Proroctví o Kristu

Splněných biblických proroctví jsou stovky, ale dnes o nich víme jen málo. Důvod je jednoduchý. Bible popisuje dějiny izraelského národa v průběhu dvou tisíciletí — od Abraháma až ke Kristu. A vnímání minulosti má své zákonitosti. Čím vzdálenější je nějaká událost v čase, tím slabší je naše intelektuální i emocionální odezva na ni.

Jaký význam může mít pro současného člověka to, že před třemi tisíci lety někdo vyslovil proroctví, které se naplnilo, dejme tomu, před dvěma tisíci sedmi sty lety? To vše se odehrálo příliš dávno.

Existuje však jedna kategorie biblických proroctví, kterou lze považovat za výjimku. Ale i tato proroctví jsou známa především odborníkům na biblistiku. O tom, jak se naplnila, však vědí stovky milionů našich současníků. Jsou to starozákonní proroctví o Kristu.

Evangelia jsou krátká a popisují pouze něco málo přes tři desetiletí pozemského života Krista. Jejich stručný obsah znají prakticky všichni vzdělaní obyvatelé Země. Avšak evangelní příběh je ve své podstatě nepřetržitým naplněním starozákonních proroctví o příchodu Mesiáše-Spasitele. Problém spočívá pouze v tom, že ne vždy dokážeme spojit známé evangelní události se slovy starozákonních proroků, kteří tyto události podrobně popsali ještě několik století předtím, než k nim došlo.

Příběh Ježíše Krista, Bohočlověka a Spasitele světa, je jádrem křesťanské víry. Již od starověku starozákonní proroci předpovídali jeho příchod, život, utrpení i spásné dílo, které mělo lidstvo vykoupit z hříchu a smrti. Od narození z Panny Marie, přes život tesaře v Nazaretě, až po jeho veřejné kázání a oběť na kříži, se naplnila starobylá proroctví, která mají hluboký teologický a duchovní význam. Evangelní vyprávění, doplněné citacemi proroků, ukazuje, že Ježíš nebyl jen historickou postavou, ale naplněním Božího plánu spásy.

Zde nabízíme dvacet nejvýraznějších a nejpřesvědčivějších příkladů uskutečnění takových proroctví.

1. Narozený z Panny

Narození Ježíše z Panny Marie je jedním z nejznámějších faktů evangelia. Prorok Izajáš již v 7. století před narozením Krista říká:

Sám Pán vám proto dá znamení: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel, Bůh je s námi (Izajáš 7:14).

2. Místo narození

Bohočlověk Kristus se podle svého lidství narodil v Betlémě, podle svého božství se však rodí z Otce před počátkem času a stvořením světa. Prorok Micheáš v 8. století před Kristem říká:

Ty však, Betléme efratský, maličký mezi judskými knížaty, právě z tebe mi má vzejít ten, jenž bude Vládcem v Izraeli, jehož původ je pradávný, ode dnů věčnosti (Micheáš 5:1).

3. Tesař z Nazareta

Kristus vyšel k hlásání evangelia z malého městečka Nazareta, k němuž se tehdejší Židé stavěli s pohrdáním, jako k zapadlé provincii. Název města Nazaret podle názoru mnoha filologů pochází z hebrejského néser — „výhonek“. Svým společenským postavením byl Ježíš obyčejným řemeslníkem — synem tesaře. Prorok Izajáš o něm píše:

Vyrostl před ním jako proutek, jako kořínek ze země vyprahlé. Nebyl nápadný ani honosný, abychom na něj hleděli, nebylo na něm vidět nic, proč bychom po něm toužili (Izajáš 53:2).

4. Jan Předchůdce

Ježíšovu zvěstování předcházelo kázání Jana Křtitele, který připravoval lid na příchod Spasitele. O tom píše prorok Malachiáš:

Hle, už posílám svého posla, aby připravil cestu přede mnou. Pak náhle přijde do svého chrámu Panovník, po němž se ptáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte. Hle, už přichází, praví Hospodin zástupů (Malachiáš 3:1).

5. Počátek Ježíšova kázání

Po zatčení Jana Křtitele se Ježíš odebral do provincie Galileje a usadil se ve městě Kafarnaum, na území kmenů Zabulonova a Neftalímova. Právě odtud začal své kázání o Království nebeském. I o tom píše prorok Izajáš:

Soužená země však nezůstane v tmách. Tak jako dříve ponížil zemi Zabulon a zemi Neftalí, tak nakonec oslaví při cestě k moři, za Jordánem, Galileu pohanů: Lid, který chodil v temnotách, veliké světlo uvidí, těm, kdo žili v zemi stínu smrti, světlo zazáří (Izajáš 8:23—9:1).

6. Vjezd do Jeruzaléma na oslátku

V předvečer židovských Velikonoc vjel Kristus, radostně vítaný lidem, do Jeruzaléma nikoli na koni, jak by se slušelo lidovému vůdci, ale na mladém oslátku. Prorok Zachariáš o tom věděl již v 6. století před Kristem:

Jásej vesele, Dcero sionská, dej se do zpěvu, Dcero jeruzalémská! Hle, tvůj král k tobě přichází, spravedlivý a vítězný; pokorný, sedící na oslu, na oslátku, osličím hříbátku (Zachariáš 9:9).

7. Zrada přítele a učedníka

Jidáš, který se nazýval Ježíšovým učedníkem, ho po společné slavnostní večeři zradil. Tuto zradu předpověděl prorok a král David v 10. století před Kristovým narozením:

Dokonce i můj přítel, jemuž jsem důvěřoval, ten, který se mnou jídal chléb, pozvedl patu proti mně (Žalm 41:10).

8. Třicet stříbrných

Poté, co zrádce Jidáš zjistil, že Kristus byl odsouzen k smrti, přišel k velekněžím a vrátil jim třicet stříbrných, které mu zaplatili za zrazení Ježíše. Velekněží tyto peníze nevložili do chrámové pokladny, ale koupili za ně pozemek, který patřil hrnčíři, k pohřbívání cizinců. Tuto podrobnost znal již prorok Zachariáš:

Řekl jsem jim: „Jestli chcete, vyplaťte mi mzdu. A jestli ne, nevadí.“ Vyplatili mi tedy mzdu – třicet stříbrných. Tehdy mi Hospodin řekl: „Hoď to hrnčířovi – tu úžasnou cenu, kterou mě ocenili!“ Vzal jsem tedy těch třicet stříbrných a hodil je hrnčířovi u Hospodinova chrámu (Zachariáš 11:12—13).

9. Dobrovolné utrpení

Kristus věděl, že bude zatčen, mučen a odsouzen k hrozné smrti na kříži. Snadno by se mohl vyhnout svým nepřátelům, přesto však všechna utrpení přijal dobrovolně, nijak se tomu nebránil a nic nevyčítal svým trýznitelům. Prorok Izajáš o tom vypraví takto:

Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel (Izajáš 53:7).

10. Plivání a facky

Po výslechu v domě velekněze členové kněžské rady plivali zatčenému Kristu do obličeje, bili ho po hlavě, někteří ho tloukli do tváře a říkali: „Hádej, Mesiáši, kdo tě udeřil!“ Jejich nechutné jednání již dávno před tím popsal prorok Izajáš:

Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním (Izajáš 50:6).

11. … Byl počten mezi nevěrníky

Krista, který nic nezákonného neprovedl, odsoudili a ukřižovali spolu se zločinci. I o tom čteme u proroka Izajáše:

„Proto mu dám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky.“ On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných (Izajáš 53:12).

12. Ukřižování

Ježíš byl ukřižován, jak bylo obvyklé podle římského zvyku. Jeho ruce a nohy přibili ke kříži velkými hřeby. Tato poprava byla zjevena králi Davidovi, jehož potomkem se Ježíš stal:

Smečka psů mě kruhem svírá, zlovolná tlupa mě obkličuje; sápou se jako lev na mé ruce a nohy (Žalm 22:17).

13. Sestup z kříže!

Když se dívali na umírajícího Ježíše, velekněží, farizeové, zákoníci i obyčejní kolemjdoucí se mu smáli a říkali: „Je král izraelský – ať nyní sestoupí z kříže a uvěříme v něho!“ Jejich chování bylo známo králi Davidovi, který v jednom ze svých žalmů říká:

Všem, kdo mě vidí, jsem jenom pro smích, šklebí se na mě, potřásají hlavou: „Svěř to Hospodinu!“ „Ať mu dá vyváznout, ať ho vysvobodí, když si ho oblíbil!“ (Žalm 22: 8—9)

14. Losování o oděv

Když vojáci Ježíše ukřižovali, vzali jeho šaty a rozdělili je na čtyři díly, každému vojákovi díl; zbýval ještě spodní šat. Ten šat byl beze švů, odshora vcelku utkaný. Řekli si mezi sebou: „Netrhejme jej, ale losujme o něj, čí bude!“ To proto, aby se naplnilo Písmo: ‚Rozdělili si mé šaty a o můj oděv metali los.‘ To tedy vojáci provedli. (Jan 19:20—24). Svatý Jan zde cituje Davidův žalm:

Mohu si spočítat všechny své kosti. Pasou se na mně svým zrakem. Dělí se o mé roucho, losují o můj oděv (Žalm 22: 18—19). 

15. Ocet pro žíznícího

Evangelista Jan píše, že když Ježíš věděl, že vše je již dokonáno, řekl: „Žízním.“ Stála tam nádoba plná octa. Vojáci namočili houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům (Jan 19:28—29). O tom, že se to stane, prorokoval král David:

Do jídla mi dali žluč, když jsem žíznil, dali mi pít ocet (Žalm 69:22).

16. Nezlámané kosti

Utrpení ukřižovaných mohlo trvat několik dní. Ale kvůli blížícímu se židovskému Pesachu těla nesměla zůstat přes sobotu na kříži.  Židé požádali Piláta, aby proces popravy byl urychlen a odsouzeným byly zlámány kosti. Ukřižovaní obvykle umírali udušením, protože kvůli poloze těla nastával otok plic. Ale dokud se mohli opírat o přibité nohy, mohli se občas nadechnout. Vojáci jim proto lámali holenní kosti kladivem, a člověk visící jen na rukou rychle umíral. Ale poté, co zlámali kosti ukřižovaným lotrům a přistoupili k Ježíši, zjistili, že už je mrtvý. Jeho kosti proto zůstaly nezlámané.

O tom píše i prorok David:

Ochraňuje všechny jeho kosti, nebude mu zlomena ani jedna (Žalm 33:11).

17. Tma nad Jeruzalémem

Během popravy se zatmělo slunce a Jeruzalém se na několik hodin ponořil do tmy. Prorok Ámos tuto událost předpověděl v 9. století před narozením Krista:

V onen den způsobím, je výrok Panovníka Hospodina, že slunce zapadne v poledne, tmou zahalím zemi za jasného dne (Ámos 8:9).

18. Rána kopím

Jeden z vojáků probodl již mrtvému Ježíši bok kopím a z něj hned vyšla krev a voda. Prorok Zachariáš říká:

Ale na dům Davidův, na toho, jenž sídlí v Jeruzalémě, vyleji ducha milosti a proseb o smilování. Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli (Zachariáš 12:10).

19. Pohřeb u bohatého

Krista měli pohřbít spolu se s ním odsouzenými zločinci. Po popravě však jeho tělo se svolením Piláta převzal bohatý a významný člen Sanhedrinu jménem Josef, jenž byl tajným učedníkem Ježíše. S veškerou úctou pohřbil Krista ve speciálně připravené jeskyni. Vysvětluje to prorok Izajáš:

Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti (Izajáš 53:9).

20. Spasitel světa

Kristus vzal na sebe všechny hříchy světa. Ve svém vtělení přijal lidskou přirozenost se všemi jejími slabostmi, náchylností k nemocem a smrti, aby ji uzdravil skrze utrpení, smrt na kříži a zmrtvýchvstání. O utrpení Božího služebníka podrobně píše prorok Izajáš a vysvětluje i význam jeho utrpení:

Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech (Izajáš 53:3–6).

Dobrovolné utrpení, nespravedlivé odsouzení, ukřižování, smrt, pohřeb a zmrtvýchvstání – to vše bylo součástí spásného díla, aby lidé mohli skrze něj najít uzdravení, odpuštění a nový život. Kristus vzal na sebe všechny hříchy světa a svým zmrtvýchvstáním je přemohl, čímž otevřel lidem cestu k věčnému společenství s Bohem. Tato propojenost mezi proroctvími Starého zákona a jejich naplněním v evangeliích ukazuje, že Ježíš není jen historickou osobou, ale pravým Božím Synem, Spasitelem, který přišel na svět, aby přinesl lidem světlo, naději, pokoj a věčný život.

Redakce