Bůh miluje člověka. A jak mu člověk opětuje lásku?
V modlitbách a církevních hymnech je Bůh opakovaně nazýván Lidumilem. My, křesťané, víme, že Bůh je láska, že „pro nás, lidi, a pro naši spásu“ sestoupil z nebe, stal se člověkem a obětoval se na kříži, že nám odpouští hříchy a v poslední den nás vzkřísí… Jistě cítíme jeho pomoc, věříme v jeho dobrou prozřetelnost. Umíme ale odlišit projevy lásky od její podstaty? Nezaměňujeme pojem „láska“ pojmem „milosrdenství“?
Co je milosrdenství? V podstatě je to dobrý postoj vůči jedinci. Vnímání našich potřeb, shovívavost k našemu hříšnému stavu, pomoc, podpora, poučení – to vše opravdu potřebujeme a od Boha dostáváme. Bez tohoto dobrého postoje Stvořitele vůči nám by naše existence byla velice nesnadná. Ale to jsou jenom projevy jeho lásky k nám. A náš vztah s ním by se neměl omezovat pouze na čekání a přijímání těchto blah a milostí, i když jsou nezbytné. Boží láska k nám a naše reakce na tuto lásku nejsou tak elementární pojmy, jak se zdá.
Co je člověk pro Boha? Proč omezená stvořená bytost je tak nesmírně důležitá pro nekonečného všemohoucího Stvořitele vesmíru? Lidé si kladou tuto otázku již od počátku své existence.
Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil: Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností. Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš: všechen brav a skot a také polní zvířata a ptactvo nebeské a mořské ryby, i netvora, který se prohání po mořských stezkách (Žalm 8:4–9).
Tato slova žalmisty odkazují na počátek světa, na knihu Genesis.
Bůh tvoří nebe a zemi, odděluje světlo od tmy, shromažďuje vody do moří, aby se ukázala pevnina. Přikazuje, aby ze země vyrostla zeleň, tvoří velká i malá světla… a nakonec stvoří různorodá zvířata. A vidí, že všechno je dobré. A teprve po tom všem tvoří člověka – k obrazu našemu, podle podoby naší, ať panují nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi (Genesis 1:26). Je zjevné, že člověk není pouze chronologicky posledním tvorem v řadě dalších, ale je výjimečným Božím stvořením. Nepatří mezi ostatní, je jediný, kdo je stvořen „k obrazu a podobě“ samotného Boha.
Zvířata jsou svým způsobem krásná, ale nejsou podobná Bohu. A není náhodou, že právě tuto pravdu – výjimečnost člověka ve vesmíru – materialistická věda tak neústupně napadá. Není náhodou, že se tak vytrvale snaží zařadit „homo sapiens“ do obecného vývoje organického světa, odvodit ho ze společného předka s opicemi, umístit ho na vrchol evolučního stromu. A je pozoruhodné, že i když materialistická civilizace popřela královskou důstojnost člověka, darovanou mu Stvořitelem, bez váhání svěřila „potomkovi opice“ neomezenou moc nad přírodou, v podstatě moc uzurpátora, která vedla k tragickým důsledkům: vyhubení zvířat, ničení planety, experimentům nad samotnou lidskou přirozeností – změně pohlaví, eutanazii apod… Ale to je samostatné téma.
Hospodin stvořil v materiálním světě jedinou sobě podobnou bytost, rozumnou, duchovní, obdařenou svobodnou vůlí. Bůh stvořil svého přítele! Toho, kdo s ním vstoupí do dialogu, kdo odpoví na jeho výzvu, kdo bude moci pokračovat v jeho práci ve stvořeném světě, kdo bude dále tvořit.
V nás žijících v sekulárním světě přetrvává polovědomé vnímání pravoslavné víry jako naší osobní, ryze soukromé záležitosti, která se nikoho jiného netýká. Jinými slovy, za cíl svého církevního života považujeme jen své vlastní spasení – a nic víc. Sekulární svět toto přesvědčení v nás podporuje, protože pro něj je náboženství skutečně soukromou záležitostí, pouze v takové podobě je přijatelné. Podléháme tlaku světa, přijímáme jeho tezi: „Náboženství je soukromá věc.“ Odtud pochází naše nejednota, naše vlažnost, malátnost našeho duchovního života. A také falešný strach být „nekorektní“, „netolerantní“, projevit svou víru, promluvit o ní, bránit ji v konfliktní situaci.
Avšak ve skutečnosti naše víra, naše členství v církvi je naším posláním ve světě, pokračováním Božího působení v něm, tím, co nám, slabým a hříšným, svěřil sám Hospodin. Navzdory všem našim nedostatkům jsme stále solí země a světlem světa (Jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? srov. Matouš 5:13–14). Neproměníme tento svět v ráj, ale jsme povoláni zabránit tomu, aby se proměnil v peklo, aby se ponořil do temnoty, definitivně ztratil naději ve spásu. To, co Kristus říkal apoštolům před svým utrpením, se ve stejné míře týká i nás, kteří jsme uvěřili skrze jejich slovo (Jan 17:20). A říkal toto: „Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu.“ (Jan 15:16) A pokud těmto slovům Spasitele nasloucháme jako slovům adresovaným právě nám, začínáme chápat, co znamená člověk pro Boha.
Člověk padl a jeho přirozenost se zatemnila hříchem. Postavil svou vůli proti Boží vůli, ztratil ráj a musí po celý svůj život jíst ze země v trápení (Genesis 3:17).
Ale Bůh nikdy ani na chvíli neopustil své padlé stvoření. Kdyby tomu tak nebylo, padlý člověk by padl úplně, stal by se navždy kořistí satana, proměnil by se v démona. Ale Pán nemluví s démonem – mluví s člověkem v Cháranu, pod dubem v Mamre, na cestě do Sodomy, na hoře Sinaj a v zemi Úc. K živým duším promlouvá Hospodin ústy proroků a živí mu odpovídají nesmrtelnými verši žalmů. Starozákonní člověk rozpoznával Boha ve všem: v radosti i v zármutku, v požehnání i v trestu. To svědčí o tom, že Bůh i nadále přebývá a působí uvnitř člověka, v jeho srdci. A když se naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny (Gal 4:4–5). Bůh sám se stal člověkem…
Jaký význam má tedy člověk pro Boha? Bůh se vtělil, vstoupil do lidského společenství, navázal vztahy s mnoha lidmi, snášel urážky a posměch, dobrovolně podstoupil strašnou a potupnou smrt na kříži, přinesl nemyslitelnou oběť, aby vykoupil z otroctví hříchu všechny lidi, to znamená každého jednotlivého člověka.
Čím je člověk pro Boha, když se za člověka obětoval? Je Božím společníkem, Boží nadějí, jeho přítelem a spolupracovníkem, jeho dítětem, aktivním účastníkem posvátných dějin. Každá událost v dějinách vyžaduje účast lidí, svobodnou a vědomou odpověď člověka na Boží výzvu. Slyšíme ji?
Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“ (Izajáš 6:8)
„Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ (Lukáš 1:38)
„Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ (Jan 6:68–69)
Boží láska k člověku je stejná jako láska Otce k Synu. A copak není člověk povolán odpovědět na tuto lásku, jako Syn odpovídá Otci? Ano, to je ideál, ale o ideál bychom se alespoň měli pokusit, i když po pádu žijeme ve zdaleka neideálním světě.
Křesťané si musí uvědomovat cíl své existence, musí přesně vědět, proč jsou na tomto světě. Bylo to aktuální v každé době, ale nyní, kdy lidstvo již zjevně vdechuje hořký vzduch apokalyptických časů, je to obzvlášť aktuální. Kdo jsme? Sůl země a světlo světa nebo prostě část společnosti, která při sčítání lidu uvádí, že mají určité náboženské vyznání? Misie křesťanů je samotnou podstatou církve.
Misie není nějakým vedlejším úkolem, je úzce spjata s eucharistií, s konáním liturgie, je v samotném středu církevního života. Svědectví o Kristu je povinností každého křesťana. Každý pravoslavný člověk, každý člen církve je povolán k misii, povolán ke svědectví.
Misie není jen osvěta, výuka, předávání nějakých vědomostí a informací. Křesťanství se vlastně nešíří jako teoretické vědění, člověk může vědět všechno, a přesto nevěřit. Křesťanství se šíří jako svědectví, jako osobní zkušenost, jako oheň předávaný od srdce k srdci. A zde nám nesmí překážet falešná skromnost. Ano, nejsme dokonalí, ale to přece nijak nesnižuje důležitost našeho svědectví. Pán nepovolal k sobě dokonalé. Píše o tom apoštol Pavel:
Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic… Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením. (1. Korintským 1:26–28, 30)
Hospodin promlouvá ke každému. Jen je třeba uslyšet jeho hlas a ozvat se mu.
„Ať jsou všichni jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě; ať jsou i oni jedno v nás, aby svět věřil, že jsi mě poslal. Dal jsem jim slávu, kterou jsi dal mně, aby byli jedno, jako my jsme jedno. Já v nich a ty ve mně, aby byli dokonale jedno a aby svět poznal, že jsi mě poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval mě.“ (Jan 17:21–23)
Redakce