Kdo žije v ráji?

Bůh stvořil Adama a uvedl ho do zahrady, kterou vysadil v Edenu na východě. Tam Stvořitel dal prvnímu člověku různé pokyny včetně zákazu jíst ze stromu poznání dobrého a zlého. Poté, aby člověk nebyl sám, Bůh pro něj učinil pomocnici jemu rovnou – Evu. Potom byli první lidé oklamáni ďáblem a ztratili ráj. U zahrady byl umístěn cherubín s míhajícím se plamenným mečem, aby střežil cestu ke stromu života. Země byla kvůli člověku prokleta a plodila mu trní a hloží.

Po mnoha generacích se z přečisté Panny Marie a Ducha Svatého na svět narodil Syn Boží. Byv ukřižován, řekl zločinci ukřižovanému po jeho pravici: Dnes budeš se mnou v ráji (Lukáš 23:43). Takže lotr byl prvním, kdo vstoupil do ráje po vyhnání Adama a Evy. Nebyl však poslední. Pán Ježíš zničil říši zla a vyvedl z pekla všechny spravedlivé. Ráj se naplnil.

Ale byl někdo, kdo vstoupil do ráje dřív, než umřel tělesně? Byl to například apoštol Pavel, který opatrně vypráví o člověku v Kristu, jenž byl přenesen až do třetího nebe, do ráje, a uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit (2. Korintským 12:2–4). Mluví zřejmě o sobě, ale podle vlastních slov se sám sebou chlubit nechce.

Svatý Řehoř Sinajský, jenž žil ve 14. století, zanechal zajímavý popis ráje: „Jsou dva ráje: smyslový a noetický, tj. edenský a blahodatný. Eden je místem, kde Bůh vysadil nejrůznější vonné rostliny. Není ani zcela neporušitelný, ani zcela porušitelný. Umístěný mezi tlením a netlením je vždy plný plodů a květin, zralých i nezralých. Spadlé stromy a zralé plody se proměňují ve voňavou půdu, která nevydává zápach rozkladu, jako stromy tohoto světa. To vše je z hojnosti milosti posvěcení, která se tam vždy vylévá.“ Odkud by sv. Řehoř mohl čerpat tyto informace? Bylo mu to samozřejmě zjeveno.

O dalším světci, který pobýval v ráji ještě za svého pozemského života, ví jen málokdo. Jeho příběh je vskutku podivuhodný. Jmenoval se Eufrosin, pocházel z chudé, ale velice zbožné rodiny. Nezískal žádné vzdělání a po dosažení plnoletosti vstoupil do monastýru.

Protože byl nevzdělaný, opovrhovali jím bratři monastýru, a byla mu svěřena péče o kuchyň. Eufrosin ale byl velice přísným asketou – postil se, modlil se po celou noc, spal na holé zemi, neustále plakal a projevoval obrovskou lásku ke všem. Nikdo si ho ale nevšímal, neboť to byl člověk velice prostý a jeho oděv byl vždy nedbalý a zašpiněný. Ale nakolik nepatrné bylo jeho tělo, natolik veliká a překrásná byla jeho duše.

Jídlo, které připravoval pro bratry, bylo skromné, i když jako výborný kuchař uměl uvařit cokoliv. Těm, kteří se k němu obraceli s výsměchem a ironií, svatý Eufrosin s čistotou v srdci odpovídal: „Dobré vaření není vždy dobrým pomocníkem pro království nebeské.“

V monastýru byl jeden zbožný kněz, který po dobu tří let v postech a modlitbách prosil Boha, aby mu ukázal ráj. Jednou v noci Bůh jeho přání splnil, kněz se povznesl do zahrady, která nebesky voněla a byla plná rozmanitých stromů a voňavých květů, jež mohou být stěží popsány lidským jazykem. Nečekaně spatřil uprostřed ráje kuchaře Eufrosina ze svého monastýru. Ten v klidu ochutnával různé plody a bylo vidět, že to není pro něj nic nového. Překvapený kněz se k němu přiblížil a zeptal se ho, jak se zde ocitl.

Eufrosin mu řekl: „Já, otče, jak víte, nejsem vzdělaný, od Vás se dozvídám věci, které pravil svatý apoštol. Díky tomu, že jsme se nepatrně nutili k askezi, můžeme nyní spatřit aspoň část toho, co Bůh připravil těm, kteří ho milují, neboť člověk, který žije v těle, nemůže vidět více, protože by to nesnesl.“ Kněz se ho tehdy zeptal, jestli už zde byl někdy předtím. A Eufrosin mu na to odpověděl: „Z milosti Boží zde přebývám neustále a starám se o tuto zahradu.“ Tehdy mu kněz ukázal tři krásná jablka a zeptal se ho, zda je oprávněn mu je darovat. Eufrosin je okamžitě utrhl a dal knězi do kapsy jeho řízy.

V té chvíli zazněl monastýrský simandron a začala jitřní bohoslužba. Kněz se probudil, vstal a vyšel ze své cely. Myslel si však, že to, co viděl, byl pouhý sen. Pak ale pocítil něco ve své kapse a vyndal odtud tři rajská jablka. V chrámu uviděl Eufrosina a přistoupil k němu. Padl mu k nohám a ptal se ho, kde se nacházel předešlý večer. „Ano, otče, byl jsem tam, kde jsi mě potkal,“ odpověděl Eufrosin. „A co jsi mi daroval, Boží služebníku?“ ptal se ho kněz. „Žádal jsi ode mne tři jablka, a já ti je dal,“ odpověděl mu pokorně.

Po skončení bohoslužby kněz ukázal tři jablka ostatním bratřím a řekl jim, co se v noci stalo. Ti obdivovali svého bratra Eufrosina a oslavovali Boha. Sám Eufrosin, zatímco ostatní mniši naslouchali vyprávění kněze, pootevřel boční dveře chrámu a opustil monastýr. Nepřál si žádnou lidskou slávu. Od té doby se už v monastýru nikdy neukázal.

Později mniši jablka rozkrájeli na malé kousky. Ti, kteří z nich s požehnáním okusili, byli vyléčeni z každé nemoci.

Člověk neví s jistotou, co ho čeká za hrobem. Avšak některým svým věrným služebníkům Bůh odhaluje tajemství budoucího věčného života. Ale ani tito světci nevědí o všem, co připravil Bůh těm, kdo ho milují.

Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne (1. Korintským 13:12).

Redakce