Tertullianus: „Je to jisté, protože je to nemožné!“ Proč byl slavný teolog nepřítelem filozofie?
Tertullianovi se připisuje věta: „Věřím, protože je to absurdní.“ Co to znamená? Proč slavný teolog vystupoval proti nadměrnému filozofování a tvrdil: „Syn Boží vstal z mrtvých –je to jisté, protože… je to nemožné“? A jak spolu souvisejí hereze s filozofií a odmítání filozofie s herezí?
Apologeta, který se stal heretikem
Nedávno se tu psalo o Klementovi Alexandrijském, který obhajoval filozofii a uznával její užitečnost pro teologii. Existovali ovšem myslitelé, kteří zastávali opačný názor. Jedním z nejdůslednějších v tom byl Tertullianus. Tertullianus filozofii zásadně odmítal, považoval ji za škodlivé učení a zdroj všech herezí. Proč měl tak negativní postoj k filozofii?
O Tertullianově životě víme velmi málo. Je známo jen to, že žil v severní Africe, v Kartágu. Dokonce ani není jisté, zda byl vysvěcen na kněze. Ale jedno víme jistě: v posledních letech svého života se Tertullianus odklonil od pravoslaví a upadl do montanistické hereze. Nakonec se zklamal i z tohoto směru a založil vlastní heretické učení, které se vyznačovalo krajním rigorismem – požadavkem úplného odmítnutí masa, rodinného života, vína apod.
Evangelium je jen alegorie?!
Proč tedy Tertullianus tak ostře vystupoval proti filozofii? Jedním z důvodů byl vznik herezí v křesťanském prostředí, zejména gnosticismu, který byl tehdy velmi populární. Ve skutečnosti gnosticismus ani není herezí v pravém slova smyslu, protože jde o učení velmi vzdálené křesťanství, založené na různých filozofických koncepcích, především na Platónově filozofii. Gnostici tvrdili, že křesťanství je učením pro plebejce, nevzdělance, pro prostý lid, zatímco pravý smysl Kristova učení je přístupný jen zasvěceným – těm, kdo znají filozofii, kdo dokážou skrze jednoduché příběhy a obrazy spatřit skutečný význam hlubinného obrazu světa, jenž je skryt v pléromě – v plnosti všeho – a odhaluje se skrze věčné úrovně bytí – eóny… A někde na těch nejnižších úrovních se ztělesňuje v konkrétních lidech – například v Kristu, v Bohorodičce. No a na nejnižší úrovni jsme samozřejmě my. Podle gnostiků evangelní příběh nutně vyžaduje alegorický výklad.
Právě proti tomu se bouří Tertullianus. Evangelium je naprosto pravdivý, historicky bezchybný příběh o životě vtěleného Boha, o životě jeho učedníků, kteří pak šli kázat Pravdu do celého světa. Tertullianus trval na doslovném výkladu i těch nejsložitějších míst v evangeliu: neposkvrněného početí, vzkříšení, nanebevstoupení, zázraků, které činil Ježíš Kristus. Právě na tyto události gnostici poukazovali se slovy: „To přece není možné! V těchto zázracích jsou ukryty jakési znaky, vyšší úrovně bytí – pléroma, eóny…“
„Ne!“ odpovídal Tertullianus. „Tyto zázraky se nám mohou zdát absurdní, ale právě proto v ně věříme – protože jsou absurdní.“ Často se opakuje tato věta: „Věřím, protože je to absurdní“, ale ve skutečnosti Tertullianus tato slova přesně takto nevyslovil. Má sice mnoho podobných výroků, takže tato myšlenka v zásadě jeho učení nezkresluje. Říkal například: „Syn Boží vstal z mrtvých – je to jisté, protože je to nemožné.“ Spojka „protože“ zde může vzbuzovat údiv. Dalo by se přece říct třeba: „Syn Boží vstal z mrtvých – je to jisté, i když se to zdá nemožné“; nebo: „Věřím, i když se to zdá absurdní.“ Ale Tertullianus říká: „Ne, já věřím, protože je to absurdní.“ Jak máme chápat to „protože“?
Argument ateistů
Tento výrok připisovaný Tertullianovi velmi rádi používají ateisté, kteří říkají: „Vy, křesťané, jste opravdu neuvěřitelně naivní! Vždyť sami přiznáváte, že jste hlupáci: ‚věříme v absurdno’, ‚věříme v kruhový čtverec’, ‚věříme, že sníh je černý a saze je bílá’, ‚že člověk vstal z mrtvých a že Bůh se stal člověkem’. Sami uznáváte, že vaše víra je hloupost, nesmysl! Jak se s vámi pak dá vůbec diskutovat?“
Ale Tertullianus to nemyslel takhle. Podle něj „absurdní“ je to, co se nám zdá absurdní v našem světě. Syn Boží, který se stal člověkem a vstal z mrtvých – to je absurdní, to se nemůže stát podle zákonitostí tohoto světa. Vždyť vím, že každý člověk umírá. A právě tomu, že nějaký člověk vstal z mrtvých – tomu věřím, právě věřím, nikoliv vím. Protože to není možné v rámci přirozeného světa. Ale je to možné, pokud do něj zasáhne Bůh. A právě proto by ta věta pro moderního člověka dávala větší smysl, kdyby zněla: „Věřím, protože je to zázračné.“
Zázraky, které konal Kristus – a zázraky, jejichž subjektem byl on sám: vtělení, proměnění, vzkříšení,nanebevstoupení – to jsou klíčová místa evangelia. A právě na ně bychom se podle Tertulliana měli soustředit. V tom, že Kristus šel po poli a trhal klasy, není nic božského – to mohu udělat i já. Tam se projevuje jeho lidská přirozenost. Ale když vstal z mrtvých – v tom se projevila jeho božská přirozenost. A protože z hlediska pozemského světa je vzkříšení nemožné, je třeba tomu prostě věřit.
Opravdu díky znalosti Platona lépe rozumíme evangeliu než apoštolové?
O světě jako takovém je možné mít poznání. Ale jakmile v něm začne působit Bůh, dění se stává zázračným a z pohledu lidského poznání nepochopitelným, nevysvětlitelným. Ve skutečnost těchtoudálostí je možné jen uvěřit. A proto nám podle Tertulliana žádné filozofické výklady evangelia nepomohou, spíš naopak nás zmatou! Odvedou nás od správného, doslovného pochopení evangelia. A právě to doslovné pochopení potvrzuje jejich pravdivost.
A když vykládáme Nový zákon alegoricky, dáváme najevo, že nevěříme v realitu událostí popsaných v evangeliích a nevěříme v Boha, protože nevěříme jeho slovu. Pochybujeme, že Bůh zvolil ten správný způsob předat pravdu skrze proroky, skrze apoštoly. Nedůvěřujeme apoštolům, že sdělili Boží pravdu přesně a jasně. Ale my, kteří známe Platona, díky tomuto poznání lépe rozumíme evangeliu než apoštolové! No není to pýcha? Proto Tertullianus trvá na tom, že jen doslovným výkladem evangelia uchopíme jeho skutečný význam.
Filozofie jako matka všech herezí
Apologeta Tertullianus považoval filozofii za zdroj všech herezí. V jednom ze svých děl se věnuje příčinám jejich vzniku a vidí je právě ve filozofických učeních. Ptá se: „Proč si Kristus vybral za učedníky prosté lidi – rybáře, celníky – a ne filozofy či farizeje?“ „Co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré“ (1. Korintským 1:27), aby zahanbil i samotnou filozofii.
Právě z filozofie podle Tertulliana hereze čerpají svou inspiraci. Z toho plynou všelijaké eóny, neurčité bytostné formy platonika Valentina, odtud je i Markiónův bůh, který přebývá v nerušenosti– to je myšlenka převzatá od stoiků. Epikurejci pak tvrdili, že duše zaniká, a všichni bez výjimky filozofové odmítali vzkříšení těla. Tam, kde se hmota rovná Bohu, najdeme učení Zenóna; a tam, kde se mluví o ohnivém bohu, vstupuje na scénu Hérakleitos…
Tertullianus naříká: „Ubohý Aristoteles! Ten pro ně vytvořil dialektiku – umění stavět a bořit, falešnou v úsudcích, vychytralou v premisách, omezenou v důkazech, činnou v hašteření, tíživou samu pro sebe, vykládající všechno, ale nic nevyjasňující… Apoštol nás před tím vším varuje, když píše Koloským: „Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filozofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu.“ (Koloským 2:8)
V prostotě srdce
Tertullianus pronesl slavnou větu: „Co mají tedy Athény společného s Jeruzalémem? Co Akademie a církev, heretici a křesťané? Náš původ je v chrámu Šalomounově a Šalomoun sám prohlašoval, že Pána je třeba hledat v prostotě srdce.“ (srov. Kniha Moudrosti 1:1)
„V prostotě srdce“ – to je pro Tertulliana nesmírně důležité. Neprotestuje proti rozumu jako takovému, protestuje proti jeho zneužití, proti nadměrné intelektualizaci, přehnané učenosti. Boha jetřeba hledat v prostotě srdce, a tehdy se Bůh zjevuje každému člověku – nejen filozofovi. Protože duše je od přirozenosti křesťanská. „Ó svědectví duše, od přirozenosti křesťanské!“ – píše Tertullianus v jednom ze svých děl. Jinde však píše: „Ty [duše] nejsi – jak dobře vím – křesťankou; protože se člověk stane křesťanem, nenarodí se jím.“
Nemusíme ale v tom vidět rozpor, protože podle Tertulliana být křesťanem je normální a přirozené stejně jako dýchat. Bohužel, ne každý se stane skutečným křesťanem, k tomu je třeba vynaložit úsilí.
Ale přestože Tertullianus odmítá filozofii, nevědomky se dostává pod vliv nejpopulárnějšího filozofického směru své doby – stoicismu. Stoicismus byl natolik rozšířený, že ho mnozí nevnímali jako filozofii v pravém slova smyslu, ale jako přirozený způsob myšlení.
A právě proto se zdá, že Tertullianus přejímá i další stoické názory, například nauku o materiálnostivšeho, včetně Boha. Hledá potvrzení této myšlenky v Písmu. A jak už víme, Tertullianus chápe Písmo doslovně! Když čte, že Bůh promluvil a prorok ho slyšel, vyvozuje z toho, že prorok má uši, a tedy i Bůh má jazyk. Možná ne takový jako člověk, ale přesto má nějaké tělo. Pro Tertulliana je samozřejmé, že vše, co existuje, má tělesnou podobu.
A tělesná je podle něj i naše duše. O tom učili i stoikové. Hovořili o různých druzích hmoty – hrubé hmotě těla a jemné hmotě duše. Tertullianus tvrdí, že duše je jemně tělesná, a nachází pro to potvrzení v evangeliu, v podobenství o boháči a Lazarovi, kde se říká, že duše boháče trpí žízní, zatímco duše Lazara se raduje z chládku. Ale jak by si mohla nějaká duchovní, ideální platonskásubstance užívat osvěžujícího chládku? Tertullianus v tom vidí důkaz tělesnosti duše!
Možná právě kvůli odporu k filozofii, k oné „přemoudřelosti“, která podle něj ovládla tehdejší církev, se Tertullianus přiklonil k učení, které pro něj bylo srozumitelnější, přísnější a vykládalo Písmo doslovně – k montanistické herezi. Takové pohrdání filozofií muselo mít následky. Ale často bez následků nezůstane ani přílišné nadšení pro filozofii, jak uvidíme na příkladu Órigena, o kterém si povíme příště.
Viktor Lega