Zesnutí přesvaté Bohorodice
Naše církev právem nazývá svátek Zesnutí přesvaté Bohorodice „letní Paschou“. V tento den se věřící neschází v chrámu proto, aby oplakávali smrt Matky Boží, ale aby oslavili její přechod do věčného života. Schází se, aby opěvovali přesvatou Bohorodici.
Toto opěvování a chvalořečení však není pouhou povinností ani formalitou. Je plodem hluboké, osobní a prožité zkušenosti s její svatostí. V dějinách spásy všichni, kdo Bohorodici chvalořečili, činili tak proto, že hluboce zakusili velikost jejího postavení.
Alžbětina zkušenost
Připomeňme si její příbuznou Alžbětu. Když ji navštívila Panna Maria, nesouc ve svém lůně vtěleného Boha, Alžběta ji přivítala s velkou radostí. Nebyla to však pouhá lidská radost. Naplnil ji Duch Svatý, dítě se v jejím lůně radostně pohnulo, a z tohoto božského prožitku Mariina vznešeného postavení Alžběta zvolala: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod tvého lůna!“ Alžběta opěvovala Bohorodici, protože skrze ni zakusila Boží přítomnost.
Chvalozpěv spravedlivého Simeona
Totéž se stalo starci Simeonovi. Byl to člověk, který celý svůj život čekal, aby spatřil Světlo světa. Když vzal Krista do náruče, spatřil v jeho Matce nebeský žebřík. Simeon rozpoznal nejen nevýslovnou slávu přesvaté Bohorodice, ale také bolest, která měla jako meč proniknout její duší. Jeho chvalozpěv vytryskl z osobního setkání s Tajinou, kterou Maria držela v náručí.
Vidění Jana Teologa
Později svatý Jan Evangelista, autor knihy Zjevení, ten, který Matku Boží po ukřižování Pána Ježíše přijal do svého domu, zakusil její svatost v kosmických rozměrech. V božském zjevení ji spatřil jako Ženu oděnou sluncem: „Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy“. Jan, který se o ni staral, opěvoval její svatost tím, že ji popsal jako střed církevní slávy, zářící světlem svého Božského Syna.
Posvátní hymnografové a chvalozpěvy večerní bohoslužby
Po stopách těchto biblických svatých kráčeli také svatí hymnografové naší církve, kteří napsali nádherné tropary a další zpěvy bohoslužby tohoto svátku. Nepsali na základě jakéhosi teoretického uvažování. Psali z vlastní zkušenosti.
Zakoušeli její milost, její zázraky a její mateřskou ochranu, a tato jejich zkušenost vyústila v Bohem inspirovaná slova neobyčejné krásy. Když v duchu rozjímali nad jejím zesnutím, naplnili se bázní a úžasem a napsali: „…tvá sláva je vznešená…“, „tvá sláva je velkolepá, plná krásy a milosti“.
Tato Bohem inspirovaná slova nejsou pouhými literárními prostředky. Jsou výpovědí lidí, kteří na její přímluvu zakusili nestvořené světlo a s úžasem spatřili „podivuhodný zázrak“, když byla uložena do hrobu ta, která je pramenem života.
Naplnění proroctví
Všechna tato nádherná slova – od dob Alžběty, Simeona a Jana, přes období církevních hymnografů až po naši dobu – jsou živým a nepřetržitým naplňováním jejího vlastního proroctví.
Když naše přesvatá Bohorodice, pokorná a zároveň vznešená, rozmlouvala s Alžbětou, promluvil skrze její ústa Duch Svatý a vyhlásil pravdu platnou v každé době: „Hle, od této chvíle budou mě blahoslavit všechna pokolení.“
A toto proroctví se naplňuje před našima očima. V den svátku Zesnutí přesvaté Bohorodice se v každém pravoslavném chrámu hlas současného pokolení spojuje s hlasem Simeona, Jana a dávných hymnografů. Opěvujeme ji, protože její sláva je skutečně vznešená. Chvalořečíme ji, protože její zesnutí se stalo naším mostem k nebi.
Kéž se přesvatá Bohorodice, která vstoupila do života věčného, za nás všechny neustále přimlouvá! Amen.
Archmandrita Jack Khalil, Ph.D., děkan Teologického institutu sv. Jana Damašského (Balamand, Libanon)