V čem je jedinečnost Kristova utrpení?
Křesťané jsou přesvědčení, že Ježíš Kristus vykonal něco neuvěřitelného a neopakovatelného, když podstoupil hroznou smrt na kříži. Ale ukřižování bylo v té době docela běžnou formou popravy! A Pán Ježíš nebyl jediný, koho ukřižovali. Co je tak zvláštního na Kristově utrpení?
V roce 1968 archeologové poprvé objevili pohřebiště ukřižovaných. Na místě zvaném Givat Ha-Mivtar (v Izraeli) našli kamennou urnu z 1. století po Kristu s ostatky jistého Yohanana ben Ha-Galgula. Patní kosti popraveného muže byly probodnuty, zřejmě železnými hřeby, a kosti rukou byly nepřirozeně posunuty, protože ruce byly velmi pravděpodobně natažené a také proražené hřebíky. Díky tomuto objevu dnes máme o něco lepší představu o tom, co to bylo za popravu.
Římané ji převzali od Alexandra Makedonského, kterého inspirovali Peršané. Tímto způsobem popravovali hlavně otroky, kteří se dopustili něčeho mimořádného. Konaly se ale i hromadné popravy. Po potlačení Spartakova povstání (73–71 před Kristem) byly podél cesty z Capuy do Říma vztyčeny tisíce křížů s ukřižovanými rebely, které měly sloužit jako varování pro ostatní. A v roce 70 n. l. císař Titus ukřižoval tisíce obyvatel Jeruzaléma, kteří se vzbouřili proti Římu. Slavný politik a řečník Cicero označil ukřižování za nejkrutější a nejhanebnější formu trestu: „Nejen být vystaven takovému rozsudku a takové popravě, ale dokonce… jen slyšet o tom je ponižující pro římského občana a obecně pro svobodného člověka.“
Takovou smrt podstoupil Syn Boží.
Kristova smrt nebyla výjimečná, ale neskutečně krutá
V evangeliu popis Kristovy popravy zabírá jen pár řádků a může se zdát, že se vše odehrálo docela rychle. To ale není pravda. Ve skutečnosti ukřižování bylo vytříbeným mučením, které trvalo několik hodin a každou vteřinu působilo odsouzenému nesnesitelnou bolest. Ukřižovaný toužil jen po smrti jako vysvobození z nekonečných muk.
Zápěstí a chodidla odsouzence byly probodnuty velkými čtyřbokými hřeby a ruce se nacházely výše než hlava. Tělo na kříži se prohýbalo tak, že krev přitékala ke svalům hrudníku. Svaly tuhly, křeč stlačovala hrudník a člověk se začínal dusit. Aby se mohl nadechnout, musel se opřít o hřebíky zaražené do chodidel a nadzvednout se. Každé nadechnutí bylo za cenu palčivé bolesti v rukou a nohou. Zápěstí se probodávalo přímo v místě nervových uzlin… K tomuto všemu se přidávala nesnesitelná žízeň. Několik vteřin podobného utrpení by mohlo stačit k tomu, aby se srdce popraveného zastavilo.
Kristus trpěl na kříži šest hodin a zemřel pravděpodobně právě na srdeční mrtvici. Naznačuje to svědectví evangelisty Jana o tom, že z boku již zesnulého Ježíše, probodnutého kopím, vytekla krev a voda (Jan 19:34). Moderní lékaři to považují za tekutinu z perikardu.
A stávalo se, že člověk visel na kříži několik dní! Někdy se také stávalo, že ptáci ještě zaživa vyklovali oči odsouzených a toulaví psi jim okousali nohy.
Je to děsivé. Ale je třeba si to vše uvědomovat a představovat, protože jinak se může zdát, že smrt Pána Ježíše nebyla výjimečná. Tisíce lidí zemřely na kříži před ním i po něm. I v naší době teroristé čas od času ukřižují na Blízkém východě někoho z místních křesťanů…
Nemá smysl diskutovat o tom, zda Kristus trpěl více nebo méně než jiní odsouzení. Takové utrpení je mimo veškerá srovnání a hodnocení. Každý odsouzený ke smrti na kříži trpěl nezměrně. Každá taková smrt je jedinečná a nesrovnatelná.
Trpěli i vězni v nacistických a stalinských táborech. Lidé jsou obecně extrémně vynalézaví v sadismu a krutosti. A kříž se stal kvintesencí veškerého mučení v lidských dějinách. A je to další důkaz, že Bůh osobně změřil hloubku lidského utrpení.
Kristus, byv všemohoucím Bohem, věděl, jaké utrpení ho čeká jako člověka, ale přesto ho dobrovolně podstoupil. V určitém smyslu vždy přebýval na Golgotě a zažíval těch šest hodin nesnesitelného utrpení, k němuž ho odsoudili jím stvoření lidé.
Když nás čeká nějaký bolestivý zákrok nebo operace, máme strach, ale zároveň máme i naději, že všechno dopadne dobře a že dostaneme nějaký lék proti bolesti a zvládneme to jednoduše. Kristus takovou naději neměl. Věděl, co se stane, a předvídal utrpení, které ho čekalo. Proto se v Getsemanské zahradě rmoutí a žádá apoštoly, aby zůstali nablízku, dokud je to možné, a přiznává se jim: Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou! (Matouš 26:38). Apoštol Lukáš svědčí, v jak hrozném duševním stavu byl v ten okamžik: Jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve (Lukáš 22:44).
A lék proti bolesti Spasitel odmítl: Dávali mu víno okořeněné myrhou; on je však nepřijal (Marek 15:23). Směs vína a myrhy je omamný nápoj, který se z milosti nabízel odsouzeným. Kristus ho odmítl, protože musel podstoupit popravu ve zcela střízlivém, bdělém, vědomém stavu mysli i těla.
Kristus samozřejmě věděl i o tom, že vstane z mrtvých. Smrt nevnímal jako nějakou černou díru nebytí, která ho navždy pohltí. Ale uvědomění nadcházejícího zmrtvýchvstání nemohlo zmírnit hrůzu Golgoty.
K čemu je taková oběť a takové utrpení? Nemohl všemohoucí Bůh zachránit lidi před věčnou smrtí nějakým jiným způsobem? Nemohl napravit hříšníky, přivést je k rozumu, a nakonec jim prostě zakázat hřešit? Ale Bůh právě použil svou všemohoucnost! Učinil nemožné, avšak ne to, co bychom udělali my na jeho místě. Jako ztělesněná láska a milosrdenství nevzal lidem svobodu, ale sám se stal člověkem, trpěl místo nás a vzal na sebe odpovědnost za naši vinu. Udělal to, co by chtěli udělat rodiče těžce nemocných dětí – zaujmout jejich místo, trpět za ně. A právě toto učinil Všemohoucí Bůh. Právě proto Kristus zažíval strach, vždyť on, aniž by přestal být Bohem, se stal člověkem.
A v tom je jedinečnost jeho utrpení.
Utrpení Ježíše Krista je jediným případem naprosto nevinného utrpení v dějinách
Kristus byl jediným naprosto nevinným člověkem na celém světě, nedopustil se žádného hříchu, přestupku, provinění. Svůj lidský život prožil v čistotě, ani jednou nezhřešil, díky čemuž se mohl stát dokonalou obětí, oním neposkvrněným beránkem, o kterém Izajáš před sedmi stoletími prorokoval: Nedopustil se násilí a v jeho ústech nebylo lsti (Izajáš 53:9), ale byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost (Izajáš 53:5).
Od pádu Adama a Evy nebyl jediný člověk, ani ten nejspravedlivější, zcela bezhříšný. Abychom se o tom přesvědčili, stačí se ohlédnout za poslední hodinou našeho vlastního života. Co tam uvidíme? Spontánní odsuzování, rozčílení, urážky, nevšímavost vůči blízkým atd. Tyto drobné prohřešky tu a tam poskvrňují naše svědomí, ale bohužel se dopouštíme i závažnějších hříchů. I svatý apoštol Pavel si stěžoval: Nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci… Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy (Římanům 7:19, 22–23).
V dějinách lidstva byla jediná výjimka z tohoto zákona. Pán Ježíš Kristus.
Účastníci 4. ekumenického sněmu, který se konal v roce 451 na předměstí Konstantinopole v Chalkédónu, zformulovali učení o dvojí boholidské přirozenost Krista: „Jednomyslně učíme…, že náš Pán Ježíš Kristus je… pravý Bůh a pravý Člověk… soupodstatný s Otcem co do božství a soupodstatný s námi co do lidství, jenž byl ve všem jako my, kromě hříchu.“ Sám Kristus říkal Židům, kteří mu nevěřili: Kdo z vás mě usvědčí z hříchu? (Jan 8:46) A krátce před ukřižováním řekl svým nejbližším učedníkům, apoštolům: Přichází vládce tohoto světa. Nemá na mně nic (Jan 14:30). To znamená, že vládce tohoto světa, původce hříchu, ďábel, nemá s Kristem absolutně nic společného.
Velekněží, farizeové a další vůdci židovského lidu přinutili Piláta, aby popravil Krista z jediného důvodu: strašně žárlili na jeho autoritu mezi lidmi a velmi se báli, že ztratí svou moc. Ale všechny jejich pokusy vyprovokovat Spasitele k nějakému neslušnému činu selhaly. Neuspěli ani ve svých obviněních u soudu, museli předvolat falešné svědky, ale ani to nepomohlo (srov. Marek 14:55–59). Nakonec byl Kristus odsouzen za „rouhání“. Nazval se Synem Božím, ale to byla pravda, kterou farizeové nechtěli uznat.
Spravedliví lidé, kteří se ocitli v těžké situaci, souhlasili jako jeden z lotrů ukřižovaných s Kristem, že dostávají zaslouženou odplatu (srov. Lukáš 23:41). Svatý Efrém Syrský (306–373) byl omylem uvězněn, ale bylo mu odkryto, že netrpí nevinně, protože kvůli své vznětlivosti mohl mnohokrát spáchat zločin.
Pouze Kristus byl popraven děsivým způsobem naprosto nevinně. Obětoval sám sebe za hříchy jiných. Proto jeho utrpení nelze srovnat s utrpením jiných lidí.
Celý pozemský život Ježíše Krista byl utrpením a sebeobětováním. A toto utrpení mělo smysl!
V listu apoštola Pavla Filipským je nesmírně hluboká pasáž co do duchovního obsahu. Apoštol říká o Kristu: Sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži (Filipským 2:7–8). Syn Boží sám sebe zmařil a ponížil, protože přišel na zem jako člověk a vzal na sebe všechny následky vtělení včetně smrti.
Teologie nás učí, že Bůh nic nepotřebuje, že se vším je naprosto spokojený a blažený. Ale když se Syn Boží narodil na zemi jako Syn člověka, začal od prvních okamžiků svého života potřebovat všechno: rodičovskou péči, jídlo, přístřeší, bezpečí, teplo… A ani v dětství neměl vše výše uvedené. Narodil se v chladném chlévu obklopený dobytkem. Brzy po jeho narození byla celá rodina nucena uprchnout do Egypta, aby novorozence nezavraždili na rozkaz krále Heroda. A později, když už Kristus byl dospělý, zarmouceně říkal: Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil (Matouš 8:20).
Pán Ježíš Kristus místo radosti, která mu náležela jako Synu Božímu, podstoupil kříž, píše apoštol Pavel v listu Židům (12:2). Ale ještě předtím snášel hlad, únavu, nepochopení ze strany svých nejbližších (včetně Matky a učedníků), posměch, útlak a vyhrůžky. Mnohokrát se rozzuřený dav pokoušel zmocnit Ježíše a on musel utéct a schovat se.
Ukřižování se stalo vrcholem utrpení toho, kdo obětoval svůj Božský pokoj a přišel do lidského světa, ošklivého, zkaženého a agresivního, aby tento svět spasil. Dva okraje obrovské propasti, která dříve oddělovala Stvořitele vesmíru od hříšného člověka, spojil kříž. Církev se snaží pojmout hluboký význam této události v nádherných antifonách, které zaznívají v chrámu na jitřní Velkého pátku. Tady je jedna z nejznámějších:
Dnes zavěšen jest na dřevě Ten, který na vodách zemi zavěsil. Korunou z trní je korunován Ten, který je králem andělů. Do purpuru falešného je oblékán Ten, který odívá nebe oblaky. Údery přijímá Ten, který v Jordánu osvobodil Adama. Hřeby je přibíjen ženich Církve. Kopím je probodnut Syn Panny. Klaníme se utrpení tvému, Kriste. Zjev nám i slavné své vzkříšení.
Kristovo zmrtvýchvstání nám umožňuje vidět jeho utrpení a smrt ve zcela neobvyklé perspektivě. Velmi často je utrpení následkem zkaženosti lidských vztahů. Lidé se dostávají do vězení na základě falešných obvinění, hynou ve válkách vedených ve prospěch určitých mocenských zájmů vyvolených skupin, stávají se oběťmi zvýšené kriminality na ulicích měst… A všechno toto utrpení nic na světě radikálně nemění. Po nějaké zvláště velké tragédii jednotlivci a celé národy bývají zděšení tím, co spáchali, a na krátkou dobu se stávají tolerantnější a opatrnější (jak to bylo po druhé světové válce), ale krátce nato zase sklouznou do svého obvyklého stavu.
Ale Kristovo utrpení radikálně změnilo perspektivu našeho života! Po smrti a vzkříšení nám Pán otevřel cestu spásy z tohoto světa pokřiveného hříchem. Každý, pro koho je Kristus Bohem, Spasitelem a základem života, získává díky němu osvobození od hříchu a smrti a vstupuje do věčného života. O darování tohoto života se zpívá v jiné antifoně Velkého pátku:
Toto praví Pán židům: „Lide můj, co špatného učinil jsem tobě, aneb čím jsem tebe zarmoutil? Slepcům tvým navracel jsem světlo, očišťoval jsem tvé malomocné, nemocné jsem pozdvihoval z lože. Lide můj, vzpomeň, co jsem prokazoval tobě! A co jsi mi za to vrátil? Žluč za sladkou manu a ocet za vodu, kterou jsem ti na poušti skrze Mojžíšovu hůl ze skály vyvedl; a ty místo lásky přibíjíš mě na kříž. Toho nebudu již trpěti více, ale pozvu k sobě pohany, a ti oslaví mě, s Otcem i Svatým Duchem, a já jim daruji život věčný.“
Tato perspektiva věčného života, o které křesťané nepochybují, dělá Kristovo utrpení zcela bezprecedentním a nesrovnatelným.
Ze všech poprav, které existovaly před dvěma tisíci lety, si Pán zvolil tu nejbolestivější a nejstrašnější. Udělal to, co pro Boha bylo nemožné – přijal smrt. Tak velká je jeho láska k lidem, tak bezmezná je jeho připravenost obětovat se pro naši spásu.
Nedokážeme si představit duševní trápení Syna Božího, ale můžeme si být jistí, že jeho utrpení bylo větší než jakékoli lidské utrpení. Vždyť Kristus je zároveň člověk a Bůh – ten, který existuje ve věčnosti, který o sobě říká, že je cesta, pravda a život (Jan 14:6). Smrt se ho nemůže dotknout! A tento Bůh vstupuje do stvořeného světa, podřizuje se všem podmínkám a omezením tohoto světa a dobrovolně podstupuje krutou popravu, aniž by se provinil a čímkoliv si zasloužil být ukřižován. Jediný důvod, proč to udělal, je odhodlání spasit lidi, vpustit je do svého života! Používá svou všemohoucnost, aby se stal obětí, abychom se oběťmi nestali my. Nic takového svět ještě neviděl a nedokázal si to ani představit! Proto křesťané na Velký pátek opakují slova, kterými by se měli řídit denně: „Klaníme se utrpení tvému, Kriste.“
Více článků na toto téma: