Teologický slovník. Askeze

Askeze (řecky ἄσκησις od ἀσκέω – cvičit) je křesťanská praxe založená na horlivé touze po sjednocení s Bohem, duchovní a mravní dokonalosti, uskutečňovaná prostřednictvím skutků ctnostného života v monastýru nebo ve světě.

Pojem askeze pochází z antické kultury. Sloveso ἀσκέω má dva významy: 1) zručné a pečlivé zpracování něčeho, například hrubého materiálu, zdobení nebo vybavení domácnosti; 2) cvičení, které rozvíjí fyzickou a/nebo duševní sílu. Křesťanství si toto slovo převzalo ve významu namáhání, práce, úsilí a cvičení. Zároveň mu dodalo nový význam, který pohanský svět neznal. Křesťanská askeze usiluje o získání ctností neznámých pohanskému světu, vyjádřených v přikázáních lásky k Bohu a bližnímu, je dobrovolným úsilím lidské vůle podporované působením Boha. Aby člověk mohl zažít vnitřní proměnu, Bůh mu svou milostí pomáhá na cestě plnění přikázání. Právě v synergii (spolupráci, koordinaci) dvou vůlí, Boží a lidské, spočívá základní princip křesťanské askeze.

Podle učení svatých otců asketické úsilí samo o sobě ještě nevede k dokonalosti. Fyzické a duševní výkony jsou potvrzením horlivosti a touhy člověka po spáse, ale pouze Boží milost může spasit, proměnit, uzdravit a obnovit lidskou přirozenost.

Hospodin sám nabádal první lidi k asketismu tím, že jim zakázal jíst ze stromu poznání dobrého a zlého (Genesis 2:17). Ve Starém zákoně je příkladem askeze nazírství – dočasný nebo celoživotní zvláštní slib zasvěcení se Bohu, také asketismus proroka Eliáše a Jana Křtitele. Ve svém kázání na hoře Pán Ježíš Kristus vyzývá ke zdrženlivosti nejen ve skutcích, ale i v myšlenkách (Matouš 5:28–30).

Spasitel opakovaně poukazuje na nutnost sebezdokonalování pro dosažení Božího království. Celý pozemský život Pána Ježíše a jeho apoštolů je příkladem asketismu, sebezapření, odhodláním trpět pro spásu lidstva.

Skutečnou učebnicí askeze je dílo sv. Jana Klimaka Žebřík. Vzniklo na konci 6. století, jeho autorem je pravoslavný teolog, igumen Sinajského monastýru Jan, jenž podle svého spisu získal přezdívku Klimakos – Žebříkovec.

Je třeba zdůraznit, že Janův žebřík se skládá ze dvou protisměrných částí, které lze srovnat s dvěma konci spodní příčky kříže Páně. První polovina žebříku odpovídá pravému konci příčky směřujícímu nahoru. Jejím cílem je ráj, Království nebeské, věčnost s Bohem. Druhá polovina napodobuje levý konec směřující dolů. Jejím cílem je peklo, podsvětí, věčnost s ďáblem.

Vertikální sloup, nesoucí příčku a rozdělující ji na dvě části, symbolizuje člověka, v jehož srdci se uskutečňuje volba mezi dvěma směry – mezi životem a smrtí, dobrem a zlem, spásou a zkázou, Bohem a Satanem. Zde si můžeme připomenout výzvu Hospodina z knihy Deuteronomium: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu (30:19–20).

Stupně žebříku vedoucího ke spáse odpovídají ctnostem, které jsou naplněním Božích přikázání. Ovšem je třeba si uvědomit, že nestačí tato přikázání pouze znát. Spasení se dosahuje výhradně jejich praktickým plněním. K tomu vyzývá apoštol Jakub ve své epištole: Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe! (1:22)

Nezbytnými aspekty spravedlivého a svatého života jsou tedy teorie a praxe. Proto je výstup po žebříku ctnosti nesmírně náročný a dlouhý. Askeze zahrnuje celou lidskou bytost – ducha, duši i tělo. Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista (1. Tesalonickým 5:23).

Stupňům druhého konce žebříku odpovídají hříchy a vášně, které jsou porušením Božích přikázání. Hřích je jednorázovým porušením Božího přikázání, který se v důsledku opakovaného uskutečňování stává zvykem a proměňuje se ve vášeň.

Aby člověk porušil přikázání, nemusí je ani znát. K tomu stačí následovat tělesné vášně a touhy a podřídit se vrozenému sklonu k hříchu. Cesta do pekla v podstatě ani nemusí být vydlážděna porušováním přikázání, člověk může být prostě líný a lhostejný a neusilovat o dobro. Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá (Matouš 7:13–14).

Prvním krokem výstupu člověka k Bohu je podle Jana Sinajského zřeknutí se světa. Pojem svět se zde užívá ve smyslu 1. listu Janova: Svět je samá touha těla, touha očí, namyšlenost života – nic z toho není z Otce, vše je to ze světa (2:16).

Svět znamená lidský život na zemi, zcela podřízený touze po smyslných tělesných požitcích (touha těla), honbě za podívanou (touha očí) a boji o sebeprosazování (namyšlenost života).

Ten, kdo vstupuje na žebřík spásy, musí ze sebe především rozhodně vymýtit tělesné touhy a duchovní vášně, především zdroj všech vášní – sebelásku nebo pýchu. Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není (1. Janův 2:15).

Ale ten, kdo vstupuje na žebřík záhuby, musí především odmítnout Boha a vzdát se víry pro tělesné rozkoše a hříšné požitky.

Posledním a nejvyšším schodem žebříku ctnosti, jenž vede člověka do Království nebeského, je podle sv. Jana ctnost lásky. V tom souhlasí s apoštolem Pavlem a jeho slavným hymnem lásky: Do té doby nám zůstává víra, naděje a láska; ale největší z nich je láska (1. Korintským 13:13). Ale o jaké lásce mluvíme?

Sv. Jan Klimak má na mysli lásku k Bohu. Taková láska je vlastní člověku, který dosáhl sjednocení s Bohem a získal podobu toho, kdo sám je láska. Bůh je láska (1. Janův 4:8). V Písmu je tento stav nazýván blažeností, a svatí otcové mu říkají zbožštění. Výsledkem sjednocení s Bohem je nekonečná radost a bezmezná vděčnost. Sjednocení s Bohem v lásce, radost a vděčnost jsou nejpodstatnějšími součástmi věčné rajské blaženosti.

Přijímání Těla a Krve Páně, v němž se věřící sjednocují s Kristem, svatí otcové nazývají svátostí eucharistie, tedy díkůvzdáním. Kristus je počátek a konec našeho spasení, Alfa a Omega, první a poslední (Zjevení 22:13). Sjednocením s Kristem skrze svátost již zde na zemi můžeme zakusit věčný blažený život v Bohu.

Výstup k Bohu člověk podniká zcela vědomě a dobrovolně. A čím blíž je k cíli, tím větší je svoboda, která dosahuje dokonalosti na nejvyšším stupni lásky. Svoboda však neznamená, že je člověku dovoleno cokoliv, neznamená ani volbu mezi dobrem a zlem, nýbrž neochvějné směřování k Bohu. Tuto myšlenku kdysi dost paradoxně vyjádřil sv. Augustin, když řekl, že být svobodný znamená být služebníkem Božím.

Pouze pravá a dokonalá láska dává pravou a úplnou svobodu. Svoboda bez lásky k Bohu se mění v nekonečné kolísání mezi dobrem a zlem, v zotročení zlým duchem.

Redakce