Odkud pochází tradice křižovat se?

Přesný okamžik vzniku této tradice není znám. Svatý Basil Veliký tvrdil, že k nám přišla od apoštolů, ačkoliv není zaznamenána v Bibli.

Francouzský teolog Jean Daniélou dospěl k závěru, že znamení kříže má své kořeny v židovské tradici, i když to může znít překvapivě. Podle něj v synagogální bohoslužbě doby Ježíše Krista existoval obřad, při němž se na čele ztvárňovalo Boží jméno. Zapisovalo se dvěma hebrejskými písmeny – „alef“ (první písmeno hebrejské abecedy) a „tav“ (poslední písmeno). Písmena symbolizovala to, že v Bohu je veškerá plnost bytí – Bůh zahrnuje vše, co lze vyjádřit lidským jazykem.

Kořeny tohoto obřadu sahají až k proroctví Ezechiela (9:4), který píše, že během katastrofy, jež postihne Jeruzalém, budou zachráněni lidé, na jejichž čele anděl Páně vyznačí určitý znak. Rabíni se domnívali, že tímto znakem je písmeno „tav“ – počáteční písmeno slova „tóra“ („zákon“).

Již v době Ježíše židé na čelo vyobrazovali písmena „alef“ a „tav“. Postupem času, při zjednodušování tohoto obřadu, se zachovalo pouze písmeno „tav“.

Autor Výkladové Bible Alexander Lopuchin ve svém komentáři k veršům Ezechiela píše, že písmeno „tav“ ve starověkých abecedách – hebrejské, samaritánské, fénické, etiopské, řecké i římské – mělo tvar kříže. Tento malý kříž symbolizoval Boží jméno a pro Židy představoval zasvěcení celého života Bohu.

Stejný význam mělo znamení kříže i pro křesťany prvních století, s tím rozdílem, že jim zároveň připomínalo křížovou oběť Spasitele. Zajímavé je, že i pohanský spisovatel 2. století Lúkianos poukazoval na spojitost řeckého písmene „tau“ s tvarem nástroje popravy.

Proroctví Ezechiela spojovali se znamením kříže otcové církve žijící ve 3. století: Tertullián, Órigenés a svatý mučedník Cyprián z Kartága. Órigenés dokonce dělá paralely mezi „znakem spásy“, písmenem „tav“ a křížem.

Je třeba poznamenat, že první křesťané – stejně jako židé – si znamení kříže dávali pouze na čelo. Tertullián na konci 3. století popisuje: „Cestujíce a přecházejíce, vstupujíce do místnosti a vycházejíce z ní, obouvajíce se, koupajíce se, sedíce u stolu, zapalujíce svíce, lehajíce si, usedajíce – při všem, co činíme, máme si dělat znamení kříže na čele.“

Popisuje liturgický život římské církve ve 3. století, svatý mučedník Hippolyt Římský píše: „Vždy se snaž pokorně osvěcovat své čelo znamením kříže.“

Předpokládá se, že alespoň během prvních tří století se kříž zobrazoval na čele ukazováčkem nebo palcem. Od 3. století se pak objevují zmínky o tom, že se křížové znamení pokládá i na oči, ústa, hruď a oblast srdce.

„…A položiv prst na ústa, zobraz na rtech znamení kříže…,“ píše svatý Jeroným.

Zajímavé je, že starověká praxe pokládání tzv. „malého“ kříže se zachovala i u katolíků. Během mše, před čtením evangelia, si kněz i věřící pravým ukazováčkem či palcem vykreslují tři malé kříže – na čele, ústech a srdci.

Nám známý „široký“ kříž (od čela k břichu) se objevuje teprve ve 4. století.

„Životodárným křížem jsou posvěcovány naše domy, naše dveře, naše ústa, naše hruď, všechny naše končetiny. Bez kříže nic nepodnikejte; ať leháte ke spánku nebo vstáváte, pracujete nebo odpočíváte, jíte nebo pijete, cestujete po souši či po moři – stále zdobte všechny své členy tímto životodárným křížem,“ vyzývá svatý Efrém Syrský.

Pravděpodobně tehdy křesťané začali křižovat nejen své tělo, ale i předměty kolem sebe.

Tak například svatý Cyril Jeruzalémský (4. stol.) píše, že křesťané, vyznávajíce Ukřižovaného, zobrazují znamení kříže na čele i na všem, co je obklopuje: „na chlebu, který jíme; na kalichu, z něhož pijeme; a znázorňujme jej při vstupech, při výstupech, když leháme ke spánku a vstáváme, když jsme na cestách i při odpočinku.“

Znamení kříže se přitom dostává do bohoslužebného života ještě dříve. Již Órigenés svědčí, že všichni věřící se křižovali před začátkem modlitby a čtením Písma svatého.

Nejčastěji se křížové znamení zmiňuje jako neviditelná pečeť, která odpuzuje ďábla (Cyprián z Kartága, Jan Zlatoústý).

Otcové církve považovali kříž za nejlepší prostředek boje proti vášním a pokušením. „Urazil-li tě někdo?“ píše Jan Zlatoústý. „Označ si hrudník znamením kříže; vzpomeň si na vše, co se stalo na Kříži – a vše pomine.“

Světci znamením kříže léčili vředy, hadí uštknutí, oční choroby a otravu.

Svatý Řehoř Veliký píše, že nádoba s otráveným nápojem praskla poté, co ji svatý Benedikt z Nursie, kterému rovněž hrozilo otrávení, pokřižoval.

Křesťanští vojáci se křižovali před bojem. Svatý Řehoř z Nysy vzpomínal, že jeho sestra před smrtí „položila pečeť znamení kříže na oči, ústa a srdce“.

Ke 4. století nebyl v životě křesťana žádný okamžik, který by neprobíhal pod znamením kříže.

Bohužel nevíme, jak přesně se tehdejší křesťané křižovali. Nejčastěji to činili jedním prstem, o takovém způsobu svědčí Epifanius Kyperský, Jeroným Stridonský, Theodoret z Kyrrhu, historik Sozomenos a Řehoř Veliký. Existují však i svědectví, že někteří křesťané mohli znamení kříže vykonávat celou dlaní.

Ze slov Theodora Studity lze vyvodit, že počet prstů i způsob jejich skládání tehdy hrály druhořadou roli. Hlavní význam měl samotný kříž. Světec píše, že křesťan, který zobrazí kříž „jakkoli, a dokonce jen jediným prstem, okamžitě zahání démona“.

Někteří ruští historikové konce 19. a počátku 20. století se domnívali, že po 4. všeobecném sněmu se křesťané začali křižovat nikoli jedním, ale dvěma prsty. Tento způsob se stal symbolickým vyjádřením dogmatu o božské a lidské přirozenosti Krista. Neexistují však spolehlivá potvrzení této teorie.

Zobrazení svatých s dvěma složenými prsty lze spatřit na mozaikách některých římských chrámů: například na obrazu Zvěstování v katakombách sv. Priscilly (3. století) či na mozaice „Zázračný úlovek“ v chrámu sv. Apolináře (4. století).

Historik Golubinskij však poměrně přesvědčivě prokázal, že na těchto raných ikonách nejde o skládání prstů pro znamení kříže, nýbrž o jeden z řečnických gest, který Římané používali k upoutání pozornosti. Křesťané jej převzali z učebnice „O výchově řečnické“ Marka Fabia Quintiliana a zahrnuli do ikonografie.

V písemných pramenech se křižování dvěma prsty začíná objevovat na konci 9. století. Nestoriánský metropolita Eliáš Geveri píše, že monofyzité se křižují jedním prstem, vedouce ruku zleva doprava, zatímco pravoslavní a nestoriáni dvěma prsty, a naopak zprava doleva.

Právě v průběhu sporu o dvou přirozenostech Spasitele se Řekové začali křižovat dvěma prsty. Zároveň se vnější formě znamení kříže začíná přikládat větší význam než jeho vnitřnímu obsahu.

Polemika na toto téma na Východě pokračuje až do 12. století, kdy se do obecného užívání dostává již nám známá praxe křižování se třemi prsty jako odraz jiného dogmatu – o Nejsvětější Trojici.

Ještě o pět set let později se ozvěny těchto dávných sporů objevují na Rusi. Tam už však nemají vážný dogmatický obsah. Jde o boj o čistotu formy mezi starověrci a stoupenci patriarchy Nikona. To už je ale zcela jiný příběh.

Redakce