Několik úvah o kremaci

Pálení knih vyvolává u adekvátního člověka odpor. Na mysl přichází známý, prozíravý a moudrý výrok Heinricha Heineho, který se narodil jako žid, později přijal křesťanství a zemřel v roce 1856. Heine řekl: „Kde se pálí knihy, tam se nakonec budou pálit i lidé.“ Ironií je, že ve 30. letech 20. století nacisté, mimo jiné, pálili i knihy Heinricha Heineho.

Stejně jako je nepřijatelné pálit knihy, je nepřijatelné pálit i lidi. Kromě toho kremace není součástí křesťanské tradice. Přesto se kremace stává nejčastěji volenou formou pohřbu v mnoha evropských zemích a Spojených státech. Ale pravoslaví i nadále tvrdí, že kremace je nepřípustná.

Moderní sekulární kultura tvrdí, že při kremaci nehoří člověk, ale jen jeho tělo, protože člověk je něco jiného než jeho mrtvé tělo. Člověka totiž ztotožňuje s jeho duší, která „žije“ v těle, podobně jako dopis se nachází v obálce. Obálka nemá trvalý význam, slouží jen k doručení dopisu. Jakmile je dopis doručen, obálka se vyhodí. Vždyť právě dopis je tím podstatným, co si ponecháme. Stejně tak moderní sekularismus tvrdí, že duše je skutečný člověk, zatímco tělo je jen dočasnou nádobou, „nosičem“ duše. Když duše v okamžiku smrti tělo opustí, ztratí tělo svou hodnotu a je stejně zbytečné jako obálka bez dopisu – a může být spáleno či vyhozeno.

Církev však znovu a znovu svědčí, že tělo není jen nádobou pro duši – i v těle je otištěn Boží obraz, obraz nebeské krásy. Člověk se skládá z těla, duše a ducha. Tělo bylo stvořeno Bohem, k Božímu obrazu a podobě, a tím se nemyslí, že Bůh má také dvě oči, nos a uši, ale že krása a milost obsažená v těle má svůj původ v Bohu.

Tělo se podílí na Boží milosti nejen tím, že je Božím výtvorem, ale i tím, že je Bohem vykoupeno. Právě na těle se vykonávají svátosti křtu, myropomazání, tělo přijímá svaté Tajiny Kristova Těla a Krve při eucharistii a tělo jednoho dne vstane k novému, věčnému životu při všeobecném vzkříšení. Dá so to shrnout takto: lidské tělo je svaté a podílí se na naší spáse. Stejně jako se se vším, co je svaté, zachází s úctou, je třeba zacházet s úctou i s lidským tělem.

Jak bylo zmíněno, předání ohni znamená popření hodnoty toho, co je spalováno. Taková praxe byla běžná u pohanů, protože tělo pro ně nemělo velkou hodnotu (proto se athénští pohanští filozofové smáli apoštolu Pavlovi, když jim vyprávěl, že lidé vstanou z mrtvých v těle (Skutky 17:32). Pohané mohli spalovat svá těla bez rozporu se svou vírou. Křesťané to dělat nemohou, protože věří, že lidské tělo má příliš velký význam na to, aby bylo spáleno.

Současná praxe kremace přináší i další problémy. Pracovníci pohřebnictví často lidem neřeknou celou pravdu. Například, že kosti neshoří. Při dostatečně vysoké teplotě shoří maso, vlasy a tuk (což je děsivá podívaná, mnozí svědci říkali, že kdyby lidé věděli, co se při kremaci skutečně děje, nikdy by své příbuzné nedali spálit). Ale kosti nehoří, ať už je teplota jakkoliv vysoká. Co se s nimi po kremaci děje? Vymetou je z pece a vloží do speciálního mlýnku, kde je rozemelou na prášek. Čištění těchto mlýnků přitom není snadné a úlomky kostí různých lidí se často smísí. To vše se posype mastkem, aby prášek co nejvíc připomínal popel.

Existuje i další etický problém. U jednoho pohřbu se za zpopelněného zemřelého četly modlitby, v nichž byl označován jako osoba pomocí zájmena „kdo“, jak se patří. Poté přišel zaměstnanec krematoria s plastovým pytlíkem v ruce, ve kterém byl popel zesnulého, a zeptal se příbuzných: „Kam to mám dát?“ Zemřelý se tím proměnil v „to“. Všimněte si, že zaměstnanec neřekl „ho“ nebo „ji“, ale „to“. Nemyslím, že ten člověk byl bezcitný nebo neuctivý, prostě dělal svou práci a těmito rutinními slovy zdůraznil skutečnost, že kremace depersonalizuje. Člověk se stává „věcí“, kterou lze nést v plastovém sáčku a uložit do malé urny.

To je hlavní rozdíl mezi kremací a tradičním církevním pohřbem. Církevní praxe skutečně vzdává úctu zesnulému jako osobě a uznává svatost lidského těla. Samozřejmě, neměli bychom soudit ty, kdo zvolili kremaci pro své blízké. Doba smutku samozřejmě není vhodná k poučování. Církev nikoho nesoudí, prostě nabízí lepší cestu. Tradičním pohřbem prokazujeme svým zesnulým blízkým skutečnou úctu. Nesmíme spalovat těla těch, koho milujeme. Místo toho jejich těla ukládáme do posvěcené země a jejich duše svěřujeme všedobrému Bohu.

Protopresbyter Lawrence Farley