Stvoření podrobené marnosti

Apoštol Pavel v listu Římanům píše: „Všechno stvoření s toužebným očekáváním vyhlíží zjevení Božích synů. Stvoření je totiž podrobeno marnosti, ne dobrovolně, ale kvůli tomu, který je marnosti podrobil. Chová však naději, že jednou bude vysvobozeno z otroctví zkázy do slavné svobody Božích dětí.“ (8:19–21)

Někteří z nás, když obviňují člověka ze všech pohrom na této planetě (samozřejmě ne bezdůvodně), mají sklon idealizovat přírodu. Když se však na svět zvířat podíváme objektivně, uvidíme i zde nepřetržitý boj o přežití, zabíjení slabých silnými a naprostou absenci jakéhokoli soucitu.

Například hadi, jejichž hlavní potravu tvoří malí hlodavci, mají jed tak silný, že jediná jeho kapka dokáže zabít desítky lidí. Není to příliš velká síla na lov myší?

Ve světě přírody – navzdory její nesporné harmonii a moudrému uspořádání – se zřejmě něco pokazilo. Vždyť všechno, co Bůh stvořil, bylo podle knihy Genesis dobré. Proč tedy po pádu člověka do hříchu nastalo nějaké vážné narušení i ve světě přírody? Vždyť ani zvířata, ani rostliny žádný hřích nespáchaly a nenesou žádnou vinu.

I zde je viníkem koruna stvoření

Člověk jako obraz Boží je korunou stvoření. Adam a Eva v sobě spojovali duchovní i materiální princip a ztělesňovali celé bohatství přírody, která byla skrze ně spojena s Bohem. Posláním člověka bylo uskutečňovat Boží vůli v stvořeném světě.

Proč trpí zvířata, proč dochází k tsunami, povodním a hurikánům, proč hynou rostliny a proč potomci Adama a Evy, kteří v okamžiku pádu v ráji nebyli, trpí a bojují o svou existenci?

Z prvních kapitol knihy Genesis vyplývá, že z počátku celá příroda ve své rozmanitosti byla jiná než teď. V biblickém textu je každá etapa stvoření zpečetěna slovy „a Bůh viděl, že je to dobré“ (Genesis 1:18). Poté co Hospodin stvořil Zemi s její podivuhodnou flórou a faunou, přivedl k životu své nejdokonalejší stvoření — člověka. Požehnal muži a ženě a řekl jim: „Ploďte a množte se, naplňte zem, podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem i nad každým živočichem lezoucím po zemi“ (Genesis 1:28).

Člověk, stvořený z prachu země, se stal nositelem Božího obrazu a spojil v sobě jak materiální, tak duchovní princip. Byl jakýmsi spojovacím článkem mezi Stvořitelem a ostatním stvořením. Toto poslání člověka ilustruje příběh o tom, jak Adam dává zvířatům jejich jména, odhaluje jejich podstatu a určuje jejich místo, roli a poslání.

Svět z hlediska křesťanské teologie nemá sám v sobě zdroj života. Existuje pouze díky svému vztahu ke Stvořiteli, díky účasti na Božských energiích. Tuto účast však získává skrze člověka, jehož zdroj života je rovněž v Bohu. Člověk v sobě zahrnuje celý kosmos a ztělesňuje veškerou rozmanitost vesmíru. Dokud se Adam a Eva nacházeli v ráji, v harmonii s Bohem, důvěřovali mu a čerpali z něho radost a moudrost, panovala kolem nich — ve světě zvířat i rostlin — harmonie.

První lidé neměli jasné vědomí toho, co je dobro a zlo. Žili v dobru a neznali jiný způsob existence. Když ale Adam a Eva okusili zakázané ovoce, zradili Boha, projevili vůči němu nedůvěru a vědomě, dobrovolně se odvrátili od zdroje dobra a života. Zlo, které spáchali, vstoupilo do lidské přirozenosti a skrze ni do celého světa, který se v důsledku svého odtržení od Boha stal podroben zkáze a smrti.

Adam a Eva porušili jediné přikázání a byli vyhnáni z ráje. Není to příliš tvrdý trest? Je důležité pochopit, že zde nejde o pomstu ze strany Boha. Už dříve, když toto přikázání dával, Hospodin varoval: „Ze stromu poznání dobra a zla však nejez, v den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ (Genesis 2:17) Bůh předem upozorňuje na následky, které nevyhnutelně nastanou, bude-li přikázání porušeno. Utrpení a smrt, jimž člověk propadl, nejsou Božím trestem, ale důsledkem svobodné volby Adama a Evy.

Adam a Eva nebyli prvními odpadlíky

Avšak svět, v němž Adam a Eva žili, už byl se zlem obeznámen. Zlo se objevilo v důsledku pádu jednoho z nejvyšších andělů, jenž se domníval, že je podobný Bohu, vzbouřil se proti svému Stvořiteli, ale utrpěl porážku. Satan — což v překladu z hebrejštiny znamená „protivník“ — a další padlí andělé se ocitli v pekle, v hlubinách podsvětí, v maximální vzdálenosti a odvrácení od Boha.

Tak o tom ve Starém zákoně mluví prorok Izajáš: „Tvá pýcha klesla do pekla jako tvá pěkná muzika; tvou postelí je hniloba a červi jsou tvá přikrývka! Jak jen jsi to spadl z nebe, ty Zářný, synu Jitřenky! Poražen jsi byl až na zem – ty, jenž jsi srážel národy! Říkával sis přece v srdci: „Vyšplhám se až k nebi, nad Boží hvězdy svůj trůn vyvýším, na Hoře setkávání se usadím, na svazích severních; vyšplhám se až do oblačných výšin, budu se rovnat s Nejvyšším.“ Teď však až do pekla svržen jsi, do jámy nejhlubší!“ (14:11–15)

Tak vzniklo zlo — ne jako samostatná podstata, ale jako stav vědomého odporu vůči Hospodinu, který je absolutním dobrem a blahem. V tomto smyslu není peklo ani tak místem, jako spíše způsobem existence démonů a nekajících se hříšníků, kteří se svobodně odvrátili od zdroje lásky, světla a dobra a tím sami sebe odsoudili k tak ubohému způsobu bytí. Jak píše svatý Izák Syrský: „Hřích, gehenna a smrt u Boha vůbec neexistují, neboť jsou to činy, nikoli jsoucna.“

Nevíme, jestli Adam a Eva věděli o tom, co se stalo před jejich stvořením. Jedno je však jisté: neměli plné, zkušenostní poznání toho, co je zlo. Co se týče dobra, to bylo přirozeným prostředím jejich existence, obsahem jejich života v harmonii s Bohem.

Stav prvních lidí lze přirovnat ke stavu novorozeného dítěte, které vnímá sebe a svou matku jako jeden celek, zcela se rozpouští v mateřské lásce. Neví nic o fyziologických ani psychických mechanismech, o zvláštnostech neuronových sítí. Prostě je mu dobře v náručí matky. Podle této analogie lze říci, že ani Adam a Eva neměli objektivní poznání dobra. Úkolem člověka bylo růst v dobru a blaženosti a přivádět k Bohu celé stvoření. Toto praktické vzrůstání, tento svobodný výběr dobra, však byl možný pouze skrze vědomé rozhodnutí následovat záměr Stvořitele.

Člověk však, podobně jako Lucifer, který se v podobě hada objevuje v prvních kapitolách knihy Genesis, povstal proti Bohu a tím si zvolil zlo a zkušenostně se s ním spojil: vědomě porušil Boží přikázání, zradil svého Stvořitele, jeho důvěru a sám mu přestal důvěřovat.

Adam a Eva chtěli dosáhnout podobnosti Bohu snadnou a nenáročnou cestou. Jak píše Simeon Nový Teolog, člověk jedl ze stromu poznání, „v naději, že se skutečně stane bohem“, a byl sveden — slovy jiného křesťanského teologa, svatého Jana Damašského — „klamnou nadějí na zbožštění“. V tom okamžiku Adam a Eva ztratili ono živé a bezprostřední spojení s Bohem, které bylo základem jejich blaženého stavu.

To se okamžitě odrazilo na jejich vnímání Boha i na jejich vzájemném vztahu. Najednou se začali Boha bát, začali se před ním skrývat, což je samo o sobě absurdní, zakrývat svou nahotu listím — což je znak ztráty celistvosti bytí, kdy Adam a Eva přestali být „jedním tělem“, individualizovali se a stali se cizími jeden druhému. V takovém stavu člověk nemohl v ráji zůstat, protože se stal cizím onomu dobru, v němž do té doby žil, a společenství s Bohem už nepřinášelo radost a plnost, ale pocit viny.

Volba Adama a Evy ve prospěch zla znamenala jejich odpadnutí od Boha jako zdroje života. To zásadním způsobem změnilo jejich přirozenost. Poté, co zhřešil, stal se člověk smrtelným a skrze něj spolu s hříchem vstoupila do světa smrt, která se rozšířila nejen na lidi, ale i na zvířata, ryby, hmyz a další tvory. Pád Adama a Evy, popsaný v knize Genesis, vedl k pádu všeho. Jejich neposlušnost vůči Bohu narušila původní harmonii a čistotu stvořeného světa. Podobně jako člověk, i příroda se podrobila porušitelnosti, rozpadu a entropii — zákonitostem popisujícím nevratný sklon k chaosu a degradaci.

Současný stav věcí není přirozený

To, co se dnes zdá být normou existence, ve skutečnosti normální není. V teologii se to nazývá kosmickým důsledkem hříchu — kvůli prvotnímu hříchu lidstva byl porušen celý svět.

Apoštol Pavel ve svém listu Římanům připomíná, že „všechno stvoření až dosud společně sténá v porodních bolestech“ (8:22). Znamená to, že celé stvoření bylo ovlivněno následky lidského pádu. Zvířata i celý okolní svět trpí a umírají v důsledku porušení Božího řádu. Ačkoli sami osobně nenesou vinu za prvotní hřích, spojuje je s ním jakási „špatná dědičnost“. Lidé svými osobními hříchy znovu kráčí cestou odporu vůči Boží vůli, kterou si zvolili Adam a Eva, a zvířata trpí — přičemž ne kvůli abstraktní krutosti světa přírody, ale spíše v důsledku lidské činnosti.

Na otázku, proč lidé a živé bytosti musí trpět za hřích prarodičů, křesťanství odpovídá jednoznačně: nemusí! Je to odpověď samotného Boha, který chce, aby všichni lidé byli spaseni a došli k poznánípravdy (1. Timoteovi 2:4) a celému světu přeje blaženost. Křesťanství říká: ačkoli lidé trpí a celé stvoření „společně sténá“, Bůh to nechce.

Cesta ven je

Existuje však i dobrá zpráva. Když Bůh vidí, že člověk se chce z této jámy dostat (a mimochodem ne všichni to chtějí — některým se tato jáma stala pohodlným domovem), ale nedokáže to, sám do tétojámy sestupuje, aby pomohl lidem — a spolu s nimi i celému stvoření — z ní vyjít. Cesta ven existuje, východ je otevřen. O tom se píše v knize, která se nazývá Radostná zvěst – Evangelium.

Bůh se sám stal člověkem, aby pomohl člověku vrátit se k Bohu. Vtělil se, trpěl, zemřel a vstal z mrtvých. Svým životem, smrtí a vzkříšením vykoupil Adama z otroctví hříchu, přemohl hřích i smrt a otevřel člověku cestu k sobě — ke zdroji života a nesmrtelnosti.

Svým životem, během něhož „se ponížil a byl poslušný, a to až k smrti – k smrti na kříži!“ (Filipským 2:8), Ježíš uskutečnil Boží záměr. Jako Adam neposlušností vůči Bohu svobodně a dobrovolně zvolil zlo a odchýlil se od svého Stvořitele, tak Kristus ve svém lidství svobodně a dobrovolně projevil poslušnost nebeskému Otci a na konci své pozemské cesty, když vystoupil na kříž, vykonal největší čin lásky a sebeobětování.

Tím však příběh nekončí. Po své smrti Kristus sestoupil do pekla, kde se nacházeli všichni zemřelí od dob Adama, zničil jeho moc a vyvedl odtud lidské duše, poté sám vstal z mrtvých. Svou smrtí Syn Boží zničil smrt a svým vzkříšením vrátil nám všem možnost věčného života s Bohem.

Ačkoli lidé nadále fyzicky umírají, křesťané tvrdí, že pro ty, kdo věří v Krista, není tělesná smrt koncem, ale přechodem k nové formě života, k věčnému společenství s Bohem. Je to jen dočasný stav, který trvá do všeobecného vzkříšení mrtvých. Právě v okamžiku všeobecného vzkříšení Bůh obnoví svět v jeho původním stavu — bez hříchu a smrti. Tělesná smrt bude odstraněna a lidé získají nová, proměněná nesmrtelná těla. „Poslední nepřítel, jenž bude přemožen, je smrt,“ píše apoštol Pavel (1. Korintským 15:26). Poté už ve světě nebude ani smrt, ani nemoc, ani utrpení, ale — podle slov téhož apoštola — „Bůh bude všechno ve všem“ (1. Korintským 15:28).

A co zvířata?

V knize Zjevení není eschatologická perspektiva pro zvířata téměř vůbec popsána. U proroka Izajáše však nacházíme takový obraz budoucí proměněné země: „Vlk bude bydlet s beránkem, leopard ulehne vedle kůzlete; tele se bude pást spolu s lvíčetem a malé dítě je povede. Kráva a medvědice budou na pastvě, jejich mláďata si lehnou společně a lev bude žrát slámu jako dobytče. Nemluvně si bude hrát nad dírou zmije, batole sáhne do hadího doupěte. Už žádná zloba, už žádná záhuba nikde na celé mé svaté hoře – země bude plná poznání Hospodina, tak jako vody naplňují moře!“ (11:6–9)

Pro milovníky zvířat je to velmi potěšující úryvek. O tom, že zvířata budou spolu s lidmi v obnoveném světě, mluvili i někteří svatí otcové. Protože však toto téma nikdy nestálo v centru teologických diskusí v pravoslaví, otázka osudu zvířat zůstává otevřená. Sotva lze říci, že stvoření světa, který je z pohledu samotného Stvořitele dobrý, bylo chybou. Proto existuje naděje, že proměna, která očekává nás všechny na konci časů, bude proměnou celého kosmu a nejen lidé, ale i celý živočišný a rostlinný svět bude obnoven a „bude nové nebe a nová země“ (Zjevení 21:1).

Redakce