Dítky, nastala poslední hodina!

Kristovo zmrtvýchvstání je často vnímáno jako závěrečná radostná nota vyprávění o jeho pozemském životě, díky níž po napínavých kapitolách o Jidášově zradě, zatčení, ukřižování a pohřbu evangelista dokázal završit vyprávění slovy „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“, což zní skoro jako „A žil dlouho a šťastně až navěky“. A význam vzkříšení tím byl jakoby vyčerpán.

Protestanté vnímají Kristovo vzkříšení pouze jako potvrzení vykoupení, které Ježíš uskutečnil na kříži. Otec tím jako by dal najevo, že oběť přinesená Ježíšem za naše hříchy je plně dostačující. V takovém kontextu se Kristovu vzkříšení nepřipisuje stejný spásný a zásadní význam jako jeho utrpení.

Pravděpodobně právě proto je v centru pozornosti protestantů jenom kříž: „Daleko na kopci stál starý pevný kříž, symbol utrpení a hanby, a já miluji ten starý kříž, kde Milovaný a Nejlepší byl zabit pro ztracené hříšníky“ (Hymna Old Rugged Cross). Autor této krásné protestantské hymny se ani slovem nezmínil o tom, že by miloval prázdný hrob, i když bezpochyby věřil, že hrob byl prázdný. V teologickém systému protestantských církví právě kříž je „vyvrcholením“ spásného díla Pána Ježíše a vzkříšení se stalo jen „třešničkou na dortu“.

Pravoslavní naopak vnímají vzkříšení, kterým byla „pohlcena smrt“ (1. Korintským 15:54), jako počátek vyprávění o budoucím věku. Je důležité pochopit, že Kristovo vzkříšení se podstatně liší od vzkříšení Jairovy dcery nebo syna vdovy, protože všichni tito vzkříšení vstali z mrtvých k témuž životu, který vedli před smrtí. Totéž platí i o Lazarovi, i když při jeho vzkříšení nešlo jen o návrat duše do těla, ale o zastavení a obrácení procesu tělesného rozkladu. Na rozdíl od Jairovy dcery, vzkříšené několik minut po smrti, byl Lazar mrtvý čtyři dny. Ale i Lazarův život po vzkříšení byl pořád toutéž biologickou existencí, kterou měl před smrtí. I nadále podléhal nemocím a stárnutí, až nakonec znovu zemřel, tentokrát (až do všeobecného vzkříšení) definitivně.

Situace s Kristovým vzkříšením byla zcela odlišná. Kristus vstal z mrtvých k neporušitelnému životu, který jednou v budoucím věku obdrží všichni. Když Ježíš vstal z hrobu, už nebyl podroben nemocem, smrtelnosti ani žádné lidské slabosti. Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje (Římanům 6:9). Ačkoli zůstal hmatatelný, fyzicky reálný, z masa a kostí, už nepodléhal fyzickým omezením tohoto věku – včetně, jak se zdá, omezení času a prostoru. Mohl se totiž podle své vůle ztratit z očí a zjevit se v zamčené místnosti, aniž by otevřel nebo vyrazil dveře (Lukáš 24:31; Jan 20:19).

Většina Židů doby Druhého chrámu očekávala, že zanedlouho přijde Mesiáš a všichni mrtví budou vzkříšeni. Když apoštolové přemýšleli o významu Kristova vzkříšení, začalo jim být jasné, že všeobecné vzkříšení už začalo. Vzkříšení Ježíše nebylo jen zakončením příběhu jeho pozemského života, ale prvním krokem k obnově a vzkříšení celého světa. Právě to měl apoštol Pavel na mysli, když napsal: Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života. Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho. Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci (1. Korintským 15:22–24).

Pavel to nemohl vyjádřit jasněji: všeobecné vzkříšení, které podle představ Židů bylo spojeno s vítězstvím Mesiáše, už začalo. Kristus byl prvním z vzkříšených a ti, kteří jsou jeho, budou vzkříšeni při druhém příchodu.

To je jeden z důvodů, proč Nový zákon neustále zdůrazňuje, že nastal „poslední čas“:

• Apoštol Pavel: „Už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil“ (Římanům 13:11–12).
• Apoštol Jakub: „Hle, Soudce stojí přede dveřmi“ (List Jakubův 5:9).
• Apoštol Petr: „Konec všech věcí je blízko. Žijte proto rozumně a střízlivě, abyste byli pohotoví k modlitbám“ (1. list Petrův 4:7).
• Apoštol Juda: „Ale vy, milovaní, pamatujte na to, co předpověděli apoštolové Pána našeho Ježíše Krista, neboť vám říkali, že v posledním čase přijdou posměvači, žijící bezbožně podle svých vášní (List Judův 1:17–18).
• Apoštol Jan: „Dítky, nastala poslední hodina!“ (1. list Janův 2:18).
• A sám Pán na konci knihy Zjevení: „Hle, přijdu brzo, a má odplata se mnou; odplatím každému podle toho, jak jednal“ (Zjevení 22:12).

Zvláštní důraz na to, že žijeme v posledním období světových dějin, nepramení z kalendářních výpočtů, ale z přesvědčení, že všeobecné vzkříšení už začalo. Apoštolové netvrdili – jak se často domnívají mnozí autoři – že očekávají druhý příchod Krista ještě za svého života. Kdyby raná církev skutečně věřila, že druhý příchod nastane během jejich generace, bylo by podivné, že v textech 2. století nenacházíme žádné známky zklamání z toho, že k tomu nedošlo. Vždyť prožitá kolektivní frustrace by po sobě jistě někde zanechala svědectví, ale nic takového nemáme. Autoři 2. století žili a psali s touž klidnou jistotou jako jejich předchůdci v 1. století, pevně přesvědčeni, že vše probíhá podle Božího plánu. V dochované literatuře není žádné svědectví o tom, že by toto očekávání druhého příchodu bylo odloženo z neznámých důvodů.

Novozákonní texty zdůrazňují, že s příchodem Ježíše Krista lidské dějiny dosáhly svého vyvrcholení. Stejně jako motor auta ještě chvíli rachotí, když ho vypneme, ještě běží, než se úplně zastaví, i dějiny po Kristově vzkříšení pořád rachotí, točí se jako motor, ale nevyhnutelně směřují ke svému konci. Od této chvíle nemají historické události jiný smysl než zvěstování evangelia. S Kristem už dějiny dosáhly svého naplnění.

Ale co to znamená pro nás?

Za prvé to znamená, že náš život v Kristu je životem v očekávání. Proto apoštol Pavel popisuje křesťana jako člověka, který se „obrátil od model k Bohu, aby sloužil Bohu živému a pravému a očekával z nebes jeho Syna“ (1. Tesalonickým 1:9–10).

Téma křesťanského života jako očekávání konce prostupuje celý Nový zákon. Proto Pavel vyzývá obyvatele Korintu, aby rozvíjeli duchovní dary, „zatímco očekáváte zjevení našeho Pána Ježíše Krista“ (1. Korintským 1:7). Také napsal, že i když v tomto věku trpíme, „očekáváme přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla“ (Římanům 8:23). A když žijeme jako občané nebeského království, „očekáváme Spasitele, Pána Ježíše Krista“ (Filipským 3:20), jenž přijde a „promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy“.

Samozřejmě to není pasivní očekávání, jako bychom už jen měli lenošit a koukat do mobilu. Nesmíme být Pánem nalezeni padlí a zlenivělí, ale bdící a činní. Tato činnost spočívá v živení hladových, navštěvování nemocných a vězňů, pomoci bližním, plnění občanských povinností a v tisících dalších morálních závazků a dobrých skutků.

Za druhé to znamená, že máme žít tak, abychom byli vždy připraveni z tohoto světa odejít. Apoštolové zdůrazňovali i toto. Pavel psal, že protože „noc pokročila a den se přiblížil“, křesťané mají „odložit skutky tmy a obléci se ve zbroj světla. Žijme počestně jako za denního světla, ne v hýření a opilství, ne v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti“. Místo toho se máme „obléci v Pána Ježíše Krista a nevyhovovat svým sklonům, abychom neupadli do vášní“ (Římanům 13:12–14). Apoštol Petr napsal totéž: protože nám byly zaslíbeny nové nebe a nová země, kde přebývá spravedlnost, a kde nalezneme svůj domov, máme se snažit, abychom „byli čistí a bez poskvrny a mohli ten den očekávat beze strachu před Božím soudem“ (2. list Petrův 3:14).

Ačkoli žijeme ve světě tmy, zahaleni nocí, máme jednat, jako by den už nadešel, máme žít jako „synové světla a synové dne“ (1. Tesalonickým 5:4). Žijeme v mezidobí mezi Kristovým vzkříšením a vzkříšením všech ostatních. Z toho máme tak silné eschatologické očekávání. Žijeme v posledním čase a očekáváme příchod Krista.

V klasických západních katechismech je nauka o posledních věcech zredukována na individuální osud člověka: „smrt, soud, nebe nebo peklo“. To je tragicky vyprázdněný pohled, zkomolení novozákonního eschatologického výhledu, který zahrnuje celý vesmír. Neočekáváme jen individuální odměnu v nebi, ale něco lepšího: očekáváme úplně obnovený vesmír, kde konečně bude přebývat spravedlnost. V našich srdcích neustále zní volání: Maranatha! – „Přijď, Pane!“

Dítky, nastala poslední hodina!

Protopresbyter Lawrence Farley