Padesátnice ve Starém a Novém zákoně

Padesátnice se považovala za druhý nejvýznamnější svátek ve Starém zákoně. Lid jej slavil padesátý den, tedy po uplynutí sedmi týdnů od svátku Paschy. „Potom si odpočítáte ode dne po dni odpočinku, ode dne, kdy jste přinesli snopek k oběti podávání, plných sedm týdnů. Ke dni po sedmém dni odpočinku napočítáte padesát dní a pak přinesete Hospodinu novou přídavnou oběť“ (Leviticus 23:15–16); „Odpočítáš si sedm týdnů. Od chvíle, kdy přiložíš srp ke stojícímu obilí, začneš počítat sedm týdnů. Pak budeš slavit Hospodinu, svému Bohu, slavnost týdnů. Dáš dobrovolně podle své možnosti z toho, v čem ti Hospodin, tvůj Bůh, požehná.“ (Deuteronomium 16:9–10)

Padesátnice byla také nazývána „svátek týdnů“. „Tehdy začal Šalomoun obětovat Hospodinu zápalné oběti na Hospodinově oltáři, který vybudoval před chrámovou předsíní, podle každodenního pořádku, podle Mojžíšova příkazu pro přinášení obětí ve dnech odpočinku, o novoluních a při slavnostech, třikrát za rok, ve svátek nekvašených chlebů, ve svátek týdnů a ve svátek stánků.“ (2. Paralipomenon 8:12–13)

Během tohoto svátku byl každý povinen předstoupit před Hospodina v jeho chrámu. „Budeš slavit slavnost týdnů, prvních snopků pšeničné žně, a slavnost sklizně na přelomu roku. Třikrát v roce se každý z vás, kdo je mužského pohlaví, ukáže před Pánem Hospodinem, Bohem Izraele.“ (Ex 34,22–23) Židé zachovávali tento den s úctou srovnatelnou se zachováváním soboty: zdržovali se jakékoli práce a věnovali svůj čas návštěvě Hospodinova domu a vzdávání díků.

Z lingvistického hlediska pochází název svátku z hebrejského výrazu „acéreth“, který je odvozen od slovesa „acár“ znamenajícího „shromáždit se“. Slovo tedy nese význam „shromáždění“ a v kontextu Starého zákona označuje svátek, při němž se lid schází k radostné oslavě a vzdává díky Hospodinu. Podle pozdější židovské tradice přijal prorok Mojžíš Zákon na hoře Sinaj padesátý den po vyjití Židů z Egypta.

Se vznikem Nového zákona získala Padesátnice nový duchovní rozměr a hlubší význam skrze sestoupení zaslíbeného Ducha Svatého na apoštoly. Zatímco apoštolové v modlitbě a trpělivosti očekávali naplnění Spasitelova zaslíbení (Skutky 1:4, 14), sestoupil na ně Duch jako božská síla, která přebývala v jejich nitru. V onen požehnaný den se Duch Svatý zjevil jako osoba: osvítil mysl apoštolů, očistil jejich srdce a zcela proměnil jejich život. Mocí tohoto Ducha se stali způsobilými nést náročné břemeno zvěstování evangelia, kterému zůstali věrni až do posledního dechu. Stali se živými svědky Boha – vtěleného Slova, vítězícího nad smrtí. Díky nim se Kristova církev rozšířila do všech koutů země, jak jim přikázal jejich Pán.

Po završení slavení Paschy, kdy duše věřících naplňuje posvátná radost z Kristova vzkříšení a nanebevstoupení, dosahuje duchovní radost svého vrcholu právě o Padesátnici. Církevní otcové věnovali tomuto svátku velkou pozornost ve svých spisech i kázáních a hluboce rozjímali o jeho svatosti. Podobně jako u jiných velkých svátků Páně vyhradila církev tomuto svátku celý týden, během něhož zaznívají duchovní písně a hymny.

Sestoupením Ducha Svatého na apoštoly i na každého pokřtěného ve jménu Ježíše Krista se božská přítomnost zjevila ve své plnosti a kráse: Kristus se stal naším průvodcem na cestě a skrze svého Ducha přebývá v našem nitru. „Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.“ (Římanům 8:9–11)

Tento Duch září v naší mysli jako světlo, které nás vede, promlouvá k naší duši a inspiruje naše myšlenky. Jemně usvědčuje naše svědomí z chyb a přivádí nás na cesty pokoje, lásky a svatosti. „Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží“ (Římanům 8:14); „Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit.“ (Galatským 5:25)

Tato hluboká víra v Krista jako Spasitele přináší zásadní proměnu lidské bytosti. Místo uzavřenosti do sebe, honby za pozemskými výhodami, křehkými materiálními jistotami a tělesnými požitky se srdce věřícího povznáší k ryze duchovnímu životu vedenému hlasem Ducha. Když člověk tento hlas miluje a následuje jej, zakouší pokoj, sílu, vnitřní mír a posvátnou radost, jakou mu celý svět nemůže dát.

Tak nám Duch Svatý daroval nový „duchovní zákon“, který přináší ospravedlnění od hříchů a trvalé posvěcení a zajišťuje nám korunu spásy, pokud po této cestě kráčíme věrně a přímo, poslušní Kristu, který v nás přebývá svým Duchem, a neseme svědectví o něm ve světě slovem i skutkem.

„Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha.“ (Římanům 8:1–4)

Archmandrita Jack Khalil, Ph.D., děkan Teologického institutu sv. Jana Damašského Balamandské univerzity v Libanonu