Narození přesvaté Bohorodice. Události svátku a výklad svatých otců

O životě přesvaté Panny víme především díky církevní tradici. Hlavními prameny jsou dva apokryfy – Jakubovo protoevangelium a Kniha o narození Nejsvětější Marie a dětství Spasitele. Tyto památky nebyly zařazeny do novozákonního kánonu kvůli svému pozdějšímu původu, přesto odrážejí pohled na Bohorodici, který v církvi existoval již od dávných dob. 

Početí a narození Panny Marie 

Podle tradice se přesvatá Bohorodice narodila na přelomu epoch, za vlády Heroda Velikého, na jednom z jeruzalémských předměstí. Její rodiče – zbožní Židé Jáchym a Anna – byli dobře zajištění, vážení a urození lidé, avšak nikoli velice bohatí. Jejich rod, který odvozoval svůj původ od krále Davida, již v té době ztratil svůj někdejší vliv. Podle všech měřítek byli Jáchym a Anna šťastnými manželi, nebýt jediné okolnosti: neměli děti. 

Možná že jim zpočátku bezdětnost tolik nevadila. Dokud je člověk mladý, podobnými věcmi se příliš nezabývá. Když však dosáhli vrcholu své životní zralosti a jejich vrstevníci již měli vnoučata, začali Jáchym a Anna stále naléhavěji prosit Hospodina, aby jim požehnal dítětem. Stále ještě měli sílu, stále ještě mohli počít, porodit a vychovat vytoužené dítě. Každý den očekávali zázrak, ten však nepřicházel. Roky plynuly a blížilo se stáří. Manželé dokonce slíbili, že své prvorozené dítě zasvětí službě v chrámu, ale zdálo se, že Bůh jejich modlitby neslyšel. A jednoho dne, po další modlitbě, se Jáchym a Anna smířili se svou situací. 

Nereptali proti Bohu, jejich srdce nezahořkla vůči celému světu a jejich víra v Pána neochladla. Přijali svou bezdětnost jako Boží vůli. Jestliže se Bohu zalíbilo ponechat je bez potomků, pak to tak má být – vždyť on ví lépe než my, čím každého člověka obdarovat, co mu dát a co mu naopak odejmout. 

Staří manželé s vděčností přijali svůj kříž. Stále ještě měli dostatek sil, a proto se rozhodli zcela věnovat těm, kteří potřebovali jejich podporu. Zbožných manželů si lidé začali vážit ještě více, ale našli se i zlé jazyky. Po okolních vesnicích se začaly šířit zvěsti, že Jáchym a Anna jsou Bohem prokleti, že se s nimi lidé nemají stýkat a že i dobré skutky, které konají, přinášejí druhým neštěstí. Došlo to dokonce tak daleko, že když Jáchym jednoho dne přinesl do jeruzalémského chrámu předepsanou oběť, kněz ho vyhnal se slovy, že ji od nehodného člověka nepřijme. 

Takový postoj některých lidí překvapivě měl svou logiku. Hned na počátku lidských dějin dal Bůh našim padlým prarodičům Adamovi a Evě zaslíbení, že v pravý čas se mezi jejich potomky narodí Vykupitel a Spasitel. Toto proroctví bylo vysloveno v podobě Božího výroku k ďáblu-svůdci, kterého Hospodin proklel těmito slovy: „Rozpoutám nepřátelství mezi tebou a ženou i mezi tvým a jejím potomkem (v jiném překladu „mezi semenem tvým a semenem jejím“). On ti rozdrtí hlavu a ty mu rozdrtíš patu.“ (Genesis 3:15) 

Již pramáti Eva vztáhla slova o ženě a jejím potomkovi na sebe a domnívala se, že právě ona porodí budoucího vítěze nad zlem. Všechno však dopadlo jinak – její prvorozený syn Kain se nestal spasitelem, ale prvním vrahem, který připravil o život svého bratra Ábela. Ani další Adamovi potomci nedopadli o mnoho lépe – odvrátili se od Boha. A jen malá část lidí nadále, jak nejlépe uměla, uctívala jediného Boha a uchovávala vzpomínku na dávné časy, kdy člověku ještě nebyl ráj uzavřen. 

Tato pokolení, věrná Hospodinu, po staletí předávala také Boží zaslíbení o potomstvu ženy, které rozdrtí hlavu prastarého hada-satana. Každá zbožná dívka chápala, že právě ona by se mohla stát onou ženou, a každý muž v hloubi duše doufal, že se na tomto zázraku bude moci nějak podílet. Proto se v Božím vyvoleném lidu manželství a pokračování rodu považovaly za otázku cti a děti byly vnímány jako Boží požehnání. A naopak – pokud manželé neměli potomky, byli vystaveni všemožnému hanění, neboť se věřilo, že takové páry byly kvůli nějakým těžkým hříchům zbaveny milosti Nejvyššího. 

Jáchym a Anna nesli kříž bezdětnosti po celý svůj manželský život. Ani si nedokázali představit, že právě z jejich svazku vzejde ona žena, o jejímž potomku se hovoří v zaslíbení daném v Edenu. Jednoho dne se každému z nich zjevil anděl a oznámil radostnou zprávu – stanou se rodiči. A stejně jako kdysi tento manželský pár pokorně přijal úděl své bezdětnosti, přijali nyní se stejnou pokorou i radost, která jim byla dána. Jáchym a Anna se s andělem nehádali ani se zbožnou skromností neodkazovali na svůj pokročilý věk a nemožnost mít děti.  

V určený čas se jim narodilo zdravé děvčátko, které dostalo jméno Maria. Po okolních vesnicích se opět začaly šířit zprávy, tentokrát však lidé nad tím, co se stalo, žasli. Zázrak byl zjevný – něco takového se v Izraeli nestalo už po několik staletí. Staří manželé byli šťastní a děkovali Bohu za dar, který jim seslal. Konečně se jejich sen naplnil a oni mohli v pokoji dokončit své pozemské dny. 

Manželé pamatovali na svůj slib zasvětit dceru Bohu. Zpočátku měli v úmyslu splnit ho dva roky po jejím narození, nakonec však pochopili, že bude přece jen lepší ještě trochu počkat. Děvčátko zatím nebylo připraveno opustit rodičovský dům. Uplynul další rok a tříletou Marii přivedli do jeruzalémského chrámu v doprovodu mladých dívek s hořícími pochodněmi. 

Patristický výklad svátku 

Událost svátku Narození přesvaté Bohorodice vyvolávala u svatých otců logickou otázku: Proč se Bohorodička, Kořen života, narodila z neplodné ženy? 

Odpověď, která se objevuje v četných svátečních homiliích, jež na jedné straně udivují přísností teologického myšlení a na druhé straně okouzlují svými barvitými obrazy, je zcela jasná: „Protože zázraky měly připravit cestu k jediné zvěsti pod sluncem, k největšímu ze všech zázraků, a bylo třeba postupně vystupovat od menšího k většímu. Znám však i jinou příčinu, mnohem vznešenější a božštější: přirozenost ustupuje před mocí milosti a, naplněna bázní, se zastavuje, neodvažuje se jít dále. Protože Panna Bohorodice se měla narodit z Anny, přirozenost se neodvážila předběhnout símě milosti a zůstávala neplodná, dokud milost nevypěstovala plod. Měla se narodit prvorozená, aby porodila Prvorozeného veškerého tvorstva, v němž všechno spočívá.“ (svatý Jan Damašský) 

A samozřejmě svatí otcové opakovaně oslavují nejvyšší míru přiblížení Božství k sjednocení podle milosti s lidstvem v osobě vyvolené Panny, narozené podle Božího zaslíbení: „Dnes je na zemi připravena podivuhodná Kniha, nikoliv s napsanými slovy, ale schopná nést samo Živé Slovo; nikoliv slovo, které se vznáší ve vzduchu, nýbrž Slovo Nebeské; nikoliv slovo odsouzené k zániku, ale Slovo vysvobozující ze záhuby ty, kteří mu naslouchají; nikoliv slovo vycházející z pohybu lidského jazyka, nýbrž Slovo z Boha Otce od věčnosti zrozené. Dnes se před námi zjevuje oduševnělý a rukou nezhotovený Boží Stánek a rozumná a duchovní Schrána obsahující vpravdě nám „z nebe seslaný chléb života“ (srov. Jan 6:32–33). Dnes vzešel podle proroctví (srov. Izajáš 11:1) předpověděný „Proutek z kořene Jišajova“, jehož „výhonek přinese ovoce“; Výhonek, který nevadne, ale znovu povolává a přivádí k rozkvětu i naši přirozenost – přirozenost zvadlou, a proto zbavenou místa nevadnoucí blaženosti, daruje jí věčný květ, pozvedá ji k nebi a uvádí ji do ráje. Proutek, jehož prostřednictvím Veliký Pastýř vede své rozumné stádo k věčným pastvinám; Proutek, o nějž se opírá naše přirozenost, odkládá svou odvěkou zchátralost a slabost a lehce kráčí k nebi, zatímco zemi ponechává těm, kteří se sklánějí k zemi jako ti, jimž chybí opora.“ (svatý Řehoř Palama)  

Ve svém Slově na Narození přesvaté Bohorodice svatý Ondřej Krétský rovněž říká: „Slouží (tento svátek – pozn. překladatele) jako hranice Zákona a předobrazů, ale zároveň je dveřmi k milosti a pravdě. Tento Bohem požehnaný den, zvěstující slávu panenství, přináší celému stvoření společnou radost. Vzmužte se, praví, neboť hle, je tu svátek Narození Panny a s ním obnova lidského rodu. Panna se rodí a připravuje se stát Matkou Krále všech – Boha. Panna se stává prostřednicí mezi velikostí Božství a nicotností těla.“ 

Právě proto má celý lidský rod důstojně a mnohohlasně, celou svou duší, srdcem i myslí oslavovat Narození Bohorodice: „Šťastný a přeblažený je lidský rod, z jehož kořene vzešel tak svatý a milostí naplněný plod… Pohleďte na podivuhodné dílo všemohoucí Boží prozřetelnosti, na to, jak moudře získává lék právě z toho, z čeho vznikají nemoci. Jakou radostí je dnes spatřit narození Panny – proměnu našeho nešťastného stavu! Spatřit, jak se před námi otevírají brány, které uzavřela neposlušnost! Jak je nám darována milost k dosažení blaženosti, o niž nás připravila ďáblova lest! Jakou je pro nás slávou povznést se až k tomu, abychom vstoupili do blízkosti samotné Přesvaté Trojice a dali Otci Dceru, Synu Matku a Svatému Duchu Nevěstu! Vpravdě se odvažuji říct, že jsme Boha přiměli, aby byl milostivý, a nyní máme v Marii překrásnou ochrannou hradbu, která od nás odráží šípy hrozícího hněvu.“ (svatý Eliáš Miniatis) 

Bohorodice byla první, na níž se naplnil Boží plán obnovy celého lidstva k jeho původní velikosti a slávě. Ve věčnosti, která nastane po druhém příchodu Krista, bude celý svět proměněn a člověk bude zbaven smutných následků pádu do hříchu. To se však uskuteční teprve po všeobecném vzkříšení mrtvých, zatímco Bohorodice již během svého pozemského života byla uznána za hodnou zakusit tento rajský stav. 

Ukázala lidem nejvyšší ideál – duchovní i tělesný –, k němuž je povolán každý, kdo se nazývá křesťanem. Svým osobním příkladem, pokorou, láskou a obětavou službou Bohu nám přesvatá Maria ukázala cestu, po níž jsou povoláni kráčet všichni lidé. Cestu, která vede přes duchovní zápas a úsilí, přes námahu a ustavičnou práci na sobě samém. 

A pokud se přece jen rozhodneme po této cestě vykročit a prosit Bohorodici o pomoc a podporu, na konci této cesty zazáří nepomíjející světlo nebeských příbytků – těch, do nichž jsme všichni povoláni. 

Redakce