Počátek věčnosti

Člověk neustále hledá štěstí. Ani ten zdánlivě nejšťastnější se ve svém hledání nikdy nezastaví. I když má šťastnou rodinu, zajímavou a dobře placenou práci, spoustu dalších aktivit a zážitků, pořád má pocit neuspokojenosti, pořád mu něco chybí. Proč nejsme spokojení se svým životem? Protože je dočasný, krátký, nestálý, pomíjivý a vždy končí smrtí.

Jakýkoli proces na světě, cokoliv, do čeho se pustíme, má svůj začátek a konec. Den začíná úsvitem, probuzením, pokračuje prací, aktivitami, starostmi za denního světla a končí západem slunce a usínáním. Nikdy se neopakuje, nikdy nezačne znovu. Zítra bude nový den, ale ten také skončí. Náš život je rozdělen na kraťoučké úseky, které mají začátek a konec. Stejně jako i celý náš pozemský život. Nic s tím nenaděláme. Život je jako tkanivo, na němž jako výšivka vynikají některé body, které jsou důležitější než jiné – první krůčky, nástup do první třídy, maturitní ples, promoce, svatba, narození prvního dítěte, nová práce, stěhování, kariérní růst, důchod a…  Všechno, dobré i špatné, má počátek a má i konec. Konec má i každý z nás.

Už jste se s tím smířili? Ne? Ale proč? Běží to tak přece již tisíce let. Stovky pokolení se rodily a umíraly. Je to přirozený řád života. Musíme to přijmout. Ale nejde to! Všechno se v nás bouří proti myšlence o naší konečnosti. Nevěříme! Každý nový den nám jakoby naschvál podstrkává špatné zprávy: zde vybouchlo, tam někoho postříleli, tady se někdo utopil, zemřel na infarkt, spadl ze skály, zahynul v dopravní nehodě. Kostnatá smrtka se nám zřejmě posmívá, každou chvíli mává svou strašlivou kosou a sklízí zralé i nezralé klasy. Někteří z nich padají velmi blízko, jsou našimi příbuznými, jsou nám drazí. Byli tady ještě včera, ale již dnes leží v rakvi a nehnou se. Ani přesto nevěříme, že nás čeká to samé! Ne! Kdokoliv, ale já ne! Já nikdy neumřu!

Co ve mně vyvolává ten bouřlivý protest? Moje nesmrtelná podstata! Moje nezničitelná duše! Vše, co je ve mně nekonečného. Duše prosí, duše žádá: Dejte mi to věčné uprostřed dočasného, to nekonečné uprostřed konečného, nesmrtelné uprostřed smrtelného! Ale kdo jí to může dát? Pouze ten, kdo je sám nekonečný, věčný, nesmrtelný. Ten, kdo sám je Život! Hospodin, jehož božský dech naplňuje svět! Vdechl mu v chřípí dech života a stal se člověk živým tvorem (Genesis 2:7). Ten božský dech nám nedovoluje smířit se se smrtí.

Svatý Teofil Antiochijský si myslel, že Adam a Eva nebyli ani smrtelní, ani nesmrtelní, ale mohli se stát buď nesmrtelnými skrze poslušnost Bohu, nebo podlehnout smrti porušením Božího přikázání. Bohužel naši prarodiče svého potenciálu nevyužili. Ale jakási genetická paměť o ráji se v nás zachovala. Proto se nám smrt zdá nepřirozená.

Konečnost a nekonečnost jsou rozpuštěny ve všem, v každé sféře našeho života, dokonce ve slovech. Veškeré pronesené fráze mají začátek a konec. Slova vycházejí z našich úst, dorazí k uším našeho společníka a vyvolávají jakousi reakci. Tím to končí. Slova, která denně pronášíme, mají praktický účel a ryze pozemský rozměr.  

Ale existují fráze, které se rodí v našem srdci, vycházejí z našich úst a směřují rovnou do nebe. Nikdy nebudou zapomenuta. „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“ „Sláva tobě, Pane, sláva tobě.“ „Přesvatá Bohorodice, spasiž nás.“ „Anděle Boží, strážce můj svatý, pros Boha za mě.“ Tyto jednoduché modlitby se vznášejí k nebi a z nich jako z cihel se staví náš nebeský příbytek.  Tyto fráze mají začátek, ale nemají konec, protože skrze ně komunikujeme s Bohem a obyvateli nebeského Jeruzaléma. Mají v sobě nadpozemskou sílu, nekonečný potenciál.

V Krédu, v tomto stručném výkladu základních dogmat pravoslavné víry, jsou tato slova: „Jeho království bude bez konce.“ Boží království bude věčné. Ale kde je jeho začátek? Na tuto otázku odpovídá sám Kristus: Království Boží je mezi vámi! (Lukáš 17,21). Kde je Kristus, tam je jeho království. Účastí na církevním životě, spojením s Kristem skrze přijímání, dobrými skutky a modlitbou se stáváme obyvateli nebeského království, nekonečného, věčného.

Přirozeně nesmrtelný je pouze Bůh, ale jeho milostí se i stvořené bytosti mohou stát nesmrtelnými. Smrtelní lidé existující v prostoru a času mohou vstoupit do věčné říše, a to ještě za svého pozemského života. Ano, již zde, v tomto světě plném nepravostí, bolesti a strachu, se otevírá brána nebeského království. Nalézt ji může každý, kdo žije život v Kristu.

Ale co je to hlavní, co nemá konec? Láska! Krásně to vyjádřil apoštol Pavel: Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno (1. Korintským 13:4–8).

Láska nikdy nezanikne… Právě ona je počátkem věčnosti v tomto dočasném světě. Je to ale láska božská, nesobecká, čistá, nikoliv to, čemu běžně říkáme láska, ale co ve skutečnosti je další formou egoismu. Hledejme tuto nesobeckou lásku, která je Božím darem, naplňujme se jí, žijme v souladu s ní. A pak budeme mít šanci vstoupit do věčnosti.

Kristus řekl: Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života (Jan 5:24). Takový člověk se narodil znovu, začal pro něj život, který nemá konce. A v podstatě každý nový den nám dává možnost začít žít opravdový život, začít dnes a pokračovat ve věčnosti, zbavit se toho pocitu neuspokojenosti, který je spojen s uvědoměním si vlastní konečnosti.

Bojuj dobrý boj víry, abys dosáhl věčného života, k němuž jsi byl povolán (1. Timoteovi 6:12). Ať je to zítra ráno vaše první myšlenka po probuzení.

Redakce