Pokrok v mlýně smrti

Jakési vesmírné spiknutí existuje proti naší planetě, protože nikde ve vesmíru se neumírá tak jako na Zemi. Ostrov smrti, jediný ostrov smrti, kde se umírá, to je naše smutná hvězda. A nad ní, kolem ní i pod ní krouží nespočet myriád hvězd, na kterých smrt není, na kterých se neumírá. Ze všech stran propast smrti obklopuje naši planetu. Kde je cesta, která začíná na zemi a nevede k propasti smrti? Kde je ta bytost, která může uniknout smrti na Zemi? Všichni umírají, všechno umírá na tomto hrůzyplném ostrově smrti. Není osud smutnější než pozemský, není zoufalejší než lidská tragédie.

Proč je člověku dán život, když je ze všech stran obklopen smrtí? Nástrahy smrti jsou všude; temnota leží na cestách lidských. Jako obrovský slizký pavouk utkala smrt husté sítě kolem naší hvězdy pokryté sazemi a chytá do nich lidi jako bezmocné mouchy. Ze všech stran je člověk ovinut lidojedskými hrůzami a nemá, kam by se poděl, neboť odevšad hrozí smrt.

Proč je člověku dáno vědomí, když všude a ve všem naráží na smrt? Proč jsou dány pocity? Jen proto, aby si uvědomil, že hrob je jeho otcem a červi jsou jeho bratřími? „Jámě řeknu: ‚Tys můj otec,‘ červům: ‚Matko má, má sestro.‘“ (Job 17:14). Vědomí je trpký a hrozný dar pro člověka; ale mnohem trpčí a hroznější je dar pocitu.

A co vjemy? Proč jsou člověku dány vjemy? Jen aby mu sloužily jako chapadla, s jejichž pomocí mohl na každém kroku v dějinách lidského pokolení hmatat smrt? Pošlete svou myšlenku napříč tímto ostrovem smrti, aby našla smysl lidské existence, a vrátí se k vám zarmoucená a truchlící, celá zasypaná chladným popelem smrti; pošlete své city a ony se k vám vrátí zraněné a zbité v neprostupných soutěskách smrti; pusťte jeden ze svých vjemů, aby prozkoumal až do konce jakéhokoli tvora v dějinách, a jako konec, jako jeho završení nepochybně nahmatá smrt.

Jedna realita je reálnější než všechny reality na světě – smrt. O tomto neumlčitelně a nemilosrdně svědčí lidské vědomí, lidské pocity a lidské vjemy. Opravdu poslední a konečnou realitou lidského života na zemi je smrt. Řekněte mi, není smrt poslední realitou pro mě a pro vás? Všichni jsme nakaženi smrtí, všichni bez výjimky; bacily smrti poškodily všechny tkáně našich duší, našich bytostí; každý z nás v sobě nese tisíce smrtí.

Naši planetu stále pustoší všeobecná chronická epidemie smrti; není medicína, která by nás mohla před touto epidemií zachránit; není karanténa, kde by se lidé mohli zcela očistit od mikrobů smrti. Co je lidský život na zemi, když ne neustálé křečovité vzpírání se smrti, boj se smrtí a nakonec porážka? Neboť my medicínou, vědou, filosofií nepřemáháme smrt samotnou, ale její předchůdce – nemoci a neduhy. Přitom je přemáháme jen částečně a dočasně. Co znamenají triumfy vědy, filosofie, techniky tváří v tvář strašlivé skutečnosti všeobecné smrtelnosti celého lidstva? Nic než žvatlání zmatených a vyděšených dětí.

Pokud je ve světě tragismus, pak jeho středem je člověk. Být člověkem je tragické, nesrovnatelně tragičtější než být komárem nebo šnekem, ptákem nebo hadem, jehnětem nebo tygrem. Bez ohledu na to, jak moc se snaží překonat tragédii svého života, člověk si nemůže neuvědomovat, že zůstává vězněm v beznadějném žaláři smrti, v žaláři, který nemá dveře ani okna. Když se člověk narodil na svět, je od prvního okamžiku kandidátem na smrt; od narození je již odsouzen k smrti. Lůno, které nás rodí, není nic jiného než sestra hrobu. Člověk, který vychází z matčina lůna, okamžitě vstupuje do cesty vedoucí ke hrobu. Nejhroznějšího a největšího svého nepřítele člověk přivádí s sebou na svět; je to smrt. Ano, člověk se rodí smrtelníkem. Smrt je první dar, který matka dává novorozenci. V každém lidském těle je skryta ta nejstrašnější nevyléčitelná nemoc – smrt. I v tom nejzdravějším těle je smrt odolnější než zdraví. Ať se člověk na tomto ostrově smrti vydá kteroukoli cestou, nakonec se musí ocitnout v hrobě. Každý člověk je kus, který bude nakonec pohlcen nenasytnou smrtí. Co zbývá nám, ubohým vězňům smrti? Jediná věc: protest hořkého úsměvu, křeč slabého srdce.

Na dlouhé a hrozné cestě dějin se v člověku nahromadilo tolik smrti, že smrt se stala jedinou kategorií, v níž se pohybuje a uskutečňuje veškerý lidský život, v ní vzniká, přebývá a zaniká. V průběhu dějin se v člověku utvářelo přesvědčení: pokud je v tomto světě něco nezbytného, ​​pak je to smrt. Toto přesvědčení se stalo dogmatem každé historické doby. Strašná a nevyhnutelná realita smrti donutila lidstvo zformulovat toto přesvědčení jako dogma: smrt je nezbytnost. Takové nepříjemné dogma se dědilo z otce na syna, z člověka na člověka, z generace na generaci.

Nahlédne-li člověk bez předsudků do historie tohoto podivného světa, musí uznat, že tento svět je obrovský mlýn smrti, který bez ustání mele bezmezné zástupy lidí, od prvního člověka až po posledního. Semele mě a semele tebe, příteli, a semele nás všechny.

Řekněte mi, může být člověk klidný a bez protestu přijmout tento svět, pokud je v tomto mlýně smrti sevřen mezi dvěma mlýnskými kameny, které ho budou mlít, dokud nesemelou úplně? Může být moucha klidná v pavoučí síti nebo červ v zobáku slavíka nebo slavík v zobáku jestřába?

Kvůli hrůze je život člověkem vnímán jako strašlivý přízrak a ponuré vězení. Zdá se, že nás někdo poslal do vězení k odpornému přízraku; poslal nás, kteří jsme ze stejné hmoty jako přízrak sám. I jedno oko stačí, aby člověk viděl, že naše planeta je aréna vydlážděná lidskými lebkami, aréna ze všech stran obklopená smrtí. A vesmír? Není to obrovská, hermeticky uzavřená hrobka, kterou lidé zevnitř jako krtci neustále zoufale prokopávají, ale nikdy neprokopají. 

Celé dějiny lidstva jsou ohlušujícím potvrzením smrti. Všechny bouře a hromy, ticha a hrdinství, všichni tvůrci a bojovníci dějin svědčí o jediném: smrt je nezbytnost, každý člověk je smrtelný, neodstranitelně a nevyhnutelně smrtelný. Toto je finále každé lidské bytosti, je to závěť, kterou po sobě zanechává každý obyvatel naší planety. Takovou závěť zanechali každému z nás naši předkové. Jsou v ní napsána pouze tato tři slova: smrt je nezbytnost.

Řekněte mi, může být člověk s takovou závětí spokojený a šťastný v tomto mlýně smrti? Je možný pokrok? Je pokrok logický, oprávněný, nezbytný ve světě, kde je smrt tou nejnepřekonatelnější nezbytností? A tato otázka znamená: má takový svět, takový život, takový člověk smysl? Otázka pokroku je otázkou smyslu života. Je-li smysl života možný v mlýně smrti, je možný i pokrok. Odpověď na tuto otázku je možná pouze pomocí odpovědi na otázku smrti.

Řešením problému smrti je v podstatě vyřešen hlavní problém lidské existence. Všechny problémy, ať už nepřímo nebo přímo, vyústí v problém smrti. Prozkoumejte jakýkoli problém až do konce a přivede vás nevyhnutelně k problému smrti. Řešení všech ostatních problémů závisí na řešení problému smrti. Pro svou všudypřítomnou realitu se fatální dogma „smrt je nezbytnost“ stalo heslem lidstva.

Všechny bytosti jsou obklopeny smrtí; a pak mi řekněte, je v takovém světě možný pokrok – pokrok, který by nekončil smrtí? Pokrok, při němž by člověk nebyl rozdrcen smrtí? Toto je kontrolní otázka pro všechny bohy a pro všechny lidi. Pokud někdo vyřeší tuto otázku, pak je pravý Bůh a žádní jiní bohové nejsou a my je nepotřebujeme. Ale pouze ten, kdo zajistí pokrok v takovém světě, může tuto otázku vyřešit. Zajistit pokrok znamená porazit smrt. Dokáže to věda, filosofie, kultura nebo náboženství?

Abychom nestranně našli odpověď na tuto otázku, je třeba postavit problém smrti tváří v tvář vědě, filosofii, kultuře a náboženství. Odpovědí na tuto otázku dají odpověď ohledně svého skutečného významu.

Postavte současnou pozitivistickou vědu tváří v tvář problému smrti. K vyřešení problému života a smrti věda zmobilizovala všechny své síly, ale výsledek všech vědeckých snah spěje k jedinému závěru: světu vládnou přírodní zákony, jsou nezbytné a neměnné; v takovém světě a pro takového člověka „je smrt nezbytností“.

Věda svou odpověď na strašný problém smrti obléká do tajemného slova „nezbytnost“. Ale tímto problém neřeší, pouze ho konstatuje a potvrzuje. Ve skutečnosti je odpověď vědy odsouzením člověka a lidstva k věčné hrůze, utrpení a mukám. Touto odpovědí věda uznává fakt, že smrt je nezbytností. Ale právě tento fakt je největším prokletím lidstva. Ze zmíněného dogmatu vědy vyplývá toto: je-li smrt nezbytností, lidský život nemá smysl a skutečný pokrok je nemožný; nezbytnost zůstává nezbytností; lidstvo je odsouzeno k trvalému status quo ante, tzn. navždy odsouzeno k smrti, protože smrt je nezbytností pro všechny lidi.

„Věříme,“ řekl nedávno slavný astronom James Jean, profesor na Univerzitě v Cambridgi, „že vesmír není stálá, neměnná struktura. Žije si svůj vlastní život, pohybuje se, jako my všichni, po cestě, která vede ke smrti. Neboť věda nezná jinou změnu než změna, která spočívá ve stárnutí, a žádný pohyb kupředu než pohyb k hrobu. Ve světle našich současných znalostí musíme věřit, že celý hmotný vesmír je jen příkladem toho, i když v obrovském měřítku.“ (The stars in their courses. Cambridge, 1931).

Protože smrt je přirozeným koncem pro člověka a vlastně i pro samotný vesmír, skutečný pokrok je v podstatě nemožný. Nejen nemožný, ale i zbytečný. Neboť k čemu je mi pokrok, spočívá-li v tom, že mě slavnostně vede od kolébky do hrobu? Je to jako trest smrti, při němž kat namaže meč medem, aby ti useknutí hlavy osladil…

K čemu je pokrok, k čemu jsou všechny ty nesčetné muky a utrpení, které snáším na prokleté cestě od kolébky do hrobu? K čemu jsou všechna úsilí a práce, povinnosti a láska, dobrota, kultura a civilizace, když zemřu beze stopy? Vše, čemu se říká pokrok a práce, povinnosti a láska, dobrota, kultura a civilizace, všechny tyto podmíněné hodnoty jsou upíři, kteří sají, sají, sají mou krev… Ať jsou proklety!

Musím být upřímný: je-li smrt nezbytností, pak je tento život tím nejurážlivějším posměchem, nejhnusnějším darem, a hlavně hrůzou, nesnesitelnou hrůzou… Nutnost smrti pro vědu je nevyhnutelná a nepřemožitelná. A to znamená: věda není schopna najít smysl života. Před problémem smrti zdechá samotná věda.

Mnozí říkají: věda je síla, věda je moc. Ale je mocí ta moc, která je bezmocná před smrtí? Není vítězství než to, které přemáhá smrt; a není jiný pokrok než toto vítězství. Říká se: věda je lidumilná. Ale k čemu je mi tato lidumilnost, když zanechá člověka ve smrti? Když nemá moc, aby ho ochránila před smrtí? Lidumilností může být pouze vítězství nad smrtí. A nic jiného lidumilností není.

Položte otázku smrti všem starým i novým filosofiím. Stručně řečeno, logika všech filosofií spočívá v jednom principu: kategorie lidského myšlení dokazují, že porazit smrt je nemožné; smrt je logickým důsledkem fyzické slabosti lidské bytosti, a proto je smrt nevyhnutelnou nezbytností.

Tato odpověď vyvolává otázku: jak mohou filosofie dávat smysl životu, když takto řeší fatální problém smrti? Filosofie v podstatě nejsou nic jiného než aritmetika pesimismu. Když člověk zkoumá svět z pokraje hrobu, žádná filosofie mu nemůže osladit hořké tajemství smrti. Představte si: umírá můj bratr, sestra, matka; v každém atomu mé bytosti vře nevýslovný smutek. Na co se budu spoléhat? Kdo mě utěší? Filosofie je němá, věda je hluchoněmá, aby mě mohli utěšit. Teprve před hroznou realitou smrti cítím a uvědomuji si, že filosofie a věda ve skutečnosti nejsou dobré zvěsti, ale zvěsti hořké. Jak může být dobrou zvěstí taková zvěst, která není schopna zmírnit nejjedovatější utrpení a nejstrašnější smutek lidského ducha – pelyňkově hořkou záhadu smrti?

Dejte problém smrti tváří v tvář evropské humanistické kultuře. Evropská kultura nadchla mnoho naivních lidí nadějí. Ale tato křídla nadšení jsou slabá na to, aby dokázala zvednout těžkou lidskou bytost nad smrtí. Smrt je nemilosrdně podřeže. A člověk evropské kultury se cítí zoufale bezmocný tváří v tvář děsivé skutečnosti smrti. Kultura nedělá z člověka vítěze nad smrti, protože kultura samotná je výtvorem smrtelných lidí. Všechno v ní nese znamení smrtelného člověka.

Stojím na okraji hrobu a vážím kulturu na váze smrti. A podívej, není nic lehčího než ona. Tváří v tvář smrti se promění ve zkřivenou nulu. Smrt postupně rozleptává a ničí všechny její výdobytky, až je zcela zničí a odnese do své ponuré propasti. Představuje kultura, která není schopna porazit smrt, skutečně sílu, kterou jí mnozí připisují? Může být kultura, která nedokáže pochopit smrt, smyslem života? K čemu je člověku, že je kultivovaný, kultivovaný ve mlýně smrti, který, když ne dnes, zítra semele jeho samotného i jeho kulturu?

Položte otázku smrti nekřesťanským náboženstvím. Trápí je, ale když se ji snaží vyřešit, buď ji obcházejí, nebo odmítají, nebo přeskakují. Nejpřesnější z nich jsou bráhmanismus a buddhismus.

Pro bráhmanismus je smrt, stejně jako celý viditelný svět, iluzorní realitou, nebytí, neexistencí. Problém smrti patří k jakýmsi samozvaným realitám, které je třeba překonat silou vůle. Celý viditelný svět je výstavou přízraků, kteří se proměňují v neskutečné fantomy. – Tím, že bráhmanismus řeší problém smrti takovým způsobem, jej neřeší, ale odmítá.

A co buddhismus? Buddhismus je plnoletostí zoufalství. Je to filosofie a náboženství pesimismu. Tajemství nebytí je příjemnější než hořké tajemství bytí. Smrt je vysvobozením z pout tohoto hrozného monstra, kterému se říká svět. Po smrti je blaženost nirvány. Buddhismus neřeší, ale přeskakuje problém smrti; nepřemáhá smrt, ale bezmocně ji proklíná. Podobně i jiná náboženství nepředstavují nic jiného než zhroucení před tváří smrti.

Hodnotu, skutečnou hodnotu jakékoli vědy, jakékoli filosofie, jakéhokoli náboženství, jakékoli kultury, určíte, pokud je budete zvažovat v kontextu smrti. Prostřednictvím vědy, filosofie a mnoha náboženství se člověk pokouší zvítězit nad smrtí, ale neuspívá, nemůže najít páku, pomocí níž by pozdvihl své tělo i svou sílu do nesmrtelné reality.

Problém smrtelnosti lidského těla je prubířským kamenem, zkouškou všech náboženství, všech filosofií a všech věd: selhávají při řešení problému těla a nevyhnutelně selhávají při řešení problému ducha. Ten, kdo vítězí nad smrtí těla, kdo dává a zajišťuje tělu nesmrtelnost, je vytoužený Bůh a Spasitel, je smysl života a světa, je radost a útěcha člověka i lidstva. Mezitím jsou pesimismus a zoufalství údělem člověka na zemi.

Člověk je osamělý, kolem něj zákeřně mlčí bezbřehý oceán smrti… Muž tonoucí ve smrti pláče, vzdychá jeho srdce a nikdo mu neodpovídá; nikdo z lidí, nikdo z bohů. Pokud věda, filosofie nebo kultura něco mumlají, je to pouze droga, která není schopna uspat duši a tělo člověka probuzeného hrůzou smrti. Podívejte, člověk a lidstvo nemají cestu ven z prokletého mlýna smrti. Naše ponurá planeta má příliš mnoho dostředivých sil na cokoli, co je smrtelné. Veškerá elektrická energie bolesti, hrůzy, tragédie je shromážděna v jednom hromu – hromu smrti, pro který není hromosvod.

Smrt je nejvyšší zlo, které syntetizuje všechny druhy zla; je to nejvyšší hrůza, která syntetizuje všechny hrůzy; je to nejvyšší tragédie, která syntetizuje všechny druhy tragédií. Před tímto nejvyšším zlem, před touto nejvyšší hrůzou, před touto nejvyšší tragédií bezmocně a zoufale trne lidský duch a celé lidstvo… Pokrok? Ach, jakýkoliv lidský pokrok je pokrokem ke smrti, pokrokem ke hrobu. Jakýkoli pokrok v mlýně smrti končí smrtí…

Celé bouřlivé a rušné dějiny lidstva svědčí a potvrzují jednu věc: člověk nemůže porazit smrt. Ale pokud je toto poslední a konečné završení života, tak proč vůbec žít? Proč vytvářet historii, účastnit se jí, zmítat se? Nejsou dějiny lidstva, tato bezohledná, tyranská diktatura smrti, výsměchem veškerému pokroku? Neklamte se: smrt je triumfem tyranie a tragédie a, bohužel, hodováním ironie a komedie… Člověk je tragické a komické stvoření, když je mu souzeno žít ve mlýně smrti a dívat se, jak nemilosrdně mele člověka za člověkem, pokolení za pokolením a cítit, že i sám bude postupně semlet.

Nešťastné a zesměšněné stvoření zvané člověk nemůže překonat smrt, nemůže nikdy. Ale to, co bylo nemožné pro člověka, se ukázalo jako možné pro Bohočlověka. Ano, Bohočlověk zvítězil nad smrtí. Jak? – Svým zmrtvýchvstáním. A tímto vítězstvím vyřešil prokletý problém smrti. Nevyřešil ho teoreticky, abstraktně, a priori, ale vyřešil ho skutečnou událostí, historickým faktem zmrtvýchvstání.

Ano, historickým faktem. Neboť není žádná jiná událost nejen v evangeliu, ale v dějinách lidstva, která by byla tak pevně, tak neochvějně, tak neposkvrněně dosvědčena jako Kristovo zmrtvýchvstání. Křesťanství se v celé své historické skutečnosti, síle a všemohoucnosti zakládá na skutečnosti Kristova zmrtvýchvstání, a to znamená na věčně žijící osobě Bohočlověka Krista. Svědčí o tom celé staletí staré a nepřetržitě zázračné dějiny křesťanství. Neboť existuje-li událost, na kterou lze zredukovat všechny události ze života Pána Krista a apoštolů a obecně celého křesťanství, pak je touto událostí Kristovo zmrtvýchvstání. Stejně tak, pokud existuje pravda, na kterou lze zredukovat všechny pravdy evangelia, je to pravda Kristova zmrtvýchvstání. A ještě jedna věc: pokud existuje realita, na kterou lze zredukovat všechny novozákonní reality, pak je to realita Kristova zmrtvýchvstání. A konečně: existuje-li evangelní zázrak, na který lze zredukovat všechny novozákonní zázraky, pak je tímto zázrakem Kristovo zmrtvýchvstání. Neboť jen ve světle Kristova zmrtvýchvstání lze pochopit jeho osobu a skutky. Pouze Kristovo zmrtvýchvstání může objasnit veškeré Kristovy zázraky, jeho pravdu, veškerá jeho slova, všechny evangelní události. Protože pravda Bohočlověka a jeho zázraky jsou pravdivé skrze pravdu jeho zmrtvýchvstání.

Kristovo zmrtvýchvstání je alfou a omegou křesťanství v celé jeho boholidské výšce, hloubce a šířce.

Kdyby Kristus nevstal z mrtvých, jaký inteligentní člověk by v něj mohl uvěřit jako v Boha a Pána? A odvážili by se apoštolové hlásat ho jako Boha, kdyby skutečně nevstal z mrtvých? Jaká horlivost, ptá se sv. Jan Zlatoústý, přiměla apoštoly, aby hlásali mrtvého? Jakou odměnu očekávali od zesnulého, jakou čest? Uprchli před ním, když ještě byl živý, když byl zajat. A proč by ho tak směle následovali po smrti, kdyby nevstal? A to že nechtěli a nemohli vzkříšení vymyslet, je zřejmé z následujícího. Spasitel mnohokrát mluvil o vzkříšení, neustále opakoval: „po třech dnech budu vzkříšen“, citovali ho dokonce i nepřátelé (Matouš 27:63). Pokud by tedy nebyl vzkříšen, jeho učedníci pronásledovaní lidmi by se ho očividně zřekli, protože je oklamal a vystavěl je hrozným neštěstím. Každopádně by o něm nehlásali takové zprávy.

Na co by tehdy spoléhali? Na moc svých slov? Byli to přece nevzdělanci. Na bohatství? Neměli přece hůl ani obuv. Na svůj vznešený původ? Byli přece z chudých rodin. Na významnost svého kraje? Ale pocházeli z neznámých obcí. Na svou početnost? Bylo jich pouze jedenáct, a ještě k tomu rozprchlých. Na sliby učitele? Ale na jaké? Kdyby nevstal z mrtvých, pak i další jeho sliby nejsou důvěryhodné.

A jak mohli zkrotit hněv lidí? Jestliže jejich náčelník (Petr) neunesl slova služky a všichni ostatní, když Ježíše viděli spoutaného, ​​utekli, jak by se pak odvážili jít do všech končin země, aby tam šířili vymyšlenou zvěst o vzkříšení? Jestliže jeden z nich nedokázal odolat vyhrůžce ženy a ostatní byli zastrašeni pouhým pohledem na pouta, jak by později mohli vzdorovat králům, vládcům a národům tam, kde byly meče, rozžhavené kotle, pece, nespočet každodenních smrtí? Jak by to vše zvládli, kdyby nebyli posíleni mocí a všemohoucností Vzkříšeného? Kristem byly vykonány četné velké zázraky, a přesto Židé nestydatě ukřižovali toho, kdo je vykonal. Kdo by pak uvěřil prostým slovům učedníků o vzkříšení? Ne! To vše bylo vykonáno mocí Vzkříšeného.

Kristovo zmrtvýchvstání je převrat, první radikální převrat v dějinách lidstva. Rozdělil dějiny na dvě poloviny; v první polovině se řídilo motem: „smrt je nezbytnost“; ve druhé polovině na první místo vychází moto: „vzkříšení je nezbytnost, nesmrtelnost je nezbytnost“. Kristovo vzkříšení je mlýnem lidských dějin: před ním nebyl skutečný pokrok možný, ale po něm se stal možným.

Z faktu Kristova zmrtvýchvstání se zrodila filozofie vzkříšení, která nepopiratelně prokazuje, že nezbytností není smrt, nýbrž nesmrtelnost, nikoli vítězství smrti, ale vítězství nad smrtí. Pouze v této skutečnosti a v životě postaveném na této skutečnosti Kristova zmrtvýchvstání je možný skutečný pokrok.

Praktické přesvědčení a filozofické dogma „smrt je nezbytnost“ je vrcholem pesimismu. Toto dogma má své postuláty v principech: hřích je nezbytnost, zlo je nezbytnost. Ale filozofie vzkříšení má také své postuláty: bezhříšnost je nezbytnost, dobro je nezbytnost.

Fakt Kristova zmrtvýchvstání není omezen časem ani prostorem, je bezmezný a nekonečný jako i samotná osoba Bohočlověka Krista. Zmrtvýchvstání Krista, ač je zcela osobním činem Bohočlověka, má přesto všelidský a celosvětový význam a sílu, protože Bohočlověk je jako druhý Adam praotcem nového lidstva, a vše, co se týká jeho lidské přirozenosti, se týká i celého lidstva, jehož představitelem Kristus je. Kristovo vzkříšení se rozvětvuje do životů mnoha milionů křesťanů, protože křesťané se vírou ve Vzkříšeného Pána Ježíše Krista stali členy jeho boholidského těla. Církev není nic jiného než nepřetržité a nekonečné pokračování této události – Kristova vzkříšení. Církev je nový organismus, nová realita – bezmezná, nekonečná, nesmrtelná. Nemá žádné hranice, ani časové, ani prostorové. Fakt Kristova vzkříšení je základem církve, základem křesťanství a života každého křesťana. Pokud se člověk nezakládá na vzkříšení, zakládá se na písku.

Kristus svým zmrtvýchvstáním prolomil začarovaný kruh smrti: učinil přechod od smrti k nesmrtelnosti, z času na věčnost. V jeho Osobě učinil tento přechod i člověk, ale ne jako člověk, nýbrž jako Bohočlověk. Od člověka se vyžaduje jedno: osvojit si tuto skutečnost, prožít ji, být vzkříšen z hrobu všeho smrtelného, ​​sjednotit svou duši vírou se vzkříšeným Bohočlověkem.

Pán Ježíš svým vzkříšením dal smysl tělu, dal smysl hmotě a dal smysl duchu. Jeho vzkříšením byl poprvé konečně a slavně vyřešen strašlivý problém smrti, problém těla a smrti. Lidské tělo bylo stvořeno pro nesmrtelnou a boholidskou věčnost a s tělem i veškerá hmota, protože veškeré stvoření je zastoupeno v lidském těle. Bohočlověk svým vzkříšením dal lidskému tělu věčný smysl a věčnou hodnotu.

Před vzkříšením Spasitele byla hmota znehodnocena a podceněna, protože byla smrtelná. Svým zmrtvýchvstáním Pán Ježíš jako první zjevil skutečnou věčnou cenu těla a ukázal, že i ono je pro Boha, že i ono je hodné sedět po pravici Boha Otce. Před Kristovým vzkříšením měl člověk v sobě touhu po nesmrtelnosti. Pán ji svým vzkříšením v člověku obnovil a osvěžil, a tak učinil člověka schopným získat a zajistit si nesmrtelnost a věčný život.

Kristovo vítězství nad smrtí zajistilo neomezený pokrok člověka a lidstva k božské dokonalosti. V podstatě skutečný pokrok spočívá ve vítězství nad smrtí, ve zvěčnění duše i těla, v záchraně před smrtí a jinými slovy v záchraně před hříchem a zlem – jedinými příčinami smrti. Ukažte mi člověka bez hříchu a tím mi ukážete tvůrce a vůdce pokroku. Je-li však smrt dovršením člověka a lidstva, pak je touha člověka po pokroku tou nejposměšnější vlastností, kterou někdo do člověka vložil, aby se mu co nejkrutěji vysmíval. V tomto případě je nejlepší a nejdůslednější spáchat sebevraždu, jinak by život byl nesnesitelným výsměchem.

Protože Bohočlověk je jediným vítězem nad smrtí, je také jediným tvůrcem pravého pokroku, boholidského pokroku. Ale člověk a vše lidské je v podstatě regrese. Dilema je velmi jednoduché: člověk, nebo Bohočlověk, smrt, nebo nesmrtelnost?… Milý příteli, pokud sis alespoň jednou vážně položil otázku, v čem je smysl tvého života, který se bez přestání řítí ke hrobu, postupuje směrem ke smrti, pouze ve vzkříšeném Ježíši Kristu jsi mohl najít skutečnou odpověď na svou otázku. Pokud jsi tento osobní problém rozšířil na celé lidstvo a v bezesných nocích a bouřlivých dnech ses ptal, v čem je smysl existence lidstva a v čem spočívá lidský pokrok, mohli bys ze všech faktů vyvodit závěr: pokrok je vším, co vede ke Kristu a vzkříšení, neboť pouze Kristus zajišťuje nesmrtelnost jak pro člověka, tak pro lidstvo; a regrese je vším, co odvádí od Krista a vzkříšení a vede člověka i lidstvo k smrti, k nebytí.

Směřování ke Kristu je životodárnou silou pokroku, neboť jen tak se překonává smrt a smrtelnost, tedy hřích a zlo, a zajišťuje se nesmrtelnost a věčný život. Jediným skutečným smyslem lidské existence v tomto mlýně smrti je osobní nesmrtelnost každé lidské bytosti. K čemu jsou pokrok a zdokonalování bez nesmrtelnosti? K čemu jsou dobro i zlo, pravda i láska, nebe i země? K čemu je Bůh a k čemu je svět?

Cítit se nesmrtelný ještě za živa, v těle, je blaženost, kterou může darovat pouze Pán Ježíš. Rozvíjet pocit nesmrtelnosti a měnit jej ve vědomí nesmrtelnosti je dílem Kristova člověka v tomto životě. Zdá se mi, že Spasitelovo evangelium je praktickým návodem, jak se člověk může proměnit ze smrtelného v nesmrtelného. Pokud věří v Pána Krista odhodlaně, celým svým srdcem, může postavit most z tohoto ostrova smrti na onen nebeský břeh, kde začíná nesmrtelnost.

Evangelními ctnostmi člověk překonává vše, co je v něm smrtelné; a do jaké míry žije podle evangelia, do té míry ze sebe vytěsňuje smrt a smrtelnost a spojuje se s nesmrtelností a věčným životem. Cítit v sobě Pána Ježíše je stejné jako cítit se nesmrtelný. Neboť cítění nesmrtelnosti vyplývá z cítění Boha, neboť Bůh je zdrojem nesmrtelnosti a věčného života.

„Co je to nesmrtelnost?“ – ptá se velký křesťanský filozof Izák Syrský a odpovídá: „Nesmrtelnost je cítění Boha.“ Cítit Boha znamená cítit se nesmrtelný. Bůh a nesmrtelnost duše jsou dva související pojmy, dvě související skutečnosti. Neustále v sobě cítit Boha, v každé myšlence, v každé emoci, v každém činu – to je nesmrtelnost. Získat takové cítění Boha znamená zajistit si nesmrtelnost a věčný život. Proto pouze z víry v Boha, z cítění Boha, plyne pocit osobní nesmrtelnosti člověka. Boholidský pokrok spočívá v tom, že v lidech rozvíjí a zdokonaluje takový pocit osobní nesmrtelnosti, maximálně v nich rozvíjí cítění Boha.

Člověk Kristovy víry žije cítěním a vědomím, že každý člověk je bytostí nesmrtelnou a věčnou, a proto nemůže být předmětem žádného vykořisťování a tyranie. Pocit nesmrtelnosti pochází z cítění Boha a cítění Boha netoleruje hřích, vyhání ho z člověka, protože hřích plodí smrt.

Přemožením hříchu a smrti Kristův člověk prochází třemi etapami křesťanského evolucionismu: zrození v Kristu, proměnění v Kristu, vzkříšení v Kristu (srov. Jan 1:12, 3:3; Kol. 3:1; 2. Kor. 5:17–18; Řím 6:5, 12:2; 1. Kor. 15:54). Snáší veškerá utrpení, plní Spasitelova přikázání, prokazuje ctnosti evangelia: víru, lásku, naději, modlitbu, půst, pokoru, milosrdenství, aby byl hoden vzkříšení.

Ctihodný Justin (Popovič)