vodili po hradbách, aby své zajatce ukázali celému nepřátelskému vojsku.

Poutníkům by se nejspíš vedlo zle, kdyby se na obzoru neobjevilo egyptské vojsko, které zaútočilo na Turky a křesťany vysvobodilo. Poutníci, kteří neměli ponětí o konfesních rozdílech mezi muslimy, byli tímto obratem událostí ohromeni: „satan vyhání satana“ (Matouš 12:26).

Turci, kteří znepokojovali východní hranice Byzance, v té době již drancovali i poutníky na Blízkém východě. A v samotné křesťanské říši se situace dále zhoršovala…

Alexandr Dvorkin

[1] Známý též jako Chrám Božího hrobu.

[2] Sv. Řehoř z Nyssy. O těch, kdo se vydávají na cestu do Jeruzaléma.

[3] Sv. Jeroným Stridonský. Dopis Oceanovi.

[4] Fulko tvrdě trestal své svobodomyslné vazaly, neustále vedl války se sousedy, drancoval jejich statky a poté na jejich úkor rozšiřoval své hrabství, a jednou dokonce zajal jako rukojmí svého nominálního lenního pána – francouzského krále. Když podezříval svou ženu z nevěry, nechal ji upálit na hranici a z jejího domnělého milence zaživa stáhl kůži.

[5] Jeho nástupce a nemanželský syn Vilém (budoucí Dobyvatel) v roce 1066 přistál v Anglii, zvítězil v bitvě u Hastingsu a stal se prvním normanským králem Anglie.