Eutanazie a sebevražda za lékařské asistence. Fakta, jen fakta
Autorem tohoto článku je známý specialista v oblasti bioetiky a lidských práv, právník, konzervativní publicista, autor řady knih a ve Spojených státech i daleko za jejich hranicemi, známý bloger Wesley J. Smith. V současné době je konzultantem Rady pro práva pacientů (USA) a vedoucím pracovníkem Centra pro lidskou výjimečnost (Center on Human Exceptionalism) neziskové výzkumné organizace Discovery Institute v Seattlu. Je uznáván jako jeden z předních myslitelů a odborníků v oblasti bioinženýrství. Dlouholetý bojovník proti eutanazii v USA. Jeho nejznámější knihou je Kultura smrti: Útok na lékařskou etiku v Americe (Culture of Death: The Assault on Medical Ethics in America). Je důsledným odpůrcem eutanazie, potratů, náhradního mateřství, klonování, tzv. „scientokracie“, radikálního environmentalismu a dnes převládajícího názoru na lékařskou etiku. V roce 2007 W. Smith konvertoval k pravoslaví a stal se farníkem Pravoslavné církve v Americe. Často se objevuje v americkém rádiu a televizi.
Mnozí věří, že eutanazie a sebevražda za lékařské asistence se týkají pouze nevyléčitelně nemocných lidí, jejichž utrpení může zastavit jedině smrt. Avšak samotné tvrzení, že „nic víc udělat nelze“, v dnešní době již neplatí, paliativní péče udělala během posledních několika desetiletí obrovský pokrok. Eutanazie se přitom v praxi využívá nejen ve vztahu k umírajícím pacientům. Ano, tam to většinou začíná. Jakmile ale společnost přijme myšlenku eutanazie, tedy vraždy, jako přijatelnou reakci na lidské utrpení, pak už nic nemůže omezit „lékařskou asistenci“ při umírání těch, kteří se již i přirozeně blíží ke konci svého života. Kromě toho v životě může nastat situace, která člověku způsobí mnohem větší utrpení než nevyléčitelná nemoc. Může-li umírající pacient opustit tento život pomocí eutanazie, pak vyvstává otázka: proč by totéž nemohl udělat člověk, který zažívá těžké a dlouhodobé utrpení jiné než fyzické povahy? Od chvíle, kdy společnost přijala myšlenku eutanazie, otevřela se Pandořina skříňka.
Zastánci legalizace eutanazie a lékařsky asistované sebevraždy však těmto prohlášením nepřikládají velký význam, považují je za banální alarmismus. Zastánci eutanazie slibují, že přísné předpisy zabrání zneužívání – jako by samotný akt eutanazie již nebyl zneužíváním! Níže si ukážeme, že nebezpečí eutanazie není jen strach o budoucnost, ale reálná a četná fakta ze současnosti. Stačí se podívat na zkušenosti z Nizozemska.
V Nizozemsku legalizace eutanazie začala od roku 1973 po soudním precedentu, kdy byla fakticky zrušena trestní odpovědnost za „lékařskou pomoc při ukončení života“. V roce 2002 byla v zemi legalizována eutanazie. Od té doby ušli nizozemští lékaři dlouhou cestu: od zabíjení umírajících pacientů na jejich žádost k odnětí života chronicky nemocným, postiženým, „životem unaveným“ seniorům, duševně nemocným a lidem trpícím depresemi. Vysoce sledovaný soudní případ, který otevřel nizozemským lékařům cestu k zabíjení duševně nemocných pacientů, se týkal psychiatra Chabota. Tento odborník pomohl Hilly Bosserové, ženě středního věku, jež ztratila dvě děti (jedno kvůli sebevraždě, druhé kvůli nemoci) a nechtěla nic jiného, než být „pohřbena mezi ně“, spáchat sebevraždu. Doktor Chabot se ani nepokusil pacientku léčit. Po čtyřech návštěvách během pěti týdnů jí místo léčby jednoduše pomohl spáchat sebevraždu. Nizozemský nejvyšší soud ospravedlnil rozhodnutí psychiatra tím, že duševní utrpení je ekvivalentní utrpení fyzickému, a uznal zabití pacientky za „přijatelnou lékařskou praxi“.
Nizozemské odborné časopisy v posledních letech vyzývaly tamní psychiatry k širšímu využívání eutanazie. Například článek publikovaný v nizozemském časopise Netherlands Journal of Psychiatry v roce 2011 otevřeně doporučuje „asistovanou sebevraždu“ jako léčbu duševní choroby. „Asistovaná smrt je nyní pro duševně nemocné pacienty přijatelná, protože poskytuje úlevu jak pacientům, tak samotné psychiatrii.“ Eutanazie a „smrt za asistence lékaře“ jsou v odborném psychiatrickém časopise pojmenovány jako „vysvobození“! Psychiatři zjevně výzvu vyslyšeli. V roce 2012 v Nizozemsku „snadnou smrt“ z rukou svých psychiatrů přijalo 14 pacientů s těžkými duševními chorobami. V roce 2013 se počet takových pacientů ztrojnásobil a dosáhl 42 osob.
Nizozemští lékaři také páchají infanticidu (záměrné usmrcení dítěte), zabíjejí nevyléčitelně nemocné děti a novorozence s patologií. Podle studie zveřejněné britským týdenním lékařským časopisem The Lancet je dnes 8 % všech umírajících novorozenců zabíjeno lékaři. V časopise byl dokonce zveřejněn byrokratický protokol s návodem, jak vybírat kojence k eutanazii. Dá se ho vyhledat na internetu pod názvem „Groningenský protokol“. V září 2004 publikoval přednosta pediatrického oddělení Univerzitního lékařského centra v nizozemském Groningenu Eduard Verhagen text s pokyny pro „zabíjení z milosti“ vážně nemocných novorozenců a seznam indikací pro eutanazii bez obav ze soudního stíhání. Abych demonstroval, nakolik přijatelné se toto zabíjení novorozenců stalo, uvedu jeden příklad: známý lékařský časopis „The New England Journal of Medicine“ publikoval „Groningenský protokol“ bez sebemenší kritiky!
Situace v Belgii je ještě dramatičtější. Země legalizovala eutanazii v roce 2002. Prvním případem se stala vražda pacienta s roztroušenou sklerózou, což bylo porušením zákona. Ukázalo se však, že zákony slouží spíše jako záruka než jako omezení „lékařských vražd“. Od roku 2002 ušla Belgie dlouhou cestu v legalizaci a zavádění stále radikálnějších forem eutanazie. Nejsou to logické důsledky přijetí myšlenky, že zabíjení je přijatelnou reakcí na lidské utrpení?
Uvedeme jen několik příkladů. Nejméně tři starší páry dostaly společnou „snadnou smrt“ prostřednictvím eutanazie, protože po smrti jednoho z partnerů druhý nechtěl žít sám. Báli se vdovství, a tak zvolili smrt. První pár spáchal společnou sebevraždu v roce 2011. Oba manželé nebyli vážně nemocní a „zákrok“ byl proveden s jejich informovaným souhlasem. V dalším páru oba manželé byli zcela zdraví, ale „báli se budoucnosti“. Eutanazie byla provedena na doporučení jejich vlastního syna, který v rozhovoru pro britský deník Daily Mail sdělil, že smrt jeho rodičů byla „nejlepším rozhodnutím“, protože by pro něj bylo „nemožné“ se o ně starat.
Téměř každá společnost vnímá jako tragédii, když se starší manželské páry uchýlí k eutanazii. Zdá se však, že v Belgii je to legitimní řešení problémů spojených s péčí o seniory. V každé morálně zdravé společnosti by doktoři-vrazi okamžitě přišli o licenci a byli by souzeni, ale Belgie už do této kategorie evidentně nespadá.
Anna G., která trpěla sebevražednými sklony a anorexií, veřejně obvinila svého psychiatra, že ji nutil k sexu. Lékař svou vinu uznal, ale nebyl potrestán. Později se Anna obrátila na jiného psychiatra s žádostí o eutanazii. Zemřela ve věku 44 let.
Nathan Verhelst, jenž podstoupil změnu pohlaví a stal se mužem, byl výsledkem operace nesmírně zklamán a ze zoufalství se rozhodl pro eutanazii. Psychiatři v Belgii, stejně jako ti v Nizozemsku, také používají eutanazii k „léčbě“ pacientů se sebevražednými sklony způsobenými duševní nemocí. V roce 2015 oficiálně schválili žádost o eutanazii pro fyzicky zdravou 24letou Lauru, která trpěla chronickými depresemi a sebevražednými sklony.
V roce 2014 Belgie legalizovala dětskou eutanazii od narození. Belgičtí lékaři mezitím dělají pokroky v odebírání orgánů duševně nemocným pacientům a pacientům s určitým postižením, kteří podstupují eutanazii. Většina těchto pacientů trpěla nervosvalovými onemocněními nebo duševními poruchami, ale měla „kvalitní orgány“. Nedovedu si představit nic nebezpečnějšího než říct postiženému, duševně nemocnému, zoufalému člověku, že jeho smrt přinese společnosti větší užitek než jeho život.
Ve Švýcarsku kliniky pro „legalizované sebevraždy“ také ochotně slouží pacientům s duševními poruchami, depresemi a postižením. Vyskytly se případy „párové eutanazie“ u starších manželů, kteří se báli ovdovění. V roce 2014 starší Italka požádala o eutanazii ve Švýcarsku, protože „přestala být atraktivní a upadla do deprese“. Její příbuzní se dozvěděli o jejím rozhodnutí, teprve až když jim klinika poslala popel ženy poštou.
V roce 2016 se Kanada „díky“ rozhodnutí Nejvyššího soudu přidala na smutný seznam zemí, kde je legalizována eutanazie duševně nemocných, umírajících a postižených. Každý Kanaďan s nevyléčitelnou nemocí (včetně případů „nevyléčitelnosti“ z důvodu, že pacient sám léčbu odmítá) má právo na eutanazii. Kanadský soud také hrdě uznal psychologickou bolest za důvod pro eutanazie.
Bohužel to samé se děje ve Spojených státech. Někteří z pacientů, či spíše obětí Jacka Kevorkiana (amerického lékaře (1928–2011) a popularizátora eutanazie přezdívaného „doktor Smrt“) netrpěli fyzickými neduhy, ale psychickými poruchami. Jedna z jeho pacientek, Marjorie Wontz, byla hospitalizována na psychiatrickém oddělení, protože zneužívala prášek na spaní Halcion, který vyvolává sebevražedné touhy, a stěžovala si na bolesti v oblasti pánve. Pitva prokázala, že neměla žádné fyzické onemocnění. Další šokující případ se odehrál v roce 1996, kdy 39letá Rebecca Badger oslovila doktora Kevorkiana, aby jí pomohl spáchat sebevraždu, protože věřila, že má roztroušenou sklerózu. Pitva však ukázala, že Badger byla fyzicky zcela zdravá. Později se ukázalo, že žena se léčila z alkoholismu, trpěla depresemi a užívala léky proti bolesti. A tyto dva případy nejsou ojedinělé.
Nehledě na smrt těchto a dalších lidí vinou doktora Kevorkianova jeho autorita zůstává nedotčena. V roce 2010 byl dokonce natočen pochvalný film o jeho životě, v němž doktora Smrt ztvárnil slavný herec Al Pacino.
K jakým závěrům lze dospět na základě uvedených faktů?
Za prvé, jakmile se eutanazie a „sebevražda za lékařské asistence“ legalizují, nezůstávají omezenou iniciativou. Není to alarmismus, ale závěr učiněný na základě všeho, co se stalo v Nizozemsku, Belgii a Švýcarsku. Je jasné, že jakmile eutanazie získává širokou podporu, zdánlivě přísné předpisy určené k prevenci zneužívání této praxe se stávají bezvýznamnými překážkami, které lze snadno obejít nebo ignorovat.
Za druhé, legalizace eutanazie mění společnost. Nejen, že se rozšiřuje kategorie lidí majících nárok na eutanazii, ale i zbytek společnosti začíná takovou smrt vnímat jako méně šokující. Tato ztráta citlivosti, dá-li se to tak říci, ovlivňuje lidské vnímání těžce nemocných, zdravotně postižených a starých lidí a možná i sebe samých.
Za třetí, eutanazie zcela překrucuje lékařskou etiku a podkopává roli lékařů, kteří se z vytrvalých bojovníků za náš život proměňují v „dodavatele smrti“.
Za čtvrté, pokud se člověk ocitl na tomto seznamu „odsouzených k smrti“ (spadá do kategorie lidí, kteří mohou podstoupit eutanazii), jeho lidskou důstojnost lze velmi snadno zredukovat na biologický materiál, který je třeba využít „ve prospěch společnosti“.
V této souvislosti si vybavuji slova kanadského novináře Andrewa Coyne. V roce 1993 kanadský farmář Robert Latimer posadil svou třináctiletou dceru Tracy, jež trpěla mozkovou obrnou, do kabiny pickupu, zavedl do kabiny výfuk, a tak ji „ze soucitu“ zabil. Kanadská společnost ho vřele podpořila. Andrew Coyne v reakci na to napsal: „Společnost, která v nic nevěří, nemůže předložit žádný argument proti smrti. Společnost, která ztratila víru v život, není schopna pochopit, proč by měl život pokračovat.“ Jsou to drsná slova, ale nezoufejme. Máme protijed na kulturu smrti, jmenuje se láska.
Všichni stárneme, slábneme, stáváme se nemocní a neschopní. Život může být velmi těžký. Eutanazie vyvolává zásadní otázku: Zachová si naše civilizace morální schopnost poskytovat péči a lásku těm, kteří procházejí těžkým životním obdobím, nebo je opustíme a odsoudíme ke smrtící injekci či jedovaté pilulce? Tato otázka je velmi důležitá a věřím, že na odpovědi závisí naše budoucnost.
Wesley J. Smith
Ancient Faith Radio
