Jak překonat strach?

Proč trpíme mučivými úzkostmi? Dá se proti nim bojovat? Má církev nějakou „vakcínu“ proti strachu?

Strach z budoucnosti

V listu apoštola Jana jsou tato slova: Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce (1. Jan 4:18). Znamená to tedy, že podle apoštola je i ten obyčejný všední strach hlavní překážkou pro dokonalou lásku?

Jenže v životě se setkáváme s pravým opakem. Čím více někoho milujeme, tím více se bojíme, že ho ztratíme. Čím silnější je láska, tím hlubší je strach. Jak je tedy možné tuto apoštolovu myšlenku sloučit s realitou, když jí zdánlivě odporuje?

Zde zřejmě dochází k záměně pojmů. Nejprve bychom měli vymezit, co je to strach. Strach je stav strnulosti, stav ochromení duševních sil, kdy člověk není schopen adekvátně vnímat události kolem sebe a racionálně na ně reagovat. Říká se: „zůstal strachem jako přikovaný“, „oněměl hrůzou“, „strach ho zachvátil od hlavy až k patě…“. Ale to, čemu téměř každý člověk čelí denně, je spíše stav úzkosti a neklidu než strach jako takový.

Proč máme strach o své blízké? To souvisí s tím, že ke svým milovaným přistupujeme jako k vlastnímu majetku. Vnímáme své děti, své blízké jako pokračování sebe samých, jako jakousi část sebe. A pokud by se jim něco stalo, bylo by i nám nesmírně zle.

Když však člověk ve všem důvěřuje Bohu, chápe, že všechno, co má, je dáno Bohem. Ne jako lidské „vlastnictví“, ale jako Boží dar. Bůh nám to vše svěřil, dovolil se toho dotknout, možná dokonce po celou dobu našeho pozemského života, ale nic víc. Pokud se naučíme dívat se na všechno, co máme, tímto způsobem, zmizí pocit vlastnictví, a tím i důvody k neustálému znepokojení.

Apoštol Jan, když mluví o strachu, který člověku brání dokonale milovat, hovoří zároveň o tom, že člověk, který se bojí, postrádá svobodu.

Dokud se člověk něčeho bojí, nemůže k tomu přistupovat správně a přiměřeně. Ten, kdo se neustále bojí smrti a stále před ní utíká, není schopen být plnohodnotně zapojen do života, a když smrt přijde, přijmout ji jako nevyhnutelnou kapitolu lidského bytí. Představme si nějakou starší ženu, která se velmi bojí smrti, a veškeré své prostředky a síly dává na udržování svého zdraví, které se přesto rok od roku nevyhnutelně zhoršuje. Právě kvůli strachu ze smrti se jediným obsahem jejího života stalo panické prchání před smrtí. Dá se tomu říkat život?

Lze malověrnost považovat za vyčerpávající vysvětlení našich strachů? Vždyť víme, že se báli i svatí. Dokonce i Kristus se bál smrti.

U Maxima Vyznavače najdeme velmi podrobný rozbor toho, v čem spočíval hlavní smysl Kristovy smrti na kříži. Když na sebe vzal veškerou tíhu strachu ze smrti a strachu z utrpení, překonal je a tím navždy proměnil člověka. Vždyť všechny naše hříchy jsou pouze variacemi na tato dvě témata: smrt a bolest. Chceme žít a chceme si život užívat, a proto se nejvíc bojíme, že to vše ztratíme. Přesto, ať děláme cokoli, strach ze smrti se jen prohlubuje — a čím palčivější a bolestnější je problém, tím zřetelnější tento strach je. Ale jen v Kristu může být strach z bolesti a smrti překonán, protože on sám jimi osobně prošel a na kříži je přemohl.

Zkusme si namodelovat situaci, která je mnohým dobře známá. Jsou dva lidé: muž a žena. Milují se a chtějí být spolu po celý život. Čeho se bojí? Především zrady, rozchodu. Žena se bojí, že si muž najde jinou. V jaké situaci dokáže tento strach překonat? Jen když pochopí, že ho miluje natolik, že její lásku nepřekoná ani samotný fakt možné zrady. Ví, že její láska je silnější než nevěra. Možná nejenže ke zradě vůbec nedojde, ale dokonce neexistují žádné důvody k podezření, a přesto už ví, že ho nepřestane milovat. Síla její lásky je mnohem větší než strach ze ztráty milovaného, který je z hlediska lidské logiky zcela oprávněný. A tak zde znovu, s ještě větší přesvědčivostí, slyšíme slova apoštola Jana: Láska nezná strach.

Bázeň Boží

Strach je vždy něčím krajně negativním. Křesťanství je však v tomto smyslu paradoxní, protože do čela všech ctností staví „bázeň Boží“. Co to vlastně je? A proč by měla být víra v Boha vystavěna na takovém zdánlivě negativním základě?

Existují dva druhy strachu. Jeden je afektivní, spojený se strachem ze smrti, který vychází z pudu sebezáchovy. Je pro člověka přirozený. Náboženský strach má však zcela opačný směr. Je to svébytná duchovní kategorie. Není to strach, který by se objektu strachu vyhýbal, naopak je to strach, který se k němu, tj. k Bohu, obrací. Tento strach, nebo přesněji řečeno hluboký pocit úcty a bázně, je založen na vědomí, že na tomto světě existuje ten, kdo má moc tvůj život ukončit, ten, kdo stojí nad tebou, a ty jsi před ním jen sám sebou. Tento strach se spíše podobá obdivu, zakoušení něčeho vznešeného, neuvěřitelného, toho, co se nevměstná ani do rozumu, ani do srdce, co tě ve všech ohledech přesahuje. Bázeň Boží je chvění před tím, čemu se klaníš. Je to bezvýhradné uznání toho, že to nejsi ty, kdo je Pánem Bohem. Je to prožitek sebe sama zcela opačný tomu, co nechal Nietzsche zaznít ústy Zarathuštry: „Jestliže existují bohové, jak bych snesl, že sám nejsem bohem?“

Dnes se často říká, že v církvi je vše založeno na rétorice strachu: prý když neuděláš to či ono, skončíš v pekle, onemocníš, o něco přijdeš a podobně. Vzniká dojem, že dochází k určité záměně: místo „bázně Boží“ se pěstuje „fobie z Boha“. Je v takové rétorice něco správného a pro člověka užitečného, nebo naopak něco škodlivého a nezdravého?

Strach je pro začátečníka nezbytným pedagogickým prostředkem, který mu pomáhá začít vnímat hranice dovoleného a nedovoleného. V tomto smyslu strach funguje jako dopravní značky, podle nichž se řidič orientuje a může se vyhnout životu nebezpečným situacím. Představte si, že jedete po silnici, na níž probíhají opravy. Pokud budete ignorovat bezpečnostní pravidla a dopravní značení, nepřinese to nic dobrého ani vám, ani vašemu autu. Stejně je tomu i se životem v církvi. Existují v něm zcela konkrétní, rozumné principy, jimiž je třeba se řídit, pokud chcete skutečně duchovně růst.

Jakmile se však cesta stane známou, dopravní značky už vnímáte automaticky. Stejně tak v duchovním životě: fixace na strach se pro toho, kdo už chápe samotný smysl vztahu s Bohem, může stát negativní, ba dokonce zhoubnou.

Zde se můžeme znovu obrátit k mezilidským vztahům. Dokud se lidé teprve poznávají, nevyhnutelně mezi nimi existuje mnoho konvencí, které pomáhají vymezit hranice, aby se druhý náhodou neurazil, aby se neotevřela nějaká stará duševní rána. Čím blíže si však lidé jsou, čím lépe si navzájem rozumějí, tím menší význam tyto vnější hranice mají: prostě se milují, váží si jeden druhého, a už nefungují vnější omezení, ale empatie a soucit vůči druhému. Dávají si pozor, aby neřekli něco, co by druhého bolelo, ne proto, že by se báli zničit vztah, ale proto, že bolest druhého by se nevyhnutelně stala i jejich vlastní bolestí. Stejně tak ten, kdo miluje Boha, ho poslouchá ne proto, že by se bál trestu za porušení přikázání, ale proto, že začíná vidět hřích jakoby z pohledu Boha.

Strach ze samoty

Lze předpokládat, že strach nějak souvisí se způsobem, jakým vnímáme svět. Je to jakási nemoc, nebo dokonce fobie moderního osamělého člověka. Ten, kdo je sám, se bojí, že tak navždy zůstane„jednotkou“ — nepotřebnou, nevyužitou, opuštěnou, bez zakotvení. Možná tento strach souvisí se ztrátou komunity? A není samota sama o sobě pro člověka nepřirozená?

Je obtížné přímo spojovat problém strachu ze samoty s komunitou. Teoreticky se zdá, že základní myšlenka je správná: čím pevnější je malý sociální celek, společenství, tím větší je šance, že se člověk nestane samotářem. Ale buďme upřímní. Existuje obrovské množství rodin, v nichž žijí děti, které se cítí naprosto osaměle. Vyčleňují se ze své rodiny, nemají si s kým promluvit, nikdo s nimi nedokáže sdílet jejich objevy, hodnoty ani prožitky. Někteří z nich nakonec vyrostou, „prosadí se ve světě“, stanou se hudebníky, básníky či režiséry, ale se svou rodinou pak celé roky, ba desetiletí neudržují kontakt. A kolik známe školáků, kteří zůstávají roky opuštění a nikomu nepotřební, přestože jsou obklopeni zdánlivě velkým množstvím vrstevníků.

Ve skutečnosti se problém samoty neřeší zvenčí, ale naopak zevnitř. Skutečné překonání samoty je možné tehdy, když člověk v sobě objeví „portál“ do Božího království. A často se dveře k tomuto „portálu“ nacházejí přímo před našima očima. Někdo je může nalézt ve službě božské harmonii v hudbě, jiný ve výchově dětí, další v úžasu nad přesností a řádem matematických výpočtů, jiný v radosti z přípravy nového jídla a v záblesku štěstí na tvářích svých blízkých.

Máme těchto „vstupních bodů“ do Božího království nespočet, jen si jich často nevšímáme, míjíme je. A nevšímáme si jich proto, že nám chybí schopnost pozorně se dívat do vlastního nitra, porozumět tomu, na co reaguje naše srdce, naše osobní „hloubka“.

„Království Boží je mezi vámi,“ říká nám Spasitel. Je však mnohem snazší hledat vnější příčiny našeho neštěstí a vést s nimi velkolepý boj než se prostě ztišit a začít se postupně nořit do sebe sama.

Je zapotřebí velké odvahy, abychom dokázali unést fakt takového setkání se sebou samými. Co všechno tam člověk potká! Toto setkání s pravým „já“ od nás bude vyžadovat téměř rytířskou statečnost. Můžeme donekonečna utíkat před tímto nesmírně důležitým setkáním a snažit se skrýt se před sebou samými v druhých lidech, v jejich vřelosti, pozornosti a soucitu — ale kam před sebou utečeme? Teprve když „najdeme“ sami sebe, naučíme se „žít“ se sebou samými, přijmeme to nejlepší, co v nás je, oddělíme to horší a budeme obdělávat půdu své duše, teprve tehdy pochopíme, jak přijímat i druhé lidi — už ne jako spotřebitelé cizího duševního tepla, ale jako jeho tvůrci.

Nejčastěji neleží problém naší samoty v lidech kolem nás (nebo v jejich nepřítomnosti), ale v nás samotných. Ať je to jakkoli paradoxní, cesta k druhým vždy vede přes cestu k sobě samému. Nejspolehlivěji nás navzájem spojuje nikoli něco vnějšího, ale hloubka našeho srdce — hloubka, s níž je třeba se nejen seznámit, ale také se s ní spřátelit.

Člověk, který trpí pocitem své nepotřebnosti, tento smutek nepřekoná tím, že se bude koupat v moři cizího tepla a lásky, ale jedině tím, že začne dávat svou lásku druhým. V duši je třeba rozdmýchat, zažehnout oheň lásky a služby bližním — a pak se problém samoty rozplyne. Jakmile člověk pochopí, že může někoho učinit alespoň o trochu šťastnějším, tyranie samoty přestává existovat.

A co může Církev nabídnout tomu, kdo se bojí zůstat sám?

Strach ze samoty se překonává otevřeným srdcem. A právě církev učí člověka milovat tak, že ho vymaní ze soustředění na sebe sama. Samotná myšlenka církevního společenství by měla pomáhat překonávat lidské odcizení a osamělost. V církvi se jednotlivec, aniž by přestal být sám sebou, stává součástí jednoho, v Kristu sjednoceného společenství lidí. Sám Pán určil podstatu církevní pospolitosti těmito slovy: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (Jan 13,35).

Jak je však známo, to, co má být, se zdaleka ne vždy stává skutečností. V dnešním světě člověk, i když je formálně zapojen do určité farnosti, často zůstává sám se svými problémy.

Strach ze smrti

Když se obrátíme k příběhu Kristovy modlitby v Getsemanské zahradě, můžeme si všimnout, že i Kristus měl strach, že se i on ocitl tváří v tvář tomuto strachu ze smrti. Ale vždyť on je Syn Boží. Věděl přece, že vstane z mrtvých. Čeho se tedy měl bát? Můžeme mu snad vyčítat malověrnost?

To je velká otázka: věděl Kristus, že vstane z mrtvých? Samozřejmě o tom mluvil se svými učedníky. Jenže jeho lidské vědomí, vůle a city dosud neměly zkušenost smrti a vzkříšení. Je to zhruba totéž, jako když má člověk podstoupit narkózu, kterou ještě nikdy nezažil. Slyšel od jiných, jaké to je, ale sám to nikdy neprožil. Nebo jiný příklad: ženy, které rodily, a ty, které nerodily, jsou zcela různé. Můžete číst knihy o těhotenství, poslouchat vyprávění jiných, ale dokud se ve vašem těle neobjeví dítě a dokud ho neporodíte, zůstane mnoho věcí srozumitelných jen teoreticky, nikoli prakticky.

Dovolíme si předpokládat, že něco podobného se mohlo odehrát i u Krista. O svém vzkříšení věděl jako Bůh — skrze vzájemné pronikání božské a lidské přirozenosti — avšak kvalita tohoto vědění a porozumění byla zcela jiná než ta, kterou získal po vzkříšení.

A když volal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“, byl to výkřik naprosté samoty. Situace je dovedena až na samý kraj, na pomyslné dno — a Kristus z tohoto stavu vychází jako vítěz, v zcela nové kvalitě. A nyní on, jak píše apoštol Pavel, když sám byl pokoušen, může pomoci těm, kdo jsou pokoušeni. Kristus získává osobní zkušenost samoty a smrti — a osobní zkušenost vzkříšení.

Lze říci, že na kříži došlo k vítězství víry, a tedy i k překonání toho nejzásadnějšího strachu — strachu ze smrti, o němž jsme už mluvili výše. Kdyby v Kristově duši během jeho utrpení na kříži vypukla vzpoura, zmařilo by to jeho příchod na svět. Jeho výkřik však byl výkřikem lidské přirozenosti, která nerozumí a žasne nad tím, co se děje — tím spíše, že jeho lidská přirozenost neznala hřích a vzhledem ke své bezhříšnosti nemohla zakoušet u hříšných lidí „oprávněný“ pocit nevyhnutelnosti smrti. Přesto však zůstala až do konce věrná svému nebeskému Otci. A právě tato věrnost se stala osou, kolem níž se vše ostatní následně vybudovalo.

Ale je to vůbec přirozené, že se člověk bojí smrti, nebo ne? Je to jen afektivní reakce, která člověka uvrhá do hrůzy, nebo zde existuje i jakýsi ontologický předpoklad? Vždyť křesťanská teologie vždy tvrdila, že smrt je člověku cizí. A možná právě proto Kristus v Getsemanech tento strach tak hluboce prožíval — protože si plně uvědomoval nepřirozenost toho, co se děje.

„Bůh smrt nestvořil,“ říká Písmo svaté. Bůh je Dárce života, a proto je absurdní si myslet, že mohl stvořit smrt. Pokud rodiče dají dítěti tablet a ono ho rozbije, kdo za to může? Rodiče? Nebo je vinen sám tablet, protože se ukázalo, že není nezničitelný?

Při plném vědomí nemožnosti jakýchkoli přesných analogií, když mluvíme o základních, fundamentálních pojmech, je přesto třeba říci: lidská hrůza ze smrti je obrovská — a to nejen ze samotného faktu smrti, ale především z její nevyhnutelnosti vůči sobě samému. Smrt druhého člověka — jakkoli strašná — není totéž jako vědomí neodvratnosti vlastní smrti. A proti tomu se skutečně bouří celá lidská přirozenost. Všechno v člověku křičí proti smrti, nic nechce umírat, neboť bylo stvořeno pro život. Proč se malé děti často ke smrti druhých stavějí klidně? Protože ji v zásadě nedokážou vztáhnout na sebe samé; je to pro ně nemožné, jejich vědomí a psychika to nedokážou unést.  

Jak je to možné — já, tak krásný, radostný, šťastný… a mám zemřít? To je přece nemožné! Já a smrt? To se prostě nemůže stát! Ať zemřou všichni ostatní, jen já zůstanu! A když se později, s dospíváním, neodvratnost vlastní smrti začíná stále zřetelněji rýsovat před očima, tehdy se v plné síle odhaluje hrůza smrti jako takové. Smrti, které se nelze nebát. Kterou lze jakkoli ignorovat či vytěsňovat, ale ona přesto přijde.

Ale zde máme my, křesťané, už jen jedinou naději, jediný bod, kterého se lze zachytit, jediný tenký most zavěšený na nitkách naší víry nad bezednou propastí — a tím je Kristus Spasitel, Prvorozený z lidí, který prorazil skrze smrt a nyní může po tomto mostě, jím samým vytvořeném, převést každého, kdo mu věří, miluje a následuje ho.

Redakce