O nedotknutelnosti lidského života od okamžiku početí

Počet potratů v ČR podle Českého statistického úřadu trvale klesá. V roce 2022 jich bylo zaregistrováno 27,5 tisíc – nejméně za posledních 65 let. Nicméně stárnutí populace je nadále aktuálním problémem většiny evropských zemí včetně naší. Průměrný věk obyvatel České republiky je 42,6 let (údaje za rok 2022). Trvalé stárnutí populace lehce zbrzdila jen migrační vlna z Ukrajiny, která zahrnovala zejména děti a ženy v produktivním věku.

Pokles počtu potratů je pozitivní tendence, ale 27,5 tisíc potratů není jen suchá statistika, je to 27,5 tisíc zahubených životů.  Křesťanské církve (aspoň ty z nich, které ještě mají něco společného s Kristovým učením) tvrdí, že umělý potrat je vraždou bezbranného dítěte, a nesouhlasí s prohlášením zastánců liberální pseudomorálky, že je to pouhá záležitost ženské fyziologie a práva žen zacházet se svým tělem.

Písmo svaté o počátcích lidského života

Podle Bible lidský život začíná v mateřském lůně. Král David takto popisuje vznik nového života: Mé nitro zformovals ty sám, v lůně mé matky jsi mě tkal… Jediná z mých kostí ti nebyla ukryta, když jsem byl vskrytu formován, když jsem byl hněten v zemských hlubinách! Můj zárodek tvé oči viděly, všechno jsi zapsal do knihy – dny, jež mi byly určeny, než začal první z nich (Žalm 139:13,15-16).

O tomtéž svědčí spravedlivý Job: Tvé ruce mě ztvárnily a udělaly se vším všudy… Což jsi mě nenalil do nádoby jako mléko a jako sýr nenechal srazit? Přioděl jsi mě kůží a masem, propletls mě šlachami a kostmi, nakládal jsi se mnou milosrdně, dals mi život a tvůj dohled střežil mého ducha (Job10:8, 10-12).

V Písmu jsou popsány situace, kdy Bůh povolal člověka ke službě dřív, než se narodil. Tak proroka Jeremiáše Hospodin znal, než ho „zformoval v matčině lůně“ a posvětil ho, „než přišel na svět“ (Jeremiáš 1:4-5).

Novozákonní vyprávění o setkání přesvaté Bohorodice s Alžbětou zdůrazňuje osobní existenci nenarozeného člověka a jeho schopnost vnímat milost Ducha Svatého. Jakmile tvůj pozdrav došel k mým uším, děťátko v mém lůnu poskočilo radostí, říká překvapená Alžběta při setkání s Pannou Marií (Lukáš 1:44).

Právo nenarozeného dítěte na život

Církev svědčí, že lidský život začíná v okamžiku početí a již v lůně své matky člověk má právo na život. „I ten, který teprve bude, je člověkem,“ psal v 2. století křesťanský autor Tertulián[1].

Unikátní genom odlišuje embryo od jakékoli buňky těla jeho otce nebo matky. Po celou dobu vývoje by nový lidský organismus neměl být považován za součást těla matky, a proto by jeho odstranění nemělo být považováno za „nezbytnou léčbu“ pro matku. Rodiče jsou zodpovědní před Bohem za vývoj a ochranu nenarozeného člověka. Záměrné spáchání potratu v jakékoli fázi těhotenství je úmyslným odebráním života nenarozenému dítěti.

Lidský život před narozením i po něm je nedotknutelný. Právo na život musí zahrnovat ochranu lidského života od okamžiku početí. Jakékoli zasahování do života vyvíjející se lidské osobnosti je porušením tohoto práva. Moderní mezinárodní a národní právní akty zabezpečují a chrání život a práva dětí, dospělých a seniorů. Stejná logika ochrany lidského života by se měla vztahovat na jeho období od okamžiku početí do narození.

Pravoslavná církev hájí právo člověka na život od okamžiku početí, žehná všem veřejným snahám zaměřeným na ochranu mateřství a porodu a vyzývá státy k legislativní podpoře ochrany života a zdraví nenarozených dětí.

Postoj církve k potratům

Církev jednoznačně přirovnává dobrovolný chirurgický nebo lékařský potrat k vraždě, bez ohledu na fázi těhotenství a způsob jeho spáchání.

Z tohoto důvodu je vyhlášení „práva na potrat“, tedy „práva na zabití“, nepřijatelné. Nepřijatelný je i argument, že potrat je možný v době, než embryo získá „životaschopnost“, tedy dosáhne stupně nitroděložního vývoje, kdy je schopno přežít mimo tělo matky, s přihlédnutím k možnostem rehabilitace. Těhotenství je přirozený, dlouhodobý proces, při kterém se formuje nový člověk jak v období tzv. „životaschopnosti“, tak před ním.

Raný křesťanský text Didaché (konec 1.– začátek 2. století) vyzývá: „Nezabiješ nenarozené ani narozené děcko[2]“. Stejná myšlenka je zdůrazněna v jiném raně křesťanském zdroji – Barnabášově listu (konec 1.– začátek 2. století): „Nezabíjej nenarozené ani narozené dítě.[3]“ Hovoří se v něm také o lidech, kteří jdou cestou temnot a „zabíjejí děti a ničí zárodek Boží[4]“. Tertulián píše: „My máme zakázáno zabít i plod počatý v lůně matky a dokud ještě proudí v člověku krev, není dovoleno plod zničit. Zabránit zrození je urychlená vražda a nezáleží na tom, zda vyrve duši či zničí právě rodícího se člověka[5].“

Svatý Jan Zlatoústý (4. století – počátek 5. století) považuje potrat za závažnější zločin než vraždu: „Vidíte, jak z opilství pochází smilstvo, ze smilstva plyne cizoložství, z cizoložství vražda, nebo přesněji řečeno něco horšího než vražda. Ani nevím, jak to nazvat, protože se zde nezabíjí narozené, ale zabraňuje se samotnému narození[6].“

Svatý Jeroným ze Stridonu (4. století – počátek 5. století) říká: „Někteří, když zjistí, že počali mimo manželství, vezmou jed na potrat a často samy zemřou spolu se svým dítětem a jdou do pekla, provinilé ze tří zločinů: zabití sebe sama, cizoložství a zabití svého nenarozeného dítěte[7].“

Druhé pravidlo sv. Basila Velikého říká: „Ta, jež úmyslně zahubí plod začatý v útrobách, podléhá trestu za vraždu. Nemáme přesného rozlišování mezi plodem již utvořeným nebo ještě neutvořeným. Neboť zde je nutno trestati nejen za to, co se mělo naroditi, nýbrž i za to, že se vydala nebezpečí, jelikož ženy od takových pokusů velmi často umírají. K tomu se přidružuje i zahubení zárodku jako druhá vražda od těch, které se toho úmyslně odváží.“

91. pravidlo Trullského sněmu stanoví: „Ženy, které poskytují lekvary, způsobující nedonošení plodu v lůně, a ty, jež přijímají jedy, umrtvující plod, podvrhujeme epitimii pro vražedníky.“

Ochrana mateřství

K životním okolnostem, které nutí ženy k potratu, patří mimořádná finanční nouze a bezmoc, stejně jako těhotenství v příliš mladém věku a těhotenství bez partnera. V tomto ohledu prevence potratů vyžaduje vypracování účinných opatření na ochranu matek a dětí, jakož i zajištění podmínek pro osvojení a umístění do pěstounských rodin dětí, které matka z toho či onoho důvodu nemůže vychovávat sama. Ženy, které se ocitly v těžké životní situaci, potřebují pomoc jak státu, tak nestátních organizací a církve. Je důležité ženu v těhotenství i po porodu podporovat a pomáhat jí naplňovat její povolání matky.

Mezi sociální důvody, které ženy nutí k potratu, patří zničení instituce rodiny, orientace na individualistické hodnoty, propaganda a dostupnost potratu. V tomto ohledu prevence potratů vyžaduje ochranu rodiny, mateřství a dětství a také ustavení ve společnosti ideálů čistoty, rodinné věrnosti, radosti z mateřství a rodin s mnoha dětmi. Propaganda potratů v jakékoli formě je nepřijatelná. Účast pravoslavného křesťana na takové propagandě je hřích a vyžaduje činné pokání.

Péče o ženy, které spáchaly potrat

Ovšem ani žena, která se dopustila strašného hříchu, by neměla zůstat bez duchovní péče. Potřebuje uzdravení duchovní rány, kterou si způsobila. Takového uzdravení může být dosaženo pokáním. Pravoslavná církev za žádných okolností nemůže udělit požehnání pro potrat. Avšak ženy, které podstoupily potrat, nezavrhuje, ale vyzývá je k pokání a překonání škodlivých následků hříchu modlitbou a činným pokáním, po nichž jí bude znovu dovolena účast na spásných svátostech. Míru pokání určuje kněz, který přijímá zpověď od ženy, která se dopustila potratu.

Ale v případech, kdy může dojít k přímému ohrožení života matky při pokračování těhotenství, zejména pokud má další děti, se doporučuje projevit shovívavost v pastorační praxi. Žena, která za takových okolností přeruší těhotenství, není vyloučena z eucharistického společenství s církví, ale toto společenství je podmíněno plněním osobního kajícího modlitebního pravidla, které určuje její duchovní otec.

Těhotná žena, která dobrovolně odmítla interrupci za cenu ohrožení svého zdraví nebo dokonce života (např. je-li nutné použít terapii neslučitelnou se zachováním plodu při nemocích ohrožujících život matky), je největším příkladem mateřské obětavosti.

Zodpovědnost příbuzných a blízkých osob za spáchání potratu

Těhotná žena potřebuje všestrannou podporu blízkých, a především otce dítěte. Záměr ženy podstoupit potrat bývá způsoben neschopností nebo neochotou jejího manžela nebo příbuzných poskytnout jí potřebnou podporu při výchově dětí. Otec nese stejnou zodpovědnost za hřích zabití nenarozeného dítěte, pokud souhlasí s potratem. V některých pravoslavných církvích to, že manžel nutí ženu k potratu, může být důvodem pro zrušení církevního sňatku.

Morální zodpovědnost za rozhodnutí jít na potrat dopadá také na rodiče, příbuzné a blízké ženy, pokud ji k tomu donutí. Lidé, kteří nutí ženu k potratu, by měli podléhat přísným kanonickým trestům jako spolupachatelé.

Odpovědnost zdravotníků za provedení umělého přerušení těhotenství

Církev upozorňuje, že hřích padá i na duši lékaře, který provádí potrat. Svatý Basil Veliký píše, že „ti, kdož dávají léky k potratu zárodku v útrobě, jsou vrazi, stejně jako ty, které pijí jedy, vraždící zárodek[8].“

Každý stát musí garantovat právo zdravotníků odmítnout provedení potratu z důvodů jejich křesťanského vyznání. Nelze uznat za normální stav, kdy právní odpovědnost lékaře za smrt matky je nesrovnatelně vyšší než odpovědnost za zničení plodu, což provokuje lékaře a jejich prostřednictvím pacienty k umělému přerušení těhotenství. Lékař musí nést maximální odpovědnost za stanovení diagnózy, která by mohla ženu přimět k ukončení těhotenství.

Legislativa mnoha zemí stanoví, že provedení potratu vyžaduje dobrovolný informovaný souhlas ženy, což předpokládá možnost seznámit ženu se všemi morálními, psychickými, zdravotními a jinými důsledky jejího rozhodnutí. Poradenství by nemělo být zaměřeno na získání souhlasu ženy s interrupcí, ale naopak by mělo být zaměřeno na záchranu života dítěte a poskytování pomoci budoucí matce.

Přemlouvání nebo doporučení lékařů nebo jiných zdravotníků, která povzbuzují těhotnou ženu k rozhodnutí o potratu, jsou nepřijatelná. Je nepřijatelná i praxe provádění potratů v den, kdy se žena obrátila na svého lékaře a dozvěděla se o těhotenství, protože tato praxe umožňuje spontánní a nezvratné rozhodnutí o potratu, často v nestabilním duševním stavu.

Ve zdravotnických zařízeních by měla existovat protipotratová konzultační služba, do které by byli zapojeni zdravotní a sociální pracovníci, duchovní nebo jiní zástupci náboženských organizací s příslušnou pravomocí. Na informačních stojanech v prenatálních poradnách je nutné umístit podrobné informace o vývoji člověka od okamžiku početí.

Je nepřijatelná fetální terapie, která zahrnuje použití tkání a orgánů lidských embryí potracených v různých fázích vývoje, pro výzkumné účely, stejně jako pro léčbu nemocí. Církev, která potrat odsuzuje jako smrtelný hřích, pro něj nemůže najít omluvu, i když někdo může získat zdravotní výhody ze zničení počatého lidského života. Taková praxe, která nevyhnutelně přispívá k rozšíření a komercializaci potratů (i když její účinnost, v současnosti hypotetická, byla vědecky prokázána), je příkladem nemravnosti a je svou povahou odsouzeníhodná. Kromě toho je nepřijatelné používat embryonální materiál pro komerční účely, pro omlazení těla, v oblasti estetické medicíny a kosmetologie.

Jakékoli manipulace s embryi, které zahrnují jejich zabíjení, jsou nepřijatelné.

Potratová antikoncepce

Církev považuje za nepřijatelné používání potratových antikoncepčních prostředků, protože jejich účinek vede ke smrti embrya v raných fázích jeho vývoje, což se zásadně neliší od potratu. Kromě toho použití takových prostředků může způsobit nenapravitelné poškození zdraví ženy. Léky, které mají abortivní povahu, musí být odpovídajícím způsobem označeny.

Při užívání hormonálních nebo jiných léků, které mohou vést ke ztrátě plodu, by se měli manželé po celou dobu léčby zdržet pohlavního styku, protože by mohl vést k početí a následně k možné smrti plodu.

Prenatální diagnostika

Prenatální diagnostika často umožňuje včasnou léčbu závažných onemocnění jak před, tak po narození dítěte. V případech, kdy je prenatální diagnostika včetně genetické diagnostiky určena k léčbě dítěte ve stavu vývoje, je morálně přípustná a neliší se od žádného jiného lékařského postupu, jehož cílem je záchrana lidského života a uzdravení.

Prenatální diagnostika je přijatelná, pokud výkon neohrožuje život nebo fyzickou celistvost nenarozeného dítěte nebo matky; kdy diagnostika může poskytnout informace, které pomohou rodičům v péči o jejich dítě.

Bohužel výsledky prenatální diagnostiky často nevedou k léčbě nemoci, ale k potratu „ze zdravotních důvodů“. Je to dáno mimo jiné tím, že z pohledu legislativy řady zemí je odpovědnost lékaře za život matky vyšší než za život nenarozeného dítěte, občas lékař nenese za život dítěte vůbec žádnou odpovědnost. Za těchto podmínek je žena někdy vystavena silnému psychickému nátlaku, a to i ze strany lékařů, když jsou u jejího plodu objeveny určité abnormality. Takový tlak je nepřijatelný. Život dítěte musí být zachován bez ohledu na výsledky prenatální diagnostiky.

Je nepřijatelné používat metody genetického testování ve vztahu k počatému plodu za účelem výběru požadovaných vlastností nenarozeného dítěte, včetně jeho pohlaví, protože to vede k zabíjení dětí, které neprošly selekcí ve fázi svého embryonálního vývoje.

Zlepšení genových technologií v nadcházejících letech může umožnit korigovat genetické vlastnosti embrya v nejranějších fázích jeho vývoje a třeba i odstranit genetická onemocnění. Takový zásah však může být spojen s rizikem, včetně poškození nebo dokonce smrti dítěte. Možnost použití takových technologií z morálního hlediska vyžaduje pečlivé zvážení v každém konkrétním případě.

Redakce


[1] Apologeticus. IX. 8.

[2] Didaché. 2,2.

[3] List Barnabášův. 19, 5.

[4] Tamtéž. 20, 2.

[5] Apologeticus. IX. 8.

[6] Homilie na List Římanům. 24, 4.

[7] List XXIII.13.

[8] Pravidla sv. Basila Velikého. Pravidlo 8. Také viz již citované 91. pravidlo Trullského sněmu.