Naděje neklame

Rozhovor s archimandritou Jackem Khalilem, děkanem Teologického institutu sv. Jana Damašského Balamandské univerzity v Libanonu, profesorem novozákonní biblistiky, knězem antiochijského patriarchátu, jenž ve dnech 9.–13. listopadu na pozvání vladyky Michala navštívil Pražskou pravoslavnou eparchii a přednášel na HTF UK i v katedrále sv. Cyrila a Metoděje v Praze.

– Zdravím Vás, drahý otče archimandrito. Děkuji za Vaši návštěvu a přednášky a za tuto možnost natočit rozhovor s Vámi. Vím, že jste se narodil nedaleko Sidónu – jednoho z nejstarších center lidské civilizace, města, které navštívil sám Pán Ježíš. Jaké to je být křesťanem v zemi spojené s úsvitem křesťanství? Ovlivňuje tento fakt Váš každodenní život v církvi?

– Vlastně ano. Protože tyto země, nejen Libanon, ale také Sýrie, po staletích byly země pravoslavné, i když v současné době již v nich netvoříme většinu. Tohle se odráží na výchově, lidé se generace za generací vychovávají v křesťanské víře. A jejich sociální život a národnostní identifikace jsou spojeny s místy, které Kristus i apoštolové navštěvovali osobně – Týr, Sidón. Pravoslavná víra se na tomto území zachovala. To, co si čtete v evangeliích, je tady dodnes patrné třeba na lingvistické úrovni. Mnohé biblické výrazy se tady pořád používají v běžném životě a my jim rozumíme. Ale i temperament místních obyvatel je podobný temperamentu některých starozákonních a novozákonních postav. Samozřejmě to pro nás má velký význam.

– Charakteristickým rysem mnoha pravoslavných církví je jejich důrazně národnostní charakter. Například v Rusku nebo na Ukrajině si mnozí říkají pravoslavní právě na základě toho, že jsou Rusové a Ukrajinci. Tady, v českých zemích, pravoslaví, i když pravoslavní jsou menšinou, je vírou předků. Existuje něco podobného v Libanonu? Samozřejmě většina libanonské populace dnes vyznává islám. Říkají si ale pravoslavní Libanonci: Jsem pravoslavný, protože je to víra mých předků, protože křesťané byli poprvé nazváni křesťany v Antiochii?

– Patriarchát antiochijský a celého Východu není patriarchátem jednoho národa, zahrnuje mnoho zemí. Je to moderní tendence a není původní ani v zemích, které jste zmínila. A našeho patriarchátu se vůbec netýká. Nemůžu říct, že jsem pravoslavný, protože jsem Libanonec, v Libanonu jsme menšina. Prostě jsme pravoslavní a jsme Libanonci.

Foto: Elena Slava

– Toto menšinové postavení je v posledních desetiletích spojeno s pronásledováním.

–  V posledních staletích.

– Přesně tak, ale v nedávné době hodně zintenzívnělo v souvislosti s činností extremistických muslimských hnutí. Jak to ovlivňuje věřící? Drží se církve a své víry ještě pevněji, spojuje je pronásledování, nebo strach je nutí opouštět církev, protože vyznávání Krista je nebezpečné pro život?

– Na pronásledování jsme dávno zvykli. V minulosti pronásledování bývalo krutější než teď. V některých dobách, pokud se vladař rozhodl zabíjet křesťany, nikdo ho nemohl zastavit. Ještě relativně nedávno, v letech 1840 a 1860, jsme zažili obrovské masové vraždy křesťanů. Sýrie a Libanon tehdy byly součástí Otomanské říše a křesťané byli zabíjeni po desítkách tisíc. A ti, kteří přežili, museli opustit domovy a odstěhovat se třeba do Brazílie, Argentiny, Jižní Afriky, Severní Ameriky, Austrálie. Pravoslavných Libanonců a Syřanů je po světě stokrát víc než v domovině, miliony pravoslavných Libanonců a Syřanů žijí v Jižní a Severní Americe. V Sýrii je pravoslavných necelý milion a v Libanonu 300–400 tisíc. Takže jsme zažili spoustu pronásledování. A z vlastní zkušenosti nemohu říct, že se držíme církve a víry jen z důvodu pronásledování. Víra je pro nás nesmírně důležitá v každé době. Lidé žijí z víry i v současné době v podmínkách republiky, kde křesťané mají určitou politickou moc. Nadále zachováváme svou víru, tradice, církevní život. Je to důležitá část naší identity.

– Na druhou stranu Libanon je jednou z nejliberálnějších zemí Blízkého Východu. Ovlivňují liberální hodnoty věřící křesťany?

– Tohle je velká výzva. Církev má neustále vykonávat pastýřskou práci, aby zachovala mladou generaci, aby ji povzbudila. Tvrdě na tom pracujeme. Máme mládežnické hnutí v eparchiích a v jednotlivých farnostech. Máme dobře organizovanou katechizaci, školy církevní hudby, teologické vzdělání, mládežnické tábory, tábory pro ženy, pro mátušky, pro studenty teologie. To vše napomáhá integrovat mládež do církevního života. Vlastně pracujeme se všemi věkovými kategoriemi věřících.

Foto: Elena Slava

– Jak koexistují muslimové a křesťané na Balamandské univerzitě?

– Stejně tak, jako koexistují v běžném životě. Jsme malá země, máme tady rozdělení politické moci mezi muslimy a křesťany. Nikdo nežije v ghettech. Křesťané vždy byli vůdci ve společenském životě a ve vzdělání. Tohle je způsob koexistence.  Žijeme spolu, vzájemně se obohacujeme kulturně, spolupracujeme. Toto je hlavní zbraň proti jakémukoliv fanatismu a terorismu. Křesťanství je náboženstvím tolerance, lásky k bližnímu nehledě na jeho vyznání.

– Samozřejmě, ale jejich náboženství není příliš tolerantní.

– Proto my musíme ovlivňovat je, ne být ovlivňováni jimi. Musíme je učit milovat bližního. Kristus nás učil milovat i nepřátele, neříkám, že lidé vyznávající jiné náboženství jsou našimi nepřáteli, ale když musíme milovat nepřátele, tím spíše i své sousedy. Nemůžeme učit na svých školách jenom křesťany, musíme podporovat a rozvíjet talenty každého dobrého člověka v naději, že ho to ovlivní a naučí být tolerantní. A toto opravdu působí. Neproklínáme se navzájem. Libanonští muslimové ve srovnání s obyvateli jiných muslimských zemí jsou mnohem tolerantnější.

– Tyto pokusy ovlivnit své sousedy přivádějí aspoň občas k tomu, že nějaký muslim konvertuje k pravoslaví?

– I to se stává.

– Vážně? Není zakázáno opouštět islám?

– V Libanonu není zakázáno konvertovat.

– Ale konvertita stejně bude pod nátlakem ze strany společnosti nebo rodiny.

– Ano, ale pokud žije ve velkém městě, nikomu to nevadí. Popřípadě se může někam přestěhovat. Kdysi jsem byl knězem v Týru a během osmi let jsem pokřtil několik muslimů. Jedna rodina konvertitů pocházela z ryze muslimské vesnice a v té vesnici zůstala. Samozřejmě byli jaksi trochu perzekvováni v sociálním životě, ale domov neopustili. Když zemřel jejich dědeček, nemohl být pohřben na muslimském hřbitově, proto jsme ho pohřbili na kněžském hřbitově v Týru. Určitě to není jednoduché být konvertitou, ale vytrvalé lidi to neděsí. Na prvním místě je pro ně Kristus.

– Vliv Teologické fakulty sv. Jana Damašského také sahá daleko za hranice země. Máte studenty z celého Blízkého východu, či dokonce z celého světa?

– Náš Teologický institut slouží všem pravoslavným antiochijského patriarchátu po celém světě, ale také všem arabsky mluvicím pravoslavným mimo antiochijský patriarchát. Máme studenty z jeruzalémského patriarchátu, z alexandrijského. Prezenčně u nás studují lidé z Libanonu, Sýrie, Jordánska, Palestiny, Egypta, Hondurasu, Chile, Mexika, Argentiny, Guatemaly, Brazílie, Severní Ameriky, Evropy, Austrálie. Věřící antiochijského patriarchátu z těchto zemí studují v Balamandu, na našem institutu. Máme pro ně bakalářský, magisterský a doktorský program. Mnozí studují dálkově, přes internet. Jsou to kurzy teologického vzdělání v arabštině a ve španělštině.

– Vy, otče, se také účastníte činností Světové rady církví. Proč je to pro Vás důležité?

– V rámci Světové rady reprezentuji svou církev v některých výborech. V roce 2007 mě má církev poslala do jednoho výboru jako profesora teologie a pak jsem byl delegátem na valném shromáždění Světové rady v Jižní Koreji v roce 2013 a byl jsem zvolen do ústředního výboru a do komise Faith and Order. Sloužím své církvi, protože má církev je členem Světové rady církví. Dělám to z poslušnosti.

Foto z Facebookové stránky o. Jacka Khalila

– Jste zřejmě velmi zaneprázdněný člověk. Ale vím, že občas přednášíte v Estonsku, Rumunsku a dalších zemích. Teď Vás vidíme tady. Proč tomu věnujete svůj čas?

– Mým životním povoláním je výuka Nového zákona. Tím se zabývám celý život. Je to má práce. Věřím, že my, pravoslavní, jsme jedna církev. Musíme navazovat a rozvíjet dobré vztahy mezi jednotlivými církvemi podle vzoru apoštolů. Je to důležitý aspekt křesťanství. Ježíš Kristus vyslal apoštoly do světa. Víme z novozákonních knih, že apoštolové hodně cestovali, přinesli křesťanství na fénické břehy, a odtud, z Antiochie, se posílali misionáři do všech koutů světa. Apoštol Pavel v listu Římanům říká: „Zamýšlel jsem přijít k vám, abych i mezi vámi sklidil nějaké ovoce, tak jako mezi jinými národy.“ Spolu vzrůstáme ve svém duchovním životě, obohacujeme se navzájem, dáváme a získáváme. Svědčit o naší společné víře, o našem křesťanském dědictví je pro mě nesmírně důležité.

– Už když jste zmínil vzájemné obohacování, máme otázky od našich čtenářů, a jedna z nich zní: Co je pro Vás důležitější – dělit se o své znalosti, nebo získávat něco od těch, koho potkáváte na svých cestách?

– Na svých cestách nikdy nevím dopředu, jestli více získám, nebo více dám lidem, které potkám. Dělím se, ale i získávám. Některé návštěvy mi dávají úžasné duchovní zážitky. Občas získávám víc, než dávám.  

– Získal jste něco na své cestě do České republiky?

– Ano, samozřejmě. Byl jsem rád, že jsem mohl potkat pravoslavné v zemi, v níž se pravoslaví po staletích netěšilo oblibě těch, kteří byli u moci. Samozřejmě situace tady není stejná jako na Blízkém východě, ale i tady pravoslavní dlouho čelili výzvám, sociálním omezením, a přesto dokázali zachovat víru svých předků.

– Další otázka od čtenářů. Máte zájmy mimo teologii? Jaké knihy rád čtete? Najdete si čas na neformální aktivity – sledování televize, setkání s přáteli?

– Jsem člověkem, který si velice váží přátelství. Rád trávím čas s přáteli, ne všichni z nich jsou teologové. Ale pracuji skutečně hodně a mám málo času na sledování televize. Když mám volnou chvilku, raději si přečtu nějakou knížku, nemusí být o teologii, baví mě sociologie, psychologie, filosofie.

– Inspiruje Vás něco ze západní kultury? A co se může Západ naučit od Východu?

– Západ má dobré zkušenosti s týmovou prací. Umějí delegovat povinnosti, každý ví, za co je zodpovědný. Západ je na tom líp než Východ. Západní člověk může otevřeně mluvit o svých citech a potřebách, nepotřebuje, aby s ním ostatní souhlasili. Dlouhodobá politická stabilita zajištuje svobodu, včetně svobody náboženské. Na Blízkém východě takovou možnost vyjadřovat se lidé nemají. Máme sklony ke konformitě a nevyjadřujeme jasně své city. To je podle mě velká výhoda západní civilizace. A od Východu se Západ může naučit, jak být jednou církví. I když umějí dobře pracovat v týmu, náboženská mapa Západu je velmi roztříštěná, každý věří, v co chce. Na Východě neustále máme pocit, že jsme pod církví. Ne pod církevními vůdci, ale pod církví jako tělem Kristovým. Učíme se od církve. Přizpůsobujeme se tomu, čemu nás učili apoštolové a všechny generace křesťanů, jejich dědictví. Východ se také pevně drží rodinných hodnot. Proto je pro křesťana z Východu jednodušší žít v církvi jako ve velké rodině. Poznávat lásku Boha Otce a obětavou lásku Ježíše Krista k nám. Tohle žije i v rodinách, kde se rodiče obětují pro své děti, obětují svou pohodu, protože mít rodinu a děti je důležitější než žít pohodlně. Děti se takové lásce učí od rodičů a nesou ji dál.

– A co třeba západní teologie? Studoval jste na univerzitě v Tübingenu, známé svou liberální teologií. Někdo z ruských teologů 19. století řekl, že antikrist určitě bude mít doktorát Tübingenské univerzity. Myslel tím, že nic křesťanského v jejich teologii nezbylo. Myslíte si, že západní teologie je opravdu beznadějná?

– Pro mě v Tübingenu byla užitečná především metodologie. Jsem pravoslavný a mám jiné chápání evangelia, učení apoštolů a jiný obraz církve. Koncept historického Ježíše, který je odlišný od Ježíše evangelií, je mi samozřejmě cizí. Vyznávám stejnou víru, kterou vyznávali apoštolové. Nesdílím pohled na nadpřirozené věci popsané v evangeliích jako na mýtus. Nemyslím, že zázraky konané Pánem Ježíšem jsou literárním nástrojem pro sdělení jeho učení. Není to literární nástroj. My pravoslavní víme, že zázraky se dějí pořád a všude, konají je třeba světci, kteří dodnes žijí mezi námi. Ale pro Bultmana a další je zázrak mýtem, literárním žánrem. Kristovo zmrtvýchvstání není jakýmsi dojemným příběhem o lásce, je ústředním bodem lidských dějin, je to fakt, který změnil lidstvo, není to pouhé učení. V tomto smyslu západní teologii přijmout samozřejmě nemůžu. Ale jsem vděčný za to, že v Tübingenu jsem se naučil vědecké metodologii, vědeckému bádání, argumentaci a protiargumentaci, schopnosti dělat závěry. Tohle je velká výhoda, zvláště protože jsem studoval novozákonní exegezi. Ne, že bychom neměli své vykladatele Písma, jako třeba sv. Jan Zlatoústý nebo Jan Damašský a Cyril Alexandrijský. Ale teď je to věda, dobře strukturované akademické pole. Pro mě bylo důležité se tomu naučit.

– Tady jste přednášel o výkladu 3. kapitoly listu Římanům a o víře i ospravedlnění podle apoštola Pavla. Takže už víme, že máte apoštola Pavla velice rád. Mohl byste, prosím, ocitovat něco z Pavlových epištol? Cokoliv Vás napadne, co třeba vždy máte ve svém srdci.

– Všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha (Římanům 8:28). Je to moc krásný verš. Ještě se mi líbí: Vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět (Filipským 1:29). Když trpíme za víru, snášíme zastrašování a pronásledování, nesmíme to brát jako prokletí. Svatý Pavel nás učí, že je to dar od Boha. A ještě určitě také 4. a 5. verš z 5. kapitoly Římanům: Chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha Svatého.

– Co byste chtěl říct nebo popřát pravoslavným věřícím naší církve?

– Přeji jim jako představitelům západní kultury, aby pracovali jako jeden tým pro dobro své církve, aby svou každodenní prací na každém místě zvyšovali status své církve, aby pracovali především v zájmu církve, ne ve vlastním zájmu. Přeji také, aby pro celou společnost svědčili o tom pokladu, který mají, aby nebyli ovlivňováni médii, která se nás snaží zastrašit, aby byli hrdí na to, že vyznávají stejnou víru, kterou vyznávali apoštolové, víru evangelií.