Kde se ocitaly duše zemřelých spravedlivých, než Kristus vstal z mrtvých?

Kam se řítil ohnivý vůz?

Kde skončily duše těch, kteří zemřeli před příchodem a zmrtvýchvstáním Krista – v pekle, nebo v ráji? Na tuto otázku je těžké odpovědět jednoznačně. Na jedné straně křesťanské učení jasně říká, že ráj spravedlivým zpřístupnil Spasitel poté, co byl ukřižován a zničil říši smrti. To znamená, že všichni, kdo zemřeli dříve, nevyhnutelně skončili v pekle.

Tato myšlenka není v rozporu s církevní tradicí. Ale na druhou stranu v rámci téže tradice máme řadu svědectví, která lze chápat zcela opačně. Například prorok Eliáš vstoupil na nebe v ohnivém voze (2. Královská 2:11). Tento fakt biblických dějin se zdá být v rozporu s učením o sestupu do pekla všech starozákonních spravedlivých. Bylo by ale absurdní předpokládat, že zmíněný vůz hořel „pekelným ohněm“ a slovo „nebe“ by mělo být považováno za metaforu, která ve skutečnosti znamená podsvětí. Existuje také podobenství o boháči a Lazarovi, kde se hovoří o nepřekonatelné propasti oddělující Abrahama a další spravedlivé od hříšníků.

Toto podobenství Kristus vyprávěl farizeům ještě před svým ukřižováním a sestoupením do pekla, kdy proroci a patriarchové ještě nebyli vysvobozeni ze zajetí. Kde tedy skončil Lazar – v ráji, nebo v pekle?

Záhadné místo

V evangeliu se neříká, že se Lazar po smrti ocitl v ráji. Říká se, že byl odnesen do Abrahamova náručí. Podrobně o výkladu tohoto úryvku jsme psali v Hlasu pravoslaví 11/2024. Svatí otcové obecně popisují náručí Abrahamovo jako místo odpočinku „plné potěšitelné naděje na budoucí blaženství“. To nám ale říká velmi málo. Boháč se ocitl v pekle, ale Lazar si zasloužil přebývání v jakémsi příbytku, který ovšem není ráj. A posmrtný osud Lazara, stejně jako Abrahama, spočívá v „potěšitelné naději“.

Kde se to místo nacházelo? Byla to nějaká součást pekla speciálně zařízená pro vyvolené? Nebo jde o nějaké odlišné místo, které není ani rájem, ani peklem, a o němž církevní tradice nic neví?

Možná hlavním problémem v pochopení této složité otázky je nedostatek jasné představy o tom, co je ráj a co je peklo. I v patristické tradici lze nalézt velmi odlišné definice těchto realit posmrtné existence člověka. A pokud uvažujeme o pekle a ráji jen v prostorových kategoriích – jako o územích, která v zásadě nesousedí, pak se všechny zde již zmíněné rozpory stávají nevyhnutelnými.

Existuje však jiné pojetí, které umožňuje tyto rozpory úspěšně vyřešit.

Dvě působení lásky

Svatý Izák Syrský píše, že ráj je láska Boží, v níž je hojnost veškerého blaženství. Ale když světec přemýšlí o pekle, říká prakticky totéž: peklo je působením božské lásky: „Říkám, že ti, kteří jsou mučeni v gehenně, jsou poraženi bičem lásky. A jak hořká a krutá je tato muka lásky! Neboť ti, kteří si uvědomili, že zhřešili proti lásce, zažívají muka větší než jakákoli strašlivá muka na světě. Smutek, který poráží srdce za hřích proti lásce, je bolestivější než jakýkoli trest.“ Podle sv. Izáka ráj i peklo jsou různými způsoby vnímání jedné a téže reality – Boží lásky. A není to jen jeho názor.

Svatý Řehoř Palama také trval na takovém chápání působení Boží lásky. Věří, že lidé poznají podle svého vnitřního rozpoložení buď osvěcující, nebo trestající vlastnost milosti. Odkazuje přitom na slova Jana Křtitele: On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm (Matouš 3:11).

Někteří svatí otcové jasně vyjadřují myšlenku, že ráj a peklo existují pouze z pohledu člověka, nikoli však z pohledu Boha.

Ráj i peklo samozřejmě existují reálně jako dva různé způsoby bytí lidí i andělů. Nebyl to však Bůh, kdo vytvořil tento rozdíl, ale sami lidé a andělé, kteří různými způsoby vnímají lásku Boží, kterou Bůh štědře vyléval na každého bez výjimky v každém okamžiku naší existence, pozemské nebo posmrtné.

I kdybychom peklo považovali za určitý prostor, který Pán ve svém milosrdenství vyčlenil ve vesmíru těm rozumným bytostem, které nechtěly komunikovat se svým Stvořitelem, stejně budeme muset uznat přítomnost všudypřítomného Boha v tomto prostoru. Žalmista David říká: Kdybych do nebe vystoupil, tam jsi ty, kdybych si ustlal v podsvětí – i tam jsi! (Žalm 139:8) A po Kristově sestoupení do pekla by bylo naprosto absurdní mluvit o pekle jako o místě bez Boha.

Proto ještě před příchodem Spasitele posmrtný osud lidí mohl být útěšný, alespoň do té míry, která byla tehdy dostupná padlé, nevyléčené lidské přirozenosti. Abrahamovo náručí nebylo místem blaženosti v křesťanském smyslu. Evangelium jasně říká, že Lazar nezískává blaženství, ale pouze utěšení. O tom, že smrt mohla být pro člověka utěšením ještě, než Pán Ježíš vykonal své spásné dílo, svědčí i svatí otcové.

Například svatý Cyril Jeruzalémský píše: „Zákonodárce smrtí zastavuje šíření hříchu a v samotném trestu projevuje lásku k lidstvu.“

Smrt ničí naši vášnivou přirozenost a tím na jedné straně zastavuje působení zla, na druhé straně ukončuje nemoci, nutnost práce, útrapy a starosti, ukončuje lidské utrpení. Tak Bůh láskou k lidem rozpouští samotný trest.

Lazar ve svém životě hodně vytrpěl, ale smrt jeho utrpení ukončila, proto se pro něj stala útěchou. V odlišnosti osudů Lazara a boháče bychom však neměli vidět pouze princip symetrie: pokud někdo trpěl v pozemském životě, po smrti si bude užívat a naopak.

Pekelná muka

I žebrák mohl skončit po smrti v pekle, a bohatému člověku se naopak mohlo dostat utěšení. Třeba praotec Abraham ve svém pozemském životě nebyl zdaleka chudý. Důvodem tak rozdílných osudů není množství majetku nebo sociální postavení. Kristus v podobenství o boháči a Lazarovi právě ukázal farizeům situaci, která zcela odporovala všem jejich představám o vztahu bohatství a zbožnosti. Židé věřili, že zámožnost je příznakem spravedlivého života. Vždyť Hospodin žehná těm, kdo plní jeho vůli.

Nicméně Kristus rozbije toto přesvědčení a vypráví o žebrákovi, který nalezl utěšení v náruči Abrahamově, a o bohatém muži trpícím v pekle. Jaké je tedy kritérium, podle něhož zesnulí získávají buď utěšení nebo utrpení?

Je nejvyšší čas připomenout si myšlenky svatých otců o různých působeních Boží lásky v závislosti na duchovním rozpoložení člověka.

Není vůbec těžké uhodnout, jaké bylo rozpoložení Lazarovo. Prožil celý život v chudobě, nemoci a nouzi, ale zároveň si nestěžoval na Boha a lidi, nikoho neodsuzoval, a dokonce i toho boháče, který denně lhostejně zhlížel na jeho bídu. Lazar si přál jen něco málo k nasycení. Jazykem pravoslavné askeze bychom řekli, že Lazar dokázal využít své zoufalé situace k boji s vášněmi. A po smrti se stal svobodným od vlivu těchto vášní.

Ale co se svou duší udělal boháč? Každý den dosyta jedl, obklopil se drahými věcmi a nedokázal si představit svůj život bez uspokojení svých četných rozmarů. A pak v jediném okamžiku ztratil vše, co mu poskytovalo toto uspokojení.

V posmrtném životě není nic, co by ho mohlo učinit šťastným. Trápí ho nenaplněné touhy a vědomí, že všechny cíle, které si v pozemském životě stanovil, se ukázaly jako falešné a veškeré jeho úspěchy a bohatství byly v této pro něj nové a hrozné situaci naprosto k ničemu.

Podle svatého Řehoře Sinajského oheň neuhasitelný, tma a červ neumírající, z nichž se skládá peklo, jsou rozmanitá smyslnost, všepohlcující tma nevědomosti, neukojitelná touha po požitcích, rozechvění a smrad hříchu. Nešťastný boháč všechny tyto pekelné stavy duše po celý život pilně rozvíjel a po smrti se pro něj staly trýznivým plamenem vášní, které člověk zbavený těla nemá šanci uspokojit. Takovou existenci lze popsat jedině pojmem pekelná muka.

Ale kromě smyslných vášní tento nešťastník v sobě vyvinul ještě jednu strašnou duchovní nemoc – závist. Svatý Jan Zlatoústý ji popisoval takto: „Závist je považováním neštěstí jiných lidí za vlastní štěstí a blaho druhých za vlastní neštěstí. Ani tak chudého netrápí jeho chudoba, jako závistivci vadí blahobyt bližního. Co může být odpornějšího než toto?“

Jen ho vzdal blaženství!

Boháč prosí Abrahama: „Smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.“

Ale je zcela zřejmé, že mu to nepřinese úlevu; kapka vody na Lazarově prstu neuhasí jeho žízeň po tělesných požitcích, o které přišel po smrti. Jaký je opravdový důvod tak podivného požadavku? Někteří biblisté to vysvětlují tím, že boháč chtěl, aby se Lazar aspoň na chvíli vzdálil toho blaženství, které zažíval v náručí Abrahamově, aby se ocitl v pekle po boku boháče. Právě tohle by mu poskytlo dočasnou úlevu. Neprosí, aby jeho samotného Abraham vzal k sobě, ale aby Lazar sestoupil do gehenny. A poté, co mu Abraham vysvětlil, že mezi nimi je „veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl, nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám“, začal boháč prosit, aby Lazara poslal k jeho bratřím. Chtěl totiž, aby se žebrák vrátil do pozemského života plného utrpení, jen aby nezůstal utěšený s praotcem. Závist mučila boháče víc než pekelný oheň, přesněji řečeno závist i byla tím pekelným ohněm. 

Závistivec paradoxně nehledá dobro pro sebe, neusiluje o stav blaženosti. Závist neví, co je užitečné. Hledá zlo pro druhého, aby viděla svého bližního v mukách. Bohatý muž raději spatří Lazara v pekle než sebe samotného v místě útěchy. Proč? Protože štěstí bližního je nesnesitelné pro toho, jehož srdce je naplněno závistí. Teologové tvrdí, že největším trápením pro ty, kdo se ocitnou v pekle, bude uvědomění si, že všechno navždy ztratili vlastní vinou, zatímco svatí si budou věčně užívat blaženosti. Proto bude v pekle pláč a skřípění zubů.

Člověk, jehož duše je v tak strašném stavu, vnímá Boží lásku jako neuhasitelný oheň spalující jeho svědomí.

Nebe a peklo

Bylo tedy Abrahamovo náručí součástí ráje? V křesťanském chápání nebylo.

Ráj, Boží království, je plností jednoty mezi stvořením a Stvořitelem, ke které jsou všichni lidé povoláni. A plnou výši tohoto povolání krásně vyjádřil svatý Athanasios Veliký: „Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát Bohem.“ Ale nemocná lidská přirozenost, než ji Kristus napravil, nebyla v zásadě schopna takového spojení se svým Stvořitelem. Proto žádný posmrtný stav nelze v předkřesťanské době považovat za plně rajský. Abraham, Eliáš, Lazar a další spravedliví Starého zákona ve své posmrtné existenci doufali v příchod Spasitele, po kterém se konečně budou moci sjednotit s Hospodinem do té míry, kterou evangelium nazývá Královstvím nebeským. Ale zároveň by Abrahamovo náručí nemělo být považováno za „pobočku pekla“. Lineární logika zde není vůbec použitelná, jelikož v tomto případě nemluvíme o prostoru, ale spíše o stavu duše zesnulého člověka.

Proto na otázku, zda Abrahamovo náručí je součástí pekla, nebo ráje, lze odpovědět paradoxně: část nebe se vždy nachází v pekle. O pekelných žalářích velice přesně psal svatý Jan Zlatoústý: „Byly skutečně temné, dokud tam nesestoupilo Slunce spravedlnosti, neosvítilo je a neučinilo z pekla nebe. Neboť kde je Kristus, tam je nebe.“