Vzpomínání – naslouchání nad snímkem Památce biskupa Gorazda a spolumučedníků (září 1942)

Jen v ponožkách bílých…
K nebesům skloněn 
žehnaje
zesnul
mlčí všem.
A živý strážný, ruce zaťaté...

PhDr. Martin Jindra v HP 10/2023 (s. 8–11) seznámil čtenáře s dokumenty o postoji vladyky Gorazda a pražských spolubratrů k pronásledovaným Židům, čímž opět nasměroval naši pozornost k událostem doby pomnichovské a tzv. protektorátu. Otištěná fotografie odsouzených před stanným soudem, tehdy jediným veřejným, tak stále mluví. Pečlivému badateli z Ústavu paměti národa patří náš čtenářský dík za nový archivní dokument o našich vzácných mučednících.

Již v roce 2015 v knize Česká pravoslavná církev od Mnichova po obnovu v roce 1945 (vydal Ústav pro studium totalitních režimů) Jindra precizně shromáždil svědectví z tohoto období historie naší církve. V kapitole „V lásce smrt ztrácí svou hrůzu“[1] vylíčil průběh stanného soudu, inscenovaného s velkou pompou podle nacisty předem připraveného scénáře ve čtvrtek 3. září 1942 v Pečkově paláci v Praze. Snímkem ze stanného soudu, který byl posléze uveřejněn ve všech protektorátních novinách, nacisté zamýšleli vyděsit bezbranné. Autor pak ve zmíněné knize sesbíral svědectví o následujícím rozprášení pravoslavných církevních obcí…

Katolický spisovatel, básník a esejista Jan Čep si tehdy zapsal do svého soukromého deníku:

„Smýkáni událostmi minulého týdne. Zdá se to nemožné, ale před vyhlídkou na nedozírné peripetie věcí není žádné jiné záchrany než obrátit se do sebe.

Nelze žít s očima a srdcem upřenýma na kmitavou ručičku proměnlivého počasí. Nutno si opět a opět uvědomovat hluboce, celou bytostí – že tyto věci řídí Bůh. Co z nich vidíme pouhým okem, je zmatek a klamavé zdání. Nelze se třást ustavičným rozechvěním. Zdá se, že ti, kteří umírají, vědí líp; zdá se, že umírají často velmi klidní.“[2]      

Poslední foto tváře vladyky Gorazda, pořízené těsně před jeho popravou, se na veřejnost dostalo až v knize Biskup Gorazd, kterou uveřejnil Jaroslav Šuvarský spolu s manželkou Evou (v roce 1979). Též ono foto mluví k nám stále svým mlčením.             

Během doby se pak o české pravoslavné církvi objevila celá řada publikací. Naši čtenáři většinou znají knihy o vladykovi Gorazdovi, které vydala naše církev, ale i ty, které napsal olomoucký historik Pavel Marek. K nim se v budoucnu vyjádří třebas i kriticky nějaký další zasvěcený badatel. Zde je však nyní nutno upozornit na nejnovější publikace k tématu díla vladyky Gorazda.

Knihu s názvem Vladyka Gorazd (Matěj Pavlík 1879–1942) Promluvy příležitostné. (Olomouc 2020) editoval Petr Balcárek v sérii periodik Východokřesťanská studia / Eastern Christian Studies.[3] Přináší též studii profesora Pavla Marka „Biskup Gorazd (Pavlík) – homo politicus. Vlastenec, demokrat, odpůrce totalitarismu“.[4] Autor P. Marek je známý historik novodobých církevních dějin tzv. katolické reformy a obnoveného pravoslaví v ČSR a zde poprvé – což za minulého politického režimu u nás bylo nemožné – se zasvěceným úvodem a doslovem uveřejnil studii a dvě Gorazdovy přednášky z třicátých let, jimiž přeosvícený vladyka upozorňoval duchovenstvo i věřící své eparchie na situaci společnosti a církve v tehdejším SSSR. Nesou názvy O pronásledování náboženství v SSSR a O poměru sovětů k nynějšímu společenskému řádu. (Nutno k tomu dodat, že téměř pravidelně i v pravoslavném Věstníku české pravoslavné eparchie bývaly ve třicátých letech minulého století, tedy v téže době, kdy vladyka Gorazd pronášel uvedené podrobné přednášky, pravidelně otiskovány stručnější informace podobného zaměření. Po r. 1948 se u nás toto téma pochopitelně připomínat nesmělo.)

K otázce, jak živě se sv. biskup Gorazd zajímal o vztahy německo-české v pomnichovském odstoupení českého pohraničí nacistům, i k dokreslení osobnostního zaujetí přispívá též článek v regionální publikaci Lázeňské prameny Jeseník – historie a současnost, (2023, s. 2). Květoslav Growka zde připomíná lázeňský pobyt biskupa Gorazda v sanatoriu Morava v Jeseníku (tehdy Gräfenberg). Mohl tam „na vlastní oči vidět podobu nacistického hnutí ještě před henleinovským pučem“. Článek je vhodným poučením o usilování našeho svatého vladyky pro dnešní generaci lázeňských návštěvníků i obyvatel města.

Prohlédněme si nyní po tolika letech opět onu fotografii ze soudu v Pečkově paláci v Praze z 3. září 1942: z tváří odsouzených vyzařuje pozoruhodný klid, modlitba. Čtenáři novin v témže roce postřehli pokoj mučedníků, kterým Pán Ježíš předpověděl:

„Říkám to vám, svým přátelům: Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, ale víc už vám udělat nemohou (…). Když vás povedou do škol (…), před úřady a soudy, nedělejte si starosti, jak a čím se budete hájit nebo co řeknete. Vždyť Duch svatý vás v té hodině naučí, co je třeba říci.“ (Lk 12, 4, 11–12).

Čtenáře přitahovaly tváře odsouzených. Byly to klidné tváře, jak psal i tehdejší tisk, nechtěně vzdávaje hold statečným.

Možná si nevšimli – bolestný celkový dojem jim to znemožnil –, že jeden z mladých nacistických strážců v nablýskaných vojenských botách se dívá udiveně, přemýšlivě. Co mu asi víří v hlavě? Nevíme. Biskup na druhé straně, hlavní odsouzený sedící v řadě zcela napravo, nás upoutá až při podrobnějším prozkoumání tohoto ojedinělého snímku: jako jediný z účastníků sedí bez obuvi, patrně si následkem mučení nemohl obout boty na oteklé nohy… Sedí se skloněnou hlavou, pohroužen v modlitbách, on jediný ví…

O. Pavel Aleš


[1] Viz s. 111.

[2] Perspektivy, 1992, č. 6, s. 7.

[3] Roč. XIV, 2020.

[4] Viz s. 5–14 a také výběr z tištěných pramenů a literatury ve vztahu k osobnosti a k tématu Gorazdových projevů (s. 37–43).