Emilián B. Glocar. Zapomenutý pravoslavný kněz z Moravy

O většině kněží „gorazdovské“ generace obnovitelů našeho pravoslaví se u nás zachovalo alespoň nějaké povědomí. O otci Emiliánu Božetěchu Glocarovi, který se roku 1906 narodil v Lukavicích u Šumperka, to ale neplatí, přestože pomáhal šířit pravoslaví na dvou světadílech.

A možná právě proto. Už během gymnaziálních studií v Zábřehu přijal pravoslaví a biskup Gorazd jej roku 1923 vyslal na vlastní náklady na kněžský seminář v Sarajevu. Po návratu působil jako učitel náboženství v Praze a v Plzni a studoval na Karlově univerzitě slovanskou literaturu. Srdce ho ale táhlo na jih, a tak odešel do Bělehradu a studia tu zakončil doktorátem. Jeho práce o Solovjevově filosofii získala ocenění jako nejlepší disertace roku.

Stejně jako jeho generační souputník, mučedník Stanislav Nasadil, se i Emilián v Jugoslávii oženil a roku 1930 byl vysvěcen na kněze srbské církve. Působil jako farář ve Vitojevci ve Srěmu, čile publikoval a podílel se na vydávání teologického žurnálu Svjatoslavje. Spolupracoval s vladykou Nikolajem (Velimirovićem), kterého navštěvoval v monastýru Žiča. Zároveň v letech 1931 a 1932 vydal v Praze své básnické sbírky Písně sirotků a Vigilie.

Glocar byl výraznou postavou srbského pravoslaví. Proto bylo překvapivé, že byl v květnu 1939 odeslán na misii mezi srbskými krajany v USA. A tak se otec Emilián s manželkou a dvěma dcerami (syn Emil se narodil až v Americe) vypravil za oceán. To mu zachránilo život. Vyhnul se osudu mnoha pravoslavných biskupů a kněží, kteří byli za 2. světové války umučeni.

V USA působil otec Emilián v duchovní správě v Ohiu, nejprve v Clevelandu, od roku 1943 v Akronu. Rychle se naučil anglicky, ačkoli při příjezdu jazyk vůbec neovládal. Ve válečných letech se angažoval v pomoci okupované Jugoslávii i Československu, psal články i knihy a byl členem humanitární organizace Rada pro válečnou podporu Jugoslávie. Po skončení války Glocar organizoval materiální pomoc pro jugoslávské válečné sirotky, za což obdržel od hlavy státu, maršála Tita, vysoké vyznamenání.

Ačkoli byl otec Emilián obviňován ze sympatií k Titovým komunistickým partyzánům, zůstal s rodinou v USA. V roce 1956 byl povýšen do hodnosti protojereje, zároveň byl ale zbaven funkce ve farní správě. Proto roku 1963 přešel do Ruské zahraniční církve, která mu umožnila věnovat se duchovní práci. Stal se pastýřem dvou malých venkovských obcí ve Wisconsinu. Manželka a tři dospělé děti ovšem zůstaly v Akronu. Na novém působišti se Glocar naplno mohl věnovat svému koníčku, malování. Stal se uznávaným umělcem, měl řadu výstav a malování začal vyučovat. Napsal i několik ikon pro zdejší kostely.

Roku 1982 se ze zdravotních důvodů vzdal místa duchovního správce. Poslední roky prožil v monastýru sv. Sávy v Libertiville (Illinois). Zde v neděli 10. února 1985 otec Emilián zesnul a byl pochován na zdejším hřbitově. Od jeho smrti letos uplynulo právě 40 let.

Glocar byl renesančním člověkem, kromě malování psal i knihy v několika jazycích: srbštině, angličtině a češtině. Jeho bibliografie zahrnuje poezii i prózu, včetně historických románů. Z nich připomeňme Olomouckou trilogii, odehrávající se v první polovině 16. století. Ta vyšla v Československu v letech 1960–1970 a je jakýmsi autorovým vyznáním rodné zemi.

Více o životě otce Emiliána B. Glocara najdete na stránkách www.emilglocar.com (anglicky).

Věčná paměť!

Jakub Jiří Jukl

Foto: www.emilglocar.com