Co je člověk, že na něho pamatuješ? Náčrt pravoslavné antropologie

Bůh stvořil svět duchovní, andělský, a svět materiální, v němž po všech dalších tvorech vytvořil… člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem (Genesis 2:7).

Jedinečnost člověka spočívá v jeho účasti v obou světech: podle těla je součástí hmotného světa a podle duše světa duchovního. Hospodin učinil tak, „aby z obou mohl mít člověk potěšení…, maje požitek jak z Boha, podle Božského obrazu, tak z pozemských blah… “ [sv. Řehoř z Nyssy].

„Obdařiv člověka nespočetnými požehnáními Bůh ho na zemi učinil takovým, jakým je sám v nebi“ [sv. Jan Zlatoústý]. Podle svatého Jana z Damašku: „Bůh nás stvořil, abychom byli účastníky jeho dobroty.“

O krásném uspořádání člověka s vděčností Bohu svědčí žalmista: Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen (Žalm 139:14). V člověku se rozlišuje hypostáze neboli osobnost – ten, kdo říká „já“ – a patřící k hypostázi přirozenost, která se, jak již bylo řečeno, skládá ze dvou částí – nehmotné duše a hmotného těla.

Tělo umožňuje člověku fyzický život a je ideálním nástrojem pro činnost v hmotném světě. Sv. Řehoř Teolog o něm mluví takto: „Jsme povinni pečovat o tělo, které je naším příbuzným a spoluslužebníkem duše. I když jsem ho jako nepřítele obviňoval z toho, co jsem od něj vytrpěl, zároveň ho miluji jako přítele, pro toho, kdo mě s ním spojil“. Péče o tělo však musí mít přísné meze, neboť „přehnaná péče o tělo je pro tělo zbytečná a pro duši škodlivá“ [sv. Basil Veliký].

Duše člověka je nehmotná a ve srovnání s tělem je cennější součástí lidské přirozenosti. Duše oživuje a „sjednocuje lidské tělo skládající se z různých částí, a nedovoluje, aby se rozpadlo. Když duše opouští tělo, ono se rozkládá a tlí“ [sv. Simeon Nový Teolog].

Patristická tradice rozlišuje tři složky duše: mysl, vůli a srdce. Mysl je rozumovou částí duše. Síly mysli jsou: pozorování, představivost a paměť. V těle jí odpovídá hlavně mozek. „Mysl, nejvyšší složka duše, spojuje cítění Božství, požadavky svědomí a touhu po tom nejlepším…“ [Sv. Teofán Zatvornik]. Vůle je žádostivou částí duše a zdrojem vnitřní síly, která směruje člověka k vnějším cílům. Srdce patří k citové části duše, jíž se někdy v asketice říká hněvivá. Srdce je svatými otci považováno za střed duchovního života člověka. „Tím se nerozumí srdce přirozené… jde o alegorický výraz, který znamená vnitřní lidský stav, náchylnosti a sklony“ [sv. Tichon Zadonský]. Ovšem tato část duše má přesnou lokalizaci v těle, „nachází se v horní části [fyzického] srdce, stejně jako se mysl nachází v mozku“ [sv. Ignatij Brjančaninov].

Někteří pravoslavní autoři hovoří také o duchu člověka a vysvětlují, že „toto je síla, kterou Bůh vdechl do tváře člověka dovršiv jeho stvoření… Duch vdechnutý Bohem se spojil s duší a povýšil ji nad všechny jiné stvořené duše“ [sv. Teofan Zatvornik]. Lidský duch je tak chápán jako nejvyšší složka duše.

Mezi projevy ducha v člověku zvláštní postavení má svědomí. Skrze něj na člověka působí Duch Svatý. Proto svědomí je nezávislé na hříšné vůli. „Bůh, když stvořil člověka, vtiskl do jeho přirozenosti znalost zákona – svědomí“ [sv. Jan Kassián]. „Svědomí nás ze všeho usvědčuje a ukazuje nám, co máme dělat, a bude nás soudit i v budoucím věku“ [sv. Jan Sinajský].

Člověk si své vysoké postavení nezachoval a upadl do hříchu, tím se porušila jeho přirozenost, a to jak po stránce fyzické, tak i po stránce duchovní. Syn Boží, Pán Ježíš Kristus, se vtělil a stal se člověkem, aniž by přestal být pravým Bohem, a na kříži vykonal spasení člověka, otevřel mu cestu k Bohu, k původně darované blaženosti a obnově hříchem pokažené přirozenosti.

Aby člověk mohl úspěšně kráčet touto cestou, musí zaprvé vstoupit do archy spásy – do Kristovy církve, a zadruhé vynaložit veškeré úsilí zaměřené na odstranění všeho, co mu brání ve spojení s Bohem.

Askeze je prostředkem k dosažení tohoto cíle, a protože všechny části lidské přirozenosti jsou postiženy hříchem, všechny se musí stát předmětem asketického namáhání na cestě ke svatosti. Tato cesta předpokládá určitou návaznost, postupnost a dodržování zvláštních zákonů duchovního života.

Účelem askeze ve vztahu k tělu je podřídit jej duchu, jak píše svatý Teofán: „Ani v duchovním [člověku] tělo nemizí, ale podřizuje se duchu a pracuje pro něj, ztrácí svá přirozená práva: právo na jídlo ztrácí prostřednictvím půstu, právo na spánek bděním, právo na odpočinek neustálou prací a únavou, právo na potěšení smyslů samotou a tichem. Bůh nepřebývá tam, kde vládne tělo, neboť orgánem pro jeho komunikace s člověkem je duch.“

Askeze ve vztahu k duši spočívá ve zbavení se špatných, hříšných skutků a v konání dobrých. Duše má své vlastní vášně: pýchu, nenávist, závist, hněv, sklíčenost a další. Musíme se jich zbavit.

Askeze se dotýká každé části duše. Lidská vůle pro spásu musí přestat být škodlivou svévolí a dobrovolným rozhodnutím se podřídit vůli Boží, tím člověk uznává, že důvěřuje Bohu více než sobě a svěřuje se jeho vůli. Proto „do jaké míry někdo omezí a pokoří svou vůli, do stejné míry uspěje v dosažení spásy. A čím tvrdošíjněji se drží své vlastní vůle, tím více škod si způsobí.“ [sv. Efrem Syrský].

Askeze také ovlivňuje oblast mysli. „Mysl neustále potřebuje následující čtyři ctnosti: odevzdání se Bohu, nepřetržitou modlitbu; nestrannost vůči každému člověku; úplné odmítnutí odsouzení bližních“ [Sv. Ignatij Brjančaninov].

Zasahuje askeze i do oblasti srdce, neboť „srdce otrávené hříchem nepřestává rodit samo ze sebe, ze své poškozené přirozenosti, hříšné pocity a myšlenky“ [sv. Ignatij Brjančaninov]. Proto veškeré úsilí křesťanského života je zaměřeno na nápravu a obnovu srdce prostřednictvím pokání.

Jednou z hlavních asketických činností, dotýkajících se v té či oné míře všech částí lidské přirozenosti, je modlitba, která dosahuje svého vrcholu v praxi hesychasmu. Je to praxe povznesení celé lidské bytosti k Bohu skrze neustálou modlitební komunikaci s Bohem.

Ovšem člověk není schopen sám vykonat úctyhodné asketické skutky. Kromě vlastního úsilí potřebuje Boží pomoc, která se mu podává jako milost skrze svátosti církve, z nichž hlavní je eucharistie.

Správná asketická a modlitební praxe pomáhá překonávat hříchem způsobené rozdělení mezi různými částmi lidské přirozenosti, zejména mezi srdcem a myslí, a „mysl oblečená v slova modlitby přitahuje k sobě soucit srdce“ [sv. Ignatij Brjančaninov]. A „když se mysl a srdce stanou příbytkem Boha… pak se jeho příbytkem přirozeně stanou duše i tělo“ [sv. Ignatij Brjančaninov]. Člověk se stává duchovním, zcela obnoveným, proměňuje se v něm mysl, srdce, vůle i tělo. Tomuto stavu proměnění se říká zbožštění.

Redakce