Dechristianizace Blízkého východu a falešní ochránci křesťanů
Již dlouhou dobu lidskoprávní organizace sledující postavení křesťanů na Blízkém východě bijí na poplach. V roce 2019 mezinárodní katolická charitativní organizace „Aid to the Church in Need“ varovala, že křesťané Blízkého východu již za deset let nebudou k nalezení. V témže roce britský ministr zahraničí Jeremy Hunt upozorňoval, že úroveň a povaha pronásledování křesťanů na Blízkém východě se zřejmě blíží mezinárodní definici genocidy, přijaté OSN. Od té doby se situace jen zhoršila. V březnu letošního roku na Blízkém východě vypukla nová válka mezi muslimským Íránem a židovským Izraelem za podpory USA. A blízkovýchodní křesťané se opět ocitli mezi kladivem a kovadlinou.
Současný americký prezident Trump údajně klade velký důraz na otázky náboženské a staví se do pozice ochránce křesťanů. Jenže USA jsou po desetiletí hlavními účastníky všech konfliktů a střetů v tomto neklidném regionu a svou podporou vlády Izraele dělají křesťanům medvědí službu. Američané si to však uvědomují.
V květnu 2024 mladý senátor ze státu Ohio a budoucí viceprezident J. D. Vance ve své řeči pronesené na velkém předvolebním shromáždění Republikánské strany mimo jiné řekl: „Tradiční zahraniční politika neokonzervativců vede ke genocidě křesťanů… Před naší invazí žilo v Iráku 1,5 milionu křesťanů, z nichž mnozí patřili ke starobylým komunitám, jejichž rodokmen sahá k lidem, kteří znali apoštoly Ježíše Krista. Nyní však téměř všechny tyto historické křesťanské komunity zmizely. Toto jsou plody amerických činů v Iráku: stal se regionálním spojencem Íránu a nejstarší křesťanské komunity byly vyhlazeny.“
Skutečně před invazí USA do Iráku v roce 2003 činil počet chaldejských katolíků a dalších křesťanů v této zemi 1,5 milionu. Po fragmentaci Iráku a nastolení na části jeho území od roku 2014 vlády tzv. Islámského státu zůstalo křesťanů asi 150 tisíc.
Opravdu americký viceprezident tak truchlí nad osudem blízkovýchodních křesťanů? Nebo takovými řečmi jen získává podporu svému šéfovi v kruzích amerických konzervativních protestantů, kteří čtyři roky trpěli pod levicově liberální agendou Joea Bidena? Voliči byla namísto merkantilní Ameriky nabízena transcendentní Amerika, místo ropných a geopolitických zájmů velká sakrální misie.
Po vítězství Trumpa Vance pokračoval v akcentování náboženského tématu a označil Ameriku za „křesťanský národ“. V prostředí evangelikálů se začalo mluvit o oživení „Nové apoštolské reformace“ (The New Apostolic Reformation) – hnutí charismatických a letničních církví, které mělo určitou popularitu na konci 20. století.
To vše by bylo možné považovat za vnitroamerické politické spory, kdyby se nový tým v Bílém domě nezačal prezentovat jako hlavní ochránce křesťanů ve světě. V únoru 2025, krátce před začátkem Velkého půstu, Vance vystoupil na tradiční Katolické modlitební snídani a zopakoval své teze o odpovědnosti Ameriky za tíživé postavení křesťanů na Blízkém východě: „Upřímně řečeno, nejvíce se stydím za to, že právě naše zahraničněpolitické avantýry někdy vedou k ničení historických křesťanských komunit po celém světě. Proto když prezident Trump hovoří o nutnosti nastolit mír – ať už v případě Ruska a Ukrajiny, nebo na Blízkém východě – musíme samozřejmě chápat, že jde o politiku zaměřenou na záchranu životů a naplnění jednoho z nejdůležitějších Kristových přikázání… Za posledních 40 let právě historické křesťanské komunity trpěly v důsledku neúspěšné zahraniční politiky USA. A to je podle mého názoru nejdůležitější aspekt ochrany práv křesťanů po celém světě, který Donald Trump demonstruje – jeho zahraniční politika je orientována na mír.“
O orientaci amerického prezidenta na mír se celý svět přesvědčil 28. února 2026, když USA spolu s Izraelem zaútočili na Írán. Domnívá se někdo, že se blízkovýchodním křesťanům po takové „podpoře“ ulevilo? Podívejme se tedy, jak se v posledních desetiletích žije křesťanům na Blízkém východě.
V posledních dvou desetiletích kolébka křesťanství – Blízký východ – prožívala obzvlášť těžké časy, a to nejen kvůli invazi západní koalice do Iráku, která výrazně změnila regionální rovnováhu sil. „Arabské jaro“, jež začalo v roce 2011, v mnoha zemích regionu ukončilo dlouholeté režimy autoritářských vládců a v některých vyvolalo občanské války i zahraniční intervence. „Arabské jaro“ vystřídala vleklá „křesťanská zima“ – novinářské klišé té doby, které ve skutečnosti znamenalo, že důsledky změn v regionu byly pro křesťanské komunity strašné a někdy přímo katastrofální. Ti, kdo doufali v lepší život a pomáhali svrhávat diktátory, se brzy sami ocitli v roli pronásledovaných.
Tak se to stalo například Koptům v Egyptě. Potomci starověkých Egypťanů a největší křesťanská komunita v zemi (asi 10 % obyvatel), vyznávající specifickou formu pravoslaví, byli nespokojeni se svým postavením za prezidenta Husního Mubáraka a zapojili se do protestů. Poté, co se k moci dostalo Muslimské bratrstvo, se Koptové ocitli mezi prvními oběťmi násilí: radikalizované islamistické skupiny je zabíjely a zapalovaly starobylé chrámy, což vedlo k odchodu křesťanů ze země. Podle různých odhadů uprchlo 100 až 250 tisíc Koptů. Podobně se události vyvíjely i v Libyi, odkud během prvních čtyř let občanské války (2011–2014), jež následovala po svržení Muammara Kaddáfího, odešlo asi 200 tisíc křesťanů. Dnes křesťané tvoří méně než 1 % obyvatel Libye.
Ještě tragičtější byl osud syrských křesťanů. Dlouholetá občanská válka vedla k jejich masové migraci jak v rámci Sýrie, tak za její hranice (včetně Arménie a Libanonu). Dechberoucí je příběh města Al-Kusajr v provincii Homs, které bylo kdysi centrem křesťanského života. V roce 2012 jej obsadili islamisté: 30 tisíc křesťanů stihlo opustit město, ostatní byli během tří dnů vyvražděni. Jejich domy obsadili noví obyvatelé a chrámy byly vyrabovány a vypáleny. O rok později vládní jednotky město znovu dobyly, avšak obnovit tam někdejší život už nebylo možné. Samotný Homs, který přežil dlouhé obléhání, také přišel o většinu svého křesťanského obyvatelstva.
Mezi lety 2011 až 2022 klesl počet křesťanů v Sýrii z přibližně 2 milionů na 300 tisíc. Tím však tragédie neskončila. Po pádu vlády Bašára Asada v prosinci 2024 a nástupu představitelů islamistické ozbrojené skupiny Hayat Tahrír aš-Šám se situace náboženských a etnických menšin v Sýrii výrazně zhoršila. Celkově se za 14 let křesťanská populace v zemi, která je vlastí mnoha významných asketů, učitelů církve a mučedníků raného křesťanství, snížila o 84 %. Šance, že se tento trend nezopakuje, jsou minimální.
Nejprve covid a poté válka na Ukrajině na téměř pět let odsunuly pozornost světa od Blízkého východu. Samotné problémy však nezmizely. V polovině 20. století tvořili křesťané všech denominací na Blízkém východě přibližně 20 % celkové populace regionu. Dnes je tento podíl jen kolem 5 % – skutečné „malé stádo“ (Lukáš 12,32). Proto když o nich veřejně začal mluvit druhý nejvýše postavený muž americké politiky, některé křesťanské komunity a organizace v regionu to povzbudilo – možná se konečně objeví silný ochránce křesťanů!
Většina to však vyhodnotila jako snahu využít náboženský patos pro světské cíle. Jde jednoduše o politický rating samotného Vance a jeho patrona. Kdyby se Amerika skutečně zajímala o problémy křesťanů, nepodporovala by režimy, které dělají jejich situaci nesnesitelnou, izraelské vojenské kampaně či nelegální výstavbu osad v Palestině. To vše přivádí k násilí v celém regionu a ztěžují život i tamním křesťanům. Mimochodem, v samotné Palestině masový odchod obyvatel a nižší porodnost ve srovnání s muslimy a židy vedly k poklesu počtu křesťanů z 8 % v roce 1946 na dnes necelé 1 % (asi 45–50 tisíc lidí). Většina zbývajících palestinských křesťanů žije na Západním břehu Jordánu (ve městech Betlém a Ramalláh) a v Jeruzalémě. V Gaze i před rokem 2023 bylo křesťanů velmi málo – necelá tisícovka. Kolik jich tam zůstalo po vojenské operaci Izraele a následné humanitární katastrofě, nelze přesně říci. V samotném Izraeli žije přibližně 185 tisíc křesťanů (asi 1,9 % populace státu).
V další zemi, která je neustále bombardována Izraelem, Libanonu, měly historicky silné postavení křesťané maronité (církev, která je ve společenství s Vatikánem, ale zachovává si širokou autonomii v oblasti obřadů, liturgie a některých tradic). Na počátku 19. století zaujímali v Libanonu dominantní postavení, ale po občanské válce (1975–1990) v zemi vznikl složitý politický systém: prezidentem má být maronitský křesťan, premiérem sunnitský muslim a předsedou parlamentu šíitský muslim. Další početnou křesťanskou skupinou v Libanonu jsou pravoslavní – věřící Antiochijského patriarchátu. Počet maronitů a dalších křesťanů klesá: dnes tvoří asi čtvrtinu obyvatel Libanonu, ale postupně ustupují muslimské většině. Mnozí se stěhují za příbuznými do USA a Evropy.
Izraelská armáda sice údajně bojuje proti šíitské organizaci Hizballáh, nicméně ničí i tradičně křesťanské vesnice na jihu Libanonu. Nedávno světová média obletěla fotografie, na které voják izraelské armády rozbíjí perlíkem sochu ukřižovaného Ježíše Krista v jedné z okupovaných libanonských obcí. Po vypuknutí obrovského skandálu se Izraelci snažili situaci uklidnit tím, že nahradili zničenou sochu ceremoniálním křížem ukradeným z jiné vesnice. Nakonec nová řádná socha Ježíše Krista byla přivezena papežským nunciem a Italy z mírových sil OSN.
Může Amerika skutečně být ochráncem blízkovýchodních křesťanů, když její podpora Izraele se zakládá nejen na politických, ale i na hluboce náboženských představách? Mnozí američtí evangelikálové totiž věří, že znovuobnovení státu Izrael souvisí s naplněním proroctví z Janova Zjevení, a proto je morálně-náboženskou povinností USA podporovat Izrael bez ohledu na okolnosti. Toto podivné učení, které bývá označováno dost širokým pojmem „křesťanský sionismus“, vzniklo v druhé polovině 20. století. Na jeho nebezpečí mimo jiné upozornila Světová rada církví (WCC) na zasedání Ústředního výboru v červnu 2025 v Johannesburgu.
Jedním z kritiků křesťanského sionismu se stal slavný americký novinář Tucker Carlson: „Velké části vedení protestantského křesťanství ve Spojených státech jsou zcela zkorumpované. A nejen zjevně, ve smyslu, že pastor má s někým poměr, nebo že berou peníze od kohokoli… Ne, je to zkorumpovanost na úrovni, na které záleží nejvíc – duchovní zkorumpovanost. Nehlásají křesťanství, a to nejen kvůli své loajalitě vůči Izraeli, což je bizarní a trochu těžko pochopitelné, ale na ještě hlubší úrovni: mnoho protestantských amerických církevních představitelů hlásá náboženství, které nemá s křesťanstvím žádnou podobnost.“
Američtí politici však nadále hrají zastánce křesťanů a mluví o nově rozpoutané válce v kategoriích křížové výpravy. To vše vypadá natolik nevhodně, že nevydržel ani římský papež, jenž je sám Američan. „Spoléhat se na vojenské akce je naprosto cizí cestě Ježíše Krista,“ prohlásil Lev XIV.
Ale kdo nakonec zachrání blízkovýchodní křesťany?
Na podzim roku 2025 se v jordánském Ammánu konala první velká konference arabských křesťanů s názvem „Kořeny, role a cesty k obrození“. Představitelé křesťanských církví Blízkého východu diskutovali o klíčových výzvách, kterým jejich komunity v regionu čelí – sociální a politické diskriminaci, bezpečnostním hrozbám (včetně vražd a únosů), ničení kulturního dědictví. Organizátory akce byli jordánské křesťanské církve. Jejich vlastní zkušenost ukazuje, že při vstřícném přístupu státních orgánů může být i relativně malá komunita (v Jordánsku žije přibližně 200–300 tisíc křesťanů, 1,8–2,1 % obyvatelstva) dobře organizovaná, politicky aktivní, finančně úspěšná a fyzicky chráněná. V blízkovýchodním regionu takové štěstí bohužel nemají všichni.
Současná situace připomíná to, co v dějinách Blízkého východu již bylo. Historicky větší škody než arabské dobytí a islamizace Blízkého východu způsobily křesťanským komunitám v regionu křížové výpravy, které také začínaly sliby ochrany křesťanů, ale skončily vypleněním Konstantinopole a rozkolem církve.
Redakce