Agónie humanismu. Část IV. Nejvyšší hodnota a neomylné kritérium

Pokračování knihy srbského světce o. Justina Popoviče Filozofické propasti.

Když se člověk probudí z pomíjivosti svého těla a spatří duchovní skutečnosti, pochopí, že všechny materiální reality jsou skutečné jen natolik, nakolik je jeho duch jako takové vnímá. A brzy člověk dospívá k paradoxnímu závěru: lidé jako bytosti zvláštního druhu poznávají to reálné v materiálním světě pomocí ducha, který nemá vlastnosti materiálních realit, a přece je tím, co nelze ani materiálně objektivizovat, ani jevit jako transsubjektivní realitu, ani smyslově uchopit. Ačkoli jej nelze uzavřít do forem hmotné skutečnosti, duch je přesto svou neviditelnou podstatou měřítkem všech viditelných realit ve světě hmoty. Člověk stále naléhavěji cítí a uvědomuje si, že myšlenka ducha – ačkoli nepostřehnutelná, neviditelná a nemateriální – je přece jen reálnější než jakákoli transsubjektivní realita v oblasti hmoty. Veškeré skutečnosti zakládají svou realitu na myšlenkách ducha, který je sám o sobě nemateriální. V tom spočívá přednost, tajemství i velikost lidského ducha.

Probuzený člověk, vedený svým nemateriálním duchem skrze tajemství materiálního, fyzického světa, stále jasněji chápe, že jeho duch je jeho nejvyšší bezprostřední skutečností, a tím i jeho nejvyšší hodnotou. V takovém rozpoložení člověk rychle pochopí nevyvratitelnou pravdivost slov Spasitele o lidské duši jako o nejvyšší skutečnosti a nejvyšší hodnotě – skutečnosti reálnější než celý viditelný svět a hodnotě cennější než všechny sluneční soustavy. „Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svou duši ztratí? A zač získá člověk svou duši zpět?“ (Matouš 16,26; Marek 8,36–37; Lukáš 9,25) Jinými slovy ve viditelném světě není nic rovnocenného lidské duši, není hodnoty, jíž by bylo možné duši ocenit a zaplatit; je cennější než všechny světy dohromady.

Ve skutečnosti člověk zakládá celý svůj viditelný život, život v čase a prostoru, na neviditelném – totiž na duši, na jejích myšlenkách a na jejím svědomí. Ve světě viditelných věcí a událostí se člověk orientuje pomocí myšlení; myšlením všechno měří a hodnotí, myšlením, které je i pro něj samého neviditelné. O to přirozenější a logičtější je orientovat se pomocí myšlení také ve světě duchovních skutečností a duchovních hodnot. Člověk je myšlením spojen nejen se světem viditelným, světem hmotných věcí, ale i se světem věcí duchovních. Ani krajní senzualisté v gnoseologii to nemohou popřít. Je třeba uznat, že lidský duch je zázračná laboratoř, v níž se nepochopitelným způsobem smyslové vjemy proměňují v myšlenky.

Vážný pozorovatel světa, ať už přistupuje k materiálním či duchovním realitám z jakékoli strany, musí pocítit přítomnost nekonečné tajemnosti ve všech jevech. To je daň, kterou musí každý myslitel zaplatit záhadnému mysteriu světa. Není pochyb o tom, že správná orientace v tomto záhadném světě závisí na duchu, jehož pomocí se člověk orientuje – nebo přesněji na přirozenosti tohoto ducha. A svou přirozenost lidský duch odhaluje a ukazuje skrze zkušenost, kterou vytváří svou činností. Z veškeré této zkušenosti vyrůstá úsilí lidského ducha po nejrůznějších nekonečnech: v poznání, v životě, v bytí.

Lidský duch je neúnavně přitahován k nekonečnému poznání, k nekonečnému životu, k nekonečné existenci. A skrze to všechno si přeje jediné: překonat časnost, konečnost, omezenost a získat, zajistit si neotřesitelnost, nekonečnost a bezmeznost. Ve všech kulturách a civilizacích se veškeré snahy lidského ducha slévají v jediné gigantické úsilí: překonat smrt a smrtelnost a za každou cenu si zajistit nesmrtelnost a věčný život.

Nevede nás však to vše k otázce: odkud se v lidském duchu bere tato touha po nekonečnu ve všem? Co žene lidské myšlení skrze problémy do nekonečna? A i kdyby bylo možné tuto lidskou touhu po bezmeznosti vnutit slabému člověku, odkud by se pak vzala u těch samostatných myslitelů? Právě u nich je rozpracována nejvíc. To vše ukazuje, že touha po nekonečnu je obsažena v samotné přirozenosti lidského ducha. Přirozenost samotného poznání tíhne k nekonečnému poznání, přirozenost samotného cítění k nekonečnosti cítění, přirozenost samotného života k nekonečnému životu. Celý lidský duch – skrze poznání, cítění, vůli i život – touží být nekonečný, a tedy nesmrtelný. Touha po nekonečnu, touha po nesmrtelnosti je prapůvodní, metafyzická žízeň lidského ducha. Ta hnala lidského ducha k nekonečnu, k nesmrtelnosti skrze rozmanitá náboženství, filosofie, vědy, útrapy i hrdinské činy. Lidský duch touží po nekonečnu, touží po nesmrtelnosti za jakoukoli cenu a v jakékoli podobě.

Je zřejmé, že toto směřování k nekonečnu nemohla do člověka vložit hmotná příroda, protože je sama omezená a takovou touhu v sobě nemá. Stejně tak je zřejmé, že lidskému duchu ji nemohlo vtisknout ani lidské tělo, jelikož je samo konečné. Jediným logickým východiskem tedy zůstává postulát: lidská touha po nekonečnu, po nesmrtelnosti, spočívá v samotné podstatě lidského ducha. Člověk, stvořený k obrazu Božímu, je celý prostoupen tímto směřováním. Neboť Boží obraz v lidské bytosti je právě zaměřením k bezmezným Božím pravdám ve všech světech. Boží obraz, imanentní lidskému duchu, podněcuje člověka, aby se vztahoval a pozvedal ke všem Božským nekonečnům.

Pro duši je přirozené směřovat k Bohu jako ke svému předobrazu. Nejde o apriorní závěr, nýbrž o závěr ryze aposteriorní, neboť celková zkušenost lidského rodu dosvědčuje tuto mohutnou a tajemnou tíhu lidského ducha k nekonečnu, k nesmrtelnosti, k věčnému životu – ať už na tomto, či na onom světě. Pokud bychom se opřeli o celkovou zkušenost lidského rodu a rozložili člověka na jeho základní elementy, s jistotou bychom objevili tuto touhu po nesmrtelnosti jako nejzákladnější prvek, na němž spočívá a díky němuž se ontologicky může uskutečnit celý člověk.

Tím, že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, vylil do jeho bytí touhu po božské nekonečnosti života, po božské nekonečnosti poznání a po božské nekonečnosti dokonalosti. Proto se tato lačnící touha lidské bytosti nemůže plně uspokojit a nasytit ničím jiným než Bohem. Když Pán Ježíš Kristus vyhlásil božskou dokonalost za hlavní cíl lidské existence ve světě, odpověděl tím na nejzákladnější přání a potřebu Bohu podobné a k Bohu směřující lidské bytosti: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Matouš 5,48).

To, že je lidská přirozenost podobná Bohu, má svůj ontologický i teleologický smysl: ontologický, protože je v tom zjevena samotná podstata lidské bytosti; teleologický proto, že je v tom ukázán cíl lidského života – Bůh se všemi svými božskými dokonalostmi. Podobnost Bohu je podstatou podstaty lidského bytí, na níž a skrze niž má člověk v tomto světě sebe sama budovat – a skutečně se buduje. V samotné struktuře lidské bytosti je Bůh prvním a člověk druhým; jinými slovy, člověk byl stvořen jako potenciálně boholidská bytost, která, vedena Bohu podobnou duší, měla za úkol ve všem se Bohu připodobňovat, a tak ze sebe skutečně učinit boholidskou bytost – bytost, v níž je člověk ideálně sjednocen s Bohem a žije v jeho božských, nekonečných dokonalostech. Místo aby však touto podobností své duše Bohu prosákl celý svůj empirický život, člověk oddělil svého ducha od všeho Božího v sobě a vydal se skrze tajemství tohoto světa na cestu bez Boha, tedy bez svého přirozeného průvodce; a v tomto světě pak narážel jen na nepřekonatelné skalnaté propasti a děsivé trhliny.

Pád člověka v podstatě spočívala v tom, že se vzepřel božskému uspořádání své bytosti, opustil Boha i všechno Boží a redukoval sám sebe na čistou hmotu, na pouhou lidskost. Hned první vzpourou proti Bohu se člověku do jisté míry podařilo Boha ze sebe vyhnat – vyhnat ho ze svého vědomí i ze své vůle – a zůstat u čisté lidskosti, u čistého hominismu, a tím i u čistého humanismu. Je hrozné to vyslovit, ale humanismus je ve své podstatě prapůvodním zlem, prvotním lidským zlem. Ve jménu tohoto prvotního humanismu člověk vyhnal Boha do nadlidské transcendence a zůstal celý v sobě.

Přesto se člověku nepodařilo zcela se odbožštit, zcela v sobě zničit Boží obraz svého ducha; ten zůstal a v jeho humanismu se projevuje jako úsilí o nekonečný pokrok, o nekonečné poznání, o nekonečné zdokonalování, o nekonečné bytí. Vědomě či nevědomě ve všech zápasech, které člověk v rámci svého humanismu vede, směřuje k tomu, aby si navrátil ztracenou Boží podobu. A do jisté míry se mu to i daří – natolik, aby pocítil a pochopil, že sám o sobě, ve své čisté, odbožštěné lidskosti, nikdy nebude schopen uzdravit svého ducha a navrátit Boží podobu své bytosti. Ve své humanistické nostalgii člověk ve skutečnosti volá po Bohočlověku.

Z toho plyne, že zjevení Bohočlověka Krista v tomto světě je přirozené, logické a nezbytné. Vždyť jen Bohočlověk plně odstraňuje veškeré muky lidského ducha, nemocného a odbožštěného humanismem. Jen on utišuje veškerou žízeň lidské bytosti podobné Bohu: žízeň po nekonečném životě, po nekonečné pravdě, po nekonečném dobru – vůbec po všech božských nekonečnech.

Nejpodstatnější ontologické touhy a potřeby lidské bytosti nacházejí jednou provždy své naplnění pouze v jednom: v osobě Bohočlověka Krista. Neboť na všechny touhy a potřeby lidského ducha, které se vztahují k světu hornímu, odpovídá Bohočlověk lidsky, a na všechny touhy a potřeby lidského ducha, které se vztahují k světu kolem člověka, odpovídá božsky. Bohočlověk uvolňuje potenciál boholidství v lidské bytosti, spoutaný tyranií bohoboreckého humanismu, a dává lidem sílu dosáhnout nesmrtelné plnosti. Člověk vedený Bohočlověkem všechno měří Bohem a v tomto tajemném světě žije Bohem; a tak dosahuje dokonalého naplnění a představuje ideální syntézu Božího a lidského, duchovního a hmotného, pozemského a nadpozemského.

Zjevení Bohočlověka Krista ve světě lidských realit nebylo z ontologického, psychologického ani historického hlediska pro lidskou přirozenost ničím nečekaným. Naopak, naplnilo základní potřeby lidské bytosti – touhu po božské dokonalosti a věčném životě. Bohočlověk není pro člověka něčím nepřirozeným či zbytečným; naopak, je potřebnější než cokoli jiného na světě. Pán Ježíš prohlásil, že „jen jednoho je třeba“ (Lukáš 10,42), a to jedno je on sám. Proč? Protože nejdokonalejším, nejpřirozenějším, nejpřesnějším a nejlogičtějším způsobem vyřešil problém Boha a člověka. Jak? Tím, že nám v sobě samém reálně ukázal Boha jako absolutní Pravdu, absolutní Dobro, absolutní Spravedlnost, absolutní Lásku a absolutní Moudrost v dokonalém sjednocení s člověkem, ukázal nám zároveň i člověka v jeho bezhříšnosti, nesmrtelnosti a dokonalosti.

Bohočlověk stejně reálně zjevil jak Boha v jeho dokonalosti, tak člověka v jeho dokonalosti. Pokud nezaujatě prozkoumáme historii lidstva, musíme uznat, že v ní nebyl člověk lepší než Ježíš, a tedy ani lepší Bůh, protože Ježíš pouze jako Bohočlověk byl a je nejlepším člověkem, člověkem bez hříchu, bez zla. Jen jediný bezhříšný Pán Kristus mohl nebojácně tázat své nejkrutější protivníky: „Kdo z vás mě usvědčí z hříchu?“ (Jan 8,46) A nikdo z nich to nemohl udělat. A člověk bez hříchu je současně ideálním i reálným člověkem, protože jen takový člověk je skutečně dokonalý, nesmrtelný a věčný.

Vtělením Božího Slova do lidské přirozenosti vstoupila Boží moudrost, dokonalá Boží logika, dokonalá Boží mysl. A „Slovo se stalo tělem“ (Jan 1,14). To znamená, že všechny transcendentní Boží hodnoty se staly imanentní lidské přirozenosti, protože se staly kongeniální podstatě lidské duše, jež je podobná Bohu. Všechny tyto věčné Boží hodnoty, vtělené do člověka, se nakonec sjednocují v jedinečnou, nesmírnou a nepřekonatelnou hodnotu – Bohočlověka Krista. Proto je Bohočlověk první, největší, nejzákladnější a nejvyšší hodnotou v lidském světě. Neboť není nic lidštějšího než Pán Ježíš Kristus, zosobňující ideální dokonalost všeho pravého a lidského. A nejen to. On, jako Bohočlověk, je dokonalou syntézou Božího a lidského, pozemského a nadpozemského, přirozeného a nadpřirozeného, fyzického a metafyzického, reálného a ideálního. V něm jako v Bohočlověku je ideálním způsobem uskutečněna a zachována rovnováha mezi Božím a lidským, a zároveň je zachována autonomie lidského i autonomie božského.

V boholidské Osobě Pána Ježíše je dosaženo nejradikálnějšího, nejlogičtějšího a nejúplnějšího monismu pozemského a nadpozemského života, a skrze to úplnosti vnímání pozemského a nadpozemského. To znamená, že lidský život, myšlení a lidské vnímání překonaly propast, která se rozkládá mezi člověkem a Bohem, mezi tímto a oním světem. Proto člověk v Kristu živě vnímá jednotu tohoto světa s oním, Boha s člověkem, pozemského s nadpozemským, přirozeného s nadpřirozeným. Hluboce cítí a jasně si uvědomuje, jak se v něm uskutečnil dokonalý přechod ze smrtelného k nesmrtelnému, z dočasného k věčnému. Toto vnímání věčného života umožňuje a zajišťuje člověku žijícímu v Kristu i věčnost myšlení, i nesmrtelnost cítění.

Ale Kristův člověk, i když je takto rozšířen a prohlouben do božských nekonečností, neztrácí svou lidskost, svou individualitu, své charakteristiky, ale zůstává člověkem – jen dokonalým, zbožštěným člověkem. V Bohočlověku Kristu je člověk povýšen na nejvyšší stupeň dokonalosti, na vrchol nad všechny vrcholy. Nikdo totiž nikdy takto neoslavoval lidskou přirozenost, lidskou bytost, jako Bohočlověk. V jeho boholidské Osobě byla člověku prokázána největší spravedlnost. Ačkoli byl člověk nesmírně vyvýšen, pozvednut a oslaven Bohem, nikde a v ničem nebyl podceněn ve prospěch Boží velikosti, a stejně tak Bůh nebyl podceněn ve prospěch velikosti člověka.

Problém dobra a zla je bezpochyby jedním z nejtěžších a nejbolestnějších pro lidské vědomí. Avšak i on je definitivně a dokonale vyřešen v Osobě Bohočlověka Krista. A je vyřešen nikoli verbálně, nikoli teoreticky či dialekticky, nýbrž bytostně, prakticky, boholidsky. Neboť Pán Kristus se ve svém celistvém životě ukázal jako vtělení, zlidštění nekonečného, dokonalého a absolutního Dobra. Žádné, ani sebepronikavější oko by v něm nemohlo nalézt ani kapku zla, neboť „se nikdy nedopustil hříchu a v ústech neměl žádnou lest“ (1. Petrův 2,22).

Když máme před sebou v Osobě Bohočlověka Krista absolutní božské Dobro v hranicích lidské bytosti, lidské přirozenosti, lidské vědomí od něho a skrze něho poznává a lidské srdce zakouší, co je dobro a co je zlo. Dobro, věčné dobro je vše, čím je Kristus ve své boholidské skutečnosti, to jest vše, co je boholidské. Jako jediný bezhříšný a všemohoucí dal Pán Kristus lidské přirozenosti blahodatné síly k dosažení dokonalosti, k růstu v božském dobru a k definitivnímu překonání hříchu a zla. Proto je Bohočlověk Ježíš nejvyšší hodnotou ve všech světech, v nichž se pohybuje lidská mysl a lidské cítění.

Člověk se v průběhu svých dějin ukazuje jako bytost zvláštního druhu tím, že neúnavně hledá základní pravdu – pravdu, na níž stojí a pro niž existují všechny světy, včetně světa lidského. V tomto hledání řešil člověk problém pravdy mytologicky, filozoficky, teisticky i ateisticky, spiritualisticky i materialisticky. A přece jej nevyřešil, protože hledal řešení v kategoriích čistého, od Boha oproštěného humanismu. Teprve v podivuhodné Osobě Bohočlověka Krista se zjevila celá věčná Pravda beze zbytku. A problém pravdy byl vyřešen zjevením absolutní, božské Pravdy v hranicích lidské přirozenosti. Proto z úst Bohočlověka Krista zaznělo nejodvážnější prohlášení, jaké kdy lidská bytost učinila: „Já jsem Pravda“ (Jan 14,6). To znamená, že Bohočlověk Kristus jako Osoba je Pravdou v celé své boholidské plnosti a skutečnosti.

To, co činí Bohočlověka Krista hodnotou nade všechny hodnoty, je skutečnost, že jako první a jediný vyřešil problém života a smrti – vyřešil jej prakticky a reálně, když ve své boholidské Osobě ukázal vtělenou, zlidštěnou nesmrtelnost a věčný život. To mimořádně mocně prokázal svým vzkříšením z mrtvých a svým nanebevstoupením do věčného božského života. A vůbec celý boholidský život Pána Krista, před vzkříšením i po něm, je zřejmým důkazem toho, že je zosobněním nesmrtelnosti a věčného života, a tím i vládcem smrti. Svým vzkříšením navěky zajistil lidské přirozenosti vítězství nad smrtí a svým nanebevstoupením nesmrtelný život na věčnosti Trojičného Božství. Proto má jako jediný v lidském pokolení právo říci o sobě: „Já jsem vzkříšení a život“ (Jan 11,25). Svou boholidskou Osobou je vzkříšením a životem, protože je bez hříchu. Kde není hřích, tam není smrt, neboť jen hřích plodí smrt. A tak jako je hřích jediným původcem smrti, tak je bezhříšnost, dokonalá svatost jediným původcem nesmrtelnosti.

V lidském vědomí soupeří tajemství světa s tajemstvím člověka. Neproniknutelná temnota zahaluje veškeré stvoření a lidská mysl nemůže proniknout k jeho základnímu smyslu, nemůže pochopit, proč takový svět existuje právě v této podobě. Teprve svět osvícený Bohočlověkem Kristem nám odhaluje vrchol své podstaty a v něm svůj pravý smysl a hodnotu. Proto Spasitel o sobě řekl: „Já jsem světlo světa“ (Jan 8,12; 9,5). V Bohočlověku a v jeho světle se člověk stává skutečně vidoucím a proniká k pravému smyslu světa.

Jakási božská rozumnost a účelnost je rozlita po celém stvoření. Je rozlita samotným Pánem Kristem jako věčným Slovem Božím, proto se ve svatém evangeliu říká: „Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic, co jest.“ (Jan 1,3) Tato založenost na Logu a logičnost světa i všeho stvořeného se stává zřejmou jen tehdy, je-li osvícena světlem vtěleného Boha Slova. Lidské vědomí, pouze když je osvíceno světlem vtěleného Boha, může spatřit božský smysl stvoření a přesvědčit se o pravdivosti apoštolských slov: „Skrze něj a pro něj bylo stvořeno vše.“ (Kol 1,16)

To znamená, že smysl každého jednotlivého stvoření i všech dohromady, spočívá v tom, aby v nejvyšší míře uskutečnilo v sobě boholidskou pravdu a spravedlnost. Nebe a země nepominou, dokud se na nich nenaplní celý zákon Boha Slova (Matouš 5,18). V Bohočlověku Kristu započalo uzdravení stvoření, reintegrace stvoření, které onemocnělo a proměnilo se v chaos v důsledku přítomnosti a působení lidského hříchu a zla (Římanům 8,19–23).

Jestliže je Pán Kristus jako boholidská Osoba nejvyšší hodnotou, pak je také nejvyšším kritériem všech pravých hodnot. V tomto světě nemůže být žádná bytost pravým a neomylným měřítkem hodnot, jestliže nejvyšší hodnotou je sama Osoba Bohočlověka. Člověk nemůže být měřítkem, neboť představuje hodnotu nesrovnatelně menší než Bohočlověk. Jakožto nejvyšší hodnota je Bohočlověk i nejlepším kritériem všeho božského i všeho lidského – v tomto světě i v onom. Dějiny této planety neznají lepšího Boha než Krista ani lepšího člověka než Krista. Bohočlověk zároveň dokonale zjevil Boha i dokonale zjevil člověka. Proto není Boha bez Bohočlověka a není ani člověka bez Bohočlověka.

„Co je pravda?“ (Jan 18,38) ptal se Pilát vtělené Pravdy a chtěl ušima slyšet to, co neviděl očima, jako by to nebyla jedna a tatáž duše, která poslouchala jeho ušima a hleděla jeho očima. Bohočlověk Kristus je Pravdou ne jako slovo, ne jako učení, ne jako činitel, ale jako dokonalá a věčně živá boholidská Osoba. Jen jako taková Osoba je neomylným kritériem pravdy. Proto Bohočlověk o sobě říkal nejen: „Já jsem Pravda“ (Jan 14,6), ale také: „Já jsem Cesta“ (Jan 14,6). Cesta k samotné Pravdě, kritérium samotné Pravdy, podstata samotné Pravdy. Kritériem Pravdy je pouze sama Pravda – a Pravdou je Bohočlověk Kristus. Proto vše, co není z něho, není pravdivé; mimo jeho boholidskou Osobu je pravda ontologicky nemožná.

V křesťanství není pravda diskurzivní pojem, není to teorie, učení ani směs učení, nýbrž živá boholidská Osoba, historický Ježíš Kristus (Jan 14,6). Před Kristem lidé pravdu tušili, ale neměli ji; s Kristem jako vtěleným Bohem Slovem se věčná Božská Pravda celá zjevila tomuto světu. Proto je ve svatém evangeliu řečeno: „Pravda se stala skrze Ježíše Krista.“ (Jan 1,17)

Co je život, skutečný, pravý život, a jaké je jeho kritérium? Opět Osoba Bohočlověka Krista, nikoli jeho učení oddělené od jeho divotvorné a životodárné Osoby. Nikdo z lidí se nikdy neodvážil říci: „Já jsem život“, neboť každý člověk je smrtelný. Ale Bohočlověk řekl: „Já jsem Život“ (Jan 14,6). A řekl to právem, neboť svým vzkříšením přemohl smrt a ukázal se jako věčně živý, když vystoupil na nebesa a usedl po pravici Otce. Proto je Bohočlověk Život i kritérium života. Vše, co není z něho, je smrtelné.

V Něm má život svůj základ v Logu i svou logičnost, protože má svou Božskou věčnost. Jako věčné Božské Slovo je Životem (Jan 1,4), neboť život je životem skrze něho. Kde on není, tam se život mění ve smrt, neboť jedině on je ten, kdo činí život skutečně živým. Odpadnutí od něho, jenž je Život, vždy končí umíráním a smrtí. Proto je v něm, jakožto Slovu a logice života, jediné možné ospravedlnění lidského života v kategoriích času a prostoru.

Věčný život se vytváří a uchovává věčným dobrem a věčnou spravedlností, věčnou pravdou a věčnou moudrostí, věčným světlem. A když Spasitel prohlásil: „Já jsem Život,“ vyjádřil tím o sobě zároveň: „Já jsem Dobro, Spravedlnost, Pravda, Moudrost, Světlo.“ Protože toto vše v sobě zahrnuje, je také nejvyšším kritériem toho všeho. Svou dokonalou Osobou představuje bezhříšný Bohočlověk v lidském rodu jediný neomylný kritérium života, dobra, spravedlnosti, pravdy, moudrosti i světla. Bohočlověk je nejvyšší a nejdokonalejší hodnotou, jedinou věčnou hodnotou, a tedy i nejvyšším a nejdokonalejším kritériem, jediným věčným měřítkem pravdy, života, spravedlnosti, světla, dobroty a moudrosti.

Veškeré své učení i působení Pán Kristus redukuje na svou boholidskou Osobu a skrze ni je vysvětluje. Proto také apoštolská pravoslavná církev Kristova vše v křesťanství redukuje na životodárnou Osobu Bohočlověka: učení, pravdu, spravedlnost, dobro i život. Obraz Bohočlověka Krista je nejvyšší hodnotou církve a jejím největším pokladem. Všechny ostatní hodnoty přijímá od něho jako paprsky od slunce.

Nesmíme podlehnout sebeklamu: křesťanství je křesťanstvím Bohočlověka – v tom spočívá jeho výlučný význam, důstojnost i síla. Pán Kristus zjevil sám sebe, svou boholidskou Osobu zjevil jako Církev; proto církev existuje pouze v Bohočlověku.

Celý Nový zákon lze shrnout jednou velikou, všeobsáhlou pravdou: Bohočlověk je podstatou, cílem, smyslem i hodnotou církve; je její duší, jejím srdcem i jejím životem; je samotnou církví ve své boholidské plnosti, neboť církev není nic jiného než Bohočlověk Kristus rozšířený do všech věků: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.“ (Matouš 28,20; Efezským 1,21–23)

Bohočlověk je hlavou těla církve (srov. Koloským 1,18; Efezským 1,22; 5,23). Je také jediným Spasitelem těla církve (Efezským 5,23). Proto je církev vždy jedna, jednotná a nerozdělitelná. Neboť celé tělo církve Bohočlověk udržuje v jednotě milosti, pravdy a života. Svou blahodatnou mocí tajemně přivádí ke svému Boholidství všechny členy církve, neboť smysl a cíl existence církve spočívá právě v tom, aby všechny přivedla „k jednotě víry a poznání Božího Syna, k dokonalému lidství, k plné míře Kristovy dospělosti“ (Efezským 4,13).

Proto církev skrze všechny své apoštoly, mučedníky, vyznavače, světitele i věrné neohroženě vyznávala a hájila Boholidství Pána Ježíše, jeho podivuhodnou a nenahraditelnou Osobu. Církev je shovívavá k hříšníkům, ale při obraně nejčistší a nejsvětlejší Osoby Bohočlověka Krista byla vždy horlivě neústupná a rozhodná v odsuzování a odmítání všech, kdo jakýmkoli způsobem Boholidství Pána Krista znevažovali, popírali nebo ponižovali. Církev byla vždy s radostí připravena podstoupit i apokalyptická utrpení, jen aby zachovala a ubránila boholidskou Osobu Krista.

Co je podstatou pravoslaví? Bohočlověk Kristus. Proto má vše pravoslavné boholidský charakter: vědomí i cítění, vůle i myšlení, etika i dogmatika, filosofie i život. Boholidství je jedinou kategorií, v níž se uskutečňují všechny projevy pravoslaví. Bůh je ve všem na prvním místě – člověk na druhém; Bůh vede – člověk je veden; Bůh působí – člověk spolupůsobí. A není to jakýsi transcendentní, abstraktní, deistický Bůh, nýbrž Bůh bezprostřední historické skutečnosti, Bůh, který se stal člověkem, žil v kategoriích našeho lidského života a ve všem se ukázal jako absolutně svatý, absolutně dobrý, absolutně moudrý, absolutně spravedlivý a absolutně pravdivý.

Jako dokonalý Bohočlověk „sám ví, co je v člověku“ (Jan 2,25). Stal se člověkem, aniž by přestal být Bohem, aby jako Bůh dal lidské přirozenosti božské síly, které by přiváděly lidi k boholidskému sjednocení s Bohem. A tato jeho božská síla působí nepřetržitě v jeho boholidském těle – v církvi, spojuje lidi s Bohem skrze blahodatný a svatý život. Neboť církev není nic jiného než podivuhodný boholidský organismus, v němž spolupráce Boží milosti a svobodné lidské vůle činí nesmrtelným vše lidské, vše kromě hříchu.

V boholidském organismu církve je každý věřící jako živá buňka, která se stává jeho součástí a žije jeho životodárnou boholidskou silou. Být členem církve znamená spojit se s Bohočlověkem, stát se „součástí téhož těla“ (Efezským 3,6), členem boholidského těla (1. Korintským 12,12–13; Efezským 5,30); jinými slovy – učinit boholidskou celou realitu své lidské osobnosti. Kdo toho dosáhne, dosáhne boholidské jednoty života a bude mít jistotu, že přešel ze smrti do života (Jan 3,36; 5,24; 11,25–26). Přitom celou svou bytostí neustále cítí, že jako boholidská Osoba je Pán Kristus neopakovatelný, ale jako boholidská síla a život se nepřetržitě opakuje v každém křesťanovi jako organickém členu boholidského těla – církve.

Svatý apoštol nazývá církev Kristovým tělem (Efezským 1,23; Koloským 1,24), spojuje její bytí s tajemstvím vtělení Božího Slova a ukazuje, že živý a neměnný základ viditelné církve se odhaluje právě v tom, že „Slovo se stalo tělem“ (Jan 1,14). Ukazuje, že církev Kristova neustále závisí na vtěleném Božím Slovu ve všem, co ji činí církví. Neměnnou plnost boholidských darů a sil získává od toho, kdo všechno, co jí patří, naplňuje sebou (Efezským 1,23; Koloským 2,9).

Protože církev celou svou bytostí a veškerou svou činností zcela závisí na vtěleném Bohu, zakládá se na historické realitě evangelní zvěsti: „Slovo se stalo tělem“, tedy „Slovo se stalo Bohočlověkem“. Tato pravda je hlavní pravdou církve, jejím základem. Proto je církev především boholidským organismem a teprve potom boholidskou organizací.

Sv. Justin Popovič