Proč Bůh nezničí ďábla a zlo?

Jestliže je ďábel zosobněním, zdrojem a nositelem zla, proč ho Bůh – milostivý, všemohoucí a vševědoucí – jednoduše nezničí? Zmizel by hlavní původce zla, pokušení by ustala, utrpení by skončilo. Svět by si mohl vydechnout. Lidé by žili klidnější život.

Abychom mohli odpovědět na otázku „proč Bůh nezničí ďábla“, je třeba nejprve vysvětlit, co křesťanství chápe jako zlo a jaké místo v tomto pojetí zaujímá ďábel. V klasickém patristickém myšlení nemá zlo vlastní podstatu. Není substancí s nějakými pozitivními vlastnostmi, ale pouhou absencí dobra. Bůh zlo nestvořil. Vzniklo jako pokřivení dobra, které kromě jiných charakteristik zahrnuje i svobodu všech bytostí stvořených Bohem. V této souvislosti vzniká otázka: lze zničit něco, co neexistuje jako skutečnost, co je pouze důsledkem existence svého protikladu? Odpověď je zřejmá: nikoli.

Dobře, připusťme, že zlo jako takové zničit nelze.

Proč by tedy Bůh nemohl zničit ďábla, který je hlavním nositelem zla ve světě?

Tato otázka není tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Kdo vlastně ďábel je a odkud se vzal? Stručně řečeno, ďábel je antipodem anděla. Stal se jím v důsledku nesprávné volby, učiněné svobodně, jednou provždy. Anděly – duchovní, rozumné a svobodné bytosti – Bůh stvořil ještě před stvořením hmotného světa a před vznikem člověka. Jeden z nich, naprosto vynikající, jménem Jitřenka neboli, jak se mu také říká, Lucifer, se proti Bohu vzbouřil a postavil svou vlastní vůli a ambice nad vůli Boží.

Tak se z nejvyšší andělské bytosti stal ďábel. Luciferův pád je výsledkem jeho svobodné volby. Nešlo o chybu v záměru Stvořitele, ale o důsledek zneužití svobody, která je sama o sobě bezpodmínečným dobrem. Ďábel není Bohu rovnocenným protivníkem, nýbrž stvořením, jež ztratilo své místo v hierarchii bytí. Ďábla nelze „zničit“ ve smyslu anihilace: Bůh nemůže odejmout život, protože sám je zdrojem veškerého života.

Jestliže je Bůh zdrojem veškerého bytí a života, jak může existovat něco, co mu radikálně odporuje, a přitom má v něm svůj počátek?

Otázka je oprávněná. Ano, jako každé stvoření má i ďábel počátek svého bytí v Bohu. Je však důležité upřesnit, že nejde o podíl na Božím bytí, nýbrž spíše o ontologickou závislost. Ďábel existuje díky Bohu, ale zároveň navzdory Bohu. Jinak řečeno: Bůh je příčinou toho, že ďábel je, nikoli však příčinou toho, jaký je. Jak napsal významný pravoslavný teolog, svatý Řehoř Palama, všechno stvořené existuje v Bohu a skrze jeho energie. Padlí duchové nejsou výjimkou. I oni existují skrze tuto energii, která jim dává bytí, avšak nesděluje jim dobrotu. Podobně jako slunce osvětluje celý viditelný prostor, i nad hromadou odpadků zůstává jeho světlo světlem, přestože osvěcuje věci značně nehezké.

Ďábel žije z Boha, ale nežije v Bohu. Právě v tom spočívá drama satana a jeho přisluhovačů – být odloučen od svého původního smyslu a určení. Jeho bytí je nepřetržitým sebezapřením. Nenávidí toho, kdo je zdrojem jeho vlastní existence. A samotná jeho existence je stálým svědectvím Boží dobroty, kterou nedokáže snést. Ďábel, jenž ztratil své původní určení k dobru, není schopen tuto dobrotu přijmout, je pro něj utrpením. Světlo, které osvěcuje anděly, je pro démony – slovy apoštola Pavla – „stravujícím ohněm“ (Židům 12,29). Neznamená to však, že by se Bůh vůči démonům změnil, ale to, že se změnil jejich vztah k Bohu – vztah bytostí, které kdysi byly anděly.

Jako příklad lze uvést evangelní „svědectví“ démonů, které Ježíš Kristus vyháněl z posedlých lidí. Vyznávali ho jako Syna Božího a přiznávali, že v jeho přítomnosti zakoušejí nesnesitelná muka. Jeden z těchto výjevů zní takto: „Když přijel na protější břeh moře do gadarenské krajiny, vyšli proti němu dva posedlí, kteří vystoupili z hrobů; byli velmi nebezpeční, takže se nikdo neodvážil tudy chodit. A dali se do křiku: „Co je ti po nás, Synu Boží? Přišel jsi nás trápit, dříve, než nastal čas?“ (Matouš 8,28–29)

Tento paradox lze shrnout takto: ďábel nejenže nemůže být na Bohu nezávislý, ale svou nenávistí ke všemu dobrému sám dosvědčuje Boží existenci i jeho přítomnost ve světě.

A proč Bůh, když předem věděl, že nejvyšší anděl učiní špatnou volbu, tohoto anděla nestvořil už od počátku bez možnosti takové volby?

Na tuto otázku odpověděl už ve 2. století známý křesťanský apologeta svatý Irenej z Lyonu. Šel dokonce ještě dál a rozšířil ji i na člověka. Proč Bůh připustil možnost zla a pádu, místo aby stvořil anděly i lidi bez schopnosti hřešit? Bůh stvořil všechny rozumné bytosti jako svobodné — s vůlí a schopností rozlišovat, volit a také chybovat. Kdyby se od počátku nemohly odchýlit od dobra, nebyly by osobami, ale mechanismy, loutkami jednajícími nikoli z vnitřního popudu, nýbrž z nutnosti.

V takovém případě by dobro nebylo ani radostné, ani vědomě cenné. Bylo by něčím samozřejmým, vnuceným, nevyžadovalo by úsilí, motivaci, osobní zápas ani vnitřní vítězství nad sebou samým. Skutečně cenné je však jen to, co je získáno námahou: milujeme světlo, protože víme, co je tma; vážíme si zdraví, protože jsme poznali nemoc; toužíme po Božím království, protože vidíme nedokonalost světa pozemského.

Svoboda, kterou Bůh obdařil všechny rozumné bytosti, není chybou stvoření, nýbrž největším blahem. Bůh nepotřebuje automaty, které konají dobro ze své přirozenosti. Stvořil bytosti schopné svobodně si zvolit jeho lásku. A čím obtížnější je tato volba, čím intenzivnější je zápas se zlem, tím vyšší a žádoucnější je konečný cíl. Právě proto Bůh připustil možnost pádu: aby dobro bylo dobrem ze svobodného rozhodnutí, nikoli z nutnosti, aby člověk, stvořený k Božímu obrazu, mohl skrze svůj život dospět k Boží podobě — ne proto, že je tak „naprogramován“, ale díky svobodné touze po Stvořiteli. Jak to vyjádřil blažený Augustin: „Stvořil jsi nás pro sebe a srdce naše nenalézá klid, dokud nespočine v tobě.“

V zásadě se s tím dá souhlasit. Bůh nemůže zničit své vlastní stvoření, jemuž dal počátek, protože sám je zdrojem bytí jakožto bezpodmínečného dobra. Přesto si však zkusme představit, že by ďábel byl zničen.

Stal by se lidský život lepší a snazší?

Změnilo by se však v takovém případě něco zásadního? Zmizelo by zlo, které, jak víme, existuje jako pokřivení lidské touhy po dobru a blaženosti? Bezpochyby je ďábel maximálně zlou bytostí, jakousi kvintesencí zla, které neustále produkuje, bez přestávky na spánek či odpočinek. Zlo se však neomezuje pouze na ďábla. Možnost aktivního popření dobra je v každém člověku. Každý z nás po celý svůj život neustále balancuje mezi dobrem a zlem. Zničení ďábla bez zničení vnitřního zla v člověku není možné — tyto dvě skutečnosti jsou vzájemně propojené.

Toto vnitřní zlo může být odstraněno buď Bohem spolu s člověkem jako subjektem, skrze něhož zlo vzniká, anebo samotným člověkem skrze svobodný obrat k dobru a pohyb vstříc Bohu. První možnost, jak už bylo řečeno výše, není možná, protože Bůh je ze své podstaty Stvořitel, Dárce života a Tvůrce, nikoli ničitel. Bůh nezahubí hříšníka stejně jako nezničí ďábla, protože v něm jsou milosrdenství a spravedlnost nerozlučně spojeny. Připouští působení zla do určité doby, aby se zlo samo vyčerpalo. Konec zla může nastat pouze skrze jeho vnitřní oslabení v člověku, který na tom aktivně pracuje.

Dobrá zpráva spočívá v tom, že člověk má schopnost vítězit nad zlem v sobě i kolem sebe. Původně mu byla dána při stvoření, avšak poté, co ji nedokázal naplnit, a po pádu do hříchu se od Boha odvrátil, prakticky o tuto schopnost přišel. Skrze Ježíše Krista — pravého Boha a pravého Člověka — byla tato schopnost obnovena. Svým životem, smrtí a vzkříšením zjevil plné vítězství nad zlem i nad ďáblem. Od té doby už ďábel nemá nad člověkem tu moc, jakou měl po pádu. Ano, pokouší a nepřestává se snažit na lidi působit, ale nemá sílu jim svou vůli vnutit. Lidská přirozenost je v Kristu uzdravena, zlo je potenciálně zničeno, ďábel je poražen. Zbývá jen, abychom přijali plody spásy, kterou pro nás vykonal sám Bůh.

Co ale znamená, že zlo je „potenciálně zničeno“? A jak lze říci, že je ďábel poražen, když dříve bylo řečeno, že Bůh ho nehodlá zničit?

Pro lepší pochopení lze použít – byť jen přibližnou – analogii s vítězstvím nad určitou nemocí. Ještě před nějakými sto lety byly mnohé choroby, s nimiž si dnešní medicína dokáže snadno poradit, považovány za smrtelné. Dnes však díky novým lékům a technologiím již nepředstavují pro obyvatelstvo Země zásadní hrozbu. Když tedy říkáme, že nějaká nemoc už není nebezpečná, nemyslíme tím, že byla z naší planety zcela vyhubena. Obvykle tím máme na mysli něco jiného: lidstvo má k dispozici lék a prostředky k její léčbě. Nemoc může mezi námi stále existovat, ale de facto už je poražena.

Stejně tak jsou zlo a ďábel už poraženi Ježíšem Kristem. Člověk, který touží po uzdravení, se pouze potřebuje stát účastným toho, kdo je zároveň lékařem i lékem. Tato možnost, aby se stvoření stalo účastným Stvořitele, byla otevřena Kristem, který se jednou provždy spojil s naší nemocnou lidskou přirozeností, nakaženou následky Adamovy špatné volby, aby ji zcela uzdravil.

Ale je člověk schopen porazit zlo vlastními silami? Po pádu do hříchu člověk nemůže sám bojovat proti zlu. Zatímco před svým prvním hříšným rozhodnutím byl celistvý a celou svou bytostí směřoval k Bohu, v němž viděl jediné dobro, po pádu se stal natolik roztříštěným, že není schopen učinit rozhodnutí vyžadující sjednocenou vůli a zapojení celé osobnosti. Je to, jako by se někdo snažil zatlouct hřebík kladivem rozpadlým na kusy. K vítězství nad zlem je proto nutné znovu nabýt této vnitřní celistvosti. Samotná snaha by však problém nevyřešila, kdyby Bůh nevyšel člověku vstříc a nepomohl mu.

Právě o tom mluví církev, když říká, že člověk se nemůže spasit sám, ani kdyby se sebevíc snažil. Na jeho úsilí Pán odpovídá svou pomocí a nenechává své stvoření v bezvýchodné situaci. Toto Boží působení v člověku, které ho znovu skládá z úlomků v celistvou osobnost a dává mu sílu zdolat výšinu, jež se dříve zdála nedosažitelná, se v církevní tradici nazývá milost.

Člověk, který se rozhodne pro Boha, začne na sobě pracovat, přispívá k ústupu zla, ale nezůstává ve svém úsilí sám. Pokud skutečně vytrváme ve svém rozhodnutí, snažíme se zachovávat přikázání a celým srdcem směřujeme k Bohu, on sám nám v určitém okamžiku přichází na pomoc, podporuje nás a podává nám svou milost. Příkladem jsou svatí, o nichž ti, kdo měli to štěstí se s nimi setkat, vyprávějí, že už pouhý pohled na ně byl lepším svědectvím existence vyšší Božské reality než jakékoli argumenty. Takovými byli Serafím Sarovský, Jan Kronštadtský a nám časově bližší Paisij Svatohorec, Siluán Athoský a mnozí další.

Problém zla tedy nespočívá v ďáblu. Jeho zničení — i kdybychom si to dokázali představit — by nevedlo k vymizení zla ze světa. Aby Bůh zlo odstranil, musel by nám vzít svobodu — největší, a zároveň velmi nebezpečný dar. Bůh přemáhá zlo jiným způsobem: ne ničením, ale láskou k nám, na niž jsme povoláni odpovědět také láskou.

Právě v tomto vzájemném pohybu, v tomto spolupůsobení — nebo, řečeno teologickým jazykem, v této synergii — se odehrává vítězství nad zlem tady a teď. Toto vítězství je možné, už se uskutečnilo v Kristu, a každý z nás ho může napodobit ve svém vlastním životě.

Redakce