Důkazy Boží existence

Mezi rozumem a vírou neexistuje ten rozpor, o kterém mluví ateisté. Víra je plnější a celistvější než samotný rozum. Víra zahrnuje i svobodnou vůli, smyslové vnímání a emoce, takže představuje všeobsáhlý stav člověka, do něhož patří také rozumová schopnost. Z toho vyplývá závažný závěr: víra není protirozumová, ale nadrozumová.

Dalším důležitým závěrem je to, že rozum se musí podílet na otázkách víry. Nelze mluvit pouze o víře, když hovoříme o Bohu. Do poznávání Boha je třeba zapojit i rozum.

Dokazovat, nebo pouze věřit?

Můžeme dokázat, že Bůh existuje? Nebo je třeba přijímat toto tvrzení pouze vírou? Došli jsme však k závěru, že Boha je třeba poznávat nejen vírou, ale i rozumem. Ale proti snahám dokázat existenci Boha vzniká mnoho různých námitek. Proč dokazovat? Je to vůbec možné? Není snaha dokázat Boží existenci svědectvím slabé víry? Vždyť spása člověka se uskutečňuje skrze víru, jak čteme v Písmu svatém. Nebude to tedy zrada naší víry?

Abychom našli odpovědi na tyto otázky, obraťme se k církevním otcům.

Překvapivě u svatých otců nenajdeme jednotný názor na tyto otázky. Mnozí se jimi ani nezabývali. Například u svatého Maxima Vyznavače, jednoho z největších křesťanských filozofů, nenajdeme úvahy o dokazování existence Boha. A svatý Řehoř Teolog tvrdil, že „úsudky jen málo vedou k poznání Boha, neboť ke každému pojmu existuje jiný, opačný… a ke každé myšlence o Bohu se vždy, jako mlha, přimísí něco mého a viditelného“, proto Bůh „sám přichází k čistému, protože příbytkem Čistého může být pouze čistý“. Svatý Řehoř nás zjevně odkazuje k argumentům antických skeptiků, že proti každému uvažování a každému pojmu lze postavit jiný, opačný. A proto se nabízí závěr: dokazovat existenci Boha asi nestojí za to, lepší je přijímat ho čistou vírou.

Jeho slavný přítel svatý Basil Veliký však píše: „Víře v Boha předchází pochopení, že Bůh existuje, které získáváme z pozorování stvoření. Neboť poznáváme jeho moudrost, moc, dobrotu a vůbec vše neviditelné skrze pochopení stvořeného světa. Tak ho uznáváme i za svého Vládce. Jelikož je Bůh Stvořitelem světa a my jsme částí světa, vyplývá z toho, že Bůh je i naším Stvořitelem. A po tomto poznání následuje víra“ (List 227 [235]). Víra tedy následuje po poznání, říká svatý Basil Veliký.

Komu musíme věřit? Svatému Řehoři Teologovi, nebo svatému Basilu Velikému? Svatému Maximu Vyznavači, který nenabízí důkazy existence Boha? Nebo svatému Janu z Damašku, který dříve, než začne pojednávat o Bohu ve svém díle „Výklad pravoslavné víry“, uvádí několik důkazů Boží existence? Zdá se, že si otcové navzájem odporují. Nikoliv. Otcové prostě přistupují k této otázce z různých hledisek. Protože rozum není totožný s vírou, ale je pouze její součástí, můžeme samozřejmě používat rozum a dokazovat pravdivost víry. Důkazy existence Boha jsou tedy zcela možné. O tom píší svatý Basil Veliký, Řehoř Teolog, Athanasios Alexandrijský, Jan z Damašku. Zároveň však nelze v žádném případě redukovat víru pouze na rozum. Víra je vyšší než rozum a dokázat existenci Boha jako nějakou geometrickou větu pomocí rozumových argumentů je naprosto nemožné. Ale stejně nesprávné by bylo rozumem pohrdat. Jak vidíme, vše není tak jednoduché. Existenci Boha nelze definitivně dokázat, ale dokazovat ji můžeme. Neboť, jak řekl svatý Basil Veliký, „víra následuje po poznání“.

A proč vlastně dokazovat?

Samozřejmě, některým lidem, kteří důvěřují rozumu více než jiní, je dokazování existence Boha skutečně potřebné. Často se zde však uvádí jiná námitka: existenci Boha nelze dokázat, protože Bůh je nepoznatelný. Boží podstata je nepoznatelná – vždyť to je teologický axiom. Jenže zde dochází k záměně pojmů. Ano, Boží podstata je nepoznatelná a nemůžeme vědět, co Bůh je. Můžeme však mluvit o tom, že Bůh existuje – a to je zcela jiná myšlenka. Můžeme vědět o existenci Boha, nikoli však o jeho podstatě.

Často se objevuje ještě jeden argument: proč vlastně dokazovat existenci Boha? Člověku, který už v Boha věří, je dokazování zbytečné – žádné důkazy nepotřebuje. A tomu, kdo v Boha nevěří, žádné důkazy nepomůžou. Připomeňme si slova svatého Řehoře Teologa, že proti každému tvrzení lze postavit jiné, opačné. A každý alespoň trochu vzdělaný ateista vždy proti každému našemu důkazu existence Boha nabídne svůj argument dokazující opak – že Bůh neexistuje. Zdá se tedy, že dokázat existenci Boha je nemožné a všechny naše pokusy přesvědčit ateistu budou bezvýsledné.

Jinými slovy, ateistovi důkazy nepomohou a věřící člověk je už nepotřebuje. V této zdánlivě logické posloupnosti úvah se však skrývá jedna závažná chyba. Vnímáme člověka jako něco statického. Věřící člověk podle takového pojetí nikdy nepochybuje, netrápí ho pokušení ani pochybnosti; a ateista je zase člověk, který už nepřemýšlí a nehledá pravdu. Jenže všichni lidé myslí, hledají a pochybují. Důkazy Boží existence mohou pravoslavnému člověku v okamžiku bolestných pochybností pomoci zachovat víru, a ateistovi mohou naopak pomoci zamyslet se. Možná ne hned, ale za rok nebo za deset let si tento člověk vzpomene na argumenty, které slyšel nebo četl v nějaké apologetické knize, a v jiných životních okolnostech, na jiné úrovni svého duchovního a intelektuálního vývoje, může dojít k víře. Proto je třeba brát důkazy Boží existence vážně.

V pravoslavné církvi neexistuje učení, které by tvrdilo, že dokazovat existenci Boha nelze a že Boha je třeba přijímat pouze vírou. Připomenu, že slova „pouze vírou“ – latinsky sola fide – nepronesli církevní otcové, ale známý reformátor církve Martin Luther, který postavil své chápání Boha do protikladu ke katolickému. Podle Luthera je člověk spasen pouze vírou a pouze vírou poznává Boha. Podle pravoslavného učení je však třeba Boha poznávat vírou i rozumem. Rozum pomáhá člověku pochopit, že Bůh možná existuje. O tom, že skutečně existuje, se však člověk může přesvědčit teprve skrze vlastní náboženskou zkušenost.

Když to bez Boha není možné

Existenci Boha tedy dokazovat lze. Vzniká však jiná otázka: jak ji dokazovat? V tom nám pomůže naše běžná životní zkušenost.

Jak dokazujeme existenci nějakého předmětu? Kdy nám někdo řekl: „Dokažte prosím, že sedím na židli,“ každý z nás by se usmál: „Vždyť je to zřejmé. Tu židli vidíme a vnímáme.“ Nejlepším důkazem je tedy bezprostřední smyslová zkušenost. Jedním ze způsobů dokazování je tedy zkušenost a pozorování.

Ne vždy však lze všechno přímo vidět a cítit. Proto se někdy obracíme k nepřímým argumentům. Takové důkazy se velmi úspěšně používají například v přírodních vědách. Jak například odborníci v oblasti kosmologie dokazují existenci černých děr nebo vzdálených planet? Tyto objekty jsou v zásadě nepozorovatelné. Existence černých děr se dokazuje odchylkami v pohybu některých hvězd. Existence planet obíhajících kolem určitých hvězd se dokazuje neobvyklým blikáním těchto hvězd. Existence elektronů ve vodičích se dokazuje tím, že v této místnosti svítí světlo. Existenci některých objektů, které z nějakých důvodů nelze přímo pozorovat, dokazujeme podle projevů jejich vlastností, podle určitých viditelných jevů, které lze vysvětlit pouze tehdy, připustíme-li existenci něčeho nepozorovatelného: černých děr, planet, elektronů… Každý z nás by mohl uvést mnoho dalších příkladů.

Stejným způsobem se dokazuje i existence Boha. Ateista často říká, že existenci Boha nepotřebuje, že dokáže vysvětlit všechny jevy tohoto světa, aniž by se uchyloval k hypotéze Boha. Připomeňme si slavná slova matematika a astronoma Pierre Simona de Laplace o Bohu, která údajně pronesl v besedě s Napoleonem: „Sire, tuto hypotézu nepotřebuji.“ Laplace nepotřeboval hypotézu Boha k vysvětlení pohybu planet kolem Slunce. Nicméně velmi mnoho jevů tohoto světa nelze vysvětlit bez předpokladu existence Boha. Právě v tom spočívá smysl důkazu Boží existence.

Osobní zkušenost

Všechny důkazy existence Boha lze rozdělit do dvou skupin: nábožensko-zkušenostní, tedy přímé setkání s Bohem, a nepřímé důkazy, které vycházejí z pozorování okolního světa. O tom píše apoštol Pavel v listu Římanům: „Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu“ (1:20). Apoštol tvrdí, že existenci Boha i jeho velikost můžeme poznávat pozorováním světa.

Nejpřesvědčivějším svědectvím o existenci Boha je však přímé setkání s ním. Každý pravoslavný křesťan takové setkání s Bohem nepochybně zakusil. Je to radost z modlitby, je to milost, kterou může každý z nás pocítit při pobytu v Božím chrámu… Někteří svatí dokonce prožili setkání s Bohem tváří v tvář, ale obvykle o této zkušenosti mlčeli.

Nejznámější svědectví o takovém prožitku nacházíme u apoštola Pavla: „Vím o člověku v Kristu, který byl před čtrnácti lety přenesen až do třetího nebe; zda to bylo v těle či mimo tělo, nevím – Bůh to ví. A vím o tomto člověku, že byl přenesen do ráje – zda v těle či mimo tělo, nevím, Bůh to ví – a uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit.“ (2. Korintským 12:2–4) Apoštol neví, jak byl přenesen, říká, že slova, která slyšel, nelze vyslovit, ale je si naprosto jist, že byl přenesen do ráje. A právě nepopsatelnost prožitku je jedním z hlavních znaků náboženské zkušenosti. Jde totiž o setkání s něčím zcela jiným, co se nepodobá ničemu v našem smyslovém, materiálním světě. Proto o této zkušenosti nelze vyprávět – pojmy, které používáme, patří k našemu smyslovému světu.

Jak vidíme, setkání s Bohem je nevysvětlitelné. Ateista se samozřejmě pousměje a řekne: „Jaképak ‚setkání s Bohem‘? To je nejspíš halucinace nebo vědomý podvod – těžko říct, ale je to jasné. A takovou zkušenost nelze ověřit! Normální vědecká zkušenost je přece taková, která se dá opakovat. A jak mám opakovat setkání s Kristem, které prožil apoštol Pavel, tehdy ještě Saul, na cestě do Damašku? Můžu jezdit do Damašku stokrát a cítit jen spalující slunce…“ Proto ateisté vysvětlují událost se Saulem jako halucinaci: spadl z koně, dostal úžeh, udeřil se do hlavy…

Ale jak potom vysvětlíme, že se Saul stal apoštolem a šel pro svou víru na smrt? Že by všichni lidé, kteří spadli z koně a měli halucinace, takto radikálně změnili svůj život?

Jedním z nesporných kritérií pravdivosti náboženské zkušenosti je právě zásadní proměna lidského života. Tento fenomén není dosud plně prozkoumán – pokud jej vůbec lze zkoumat. Jde o fenomén vnitřního života člověka. Jak a proč se člověk najednou radikálně změní? A to často tak, že je ochoten přijmout smrt a vzdát se všech životních výhod. Stává se zcela jiným člověkem. Pokud byl před touto zkušeností nemorální, po ní je pro něj nemorální čin naprosto nemyslitelný.

Jedním z prvních, kdo otázku identifikace náboženské zkušenosti nastolil, byl americký filozof a psycholog William James ve své knize Rozmanitost náboženské zkušenosti. Uvádí zde řadu příkladů z historie, včetně případu apoštola Pavla, a také některé případy tak podivuhodné proměny člověka, kterou lze vysvětlit pouze setkáním s jinou realitou. Po halucinacích, po úžehu či po pádu z koně člověk svůj život nemění – jen se zotaví a na svůj stav vzpomíná jako na nemoc.

Setkání s Bohem nepotřebuje důkazy. Člověk, který jej prožil, jej sám vnímá jako největší důkaz. Ale podobná zkušenost setkání s Bohem může nastat pouze v církvi. Právě tam může na člověka sestoupit milost.

Než však člověka přesvědčíme, aby šel do církve, je třeba ho nejprve postavit před hypotézu, že Bůh existuje, že ne vše v našem světě lze vysvětlit bez Boha. Tyto argumenty – nepřímé důkazy – však probereme příště.

Viktor Lega