Smysluplný půst
Vnímat Velký půst jako soubor omezení znamená zredukovat toto oživující období církevního roku na suchou formalitu. Velký půst není časem omezení. Je to čas možností. O těchto možnostech hovořili svatí otcové, jejichž výroky jsme pro vás shromáždili. Pojďme si přečíst, co nám připomíná církevní tradice.
První připomínka: Půst je pro křesťana připodobněním se samotnému Ježíši Kristu
„Pán posvětil naši Čtyřicátnici svým vlastním půstem. Učinil tak pro naši spásu, aby nás neučil jen slovem, ale i vlastním příkladem.“
Svatý Ambrož Milánský (†397)
Evangelium začíná zprávou, která se vymyká racionálnímu pochopení, a přesto je nesmírně radostná. Bůh, který stvořil celý vesmír a každou vteřinu udržuje bytí každého člověka i každého nejmenšího detailu tohoto světa, tento Bůh, nepostižitelný, věčný, všudypřítomný a vševědoucí, se sám stal člověkem a přišel do světa, aby nás zachránil a uvedl do věčného života.
Ale jeho pozemský život nebyl snadný. Poté co ho zradil jeden z nejbližších učedníků, Pán Ježíš snášel posměch a bití, podstoupil strašnou smrt na kříži, sestoupil svou lidskou duší do pekla, aby odtud vyvedl všechny, kdo ho očekávali a doufali ve spásu. Samotný Bůh, jenž nepodléhá žádným pozemským zákonitostem, přijal lidské tělo, které trpí hladem, žízní, horkem, chladem i nedostatkem spánku, cítí únavu, může onemocnět a umřít. Byla to obrovská oběť.
Všemohoucí Bůh žil jako prostý člověk, neměl vlastní domov, neměl, kde by hlavu složil. Ani ti nejbližší ho nedokázali pochopit a považovali ho téměř za blázna. Evangelista Marek popisuje, jak jeho příbuzní přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl. (Marek 3,21).
Celý pozemský život Božího Syna byl dobrovolným sebeomezením. Příkladem je i jeho čtyřicetidenní půst na poušti. A jedním z důležitých cílů křesťanského půstu je alespoň trochu, v malé míře, připodobnit se Kristu v jeho sebezapření, mít účast na tom velkém díle spásy, které vykonal.
Nemůžeme nést jeho kříž na Golgotu, na to bychom neměli dost sil. A Pán naši pomoc v tom ani nepotřebuje, už vykonal vše, co bylo třeba ke spáse všech lidí. K čemu tedy půst je?
Výstižně to vyjádřil svatý Epifanios Kyperský (†403): „Nepostíme se proto, abychom prokázali nějaké dobrodiní Pánu, který za nás trpěl, ale proto, abychom si pro svou spásu osvojili Pánovo utrpení, které pro nás dobrovolně podstoupil.“
Jinými slovy, jak psal další z významných teologů rané církve, svatý Atanasios Veliký (†373), Bůh nás nespasí bez nás. Pokud chceme, aby nám Bůh podal ruku, musíme sami udělat alespoň malý krok směrem k němu. Dobrovolný půst je jedním z těchto kroků.
Druhá připomínka: Půst je odmítnutím všeho zbytečného v našem životě
„Jako lehké lodě snáze přeplouvají moře, zatímco ty přetížené se potápějí, tak i půst, který činí naši mysl lehčí, nám pomáhá rychleji přeplout moře tohoto života, směřovat k nebi a k nebeským věcem.“
Svatý Jan Zlatoústý (†407)
Omezení jídla je to nejjednodušší, je to první krok, jakýsi trénink a posilování vůle. Po něm by mělo následovat i zřeknutí se všeho, co je pro člověka balastem, co zatěžuje jeho život a vnáší do něj zbytečné starosti. Mohou to být prázdné řeči, hloupé zábavy, trávení času na internetu nebo u televize — všechno, co člověku krade drahocenný čas, který by jinak mohl věnovat svým blízkým, duchovnímu růstu či prostě odpočinku po práci.
Postní omezení nejsou cílem samy o sobě, ale prostředkem pro uvolnění času, který lze naplnit něčím skutečně důležitým — modlitbou, četbou Písma svatého nebo kvalitní literatury, péčí o své bližní. Během půstu můžeme radikálně změnit svůj denní rozvrh, aby byl harmoničtější a duchovně plodnější. Není to ideální úkol pro postní období?
Dá se říct, že půst je vědomé a svobodné omezení sebe sama v tom, co není životně nezbytné. Pokud se bez něčeho lze obejít, je lepší to tak udělat. Bez čeho konkrétně — to už si určuje každý sám podle svého stavu, podmínek, kvality života, zdraví a podobně. Každý z nás může najít ve svém denním rozvrhu něco, bez čeho se klidně obejde, třeba bez čtení negativních zpráv na internetu. A čas, který se tak uvolní, lze věnovat příjemnějším a užitečnějším věcem. Tak vždy zaneprázdnění rodiče mohou trávit více času se svými dětmi, a děti se mohou věnovat nějakému koníčku.
Třetí připomínka: Tvůj osobní půst není úplný, pokud z něj máš užitek jenom ty
„Hleď na Boha, který pokládá za hodný takový půst, který přináší užitek nejen tomu, kdo se postí, ale i bližním… Nejenže nám přikazuje zdržovat se zla, ale také nás pobízí ke konání dobra.“
Svatý Jan Zlatoústý (†407)
Tato slova pocházejí z výkladu svatého Jana Zlatoústého ke knize proroka Izajáše, jenž žil v 8.–7. století před Kristem. Izajáš ostře kritizoval své současníky, Židy, za to, že špatně chápali smysl půstu. Pro ně byl půst jakousi soutěží ve zbožnosti: kdo koho předčí v plnění předepsaných obřadů. V určené dny se vzdávali obvyklého jídla, oblékali si zvláštní smuteční šat, nasazovali „postní“ výraz tváře, sedali si na zem, sypali si popel na hlavu a vykonávali dlouhá modlitební pravidla. Dělali to, aby je viděli spoluobčané a obdivovali jejich horlivost v zachovávání zákonů a obyčejů. A přitom ještě pozorovali jeden druhého a hodnotili, jak se vede jejich spolubratrům? Nezkracují náhodou modlitby?
Izajáš se pouští do ostré polemiky s takovým přístupem a jako pravý prorok mluví jménem samotného Boha: „Říkají: ‚Proč se postíme, když se na to nedíváš? Pokořujeme se hladem, a ty si toho nevšímáš?‘ Jen se podívejte – v postní den si děláte, co chcete, všechny své dělníky ale honíte. Vaše půsty působí jen sváry a rozbroje, vaše krutá pěst dopadá na druhé. Nemůžete se postit tak jako dnes, abyste byli vyslyšeni v nebi nahoře! To že je půst, který se líbí mně? Den, kdy má člověk hladovět? Kdy má jak rákos hlavu naklánět a stlát si pytlem a popelem? Jak můžeš tohle nazývat postem, dnem, který má Hospodin v oblibě? Není snad toto půst, který se líbí mně – uvolnit ty, kdo jsou v krutých okovech, rozvázat ty, kdo vězí v provazech, propustit utlačované jako svobodné, takže každé jho zlomíte? Nemáš se raději s hladovým o chléb podělit, ubohým bezdomovcům svůj dům otevřít? Když vidíš nahého, nemáš jej přiodít, přestat být netečný k vlastním příbuzným? Tehdy jak svítání tvé světlo vytryskne a tvé zdraví rychle rozkvete; tvá spravedlnost tě bude předcházet a Hospodinova sláva tvé řady uzavře. Tehdy zavoláš a Hospodin vyslyší tě; o pomoc vykřikneš a řekne: Jsem zde! Když ze svého středu útlak odvrhneš, ukazování prstem a řeči zlé, hladovému když se štědře nabídneš a nasytíš duše ztrápené, tehdy tvé světlo vzejde v temnotě a tvá noc bude jako poledne.“ (Izajáš 58,3–10)
Tento úryvek z knihy Izajáše vykládali mnozí svatí otcové a všichni bez výjimky zdůrazňovali jedno: smyslem půstu je, aby člověk začal skutečně plnit přikázání lásky k bližnímu, aby bližním sloužil, a ne se jen „zdokonaloval v osobní zbožnosti“.
Půst, který se omezuje pouze na dietu, je falešný, „nemá-li v sobě znaky pravého půstu, je směšný a nepatřičný“, psal svatý Cyril Alexandrijský (†444). Ti, kdo nekonají žádné dobré skutky, a přitom vynikají v neplodném a neužitečném zdržování se jídla jako v něčem velkém a Bohu milém, „namáhají se nadarmo“. Kdo se chce postit opravdově, „musí horlivě konat dobré skutky“, zdůrazňoval svatý Cyril.
Jan Zlatoústý mluví ještě přímočařeji: „Jestliže se postíš… pomoz chudému, obleč nahého, setři slzy vdovy, potěš plačící sirotky. Máš-li dostatek, pomoz; nemáš-li, alespoň neber, co patří druhým.“ A „jestliže se postíš bez almužny, pak tvůj půst není půstem a takový člověk je horší než obžera a opilec“.
Právě proto se křesťané v době půstu vzdávali masa v té době drahého, aby mohli více peněz věnovat na pomoc potřebným, na almužnu. „To, co ušetříš, dej druhému, aby tam, kde tvé tělo nese újmu, mělo užitek tělo chudého bližního,“ říkal svatý Řehoř Veliký (†604).
V podstatě jde o plnění evangelní výzvy Spasitele k činné péči o bližní, vysvětluje sv. Jeroným († kolem 420). Vždyť tentýž Pán, který mluvil skrze proroka Izajáše, řekl o sedm století později: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou… Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Matouš 25,34–36,40)
V tomto smyslu je půst prostě příležitostí konečně se probudit a začít dělat to, co by křesťan měl vlastně dělat neustále. „Kdo se postí… ať se nejen vyhýbá zlu, ale ať činí dobro a rozvazuje všechna pouta nespravedlnosti,“ slyšíme tuto myšlenku znovu a znovu — tentokrát z úst sv. Jeronýma.
Čtvrtá připomínka: Půst je zvláštní formou pokání a modlitby v těžkých životních okolnostech
„Půst je přímluvcem před Bohem, hodným úcty, a nejspolehlivějším poslem, který rychle naklání Boha k těm, za něž vznáší modlitbu.“
Svatý Izák Syrský (2. polovina 7. století)
Biblické dějiny jsou plné příkladů, kdy v situaci vážného ohrožení lid vyhlásil půst, činil pokání z hříchů a Hospodin odvrátil pohromu. Jeden z takových případů je popsán v knize proroka Jonáše. Bůh poslal Jonáše, aby obyvatelům města Ninive oznámil, že jejich hříchy překročily míru Boží trpělivosti a že za čtyřicet dní bude jejich město zničeno. Obyvatelé Ninive těmto slovům uvěřili, začali se horlivě postit a činit pokání a Hospodin se nad nimi smiloval.
I teď se ve světě děje hodně nepravostí. Proto i my stále máme důvod postit se. Půst je naší malou obětí, kterou přinášíme Bohu, vyjádřením ochoty snášet nepohodlí kvůli něčemu důležitému, o co prosíme Hospodina.
Pátá připomínka: Půst je plněním přikázání o desátku, který má každý člověk věnovat Bohu
„Svatí apoštolové ustanovili, abychom oddělovali desátek ze dní našeho života a věnovali ho Bohu, abychom i my takto získali požehnání pro všechny své skutky a každoročně se očistili od hříchů, které jsme během roku spáchali.“
Svatý abba Dorotej (†565)
Již ve starozákonní době Hospodin přikázal Izraelcům dávat na chrám desátou část všeho, co získají: „Všechny desátky země z obilí země a z ovoce stromů budou Hospodinovy; jsou svaté Hospodinu. Jestliže si však někdo přeje vyplatit něco ze svého desátku, přidá pětinu obnosu navíc. Každý desátek ze skotu a bravu, každý desátý kus, který při počítání prochází pod holí, bude svatý Hospodinu.“ (Leviticus 27,30–32)
Toto pravidlo nezaniklo ani v době Nového zákona. Apoštol Pavel ve svých dopisech několikrát žádá křesťany z církví vzdálených od Jeruzaléma, aby věnovali část svých příjmů na potřeby mateřské církve, a dokonce doporučuje předem si odkládat prostředky pro tyto sbírky, aby nebylo nutné je shánět na poslední chvíli: „Prvního dne v týdnu ať každý z vás dá stranou, kolik si může dovolit, aby se sbírky nekonaly teprve, když přijdu.“ (1. Korintským 16,1–2)
Podle abby Doroteje a mnoha dalších učitelů církve však není křesťan povolán dávat Bohu jen něco materiálního, ale také svůj čas. Nutnost věnovat Bohu část svého času vyplývá již z přikázání o sobotě, dni, který věřící musí zasvětit Bohu. Ve Starém i Novém zákoně Bůh požaduje od lidí desátek — majetku i času. Tento princip platí i dnes a nazývá se Velký půst. Když spočítáme dny šesti týdnů Velkého půstu a Strastného týdne bez sobot a nedělí, bude to 37 dní, tedy přibližně jedna desetina roku.
Čas, který Bohu věnujeme, je přínosný především pro nás samotné: pomáhá nám neponořovat se úplně do světských starostí, nepromarnit celý život ve věcech dočasných a pomíjivých, které si nemůžeme vzít s sebou do věčnosti. Čas oddělený pro Boha je čas posvěcený, který patří věčnosti, umožňuje nám dotknout se světa za hranicemi života a smrti a naučit se být s Bohem.
Šestá připomínka: Půst v nás působí nejen během několika předvelikonočních týdnů, ale i po jeho skončení
„Půst je silnou zbraní proti ďáblu.“
Svatý Jan Zlatoústý (†407)
Půst posiluje člověka duchovně. Během něj člověk vychází vstříc andělům i démonům. Evangelium vypráví, že hned po křtu v Jordánu odešel Pán Ježíš Kristus na poušť a strávil tam čtyřicet dní v naprosté samotě a bez jakéhokoli jídla. Když začal pociťovat hlad, přistoupil k němu satan a pokoušel ho, ale neuspěl. Kristus snadno překonal všechna pokušení.
Půst oslabením těla (člověk pociťuje hlad, rychleji se unaví apod.) posiluje ducha a stává se, jak říká Jan Zlatoústý, „zbraní proti ďáblu“. Půst rozvíjí duchovní síly. Člověk se nezačne modlit, když je přejeden; nepůjde k umírajícímu po skleničce šampaňského; neutěší trpícího, když sám neví, co je utrpení.
Když v těle cítíme určitou slabost, naše srdce se změkčuje a je schopno „vnímat duchovní skutečnosti, pocítit dosud skrytou žízeň po společenství s Bohem“, píše protopresbyter Alexandr Šmeman (1921–1983).
Na druhé straně půst oslabením tělesných sil odhaluje pravou podstatu člověka. U některých se projeví ty nejlepší vlastnosti, jiní se naopak stanou nervózní a rozčilení. Půst odhaluje všechny duchovní vlastnosti člověka — dobré i špatné — proto se hovoří o vycházení vstříc andělům i démonům. Pro člověka, v němž půst probouzí vyšší duchovní síly, se půst stává mocnou podporou, přípravou na něco důležitého, motivací začít žít jinak.
Pro Ježíše Krista znamenal čtyřicetidenní půst přípravu na jeho veřejné působení, kázání o Božím království, skutky milosrdenství, shromáždění apoštolské obce, a rovněž přípravu na očekávané pronásledování, utrpení a smrt na kříži.
V knize Skutků svatých apoštolů čteme, jak se antiochijští křesťané postili a modlili se, než poslali Barnabáše a Pavla na misijní cestu na Kypr. Tato cesta byla záležitostí vyžadující zvláštní požehnání. A půst byl důležitou součástí přípravy.
Půst osvěžuje a naplňuje křesťana duchovními silami, aby mohl žít křesťanský život i po jeho skončení.
Redakce