„Vezmi si od života všechno!“ Co skrývá tato zdánlivě neškodná lež?

„Žiješ přece jen jednou. Vezmi si od života všechno!“ Tento známý slogan se tu a tam nenápadně objevuje v reklamách, otevřeně ho hlásají všelijací koučové z YouTube, útočí na nás z agitačních plakátů a šeptem zní v uších v těžkých chvílích hledání sebe sama. Je z něj vytvářen moudrý životní kompas, univerzální krédo slibující plnost bytí a neomezené štěstí. A opravdu mnoho lidí se snaží „žít naplno“.

Ale pod lesklým obalem tohoto populárního hesla se skrývá klubko nebezpečných polopravd a otevřených lží. Ty lstivě využívají lidské slabosti a nevedou k rozkvětu, ale k duchovnímu i fyzickému vyčerpání a ve svém důsledku k morálnímu úpadku.

Co vlastně znamená „všechno“?

Slogan se záměrně vyhýbá konkrétnosti, což každému umožňuje vložit do něj vlastní – často ty nejprimitivnější – touhy. Na první pohled se zdá být univerzální a hluboký, ale ve skutečnosti slouží jako prázdná nádoba, kterou lze naplnit čímkoli.

Do pojmu „všechno“ totiž může spadat jak užitečné, tak škodlivé, nebezpečné, zakázané nebo cizí. Vede to k nebezpečnému setření základních hranic. Konstanty jako „dobro a zlo“, „moje a cizí“, „užitečné a škodlivé“ ztrácejí jasnost i význam. Nejenže se ignoruje nutnost morálního rozlišování, ale dokonce se klade rovnítko mezi vznešené a nízké, mezi věčné a pomíjivé, mezi pojmy protikladné.

Problém však nespočívá jen v nejasných formulacích. Morálně dezorientovaný člověk v tomto principu uvidí ospravedlnění všech svých vášní a závislostí. Růst, dosahování výšin v poznání, tvořivosti, vztazích – a tím spíš v duchovně-morálních otázkách – vyžaduje úsilí, disciplínu a schopnost odepřít si malé kvůli většímu, pomíjivé kvůli věčnému.

Propagovaný princip však úsilí i růst podceňuje. Proč se namáhat, proč překonávat překážky, proč se omezovat nebo hledat hloubku, když si stačí „vzít“ to, co leží na povrchu a vyžaduje minimální námahu? Je to filozofie konzumního parazitismu, vedoucí k morální chudobě a vnitřní prázdnotě.

Vášně a neřesti ospravedlněné tímto heslem se stávají pány člověka a pomalu v něm zabíjejí osobnost.

„Vezmi si, co ti patří“

Lidé, kteří se tímto principem řídí, nepřijímají odmítnutí. Žijí podle zásady: „Vezmi si, co ti patří“, a proto jakékoli „ne“ vnímají jako výzvu. Pro ně se heslo „Žij naplno“ stává ideologií, která legalizuje egoismus.

Konzumní společnost nabízí nekonečné možnosti pro realizaci tužeb a zároveň tvrdí, že „chci“ automaticky znamená „smím“. Takové myšlení ničí jakékoli povinnosti – vůči druhým i vůči sobě. Člověk přestává vnímat hodnotu sebekázně, protože vnější svět mu poskytuje iluzi svobody prostřednictvím dostupnosti: libovolné požitky, vztahy, postavení – vše lze koupit, vyzkoušet, vyměnit. Rozvoj se nahrazuje konzumem. Otevírá se široká cesta uspokojování vášní a život se mění v soubor nahodilých požitků.

Současná kultura tento mechanismus podporuje tvrzením, že morální zákazy jsou přežitkem a jejich porušování je „přirozeným“ právem. „Zasloužím si to,“ myslí si člověk, když krade. „Je to moje tělo,“ myslí si žena, když ukončuje život nenarozeného dítěte. „Jen si beru od života všechno!“ – říká člověk, který se opíjí do bezvědomí, podvádí partnera, zanedbává povinnosti, lže.

Tento ničivý slogan dělá z neřesti normu, mění slabost ve filozofii života a ospravedlňuje bezuzdné uspokojování nízkých tužeb pod rouškou „radosti ze života“. A čím víc člověk impulzům podléhá, tím slabší je jeho schopnost sebereflexe. Tak se vytváří začarovaný kruh, který vede ke stále hlubším pádům.

Nakonec se život stává útěkem před sebou samým – před odpovědností, před nutností volit mezi snadným a správným, před tvrdou realitou v podobě duševních a tělesných nemocí.

Důsledky – nejen obrazné, ale skutečné

Je děsivé si představit, čeho je schopen člověk s tímto přesvědčením, když již má přirozený sklon ke zlu. Důsledky pádu nejsou metaforou – jsou skutečné. Člověk je bytost stojící v napětí mezi svobodou a odpovědností. Tato náchylnost k pádu se projevuje tím, že hříšné impulzy se často jeví jako méně náročné než ctnosti. Svědomí – hlas Boží v člověku – je snadno přehlušeno stádním instinktem: „Dělají to všichni“, „Zasloužím si to“, „Není to tak hrozné“, „Proč já ne, když ostatní můžou?“

Právě takto uvažují ti, kdo berou cizí (včetně nenarozeného) život, kradou, podporují korupci, nebo vyhlašují manželství za přežitek.

Není divu, že si mnozí volí tuto cestu – je totiž snadná, vyžaduje minimum úsilí a odpovědnosti. Ale přehlížejí, že skutečná svoboda nevychází z podléhání vášním, ale z jejich úplného překonání.

Může člověk skutečně „vzít všechno“?

Princip „Vezmi si od života všechno“ je od počátku vnitřně rozporný, jeho existenciální nesmyslnost se odkrývá hned při prvním pokusu o doslovné uskutečnění. Člověk není schopen vyčerpat možnosti materiálního světa: nemůže si koupit všechny technologie, vyzkoušet každé potěšení, vlastnit všechna bohatství. Tato zásadní nemožnost je základním zákonem vesmíru, který ukazuje, že konzumní přístupu k životu je slepou uličkou.

Samotná touha „brát“ vychází z nepochopení základních zákonů bytí. Myšlenka, že lze něco získat bezplatně a bez následků, je iluzí, která se snadno prodává těm, kdo nechtějí přemýšlet o zítřku. Představa, že život je supermarket s bezplatnými vzorky, je od základu chybná. Ve skutečnosti je život složitým systémem, v němž má každý čin svou cenu a své následky. Duchovní zákon nevyhnutelné odplaty tuto skutečnost neúprosně potvrzuje. Totéž říká i univerzální zákon zachování energie: nic nevzniká z ničeho a nic jen tak nemizí.

Pravoslavní křesťané znají tento duchovní zákon z vlastní zkušenosti: když někdo upadne do hříchu, který si dříve ani nedokázal představit, je dost možné, že dříve odsoudil bližního právě za tento hřích. Okradeš-li někoho – okradou tebe. Oklameš – budeš oklamán. A tak dále. Nejde o žádnou mystiku, ale o neměnné zákony Stvořitele, který již v tomto životě „odplácí každému podle jeho cest a podle ovoce jeho skutků“ (Jeremiáš 32:19). Platit se musí vždy, i když někdy se zpožděním.

Princip „Vezmi si od života všechno“ tento zákon drze ignoruje. Nabádá k soustředění na spotřebu, aniž by se zmiňoval o ceně, kterou nevyhnutelně zaplatí každý. Člověk si může své činy ospravedlňovat touhou po životní zkušenosti, seberealizaci nebo duchovním růstu, ale to, co je bráno z vášně, chamtivosti či slabosti (krádež, nevěra, lež, přemíra požitků), duši neobohacuje – spíše ji vyčerpává a zanechává v ní neklid a stud.

Honba za bezmeznými požitky – ať už jde o nekonečné večírky nebo nadměrné užívání alkoholu – nakonec vystaví účet v té nejcennější měně: ve zdraví. Organismus se pomstí chronickými nemocemi, závislostmi a mentálním úpadkem.

Podobné ničivé důsledky čekají i ty, kdo hledají úspěch prostřednictvím nespravedlivě získané moci či bohatství: za okamžitý triumf platí strachem o to, co nashromáždili, osaměním a ztrátou sebe sama.

Týž pocit hluboké osamělosti pronásleduje i ty, kdo dávají přednost lehkovážným známostem před hlubokými vztahy. Střídání partnerů vede k emočnímu vyhoření, ke ztrátě schopnosti skutečně milovat – a nakonec k osamělosti uprostřed davu, často doprovázené fyzickými nemocemi jako krutou cenou za falešnou „svobodu“.

Je zřejmé, že tento hedonistický princip je hluboce cizí duchu evangelia. Křesťanský pohled na život není založen na konzumaci, ale na střízlivém rozlišování, jak radí apoštol Pavel: „Všecko zkoumejte, dobrého se držte“ (1. Tesalonickým 5:21). Tento apoštolský princip je klíčovým pravidlem duchovní bezpečnosti. Křesťan nemá být všežravým spotřebitelem, ale moudrým činitelem, který každý krok, každou touhu a každou volbu posuzuje podle kritéria: „Přinese to dobro mé duši a přispěje to k mému spasení? Přibližuje mě to k Bohu?“

Všechno, co tímto sítem neprojde, je třeba odmítnout. Cílem života totiž není vyzkoušet vše, ale nasbírat věčné poklady pro království nebeské – to znamená čerpat ze života jen to, co je užitečné pro věčnost.

Spasitel jasně říká: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne“ (Matouš 16:24). Toto přikázání nepopírá hodnotu života, ale odhaluje jeho hlubší smysl: skutečné nalezení sebe sama nastává skrze zřeknutí se sobeckých tužeb. Pravoslaví tomu říká sebezapření – duchovní boj proti nízkým popudům, vedoucí k duchovnímu růstu a zdokonalování v Kristu.

Hodnota života se totiž neměří vypitými lahvemi, luxusními auty ani počtem sexuálních partnerů, ale tím, nakolik člověk dokázal naplnit potenciál, který do něj vložil Bůh. Pozemský život je zkouškou, v níž může mít každá chyba věčné následky.

A právě zde se odhaluje hlavní klam tohoto světského principu. Svět říká: „Život je jen jeden – vezmi si od něj všechno!“ Pravoslaví odpovídá: „Právě proto, že život je jen jeden, nesmíš si od něj brát všechno!“

Právě proto, že druhá šance nebude, je cena každého kroku příliš vysoká – a odpovědnost za tento život nabývá zásadního, spásného významu. Promarnit tento jedinečný dar v honbě za přeludy neznamená „vzít si od života všechno“, ale všechno ztratit: čas, tělesné zdraví, nesmrtelnou duši i věčný život s Bohem.

Člověk miluje život. Bez ohledu na náboženství, světonázor či ideologii – miluje ho a drží se ho i v těch nejtěžších podmínkách. Ale milovat neznamená promrhat, zneužít nebo zničit. Neznamená snad láska zároveň také úctu, péči a zodpovědnost? Princip „Vezmi si od života všechno“ není oslavou života, ale cestou k jeho destrukci, výzvou ke zničení lidstva – a to jak v morálním, tak ve fyzickém smyslu. A není těžké uhodnout, kdo je autorem tohoto hesla.

Věta, kterou někteří prezentují jako životní moudrost a pozitivní vizi, se ve skutečnosti ukazuje jako symbol duchovní bídy naší doby – nebezpečné pokušení, které za květnatými slovy skrývá cestu do propasti. Nevyzývá k plnosti, ale k plýtvání; ne k radosti, ale k utrpení; ne ke svobodě, ale k závislosti – a nakonec nám krade drahocenný čas života. Uvědomění si této lži je prvním krokem ke skutečné svobodě a k té pravé, hluboké, odpovědné a tvořivé plnosti bytí, ke které je každý člověk povolán.

Život je skutečně jen jeden, a nesmíme ho promarnit v honbě za přeludy. Musíme ho naplnit pravým Božským smyslem a nahromadit to, co s námi zůstane na věčnosti.

Jeromonach Roman (Kropotov)

Další zajímavé materiály: