Homilie osmá
Téhož mar Isháka [rozmluva o tom], prostřednictvím čeho se svatí oddělují a osvěcují, aby [se stali] příbytkem Ducha Svatého
1. Chrám Boží je dům modlitby[1], a dům modlitby je duše, v níž se světí neustálé pamatování na Boha. Pokud jsou všichni svatí osvěceni Duchem, aby se stali chrámy Trojice, jíž se klaní[2], a Duch Svatý je osvěcuje skrze neustálé pamatování[3] na jeho Božství[4], a toto neustálé pamatování na Boha[5] je neustálá modlitba, pak svatí, aby se stali příbytkem působení Ducha Svatého[6], se osvěcují skrze stálost modlitby, jak jeden ze světců řekl: „Neustále pamatuj na Boha, a tvé myšlení se stane nebem.[7]“
2. Jestliže se tedy naše duše skrze stálost v modlitbě stane druhým nebem, pak v [tomto] nebi není nedostatek [jakéhokoliv] dobra; a není k ní[8] dovolen přístup jakémukoliv zlu, a není v její blízkosti žádné pokušení, žádné vášně těla a duše[9], ani vzpomínky na zlo, ani tělesné strasti, temnota nebo muka duše. Vskutku, všechna tato pokušení se nás zmocní kvůli tomu, to jest proto, že se dostaneme na scestí a vzdalujeme se pamatování na Boha, a proto bloudíme [až] k upadnutí do veškerého zla; ale modlitba je ohradou pro pamatování na Boha odstraňující příčiny bloudění, kvůli kterému [i] snášíme všechno to zlo.
3. Zůstaňme tedy stálí v modlitbě, která je jasným obrazem pamatování na našeho Pána Boha. Opustí nás všechna pokušení, která jsou nám prozřetelností sesílaná[10], abychom pamatovali na Boha skrze stálost v modlitbě a ukřižování mysli[11], neboť mučitelé, teda pokušení, nás k tomu nutí, a jak řekl jeden ze svatých: „Neustále se modli a duch roztroušenosti uteče před tebou.“[12]
4. A když se postaráme o to, co s tím souvisí, a ve své duši dáme místo pamatování na Pána ve stálosti naší modlitby k němu, pokušení se vzdálí, vášně ustanou, satan bude zahnán daleko, žal nenajde [pro sebe] místo v naší duši, utrpení ztratí svou moc a všechno zlo uvolní prostor pro v nás přebývající pamatování na Boha, zakřičí a uprchne před tím, kdo má nad ním moc.[13]
5. A andělé proslaví ten dům, v němž je postaven posvátný oltář pro věčnou Tajinu jejich Hospodina. Neustálé pamatování na Boha je oltář[14], který se staví v srdci a ze kterého se veškeré tajiny vznášejí ke svatyni Páně[15]. A žádná z námi zmíněných záporných událostí se tam neděje[16], protože se bojí žáru Božského ohně hořícího mezi těmito tajinami[17]. Všichni nepřátelé přirozeným způsobem ustupují tam, kde je vzýváno jméno Boží.
6. Stává se ale, že ačkoli se o to staráme[18], některým z nich se stále daří zůstat [v nás] a projevovat svou nestoudnost, aby nás tím utiskovali, právě proto, že nejsme náležitě utvrzeni v tom, tedy ve [správné] stálosti pamatování[19] na Boha. A do té míry, do jaké nám chybí [neustálé pamatování na Boha], dostávají příležitost nás napadnout. Drzost nepřátel se nemůže přiblížit ke královu paláci, když on sám [přebývá] tam[20].
7. Božství však nepřebývá v člověku podle přirozenosti[21] – vždyť jeho přirozenost je nekonečná a není omezena na [jakékoli] místo a není do něho uzavřená. Neboť on naplňuje celé nebe a zemi a není místa, kde by nebyl[22]. Neboť je přítomen na každém místě a je vzdálen každého místa. To druhé je z důvodu neomezenosti a vznešenosti jeho přirozenosti. A to první je z důvodu nepřístupných pro vnímání[23] [Božských působení], která nás naplňují. Neboť se říká[24], že Bůh svou vůlí a působením své moci přebývá kdekoli, jak je psáno: „Budu přebývat s nimi a procházet se mezi nimi“[25], to jest „ukážu jim sílu svého působení“[26], jak je psáno, že spočinul na Jeruzalémském chrámu nebo na stanu setkávání, který postavil Mojžíš[27].
8. Když Šalomoun dokončil stavbu chrámu, na něm, [jak] se uvádí, spočinula jeho Šchina[28] a chrám se naplnil slávou jeho[29], a kněží vyšli ze svatyně kvůli Šchině Hospodinově, protože nemohli konat službu, neboť celý chrám byl naplněn oblakem slávy Hospodinovy[30]. To bylo znamení, že mu Bůh prokázal přízeň a usídlil se v něm. Podobná věc se stane duši, která byla vychována ve ctnosti, když během modlitby cítí, že tento oblak spočívá na mysli v modlitbě[31].
9. (Děje se to však neviditelným způsobem); a [mysl] nemůže splnit svou modlitební službu, protože znehybněla před slávou Hospodina zjevenou skrze vystižení mysli a ztichla v úžasu[32]. To je znamení, že jí Hospodin prokázal svou přízeň a spočinul na ní, a je [to] podobné tomu, co viděl Ezechiel (když mu byla zjevena stavba chrámu), jenž po dokončení toho chrámu, jehož výstavbu viděl jako Božské zjevení[33], spatřil, jak Božská Šchina[34] spočívá na chrámu a je jí naplněn[35].
10. A proto ve vidění, které pozoroval jako Božský čin vtisknutý do jeho duše, v tom nádherném vidění, které spatřil dřív, než se uskutečnilo to, co viděl: když byl tělem v Babylóně, viděl zjevení v Jeruzalémě[36] (vzdáleném asi ze tří sta parasangů[37]), ukázalo se mu, že jakoby vstoupil do chrámu a na něm [tj. na chrámu] spočívala Božská Šchina, jak řekl: „A zavedl mě k bráně, která směřovala na východ“[38]. Muž, který mu to všechno ukázal ve zjevení [a] který je anděl, řekl mu [sám]: „Vezmi si k srdci všechno, co ti ukážu; kvůli tomu, co ti bude ukázáno, byl jsi sem přiveden.“[39]
11. Prostřednictvím toho se nám stávají známy dvě věci: všechna zjevení, která mají svatí, se uskutečňují prostřednictvím andělů; a oni [andělé] je poučují, dokud se každý nepřiblíží ke zjevení Božského vidění[40]. A za druhé, andělská zjevení předcházejí Božskému zjevení[41]…, které se v nich [tj. ve svatých] uskutečňuje působením Ducha Svatého[42], jak je známo i [z tohoto textu], a proto [Ezechiel] říká: „Pak mě zavedl k bráně směřující na východ, a hle, od východu přicházela sláva Boha Izraele. Zvuk jeho příchodu byl jako zvuk mnohých vod.“[43]
12. I [samotné] zjevení mu ukazuje v souladu s tamním řádem: „A země zářila jeho slávou. I padl jsem na tvář a sláva Hospodinova vstoupila do chrámu.“[44] A opět na jiném místě říká, když poučuje[45]: „A vnitřní nádvoří naplňoval oblak. Hospodinova sláva se vznesla nad cheruby, a chrám byl naplněn oblakem a nádvoří bylo plné jasu Hospodinovy slávy[46]“, a jiné podobné věci, které Písmo zmiňuje o působení příslušejícím Šchině, a oznamuje působení jeho slávy prostřednictvím jasného vidění – jeho moc spočívá na tom místě, které je vyhrazeno pro jeho svaté jméno, a kde se vždy osvěcuje pamatování na něho.
13. Proto jestli[47] se říká, že se usídlil a přebývá[48], pak se neusídlil podle své přirozenosti[49], nýbrž podle své slávy a svého působení na místě vyhrazeném pro jeho svatost[50], ať už v člověkem postavené budově a němých věcech nazývaných posvátnými nádobami, nebo v oduševnělých chrámech, což jsou duše; neboť [ta] duše, v níž se Hospodin osvěcuje skrze pamatování na něho, se [sama] osvěcuje a odděluje se od ostatních duší [Božskou] mocí a působením, jakož i zjevením[51] a poznáním tajemství, která se jí [duši] otevírají, nikoli však přebýváním přirozeným[52].
14. Žízněme[53] po tomto blahu a posvěťme naše údy s naší duší v každém okamžiku Božskými chvalozpěvy. Posvěťme se neustálým pamatováním na něho skrze modlitbu. Buďme v modlitbě posvátnými chrámy, abychom do své duše přijali úctyhodné působení Ducha [Svatého][54], jak říká apoštol: „Každý[55] je očištěn a posvěcen Božím slovem a modlitbou“[56], skrze pamatování na Boha… A vyslovuje se nad ním jméno Hospodinovo[57], je posvěcen a veškerá špína a veškerá cizí moc se od něj vzdalují.
15. „Na každém místě, kde budeš připomínat mé jméno, přijdu k tobě a požehnám ti[58]“. Neustále pamatujme na Boha a ať jsou požehnána naše ústa. Jak jednou řekl jeden ze svatých laikům sedícím [v přítomnosti mnichů]: „Vstaňte a uvítejte mnichy, abyste získali požehnání, neboť jejich ústa jsou svatá, protože neustále hovoří s Bohem[59]“.
16. Vidíš, jak se stávají hodnými svatosti ústa vždy rozmlouvající s Bohem a jak se posvěcuje srdce neustále dobrořečící jménu Hospodinovu? Neustále dobrořeč Hospodinu ve svém srdci, abys získal požehnání a nepřestávej mu dobrořečit. A posvěcuj svou duši a všechny své údy, [tak] mu dobrořeče: „Dobrořeč, má duše, Hospodinu, a všechny kosti mé jeho svatému jménu![60]“ A [tak]: „Budu tě vyvyšovat, Hospodine můj a Králi[61]“ a tak dále.
17. A vyslovuj svými ústy jeho chválu, nepřesytíš se jeho chválou, naplňuj svou duši jeho slávou a jeho ctí, ať je Bůh vyvýšován v tvém srdci, ať nezakusíš přesycení jeho slávou a jeho požehnáním a bude duše tvá naplněna jeho ctí – tou, kterou prorok viděl spočívající na Jeruzalémě: „země zářila jeho slávou[62]“ a „Neustále pamatuj na Boha a tvé myšlení se stane nebem[63]“.
18. Tužme po této slávě, abychom se neustálým pamatováním na něho v modlitbách a chvalořečeních stali chrámy pro Boha[64], jak říká sv. Basil biskup: „Čistá modlitba[65] je ta, která tvoří v duši neustálé pamatování na Boha. A tak se stáváme chrámy pro Boha[66] – skrze to, že v pamatování, které konáme, on přebývá v nás[67]“. Hodnými této nebeské slávy budou ti, kteří se stanou domem modlitby[68]. A chrám, v němž se usídlí neustálé pamatování na Hospodina, bude zářit tak, že paprsky [vycházející] z něj osvětí a osvítí i vzdálená místa.
19. Neustálé pamatování na Boha je tajemstvím budoucího věku[69], protože tam plně přijmeme veškerou milost Ducha[70]. A vzpomínka na Boha nás již nenechá, tam se v plné míře staneme jeho chrámem. O toto tajemství budoucí jednoty usilují [71] na zemi svatí skrze neustálou nenasytnost v modlitbě. Kéž tedy i my budeme hodni dosáhnout téhož milostí a milosrdenstvím Krista, naší naděje[72], se všemi svatými[73] na věky věků. Amen.
Přeloženo z ruštiny. Do ruského jazyka přeložili E. V. Barskij a M. G. Kalinin. Poznámky, pokud není uvedeno jinak, jsou od A. M. Preobraženského podle vydání S. Chialà.
[1] Srov. Exodus 56:7; Matouš. 21:13.
[2] Srov. 2 Kor. 3:16. Srov. Evagr. Pont., cap. gnost. 5.84 (Guillaumont 1958, p. 212–213); Nil., marg. 6, 10; virt. 45 (Bettiolo 1983, p. 10–11, 254); Martyrius (Sahdona), liber. I, 3.14 (Halleux 1960, p. 32). Srov. Is. Ninev., coll. III, 10.91 (Chialà 2011b, t. 1, p. 81).
[3] «Neustálé pamatování» (ܐܢܝܡܐ ܐܢܕܗܘܥ); srov. Is. Ninev., coll. III, 6.45, 8.4, 8.14, 8.18, 8.19 (Chialà 2011b, t. 1, p. 40, 57, 60–61); coll. I, 35, 44, 50, 74 (Bedjan 1909, p. 258, 321, 353, 508); coll. II, 1, 8.15, 29.7, 30.4, 30.13. Sv. Izák také často používá výraz „stálost pamatování“ (ܬܘܢܝܡܐ ܐܢܕܗܘܥ) s drobnými změnami: Is. Ninev., coll. III, 3.23, 8.6 (Chialà 2011b, t. 1, p. 15, 32); coll. I, 17, 32 (Bedjan 1909, p. 135, 216); coll. II, 29.2 (Brock 1995, t. 1, p. 119). Viz také podobný ale vzácnější výraz „neustálá vzpomínka“ (ܐܢܝܡܐ ܐܢܪܟܘܕ): Is. Ninev., coll. III, 8.1, 8.18 (Chialà 2011b, t. 1, p. 56, 61); coll. I, 50 (Bedjan 1909, p. 353); coll. II, 1.
[4] Srov. Is. Ninev., coll. III, 3.30 (Chialà 2011b, t. 1, p. 16). O posvěcení poskytovaném Duchem Svatým v modlitbě viz Is. Ninev., coll. II, 3.2.51–54, 3.3.91. Srov. Is. Ninev., coll. III, 10.65 (Chialà 2011b, t. 1, p. 78).
[5] Výraz „neustálé pamatování na Boha je neustálá modlitba“ se vyskytuje v epištole Is. Ninev., coll. II, 1. Výraz „neustálá modlitba“ (ܐܬܢܝܡܐ ܐܬܘܠܨ) viz Is. Ninev., coll. III, 3.11 (Chialà 2011b, t. 1, p. 12); coll. I, 40, 64, 79 (Bedjan 1909, p. 304, 441–442, 544); coll. II, 1; coll. II, 3.2.97. Podobný výraz (ܐܬܘܠܨܕ ܐܬܘܢܝܡܐ) se vyskytuje v Is. Ninev., coll. III, 8.1–2, 8.4 (Chialà 2011b, t. 1, p. 56, 57); coll. I, 2, 8, 35, 80 (Bedjan 1909, p. 15, 107, 259, 557); coll. II, 14.41–42 (Brock 1995, t. 1, p. 69–70); coll. II, 3.4.34; srov. Is. Ninev., coll. I, 11, 37 (Bedjan 1909, p. 120, 288). Výrazy se opakovaně objevují u různých asketických spisovatelů včetně Evagria z Pontu a Theodora z Mopsuestie (srov. Brock 1995, t. 2, p. 79–80, n. 41,1). Pro výraz „neustálé pamatování na Boha“ viz Brock 1995, t. 2, p. 135, n. 4,1.
[6] Pro výraz „působení Svatého Ducha“ (ܐܫܕܘܩܕ ܐܚܘܪܕ ܐܬܘܢܕܒܥܡ) viz Is. Ninev., coll. III, 4.32, n. 73 (Chialà 2011b, t. 2, p. 42). Ve svých spisech se sv. Izák často vrací ke spojitosti mezi modlitbou, pamatováním na Boha a přebýváním Boha nebo Ducha Svatého. Viz Is. Ninev., coll. III, 6.45 (Chialà 2011b, t. 1, p. 40); coll. I, 5, 50 (Bedjan 1909, p. 70, 353); coll. II, 1 и 5.33 (Brock 1995, t. 1, p. 15). V coll. I, 35 (Bedjan 1909, p. 259) říká, že neustálá modlitba je možná jen díky Duchu Svatému, který přebývá v asketovi a modlí se v něm a za něj. Na řadě míst mluví o hermeneutice toho, jak Duch Svatý pomáhá asketovi tím, že v něm přebývá.; viz Is. Ninev., coll. I, 6, 82 (Bedjan 1909, p. 91, 579–580).
[7] Tento citát se anonymně uvádí v Is. Ninev., coll. III, 8.17 (Chialà 2011b, t. 1, p. 60), a v coll. III, 3.2 je parafráze (stejně jako v coll. II, 30.23 a coll. III, 3.3.24); také se anonymně vyskytuje u Martyria Sahdony v Knize dokonalosti (Martyrius Sahdona), liber. II, 8.59: Halleux 1965, III, p. 19). Tento výraz patři Nilu Sinajskému, Nil., marg. 2 (Bettiolo 1983, p. 10). Podobným způsobem sv. Izác cituje dvě další fráze sv. Nila z tohoto díla s tím, že patří „jednomu ze svatých“, Is. Ninev., coll. I, 4 (Bedjan 1909, p. 42); ср. Bettiolo 1983, p. 1, n. 1.
[8] Doslova „nechodí do ní“.
[9] O rozdílu mezi tělesnými a duševními vášněmi viz Is. Niněv., kol. I, 3, 47, 51 (Bedjan 1909, s. 21–23, 25–26, 337, 368); kol. II, 3.1.70, 3.4.27. Pro vášně obecně a jejich podstatu viz Is. Niněv., kol. I, 2, 28 (Bedjan 1909, s. 18–19, 204); kol. II, 3.3.66. Je zde patrný vliv Jana Poustevníka a Evagria Pontského.
[10] Viz také Is. Ninev., coll. III, 3.22 (Chialà 2011b, t. 1, p. 14–15).
[11] Výraz „ukřižování mysli“ (ܐܢܘܗܕ ܐܬܘܦܝܩܙ) odkazuje na učení otců, které sv. Izák rozvíjí v řadě svých spisů a používá podobné výrazy; viz Is. Ninev., coll. I, 2, 34 (Bedjan 1909, p. 15–16, 223); coll. II, 30.6 (ср. также с coll. III, 10.23). Sv. Izák se možná inspiroval listy apoštola Pavla, konkrétně Řím. 6:6. Nicméně poprvé se tento výraz objevuje u abby Izajáše: Abba Isaia, serm. 26.4 (Ίορδανίτης 1911, σ.169Г [12–11]). Wensinck zde vidí vliv Knihy blahoslaveného Hierothea (Marsh 1927, s. 40–47). Tento názor hledisko však zpochybňuje Beulay, který v tom vidí spíše projev učení Evagria Pontského (Beulay 1987, s. 181).
[12] Apopht. II, 439 (Budge 1907, t. 2, p. 245). Tento výrok koreluje s jedním z apoftegmat řecké systematické sbírky (collectio systhematica*), ale tato pasáž v ní chybí (srov. с Greek Systematic Series XII, 26; Guy 2003, p. 226).
[13] Srov. Marek. 9:26.
[14] Srov. Židům 8:2.
[15] Srov. Is. Ninev., coll. III, 16.5 (Chialà 2011b, t. 1, p. 112); coll. I, 22 (Bedjan 1909, p. 167); coll. II, 41.2 (Brock 1995, t. 1, p. 170–171); viz také coll. III, 10.84 (Chialà 2011b, t. 1, p. 80). Podobný obraz najdeme u řady předchůdců sv. Izáka. Viz liber grad., memr. 12 (Kmosko 1926, p. 285–304); Jo. Apam., dial. 4 (Dedering 1936, p. 88), Evagr. Pont., paraen. (Muyldermans 1952, p. 130–133), cap. gnost. 5.53 (Guillaumont 1958, p. 198–199), ps.-supp. 6, 45 (Frankenberg 1912, p. 428, 460); Nil., margr. 1; hom. 12; admon., 40; ep. virt. 5–6; virt. 27 (Bettiolo 1983, p. 10, 89, 202, 222, 244); Mark Erem., bapt. 4 (Durand 1999, p. 318–322); Stephan bar Sudaili, liber Нieroth. III, 7 (Marsh 1927, p. 72–73). V coll. II, 30.10 sv. Izák píše, že „veškeré působení, přirozenost a slovo v tomto stvoření má [svou] svatyni a velesvatyni“.
[16] Doslova „nechodí“.
[17] „Tajiny“ autor porovnává se starozákonními oběťmi, které, když se přinášely na oltář, stávaly se svatyní Hospodina. — Poznámka překladatele.
[18] Doslova „o to, co k tomu patří. — Poznámka překladatele.
[19] Srov. Is. Ninev., coll. III, 8.1, n. 3 (Chialà 2011b, t. 2, p. 83).
[20] Srov. Matouš 12:29.
[21] ܐܢܝܟ.
[22] Srov. 1 Sam. 8:27. Srov. také Thdr. Mops., cat. hom. V, 4 (Tonneau 1949, p. 103–104).
[23] “Nepřístupné pro vnímání“ (ܐܬܘܢܟ ܖܕܬܡ ܠܐ). Srov. také Is. Ninev., coll. III, 4.21, 7.5, 7.9, 9.9, 9.27 (Chialà 2011b, t. 1, p. 24, 46, 47, 64, 68).
[24] Citát není u Chialà identifikován. Sv. Izák zde pravděpodobně odkazuje na nedochovaný spis Theodora z Mopsuestie „O vtělení Pána našeho“. Podobný citát z tohoto spisu uvádí Josef Chazzajja v „Knize otázek a odpovědí“ (Bunge 1982, p. 326). Ale podle našeho názoru se Chialà mýlí v tom, že zde hledal citát: Slovo „říká se“ zde má význam blízký neurčitě osobnímu: „když o Bohu říkají (dosl. „říká se“), že někde přebývá, jde o to, že přebývá svou vůlí a působením své moci. A dále sv. Izák uvádí dva biblické citáty, aby ilustroval svůj názor. – Poznámka překladatele.
[25] Leviticus 26:11–12.
[26] Srov. Is. Ninev., coll. III, 8.13 (Chialà 2011b, t. 1, p. 59).
[27] Srov. 2. Par. 5:13; Ex. 40:34. Viz také Is. Ninev., coll. III, 1.4, n. 15 (Chialà 2011b, t. 2, p. 5).
[28] Viz Is. Ninev., coll. III, 7.4, n. 9 (Chialà 2011b, t. 2, p. 69).
[29] Srov. 2. Par. 7:1–2 (Pešita).
[30] Srov. 2. Par. 5:13–14 (Pešita).
[31] O symbolice oblaku viz Beulay 1987, p. 138–145. Evagrios píše , že „noetický oblak je duchovní kontemplace, která obsahuje logy prozřetelnosti a soudu“ — cap. gnost., 5.16 (Guillaumont 1958, p. 182–183). Jan z Dalyaty zmiňuje „nepřístupný oblak světla, z něhož na mysl, která získala milost [Boží], sestupují záblesky světla“, — Jo. Dal., hom. 6.21 (Khayyat 2007, p. 170–171); Josef Chazzajja říká, že „se mysl skrývá v oblaku krystalického světla“, — Jos. Hazz., or. (Mingana 1934, p. 152, 155, 265, 267). Srov. také φωτὸς νεφέλη u sv. Simeona Nového Teologa: Sym. N. Th., hymn., 17.326 (Kambylis 1976, S. 123).
[32] O ustání modlitby a úžasu viz Is. Ninev., coll. III, 13.20–21 (Chialà 2011b, t. 1, p. 110).
[33] „Božské zjevení“ (ܐܝܗܠܐ ܐܢܝܠܓ); srov. také Is. Ninev., coll. III, 8.11 (Chialà 2011b, t. 1, p. 59); coll. I, 20, 51, 54, 79, 80 (Bedjan 1909, p. 161, 371, 391, 545, 549); coll. II, 16.5 (Brock 1995, t. 1, p. 78).
[34] Viz Is. Ninev., coll. III, 7.4, n. 9 (Chialà 2011b, t. 2, p. 69).
[35] Srov. Ezechiel 43:5.
[36] Srov. Ezechiel 40:1–2.
[37] Jednotka délky, která se rovná ~5,5 km (tzv. perský parasang). Sv. Isaac používá podobnou jednotku délky v Is. Ninev., coll. I, 36 (Bedjan 1909, p. 277).
[38] Ezechiel 43:1.
[39] Ezechiel 40:4 (Pešita).
[40] „Vidění zjevené Bohem“ (ܐܬܝܗܠܐ ܐܬܙܚ); srov. také Is. Ninev., coll. I, 20 (Bedjan 1909, p. 161); coll. II, 1; coll. III, 3.1.72.
[41] Srov. Is. Ninev., coll. III, 8.9, n. 28 (Chialà 2011b, t. 2, p. 87).
[42] O „působení Svatého Ducha“ viz Is. Ninev., coll. III, 4.32, n. 73 (Chialà 2011b, t. 2, p. 42). O působení andělů viz Is. Ninev., coll. III, 7.3–5, 7.44 (Chialà 2011b, t. 1, p. 45–46, 54–55). Zde sv. Izák poukazuje na zprostředkovatelskou funkci andělů při vnímání božských zjevení. Pro různé stupně zjevení (ܐܢܝܠܓ) v závislosti na tom, skrze kterou bytost jsou asketovi udělovány, viz Is. Ninev., coll. III, 9.18–31 (Chialà 2011b, t. 1, p. 66–70); coll. I, 19, 35 (Bedjan 1909, p. 154–161, 247–250); coll. II, 8.7 (Brock 1995, t. 1, p. 22); coll. II, 3.2.73, 3.2.76, 3.3.56–60.
[43] Ezechiel 43:1–2.
[44] Ezechiel 43:2–4.
[45] ܥܕܘܢܕ ܟܝܐ — aby naučil. V textu originálu zde končí odstavec 12. — Poznámka překladatele.
[46] Ezechiel 10:3–4.
[47] Doslova „tam, kde“.
[48] Srov. 2. Kor. 6:16.
[49] Srov. odstavec 7. — Poznámka překladatele.
[50] Is. Ninev., coll. III, 8.7 (Chialà 2011b, t. 1, p. 57–58).
[51] Doslova „ukázáním“.
[52] „Přirozený“ (ܐܝܢܝܟ).
[53] ܓܪܓܪܬܢ — doslova „vášnivě tužme“.
[54] Is. Ninev., coll. III, 4.32, n. 73 (Chialà 2011b, t. 2, p. 42).
[55] V textu Nového zákona „všechno“.
[56] 1. Timoteovi 4:4–5.
[57] Srov. List Jakubův 2:7.
[58] Exodus 20:24 (Pešita).
[59] Apopht. I, 634 (Budge 1907, t. 2, p. 148).
[60] Srov. Žalm 103:1.
[61] Srov. Žalm 145:1.
[62] Ezechiel 43:2.
[63] Nil., marg. 2 (Bettiolo 1983, p. 10); ср. также Is. Ninev., coll. III, 8.1 (Chialà 2011b, t. 1, p. 56).
[64] Srov. 1. Kor. 3:16–17.
[65] Pro „čistou modlitbu“ viz Is. Ninev., coll. III, 16.2, n. 2 (Chialà 2011b, t. 2, p. 154–155).
[66] Srov. 1. Kor. 3:16–17.
[67] Bas. Caes., ep. 2.4 (Patrucco 1983, p. 66–69). Srov. také Is. Ninev., coll. I, 50 (Bedjan 1909, p. 353).
[68] Srov. Izajáš 56:7; Matouš 21:13.
[69] Srov. Židům. 2:5; 6:5. Srov. také Is. Ninev., coll. III, 1.1, n. 5 (Chialà 2011b, t. 2, p. 3–4).
[70] Srov. Is. Ninev., coll. III, 1.13, n. 47 (Chialà 2011b, t. 2, p. 10).
[71] Srov. Matouš 13:17.
[72] Srov. 1. Tim. 1:1.
[73] Srov. 1. Tes. 3:13.
