Agónie humanismu. Část II. Evropský člověk na rozžhaveném rozcestí
Evropský humanismus jako by zdí obehnal naši planetu člověkem. Oblékl ji do člověka. A zmobilizoval vše, dokonce i to, co je dočasně či trvale neschopné boje, proti všemu nadlidskému. Každý průchod je zazděn člověkem, aby nic nadlidského neproniklo do sféry lidského života. Naše planeta, oblečená v člověka, se kolébá jako opilá na své cestě k… Přesto nadpozemské nás stále děsí. Svými hrozivými záhadami nadpozemské jako ohnivými šípy provrtalo tělo i ducha člověka, jímž je naše podivuhodná planeta obehnána. Člověk je provrtán záhadami, jeho tělo se stalo řešetem – stejně jako jeho duch. A může snad řešeto zadržet uragán nadpozemských tajemství, který ve dne v noci zuřivě vane na naši hvězdu z temných hlubin nekonečna?
Humanismus byl založen na člověku jako na novém a spasitelném evangeliu, aniž by tušil, že každé evangelium končí apokalypsou. Humanismus byl založen na člověku, ale je to půda nanejvýš vulkanická. A vulkány začaly chrlit lávu. Zde už máme počátek apokalypsy evropského člověka. Humanismus jen rozškrábal kůži lidské bytosti – a z každého póru zařval netvor. Všechny vulkanické jícny dýchají, sípají a třesou zemí. V jejich blízkosti přebývají futuristé, dekadenti, anarchisté, nihilisté, satanisté, kteří dychtivě zapisují, po slabikách skládají letopis apokalyptické epochy člověka. Nestydí se za žádné ohavnosti, neboť symbolem apokalyptické epochy je obnažení všech ohavností, všech hnusů, všech hrůz. Právo na tuto smělost jim dává jejich otec – humanismus, neboť jsou jeho plody. A aniž by to chtěl, humanismus uspořádal strašnou výstavu člověka, vystavil veřejně všechno lidské. Svět nikdy neviděl výstavu děsivější než tuto. Člověk se zděsil, neboť člověk je něco, čeho je třeba se bát nejvíce. Nevěříte? Otevřete nejhlubší skrýše jeho bytosti a uslyšíte, jak odtud vyjí apokalyptičtí netvorové.
Apokalypsa naší doby nás svými zjeveními drtí na prach: v člověku se setkaly a spřátelily hrůzy, které se nikdy dříve neznaly. Zdá se, že se naše stará planeta rozhodla ukončit svou existenci v člověku – ukončit ji apokalypticky, anarchicky a bouřlivě. Její atmosféra se stala příliš výbušnou: všechny kosmické protiklady se na ní setkávají, aby při setkání explodovaly. Naneštěstí je postavena na nejprokletější křižovatku vesmíru. Kříží se na ní všechny cesty: cesty světla i tmy, bolesti i radosti, utrpení i blaženosti, života i smrti. Každé nebeské těleso prochází jednou ze svých drah skrze ni. Proto se země stala útočištěm všech bolestí a křižovatkou všech cest. Život na zemi je tak bolestný, že se člověk musí s údivem ptát: nesklouzává náhodou po každém paprsku, který proniká na zem, i bolest? Není právě proto země obrovským oceánem bolestí? Nekape snad po každém paprsku kapka hnisu? Není právě proto naše zarmoucená planeta vředem vesmíru, v němž se hromadí veškerá kosmická nečistota, veškeré kosmické zlo, všechny kosmické ohavnosti?
Hrůza lidského života je mnohostranná a krutá. Zdá se, že je země odsouzena být rozcestím přízraků, které se na krátký čas oblékají do těla, zkoumají sebe, zkoumají hmotu, aby ji nakonec s výkřikem a kletbami svrhly ze sebe jako tělesnou skořápku. Nesmyslnost pozemského kosmismu přivádí člověka k myšlence, že jakási vyšší bytost úmyslně vymyslela hru s hmotou, oblékla do ní tyto přízraky a zkouší, zda se do ní dokážou vcítit a zda v ní dokážou žít.
Když se však v člověku hmota probouzí, přichází k vědomí a sebevědomí, cítí se člověk místem křížení nesčetných, neobyčejných cest, jejichž začátek ani konec nezná. Hmota je člověku blízká, je s ním jednotělesná, a přece se nevejde do rámců lidské mysli. Není v ní nic jednoduchého, nic obyčejného, nic nehodného úžasu. Vtiskuje se do člověka se všemi svými rozcestími. Po nich se řítí přízraky, které se s největší radostí zastavují u člověka a oblékají se v člověka. Člověk jako by byl poslán na mučednictví: svět je aréna, na níž člověka trhají přízraky.
Všechna stvoření mezi sebou soutěží ve fantastičnosti: je těžké, a někdy dokonce nemožné, určit hranici mezi fantastickým a reálným. Fantastičnost je duší reality, všech realit, které může lidská bytost vědomě vnímat. Proto reality, ať jsou jakékoli, představují problémy neřešitelné pro lidský rozum, problémy přesahující člověka. Jak je má tedy člověk řešit? Pouze něčím větším, než je on sám, lepším než člověk, moudřejším a silnějším.
Pro zmučeného člověka se neobyčejnost těchto realit rozrůstá v božstvo. Tragičnost, prokletá tragičnost našich fantastických realit nutí člověka vytvářet si bohy, hledat bohy tam, kde se ani neskrývali. Všechno, co je neobyčejnější než člověk, co jej převyšuje a je svou přirozeností složitější, vnucuje se člověku jako božstvo. A proto je přirozené, že člověk má mnoho bohů, není divu, že je polyteistou. Mnohobožství je důsledkem zázračnosti světa. Celý svět je mučením pro ducha – každá jednotlivá věc. Ani jedno utrpení člověk nedokáže zcela vysvětlit sám, a proto se obrací k bohům. Mnohá utrpení vedou k mnoha bohům. Proto si člověk na své bolestné historické cestě stvořil mnoho bohů. Je těžké se v nich vyznat. Všichni se nabízejí a utrpení nutí člověka je přijímat.
Čím silnější je utrpení, tím mocnějšího boha vyžaduje; drobná utrpení si nacházejí drobné bohy. Existuje však jedno utrpení silnější než všechna ostatní, utrpení, v němž jsou obsažena všechna ostatní. Bůh, který mu dá smysl a promění je v radost, ten je vpravdě Bohem – a jiného není. Tímto největším utrpením je smrt. A s ní jsou strádání, dobro a zlo, pravda a lež. To vše tvoří mučednické problémy, neboť každý člověk, kterého tyto prokleté problémy mučí, je mučedníkem.
Mučen těmito problémy musí člověk hledat člověka nebo Boha, který by je dokázal vyřešit úplně a definitivně. Kdo je vyřeší zcela a dokonale, ten je pravý Bůh; ostatní jsou falešní. Chceš-li bohy vyzkoušet, učiň totéž. Slož na ně své největší utrpení; kdo mu dá smysl a pravdu, ten si zaslouží být tvým Bohem.
Jestliže tě ovládlo utrpení a pronásleduje tě, přenes jej na svého boha. Jestliže jej učiní svým, naplní-li jej smyslem a pravdou, pak je to tvůj pravý Bůh a není v něm lži ani bezmoci. Stejně tak je tvůj Bůh pravý, jestliže žil ve tvém těle a dal smysl tvé pomíjivosti; jestliže žil tvou duší a osladil hořké tajemství tvého života; jestliže byl zřítelnicí tvého uplakaného oka a spatřil i nalezl smysl osudového tajemství lidského života, nad nímž pláčeš.
Mučednické problémy přivádějí člověka na nejstrašnější rozcestí – rozcestí náboženské, na němž je Bůh zkoušen a volen. Kdo nedošel k náboženskému rozcestí, toho mučednické problémy dosud nenavštívily. Stát na náboženském rozcestí znamená stát na žhavých uhlících. Vybrat si boha je neuvěřitelně těžké, vybrat si nejlepšího Boha je ještě těžší. Člověku je znám mech vesmíru, v němž si staví hnízdo, dokud nepozná nejlepšího a jediného pravého Boha. Bez Boha je veškeré jeho poznání rozptýlené a slabé, malé a povrchní. Neví nic tak, jak by se vědět mělo. Nezná odpověď na strašlivou hádanku dobra a zla, která nesmírně přesahuje všechno, čemu se říká člověk. A proto ji nemůže přisuzovat božstvům.
Kdyby byl tento svět jen iluzí, dalo by se ho ještě snést; on je však noční můrou, a proto jej člověk těžko snáší bez vzpoury. Spiritualistovi se hmota jeví jako iluze, materialistovi se jako iluze jeví duch. Skepticismus je proto nevyhnutelným výsledkem lidského myšlení. Čím jiným se má završit moje myšlenka o světě než skepticismem? A jestliže k němu nedospěji, znamená to, že jsem svou myšlenku, své cítění nedovedl do konce. Ať člověk vyšle jedinou svou myšlenku do světa. V jaké podobě se k němu vrátí? Nevrátí se snad ze své pouti mnohem složitější a záhadnější, než byla před svým putováním?
Člověk sám sebe rozdělil, putoval mnoha stezkami, aby se osvobodil od muk svého bytí. Vytvářel náboženství, vytvářel kultury, aby ulehčil strašné břemeno existence. Při hledání hodnot člověk nevyhnutelně přicházel ke křižovatce, na níž se lámou kosti. Zde se jeho cesta větví, rozděluje se v mnohoramennou deltu. Čím však končí první rameno nebo tisící? Ne snad oceánem nekonečna?
„Skrze mnohé věci jsem šel ke smyslu života,“ říkal jeden zoufalý mladý muž, „skrze mnohé věci i skrze mnoho lidí – ale běda! Věci i lidé mě vždy přiváděli k prokletému rozcestí, ke křižovatce rozžhaveného uhlí, a nechávali mě na ní samotného, udiveného, ohromeného a zesměšněného. Ano, zesměšněného. Skrze věci i skrze lidi se mi někdo odporně vysmíval – někdo, kdo je silnější než věci i lidé. A tuto tyranii jsem nemohl snést bez kleteb, neboť to byla tyranie nejhoršího druhu. Zesměšněn jsem v samotě utíkal po tvých cestách, filozofie, i po tvých, vědo, i po tvých, kulturo – a všechny skončily bezcestím a houštinami. Ano, bezcestím a houštinami, v nichž má duše v mém těsném těle zdivočela. Posílal jsem ji skrze mnohé teorie a hypotézy za nepomíjející hodnotou, ale ona se ke mně vracela celá zbitá a zraněná. Posílal jsem ji zmučenou – a ona se ke mně vracela ještě více zatížená mukami, ještě více zatížená hrůzami a ve své samotě rodila stohlavou hydru zoufalství. A byl jsem nucen myslet, že tento novorozený kluzký červ, nekonečně dlouhý červ, je osou vesmíru. A ve svém šíleném zoufalství jsem sám stočil a svinul svou duši kolem svého těžce trpícího těla – ach, svinul jsem ji kolem kříže. Nesymbolizuje snad mé tělo kříž? Nejsou má hlava, mé nohy a mé doširoka roztažené paže křížem, na němž spočívá půlnoc a kolem něhož tančí v kruhu přízraky?“
Psychofyzickou strukturou své bytosti je člověk postaven na nejkrutější rozcestí: mezi duchem a hmotou, dobrem a zlem, viditelným i neviditelným, smyslovým i nepostižitelným, „tímto“ a „oním“, mezi „já“ a „ty“.
Člověk je cestou k novým hrůzám a novým utrpením. Skrze člověka kráčí jakési monstrum – a kdo ví kam? Lidské tělo mu slouží jako dopravní prostředek, jehož poslední zastávkou je smrt. Smrt je neproniknutelná zeď; smrt je nemožnost jít dál… Když si člověk zvolí (a on si musí zvolit) něco za smysl života, pak ať toto něco přetne cestou smrti a ocitne se na rozcestí rozžhaveného uhlí, na níž člověk nemůže obstát bez boha, bez alespoň nějakého boha. Prý kultura je smyslem života. Přeruš ji smrtí – co z tohoto smyslu zůstane? Přeruš smrtí vše, co stvořil člověk a co stvořil humanismus. Může být cokoli z toho smyslem života?
Člověk je mírou všech věcí, viditelných i neviditelných – to je základní princip a kritérium humanismu. Jelikož však člověk nevlastní ani absolutní smysl života, ani absolutní pravdu, je pak všechno lidské relativní. Relativismus je duší humanismu. Einsteinova teorie relativity je konečným, závěrečným důsledkem humanismu a všech jeho filozofických, vědeckých, náboženských a kulturních odnoží.
Avšak nejen to: ve své finální fázi se humanismus stává nihilismem. Může snad člověk nebýt nihilistou, jestliže neuznává žádnou absolutní hodnotu? Dojdeme-li logickou cestou až do konce, nutně dospějeme k závěru: relativismus je otcem anarchismu. Jsou-li všechny hodnoty relativní, má pak některá z nich právo vydávat se za nejvyšší, svrchovanou a nejzásadnější? Všechny ostatní mají právo vzbouřit se proti ní. Není pochyb, že nihilismus a anarchismus jsou nevyhnutelnou, závěrečnou, apokalyptickou podobou humanismu a jeho relativismu.
Humanismus důsledně následuje svou vlastní logiku, když se zříká Boha, protože prohlásil člověka Bohem. Avšak tato logika, dovedená do krajnosti, popírá jak svět, tak člověka. Akosmismus je nejpřirozenějším a nejlogičtějším důsledkem ateismu. Neboť člověk, který se vědomě zříká Boha, nemůže neskončit popřením světa i člověka, pokud je nedokáže naplnit smyslem a pravdou. A že toho není schopen, člověk již nevyvratitelně prokázal nejrozmanitějšími způsoby.
Člověk rád bývá Bohem. To ukazuje humanismus. Avšak žádný z bohů se nezdiskreditoval tak strašlivě jako člověk, který si nárokuje božství. Nedokázal dát smysl ani smrti, ani utrpení, ani životu. Může pak být člověk klidný a spokojený s takovým bohem? Necítí snad, jak pijavice smrti lačně saje jádro jeho duše – i duše každého jiného člověka? A přesto se ještě člověkem chlubí!
Kdo se jako zdí obehnal člověkem, nenajde klid ani mír pro svůj vzbouřený rozum: nevstoupil do tichého přístavu. Všechny lidské cesty vedou ke hrobu; v něm se sbíhají, v něm zůstávají a v něm se i uzavírají; v něm zůstávají všechny uzly nerozvázány. Teprve zde člověk naplno pociťuje slabost svého rozumu, své vůle i svého srdce. Slabost a zhroucení. A právě toto zhroucení ho nutí jít za hranice člověka, nad člověka, k bytosti vyšší a silnější, než je člověk – k Bytí všeho, ke Smyslu všeho a k tomu, kdo všemu dává smysl. Tehdy bolestně a s veškerou silou cítí, že člověk je tím, co vyžaduje dovršení, doplnění. Člověk je započat, ale není dovršen. Veškeré lidské úsilí o pokrok, o poznání, veškeré hledání něčeho, co člověka přesahuje, ukazuje, že člověk, zůstává-li sám sebou pouze se svou přirozeností, nestačí sám sobě a je neuspokojený. Touží po onom břehu, po onom člověku plnějším a dokonalejším – po Bohočlověku.
Jak se má člověk dovršit? Neochota člověka dovršit se, dostavět se, znamená rezignaci na pokrok, nemožnost vyjít z beznaděje, ze skepticismu, ze solipsistického pekla. Tato neochota pochází z poraženého humanismu.
Humanismus člověka těžce umučil a zoufale zklamal. Evropský člověk se unavil modloslužbou. Když člověka vyčerpal hrůzou, humanismus sám vydechl naposledy v dosud nevídaném šílenství – v evropské válce. A zanechal evropského člověka na hřbitově, na evropském hřbitově. A on, vyčerpaný pohromami, obtížený břemenem existence, přitlačený evropským hřbitovem, pláče a čeká, že jej někdo utěší a zbaví těžkého břemene. A zatímco žalostně pláče a čeká, nad evropským hřbitovem zní tichá a dobrotivá výzva Bohočlověka: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ (Matouš 11:28–30).
Tak dobrý a jediný pravý Lidumil zve k sobě nešťastného evropského člověka. Uslyší ho? Uslyší? Bude chtít slyšet?
Sv. Justin Popovič