Proč je Sokrates nazýván křesťanem před Kristem?
Sokrates říkal: „Jsem připraven umřít pro svá slova, protože říkám pravdu.“ Jak antický filozof intuitivně dospěl ke křesťanskému chápání Boha jako pravdy? Proč věřil, že lidé páchají zlo jen z nevědomosti? Proč se smrti nebál, ale dokonce po ní toužil? Za jaké myšlenky ho popravili jeho pohanští spoluobčané?
Sokrates versus sofisté
Sokrates žil v 5. století před Kristem. V té době byli velice populární sofisté. Nemůžeme porozumět Sokratovi bez sofistů – je to jediný systém.
Kdo byli sofisté? Byli to vzdělanci, kteří poskytovali vzdělávací služby všem zájemcům, jen aby za to dostali dobře zaplaceno. Rozhodující pro ně byla finanční odměna, a aby ospravedlnili takový přistup, vyvinuli učení o relativitě pravdy. Tuto pozici hájil Prótagorás, nejznámější ze sofistů.
Podle sofistů „člověk je mírou všech věcí“, tzn. že neexistuje objektivní pravda, která nezáleží na člověku, ale existuje pouze pravda subjektivní, relativní, závislá na čase, prostoru, osobnosti, náladě, zdravotním stavu atd.
Sofisté byli velmi oblíbení. Jejich činnost nelze hodnotit jednoznačně, mnozí z nich skutečně byli mudrci. Právě oni popularizovali a rozšířili vzdělání, učinili jej módním a hlavně přístupným, díky sofistům přestalo být elitářským. Doba sofistů je dobou řeckého osvícenství. Před tím masové vzdělávání neexistovalo. Pokud jedinec chtěl studovat, musel si najít učitele, ten mohl být stovky kilometrů daleko, a toužící po vzdělání byl nucen jet z Milétu do Syrakus nebo na jih Itálie, či dokonce do Egypta a učitel si ještě rozmyslel, zda nového studenta přijme. Ale sofisté nabízeli vzdělání tady a teď: zaplaťte, máte-li peníze, přijďte, naučíme vás cokoliv!
Sokrates si však byl jistý, že neučí to, co by měli, a proto s nimi vstoupil do nesmiřitelného boje. Zastával objektivní pravdu.
Je dobré krást, když je to výhodné?
Hlavní nebezpečí sofistiky, které Sokrates viděl, spočívalo v tom, že pokud je pravda subjektivní, pak je subjektivní i morálka. Ale pro společnost je toto tvrzení velkou hrozbou!
Je-li kritériem pravdy, jak říkali sofisté, praxe, prospěch, pak se ukazuje, že pokud je pro někoho výhodné krást a nebude přitom potrestán, bude krást. Když nerad kradeš, nekraď. Ale jestli kradeš rád… Závěr je znepokojující. Neexistují žádné objektivní morální principy.
To byl jeden z důvodů, vnější důvod, který přiměl Sokrata k jeho filozofické činnosti. Existovala však i jiná, vnitřní příčina – touha samotného Sokrata po pravdě, a přesvědčení, že pravda existuje, je objektivní, věčná, a je mimo náš hmotný svět. Ve skutečnosti Sokrates objevuje existenci Boha.
Sofisté byli materialisté a na základě materialismu tvrdili: pravda neexistuje. Dnes je zima, zítra bude teplo. Dnes jsem nemocný, zítra budu zdravý. A Sokrates tvrdil, že existuje jedna, objektivní pravda. Je-li objektivní, je-li neměnná, věčná, pak nepatří do hmotného světa. Může se vztahovat pouze ke světu, ve kterém není žádná změna, tedy ke světu božskému. A pokud existuje jen jedna pravda, znamená to, že i Bůh je jen jeden, a právě on je pravda. Vlastně za toto byl Sokrates souzen Athéňany, kteří v jeho učení viděli nebezpečí pro město, kde se uctívala bohyně Athéna a další bohové. Obvinění, na jehož základě byl Sokrates odsouzen a popraven, znělo velmi jednoduše: zavádí nové bohy. Ale ve skutečnosti Sokrates kázal jen jednoho Boha, pro Athéňany to však znamenalo zavádění nových neznámých bohů, což bylo ve starověkém Řecku považováno za trestní čin.
Sokrates chtěl všechny naučit této touze po pravdě. Ovšem hlavní pro něj nebyla touha sama o sobě – nebyl abstraktním vědcem. Mudrc pochopil, že pravda a dobro jsou jedno a totéž! A člověk koná zlo jen proto, že neví, že je to zlo. Z nevědomosti zaměňuje zlo a dobro. Kdyby lidé věděli, co je zlo a co je dobro, konali by jen dobro. Tato sokratovská myšlenka mnohé zmátla, vždyť je tolik moudrých, ale zlých lidí, kteří páchají zlo úmyslně! Sokrates odpovídal: nejsou moudří, ale chytří, znají jen částečku pravdy, ale neznají pravdu celou.
Tato Sokratova myšlenka je křesťanovi blízká, my také mluvíme o Bohu jako pravdě, o Bohu jako lásce, v něm se pravda a láska spojují. Filozof šel cestou poznání Boha skrze svět kolem sebe.
Sochař, syn sochaře
Nevíme, u koho Sokrates studoval. Ale něco o jeho životě je nám známo. V mládí byl sochařem. Tomuto řemeslu ho naučil otec, jenž byl také sochař. Prý některé sochy na Parthenónu vytvořil Sokrates. Byl fyzicky zdatný a účastnil se války s Peršany. Říkalo se o něm, že byl velice statečným vojákem a při ústupu odcházel jako poslední, a jednou dokonce zachránil velitele Alkibiada.
Když nastal mír, Sokrates začal vést zvláštní život. Oženil se s Xantippou, která mu porodila tři syny. Musel rodinu živit, ale nechtěl pracovat, za což mu Xantippa neustále nadávala. Veškerý čas trávil na tržišti, na agoře, v rozhovorech se svými učedníky a s nejrůznějšími lidmi, které chtěl naučit pravdě.
To je úžasná vlastnost Sokrata, rozhodně nebyl z tohoto světa! Materiální blahobyt ho vůbec nezajímal. Čím se živil, nevíme. Zřejmě učedníci mu nějak nenápadně pomáhali. Ale Sokrates odmítal brát peníze, protože věřil, že učit za peníze je nemorální. Právě za to káral sofisty.
V tom měl Sokrates rozhodně pravdu. Představte si, že potkáte seminaristu nebo kněze a říkáte mu: „To je skvělé! Právě jsem se chtěl dozvědět o Bohu… Vy o něm určitě něco víte. Povězte mi, existuje Bůh, nebo ne?“ A ten vám odpoví: „Jasně, všechno vám povím. Tisíc korun, prosím…“ Jak se vám to bude líbit?
O pravdě a Bohu lze mluvit pouze z plnosti srdce. A pro Sokrata je pravda jistým ideálem. Proto nelze učit za peníze. Byl to z pohledu padlého světa velice paradoxní člověk.
„Vím, že nic nevím“
Jak se poznává pravda? Sokrates ve svém projevu u soudu, o němž víme díky jeho žákovi Platónovi a jeho dílu Apologie Sokratova, říká: „Vím, že nic nevím.“ Co ten slavný výraz znamená?
Jistý jeho přítel se zeptal věštkyně z Apollónova chrámu v Delfách, kdo je nejmoudřejší z lidí. Řekové věřili, že skrze ni mluvil sám bůh Apollón. Věštkyně odpověděla: „Sokrates.“ Filozof se o tom dozvěděl a byl překvapen. Nikdy sám sebe nepovažoval za nejchytřejšího a uvažoval takto: „Začal jsem chodit k různým lidem, které jsem považoval za chytřejší než já. Nemyslím si, že jsem chytrý, ale Bůh se nemůže mýlit. Šel jsem ke státním úředníkům – vždyť oni řídí stát – a ti se ukázali být tak pompézní, pyšní na svou moc, že se s nimi nedalo mluvit. Oni ničemu nerozumí! A ani nerozumí, že ničemu nerozumí. Pak jsem šel k řemeslníkům – to jsou lidé, kteří na rozdíl ode mě umí dělat konkrétní věci. Jsou to samozřejmě brilantní řemeslníci, ale najednou je napadlo, že když rozumí svým tesařským, kožedělným nebo jiným záležitostem, rozumí všemu! To znamená, že ani oni nic nevědí. A pak jsem si uvědomil, že všichni lidé si jen myslí, že něco vědí. Ani nevědí, že nic nevědí. A já vím, že nic nevím. A o toto malé poznání jsem chytřejší než všichni ostatní lidé.“
Sokrates upozorňoval, že všechno ví pouze Bůh, a pouze Bůh je mudrcem. Ale člověk může být jenom filozofem, milovníkem moudrosti, jenž ví, že Bůh je nekonečně vzdálen. A proto ví, že nic neví.
Zajímavé srovnání provedl slavný ruský filozof Vladimir Sergejevič Solovjov. Ve svém díle „Životní drama Platóna“ srovnal tuto Sokratovu myšlenku s Blahoslavenstvími. „Vím, že nic nevím“ – „Blaze chudým v duchu.“ „Chci poznat pravdu“ – „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti.“ „Pláču, protože neznám pravdu“ – „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni“…
„Porodní bába“ moudrosti
Jak správně poznamenává Solovjov, Sokrates považuje za nedostatečné říci: „Vím, že nic nevím,“ a uklidnit se. Ne, on usiluje o pravdu! Poznání pravdy je pro něj jediná cesta k dobru, k mravnosti, k lidské dokonalosti. Ale jak se poznává pravda?
Zde Sokrates dělá rozhodující převrat ve filozofii, po němž rozdělujeme celé dějiny filozofie na předsokratovské a posokratovské. Dal filozofii její předmět. Předmětem filozofie je člověk. Fyzika se zabývá přírodou, biologie živými bytostmi, astronomie hvězdami a filozofie člověkem a jeho intelektuálním a mravním vnitřním světem. Pomáhá mu stát se lepším, laskavějším, chytřejším a pochopit, kdo je, proč žije, co je zlo, jak konat dobro, a odpovídá na další otázky, které si po Sokratovi budou podle jeho metody klást další filozofové.
Sokrates vzpomíná na povolání své matky, která byla porodní bába, a říká: „Jsem stejná porodní bába, jen moje matka se jí stala ve stáří, když porodila děti a věděla, jak se to dělá. Byla už stará, rodit nemohla, ale pomáhala radou rodícím ženám. Stejně tak já, když jsem zestárnul a zhloupnul, nemohu sám zrodit pravdu, ale pomáhám v tom mladým lidem.“
Samozřejmě v tom je jistá ironie Sokrata, když říká, že prý nic neví o pravdě. Pravdu nelze naučit, pravdu lze pouze poznat, je v duši. Můžete se naučit, jak řezat nebo štípat dřevo, a ukázat: dělej jako já. Ale říci: „Mysli jako já“ nelze. Ale jak naučit člověka myslit?
Sokrates používá svou slavnou metodu besed, otázek. Je třeba člověka zaujmout a přimět ho, aby s vámi začal mluvit. Jak toho dosáhnete, není důležité. Hlavní je upoutat pozornost člověka. A pak ho pomocí obratných otázek přimět k přemýšlení. Tak člověk odpovídaje na otázky dospěje k pravdě, stačí ho těmito chytrými otázkami včas nasměrovat správným směrem.
Tyto Sokratovy otázky a odpovědi jsou nám známy díky Platónovi, který si je zapsal ve formě dialogů. Mnohé z nich jsou skutečnými historickými rozhovory mezi Sokratem a jeho učedníky.
Sokratova ironie a humor
Všichni rádi poučujeme. Sokrates zachytil tento důležitý psychologický rys člověka a vyvinul svou metodu: kladl společníkovi otázky a předstíral, že nic neví. „Vysvětli mi, příteli, co je krása…“ „A co je odvaha?“ „Co je spravedlnost?“ A každý rád poučoval tohoto prosťáčka. Sokrates mu děkoval: „Jsi tak chytrý! Jsi tak smělý voják! Jsi vynikající sofista! Vysvětli mi, prosím, toto a pak ještě tohle.“ A zanedlouho člověk pochopí, že právě Sokrates ho učí, nikoliv on Sokrata.
Ne všem se to ale líbilo, zvláště když takové rozhovory probíhaly na náměstí za přítomnosti mnoha diváků. Mnozí Sokratovo chování považovali za urážku. Svatý Basil Veliký ve svém Slovu k mladíkům o tom, jak získávat užitek z pohanských spisů popisuje, jak občas končily takové rozhovory: Sokratův společník nedokázal unést hanbu a jako poslední argument použil pěsti. Svatý Basil nám jeden takový případ připomíná.
Když Sokrates zostudil jednoho ze svých společníků, ten použil pěsti a zbil filozofa tak, že celá jeho tvář byla pokryta modřinami a odřeninami. Následujícího dne Sokrates přišel do města s nápisem na čele: „Vytvořeno takovým a takovým“. Když se ho zeptali, proč to napsal, řekl: „V mládí jsem byl sochař a měl jsem zvyk svá díla podepisovat. Ten, kdo to včera vytvořil, se zapomněl podepsat, udělal jsem to za něj.“ A sv. Basil Veliký píše: „Protože se to téměř shoduje s našimi pravidly, tvrdím, že je velmi dobré takové muže napodobovat. Neboť tento Sokratův čin je podobný přikázání, podle nějž, pokud tě někdo uhodí do pravé tváře, musíš nastavit i druhou.“
Proto nejen Basil Veliký, ale i Augustin, Justin Mučedník a Klement Alexandrijský nazývali Sokrata křesťanem před Kristem. Nejenže učil o jednom Bohu a poznání Boha jako pravdy, jako dobra, ale v podstatě i žil jako křesťan.
Sokratův život skončil tragicky: byl odsouzen a popraven. O posledním rozhovoru filozofa s učedníky víme z Platónova dialogu Faidón. Sokrates se radoval, když se dozvěděl, že bude popraven. Učedníci tomu nerozuměli, ale on říkal: „Proč bych se neradoval? Jako filozof jsem vlastně celý život směřoval k smrti. Pravda je totiž věčná, a když ji chci poznat, snažím se osvobodit od svého těla, které mi brání v poznání pravdy. Je připoutáno k dočasnému, k proměnlivému, proto se snažím zbavit těla…“
A co je smrt? Je to osvobození duše od těla. Filozofie je proto touhou po smrti, jak po Sokratovi často opakovali mnozí církevní otcové. Třeba u sv. Jana z Damašku v jeho Filosofických kapitolách nacházíme následující definici: „Filozofie je touha a starost o smrt.“
Svatý Augustin píše, že po popravě se Athéňané jakoby probudili: „Rozhořčení lidu se obrátilo proti dvěma žalobcům do takové míry, že jeden z nich zahynul rukou davu a druhý se vyhnul stejnému trestu pouze pomocí dobrovolného a věčného vyhnanství.“
Sokratovo učení se okamžitě stalo velmi populární, známe mnoho jeho žáků, nejslavnějším z nich je Platón, jenž se podle svatého Augustina nejvíce přiblížil naší křesťanské filozofii.
Pravda nezná kompromis
Nejdůležitější Sokratův objev se týká otázky: co je myšlení? Před Sokratem nikdo takovou otázku ani nekladl. Ale on si položil za úkol poznat sám sebe. Vždyť „Já“ je především „Já myslící“.
Co je to myšlení? Sokrates odpovídá: myšlení je zacházení s pojmy. Poprvé upozorňuje na to, že existují jakoby atomy, stavební kameny našeho vnitřního intelektuálního světa, kterým se říká pojmy. Můžeme je spojovat správně, říkajíce, že bříza je strom, nebo nesprávně, říkajíce, že bříza je kámen. V prvním případě jsme řekli pravdu, v druhém případě jsme řekli lež. To znamená, že musíme stanovit kritéria pro pravdu, musíme se zabývat myšlením obecně, zabývat se pojmy, a hlavní je správně definovat věci a jevy, protože ke sporům často dochází v důsledku toho, že jsme pojmy definovali nesprávně. Je to spor o slova. Proto Sokrates věnuje definicím velkou pozornost. Na tom jsou založeny téměř všechny dialogy zaznamenané Platónem.
Probíhá zdánlivě nevinná, jednoduchá beseda: „Řekni mi, příteli, co je to odvaha. Ty jsi vynikající velitel, účastnil ses mnoha bitev…“ A nafoukaný velitel říká: „No, co je to odvaha… Odvaha je být ve vojsku, odrážet všechny útoky nepřítele, neustupovat jediný krok zpět.“ Sokrates odpovídá: „Jsi skvělý velitel, odvážný voják. Ale slyšel jsem, že existují takoví válečníci, Skythové…“ Ten odpovídá: „Ano, bojoval jsem proti nim, jsou to odvážní válečníci.“ – „Odvážní? Vždyť se předstíraně dávají na útěk, aby rozprášili vojsko a pak zabili nepřátele jednoho po druhém?“ – „Ano… Odvaha je pravděpodobně schopnost porazit nepřítele pomocí různých prostředků.“ – „To je nádhera! Jsi zřejmě dobrý velitel, ano… Můj přítel byl nedávno nemocný. Měl vážnou nemoc, ale nevydal ze sebe žádné sténání…“ – „Ano, Sokrate, máš odvážného přítele.“ – „Proč odvážného? Vždyť nikdy nebojoval?“
A takovými otázkami směřuje svého společníka při rozhovoru, aby pochopil, že slovo odvaha – nebo v jiných dialozích krása, pravda, vědění, spravedlnost – vyžaduje seriózní přemýšlení, přesnou definici.
„Co je to krása?“ – ptá se Sokrates. – „Vidíš tu dívku?“ Krásná, co? – „Ano, samozřejmě, ta dívka je krásná.“ Slyšel jsem, že jsi včera koupil kobylu.“ – „Koupil jsem, kobyla je krásná.“ – „Tak počkej, řekl jsi, že krása je, když je dívka krásná…“ A tak dále. Ukazuje se, že existuje nějaký obecný pojem, kterým lze charakterizovat dívku, kobylu, vázu a možná i teorii – „krásná teorie“. Krása nemusí být jen smyslovým pojmem.
Aristoteles upozorňuje na to, že Sokrates učinil dva veliké objevy: je třeba umět dát definice a umět propojovat pojmy. Tím dal podnět filozofii jako teorii poznání, a logice jako metodologii vědeckého bádání. A křesťanská filozofie upozorňuje na to, že dal podnět ke studiu morálky. Pokud existují morální zákony, jsou objektivní, a je třeba je zkoumat.
V předvečer popravy jeden z učedníků Sokrata proniknul do vězení: „Tady máš plášť, v něm tě nikdo nepozná, stráž je podplacena.“ Sokrates odpověděl: „Nikam nejdu. Jsem připraven umřít pro svá slova, protože říkám pravdu. Pravda nezná žádné kompromisy, vyžaduje, abychom s ní plně souhlasili.“ To je také nesmírně důležité tvrzení. Jak píše Augustin, nejdůležitější ve Sokratově činnosti je to, že proměnil filozofii na činnou oblast. Pythagoras rozvinul kontemplativní část filozofie a Sokrates činnou. A velikost Platóna je podle Augustina v tom, že spojil činnou filozofii s filozofií kontemplativní.
Viktor Lega