Evangelium pravdy na fénických březích

„Přicházím k vám s pozdravem a mírem z fénických břehů, které slyšely hlásání evangelia samotným Pánem Ježíšem Kristem a poté apoštoly. Přicházím k vám z Damašku, města, kde svatý Pavel, apoštol pohanů, získal osvícení, z místa jeho obrácení. Přicházím z apoštolského města Antiochie, z něhož se šířilo evangelium smíření a spásy pro všechny národy, a v němž byli učedníci poprvé nazváni křesťany. Od apoštolského období Antiochie přetrvává v obraně svobody Božích dětí uctívat Boha v duchu a pravdě a podporuje církev v pohanských městech proti diskriminaci a vyloučení. To vedlo k tomu, že Boží láska, kterou nám Bůh prokázal smrtí a vzkříšením Spasitele, je nyní hlásána ve všech částech světa.“ Těmito slovy začal své kázání na zahajovací ekumenické bohoslužbě 11. shromáždění Světové rady církve patriarcha antiochijský a celého Východu Jan X.

Těžce zkoušený Blízký východ je kolébkou křesťanství, ale zároveň nejnebezpečnějším místem pro křesťany. Utlačování ze strany islamistů, nespravedlivé ekonomické sankce uvalené podlými západními „bratry“, zhoršující se ekologická situace – to vše může proměnit Blízký východ z kolébky křesťanství na jeho hrob. Podle zprávy mezinárodní katolické charitativní organizace „Aid to the Church in Need“ křesťané Blízkého východu již za deset let nebudou k nalezení. Podle zprávy bývalého britského ministra zahraničí Jeremy Hunta, která byla zveřejněna v květnu 2019, úroveň a povaha pronásledování křesťanů na Blízkém východě se zřejmě blíží mezinárodní definici genocidy, přijaté OSN.  

Antiochijský patriarchát, jenž je jednou z nejstarších pravoslavných církví na světě, se tyčí uprostřed Blízkého východu jako pevnost chránící zbytky Kristových následovníků. V současné době pod jurisdikci Antiochijského patriarchátu spadají Libanon, Sýrie, Irák, Kuvajt a další země Perského zálivu, Írán, Arabský poloostrov, Jižní Turecko, existují eparchie na jiných kontinentech, v Severní a Jižní Americe, Austrálii a Evropě.

Centrum Seleukovské říše

Antiochie byla založena v roce 300 před naším letopočtem Seleukem I. Níkátórem, důstojníkem Alexandra Velikého, jedním z vůdčích diadochů, prvním panovníkem z dynastie Seleukovců. Výhodná geografická poloha města umožňovala držet pod kontrolou hlavní obchodní cesty, díky čemuž se Antiochie velmi brzy stala nejbohatším centrem državy. V roce 64 př. n. l. se Sýrie stává součástí Římské říše a v průběhu dalších tří staletí Antiochie zůstává třetím nejvýznamnějším městem impéria po Římu a Alexandrii.

Ve starověké Antiochii žilo mnoho národů, které praktikovaly různorodé východní kulty, což potvrzují zmínky v písemných pramenech o různých chrámech a náboženských památkách. Politické a ekonomické vazby města s početnými zeměmi světa přitahovaly do Antiochie Féničany, Peršany, Egypťany, Indy a Araby.

Většinu místního obyvatelstva tvořili helenizovaní Syřané a Řekové. Další nejvýznamnější etnickou skupinou v Antiochii byli Židé. Josef Flavius zmiňuje, že Seleukovci nalákali Židy tím, že jim dali plná práva občanů (Židovské starožitnosti XII 119). Židovská populace se ještě zvětšila po roce 200 př. n. l., kdy Judsko bylo připojeno k Seleukovské říši. Právě tato komunita se později stala úrodnou půdou, na níž se zakořenilo křesťanství.

Počátky křesťanství

První zmínka o Antiochii v Novém zákoně je spojena s příběhem vyvolení prvních 7 diákonů. Jedním z nich byl Mikuláš z Antiochie, původem pohan (Skutky 6:3–6). Křesťané, kteří utíkali z Jeruzaléma před pronásledováním, na začátku zvěstovali evangelium jenom židům. Ale právě v Antiochii někteří z nich, původem z Kypru a z Kyrény, začali zvěstovat Pána Ježíše také pohanům a obrátili veliké množství lidí (11:19–22). Tak během jednoho desetiletí po Kristově zmrtvýchvstání vzniká církev Antiochie.

Apoštolové, když viděli rychlý růst nové křesťanské komunity, rozhodli vyslat tam Barnabáše, aby se staral o nově obrácené. Vzhledem k tomu, že počet těch, kteří uvěřili v Krista, byl docela významný, Barnabáš přivedl z Tarsu apoštola Pavla. Jejich společným úsilím se antiochijská křesťanská komunita za rok rozrostla. Právě v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany (11:22–26).

Apoštol Lukáš vyjmenovává „proroky a učitele“ antiochijské církve: kromě Barnabáše a Pavla to byli Simeon, zvaný Černý, Lucius z Kyrény, Manahem, který býval druhem tetrarchy Heroda (13:2–3).

Antiochijští křesťané, nehledě na to, že byli obklopeni příznivci pohanských kultů, se pevně drželi své nové víry a podle svých možností pomáhali bratřím v Judsku, zvláště když nastal hlad.

Spolu s apoštolem Pavlem je také apoštol Petr tradičně považován za zakladatele antiochijské církve, o čemž svědčí mnozí církevní spisovatelé (Eusebius z Kaisareie, sv. Jan Zlatoústý, sv. Jeroným, sv. Lev I. Veliký). Apoštol Petr dokončil zřízení církevní organizace v Antiochii. Složitá náboženská situace na tomto území přispěla k tomu, že místní církevní organizace vznikla velmi brzo a rozvíjela se rychle. Na základě epištol sv. mučedníka Ignatia Bohonosce lze předpokládat, že třístupňová hierarchie v čele s biskupem obdařeným nejvyšší mocí se v Antiochii zformovala dříve než v jiných starověkých centrech křesťanství.

Krev mučedníků

Podle Tertuliána je krev mučedníků semenem křesťanské církve. Tímto semenem je hojně zaseta syrská země. V roce 107 byl v římském amfiteátru na rozkaz císaře Trajána roztrhán dravými šelmami sv. Ignatios Antiochijský zvány Bohonosec. Císař doufal, že jeho exemplární poprava předejde dalšímu šíření křesťanství, ovšem cesta biskupa z Antiochie do Říma se stala triumfem křesťanské církve. Do hlavního města impéria ho vezli přes celou Malou Asii. Věřící vycházeli světcovi vstříc. Posiloval je, učil, varoval před herezemi. Sv. Jan Zlatoústý ho proto srovnává se sluncem, které vyšlo na východě a směřovalo na západ.

Prvním spolehlivě doloženým přenesením ostatků světce v dějinách křesťanství bylo přenesení sv. mučedníka biskupa antiochijského jménem Babylas. Byl umučen během Deciova pronásledování v roce 250, a v roce 351 císař Constantius Gallus nechal postavit chrám k Babylově slávě na předměstí Antiochie a přikázal přenést tam ostatky svatého.

Když říši vládl císař Maximinus Daia, pohané z Antiochie se pokusili zbavit se všech křesťanů žijících ve městě. Při císařově návštěvě Sýrie v r. 311 ho delegace urozených občanů požádala o zrušení tolerančního ediktu vydaného císařem Galeriem. Císař se zrušením ediktu souhlasil, a tím bylo zahájeno brutální pronásledování antiochijských křesťanů. Svatí Jan Zlatoústý (PG. 5. Col. 635–636) a Ambrož Milánský (PL. 16. Col. 241–242) píšou o množství dívek a žen, které odmítly zřeknout se Kristovy víry a přijaly mučednickou smrt.

Hereze a rozkoly

S příchodem k moci císaře Konstantina Velikého začíná nová éra v dějinách křesťanské církve. Pronásledování přestalo, ale vzniká nové nebezpečí – hereze. První z nich – ariánství – otřásla celým křesťanským světem. V syrském rukopisu (Paris. syr. 62) se zachovalo poselství prvního antiariánského sněmu, který se konal v Antiochii na konci r. 324 nebo na začátku r. 325. Sněmovní otcové odsoudili Areia a navrhli vyřešit ariánský problém pomocí všecírkevního sněmu. Tak vznikla myšlenka všeobecného sněmu. Na rozkaz císaře Konstantina byl první Všeobecný sněm svolán v roce 325 a je znám jako První nikajský. Z 318 otců jich 80 bylo představiteli Východní diecéze říše. Svým šestým pravidlem sněm potvrdil tradiční privilegia antiochijského biskupa.

V 4. století se většina místních antiochijských sněmů zabývala ariánskými spory. A christologické spory 5. století vedly k narušení duchovní jednoty křesťanů. Význam antiochijské katedry začíná klesat. V roce 431 kyperská církev vychází z jurisdikce církve antiochijské a na IV. Všeobecném sněmu se z antiochijské jurisdikce vymanil biskup jeruzalémské církve. Christologické spory vedli k oddělení od jediné církve čtyř národních církví: perské, arménské, koptské a syrské, přičemž poslední dvě vznikly na území východních patriarchů – alexandrijského a antiochijského v důsledku šíření monofyzitské doktríny.

V r. 533 na rozkaz císaře Justiniána byla v Konstantinopoli uspořádána debata mezi pravoslavnými a protivníky chalkedonského vyznání, která však ukázala nemožnost dosažení kompromisu. Císař nařídil izolovat všechny protichalkedonské biskupy, aby nemohli světit své přívržence. V roce 542 do Konstantinopole přijel Al-Harith ibn Jabalah, vladař křesťanského arabského státu Ghássánovců, jenž požádal císařovnu Theodoru, držící nad monofyzity ochrannou ruku, aby schválila svěcení několika biskupů pro jeho poddané Araby. Špatně střežení monofyzitští biskupové, kteří byli vězněni nedaleko Konstantinopole, vysvětili na biskupy dva syrské mnichy – Theodora a Jakuba Baradaie. Jakub získal od monofyzitského patriarchy Theodosia I. Alexandrijského, jenž se v té době také nacházel v Konstantinopoli, právo světit kněží a biskupy. Poté Jakub prošel celým Východem a vykonal množství biskupských chirotonií. Tak vedle již existující zákonné církevní hierarchie vznikla nová, která neuznávala rozhodnutí chalkedonského sněmu. Jejich patriarchou v Antiochii se stal Sergius z Telly. V důsledku těchto událostí se syrské obyvatelstvo rozdělilo na dvě náboženská vyznání. Když dříve pravoslavní, kteří uznávali chalkedonský sněm, a monofyzité, kteří ho odmítali, tvořili dvě teologické odvětví v rámci jediné církve, od této doby začíná skutečný církevní rozkol. Církev vzniklá v důsledku činnosti Jakuba Baradaie se začala nazývat Jakobitská a její přívrženci nazývali pravoslavné melchité (císařští), protože chalkedonské vyznání bylo podporováno císařskou vládou.

Pod nadvládou Arabů

V 30. letech 7. století Byzanc zažila největší katastrofu v dějinách. Její východní území bylo dobyto Araby inspirovanými novým náboženstvím – islámem. Vojenské a ekonomické zdroje říše byly vyčerpány dlouhou konfrontací se Sásánovským Íránem. Duchovní jednota země byla narušena monofyzitickým schizmatem a neúspěšnými pokusy o jeho překonání. V důsledku toho všeho se východ stal snadnou kořistí Arabů.

Syrští monofyzité vítali Araby jako osvoboditele, ale pravoslavní vnímali muslimské vpády mnohem negativněji. Arabové poskytli svým křesťanským poddaným status dhimmi. Křesťané si mohli užívat svobodu vyznání a širokou vnitřní autonomii výměnou za politickou loajalitu a placení daně zvané džizja. Křesťanské komunity kalifátu se řídily vlastní duchovní hierarchií, která měla mnoho výsad světské moci, zejména právo na výběr daní a řešení rodinných a majetkových záležitostí.

Život křesťanů pod islámskou nadvládou byl spojen s řadou omezení. Mnohé chrámy byly přeměněny na mešity. Misionářská činnost mezi muslimy byla zakázána. Křesťané neměli přístup k vojenské službě, nejvyšším státním úřadům. Křesťanům bylo zakázáno brát si za ženy muslimky, ale muslimští muži se mohli oženit s křesťankami za podmínky, že jejich děti budou muslimy.

Počet křesťanů v Sýrii pod arabskou nadvládou zůstával dost významný až do konce 11. století. Ve starých helenizovaných městech a pobřežních oblastech země křesťané po dlouhou dobu převládali. Přesto islamizace byla vážným problémem. Nejčastěji křesťané konvertovali pod vlivem sociálního a ekonomického útlaku ve snaze zbavit se svého nízkého statusu a dosáhnout úspěchu ve společnosti.

Díky vysoké úrovni vzdělání se některým dhimmi podařilo dosáhnout vysokého sociálního postavení v kalifátu. Křesťané zaujímali silné postavení v obchodování a financích a prakticky monopolizovali zdravotnictví, z nich se skládala nižší a střední vrstva úřednictva. Veškerá administrativa v Sýrii do začátku 8. století byla vedena v řečtině. 

Do počátku 8. století pravoslavní antiochijští patriarchové žili v Konstantinopoli. Ale po roce 702 i tato exilová linie byla přerušena. Patriarchální posloupnost byla obnovena o 40 let později v samotné Antiochii, když chalífa Hišam dovolil křesťanům zvolit na Antiochijský stolec Syřana Stefana III. V 8. a 9. století arabské úřady často otevřeně zasahovaly do volby patriarchů a usilovaly o vysvěcení svých chráněnců. Muslimům šlo především o loajalitu, proto Arabové raději viděli na patriarším stolci Aramejce, kteří nemluvili řecky a neměli s Byzancí nic společného.

V době ikonoborectví do chalífátu utíkali byzantští mniši, aby unikli pronásledování ze strany kacířských císařů. V roce 764 bylo ikonoborectví anathematizováno východními patriarchy. Sýrie a Palestina se staly baštou pravoslavného odboje proti ikonoborectví. Zde, mimo dosah konstantinopolských úřadů, se formulovalo dogmatické učení, které zvítězilo na 7. všeobecném sněmu (787).

Ovšem zároveň se zapojením syrských křesťanů do vnitřního života Byzance postupně nabíral na obrátkách i opačný proces – orientalizace, uzavírání syrského pravoslavného společenství, oslabení vazeb s Konstantinopolí. Stále méně se používala řečtina, často ji neovládali ani biskupové. Každodenním a liturgickým jazykem pravoslavných byla syrština, kterou postupem času vytlačila arabština.

První staletí muslimské nadvlády se vyznačovala dosti vysokou mírou náboženské tolerance, kdy křesťané svobodně vykonávali bohoslužby, měli silné postavení ve společnosti a zaujímali přední pozice ve státní správě. Utlačování křesťanů, k němuž občas docházelo v provinciích, bylo způsobeno spíše chamtivostí místodržitelů než náboženskou nesnášenlivostí. K prvnímu cílenému pronásledování křesťanů došlo za vlády chalífy Umara II. (717–720). Důvodem byla rostoucí nespokojenost muslimů s prosperitou, vlivem a bohatstvím dhimmi. Umar nařídil křesťanům nosit zvláštní oblečení, zakázal stavbu nových chrámů a nutil je konvertovat k islámu. Muslimská tradice mu připisuje vyloučení všech křesťanských úředníků ze služeb. Podobné „čistky“ správního aparátu se prováděly při každém pronásledování, ale nepřinášely žádný výsledek, protože v chalífátu byl ještě dlouho nedostatek vzdělaných muslimů schopných nahradit křesťany.

V polovině devátého století stále zjevnější politická krize a oslabení islámského impéria vyvolalo mezi muslimy růst fundamentalistických nálad a náboženské nesnášenlivosti vůči křesťanům. Násilí ze strany státní správy vedlo k masové konverzi dhimmi k islámu a emigraci značné části křesťanů do Byzance. Podle řady výzkumníků se od té doby demografická rovnováha v Sýrii změnila ve prospěch muslimů.

Druhé byzantské období

V důsledku vojenských výprav byzantských císařů Nikefora II. Foky, Jana I. Tzimiska a Basila II. Bulharobijce na Blízkém východě ke konci 10. století vznikl systém založený na rovnováze dvou velikých držav – Byzance, která kontrolovala značnou část severní Sýrie, a egyptského Fátimovského chalífátu, jenž zahrnoval Libanon a jižní Sýrii. Posledním úspěchem Byzance bylo dobytí Edessy v r. 1031, díky čemuž se téměř polovina území antiochijského patriarchátu opět stala součástí křesťanské říše. Na tomto území žili Řekové, pravoslavní Arabové, Arméni, Syřané-Jakobité, poslední však kvůli náboženskému pronásledování postupně migrovali na území kontrolované muslimy.

Přestože většina patriarchů byla volena za účasti císaře, ve vztahu ke konstantinopolskému patriarchovi se chovali zcela samostatně. Jako příklad lze uvést postoj antiochijského patriarchy Petra III. ke konfliktu mezi římskou a konstantinopolskou církví, který vedl k rozkolu v r. 1054. Patriarcha souhlasil, že západní církev se dopustila řady teologických a liturgických přestupků, ale vyzval k zdrženlivému postoji vůči Západu v naději, že se Řím časem znovu sjednotí s pravoslavím. Vsuvku Filioque považoval za „zlo, a dokonce to nejhorší ze všech zel“. Avšak místo toho, aby exkomunikoval římského papeže, Petr napsal konstantinopolskému patriarchovi Michaelu I. Kerullariovi, že pravoslavní „by měli být spíše vděční Bohu za to, že naši západní barbarští bratři pořád věří ve Svatou Trojici“.

Na konci 10.–11. byla století Antiochie hlavním centrem křesťanské kultury, jak řecké, tak arabské. V okolí města vzkvétaly monastýry, kde působili mniši řeckého, gruzínského, arabského a arménského původu, monastýry se staly centry aktivní literární a vzdělávací činnosti. V polovině 11. století vyšlo první úplné arabské vydání Bible. I přesto to, že místní pravoslavná kultura opět začala zažívat silný řecký vliv, neztratila svou východní identitu a zachovávala úzké vazby se zbytkem arabského světa. Jeruzalém a Alexandrie byly pro antiochijské pravoslavné 10.–11. století kulturně a duchovně bližší než Konstantinopol nebo Řím.

Seldžukové, křižáci, Mongolové a Mamlúci

Relativní politická stabilita v Sýrii byla narušena vpádem seldžuckých Turků. V roce 1071 v bitvě u Manzikertu Seldžukové porazili a zajali byzantského císaře Romana IV. Toto vítězství otevřelo Turkům cestu do severní Sýrie a Malé Asie.

Samotná seldžucká nadvláda nevedla ke značnému zhoršení sociálního postavení místních křesťanů. Ve větší míře pravoslavní, stejně jako ostatní obyvatelé, spíše trpěli politickou nestabilitou, nekonečnými válkami malých emirátů, násilným rozdělováním území. V roce 1097 se ve východním Středomoří objevili křižáci, kteří za svůj cíl prohlásili osvobození Svaté země ze jha muslimů. Jejich příchod se stal pro Blízký východ jednou z největších tragédií.

Seldžučtí vladaři Antiochie se obávali, že většina křesťanských obyvatel podpoří křižáky, proto ze města byli vyhnáni nejvlivnější křesťané a pravoslavný patriarcha Jan IV. byl uvězněn. 3. června 1098 křižáci dobyli Antiochii, a v červenci 1099 Jeruzalém. Na dobytých územích vznikly křižácké státy: Jeruzalémské království, Tripolské hrabství, Antiochijské knížectví, Edesské hrabství. Východní část antiochijského patriarchátu zůstala pod nadvládou muslimů.

S vítězstvím křižáků se postavení syrských křesťanů nezlepšilo. Latiníci vnímali pravoslavné jako méněcenné křesťany. V roce 1100 byl vyhnán patriarcha Jan IV. Na jeho místo byl ustanoven latiník. Krátce na to latinští hierarchové nahradili pravoslavné biskupy na celém území, které měli pod kontrolou. Paralelní pravoslavná hierarchie se zachovala, ale biskupové žili ve vyhnanství v Konstantinopoli.

Téměř celé 12. století Byzantská říše usilovala o návrat svého blízkovýchodního území a především Antiochie. Skutečným triumfem Byzance byla vojenská výprava císaře Manuela I. v r. 1159. Jedním z bodů mírové smlouvy byl návrat do Antiochie pravoslavného patriarchy Athanasia I. Po 6 letech zahynul spolu s většinou duchovních při zemětřesení pod troskami chrámu. Po porážce v bitvě se Seldžuky v r. 1176 žádný vliv v Sýrii Byzanc už mít nemohla a o čtvrt století později Konstantinopol dobyli křižáci.

Nicméně pravoslavný Antiochijský patriarchát byl obnoven a římskému papeži konečně došlo, že nemůže jen tak začlenit východní křesťany do římskokatolické církve. Řím se pokusil zřídit unii, která ale nikdy neměla úspěch.

V 12.–13. st. se postavení pravoslavných Syřanů zhoršilo ještě více. V muslimském světě přetrvávala nálada nepřetržitého džihádu proti „nevěrným“, což vyvolalo vzestup náboženské nesnášenlivosti a nové pronásledování křesťanů. V roce 1124 křesťanům v Aleppu odebrali téměř všechny chrámy a proměnili je na mešity. Během urputného boje křižáků a muslimů o Edessu (1144–1146) město bylo spáleno a ze 47 tisíc křesťanských obyvatelů přežilo pouze 2 %, ostatní byli zavražděni nebo zajati muslimy a prodáni do otroctví.

Evropští křižáci, kteří od sebe odradili potenciální spojence, východní křesťany, byli odsouzeni k porážce v boji proti islámskému světu, jenž měl k dispozici mnohem větší vojenské a demografické zdroje. Poslední příležitost změnit situaci ve prospěch křesťanů se naskytla v polovině 13. století s příchodem Mongolů. Tito pohané šamanisté nebo křesťané (většinou nestoriáni) byli hodně nesnášenliví vůči islámu. Jejich tažení v roce 1256 pod vedením chána Hulagu mělo za cíl zničení muslimských států. Mongolové dobyli Bagdád a postupovali směrem k Damašku, přitom vraždili muslimy, ale šetřili křesťany. Bohužel v roce 1260 po smrti mongolského kagana byl Hulagu s většinou své armády nucen opustit dobyté území, aby se účastnil boje o trůn. V Palestině nechal oddíl, který byl na podzim roku 1260 zničen egyptskými Mamlúky. Mamlúci dokázali vytlačit Mongoly ze Sýrie a poté se brutálně pomstili křesťanům – spojencům chána Hulagua.

18. května 1268 mamlúcký sultán Egypta Bajbars dobyl Antiochii. Desetitisíce obyvatel byly zabity, ostatní byli prodáni do otroctví. Město bylo vypáleno a zničeno a už z trosek nikdy nepovstalo. Mamlúci Antiochii nechali neobydlenou. Velké zemětřesení v roce 1324 město zničilo definitivně. Po událostech roku 1268 se antiochijští patriarchové už nikdy nevrátili do svého někdejšího hlavního města.

Období křížových výprav se stalo zlomovým bodem v dějinách blízkovýchodního křesťanství. Křesťané, kteří v 11. stol tvořili téměř polovinu obyvatel Sýrie a Palestiny, se po 200 letech proměnili v nepočetnouí etnicko-konfesionální skupinu. Ke konci 13. století byla celá Sýrie začleněna do mamlúckého sultanátu. Náboženská politika se v té době vyznačovala mnohem větší mírou netolerance než za vlády jiných muslimských dynastií. Příčinou byly psychologické následky křižáckých válek a těmito válkami způsobená nenávist vůči křesťanům.

14. a 15. století se stalo obdobím temna v dějinách Antiochijského patriarchátu. Po téměř stoletém toulání po různých městech se antiochijští patriarchové v polovině 14. století usadili v Damašku, největším hospodářském a kulturním centru Sýrie, které až dodnes zůstává jejich sídlem.

V první polovině 15. století byl Antiochijský patriarchát zapojen do procesu sjednocení západní a východní církve, jehož vrcholem se stala Florentská unie roku 1439. Hierarchové z Blízkého východu se nezúčastnili Ferrarsko-florentského koncilu a delegovali své pravomoci na byzantské kleriky. Rozhodnutí koncilu vyvolalo nesouhlas na pravoslavném Východě. V roce 1443 patriarchové Antiochie, Alexandrie a Jeruzaléma oficiálně odmítli unii s římskokatolickou církví.

Rány, které utrpěla antiochijská církev, vedly k dramatickému snížení počtu věřících, odcizení jejího území a majetku a poklesu počtu eparchií. Na začátku doby arabských vpádů měl Antiochijský patriarchát přibližně 150 eparchií včetně 12 metropolií. V 15. století, kdy se znovu objevují relativně spolehlivé informace o eparchiích, jejich počet nepřesahuje 15.

Osmanská říše

Ve 14. století ve východním Středomoří začal rychlý vzestup nové mocnosti – Osmanské říše. 29. května 1453 byla Konstantinopol dobyta vojsky sultána Mehmeda II. Později vítězné tažení sultána Selima I. (1512–1520) zničilo stát Mamlúků. K polovině 16. století celý Blízký východ, severní Afrika a velká část východní Evropy včetně celého pravoslavného světa s výjimkou Ruska byly pod nadvládou Osmanů. Území Sýrie dobyté Osmany v roce 1517 bylo rozděleno na několik provincií, a pouze Horský Libanon s převážně křesťanským a drúzským obyvatelstvem zůstal částečně nezávislý. Území Antiochijského patriarchátu se na dalších 400 let stalo součástí Osmanské říše.

Osmanský stát se v prvních stoletích své existence vyznačoval relativní náboženskou tolerancí. Nemuslimští poddaní říše – pravoslavní, Arméni, Židé – byli sloučeni do etnokonfesních skupin – milletů, které měly značnou autonomii, v jejich čele stáli duchovní hierarchové. Přestože antiochijský patriarcha, stejně jako ostatní východní patriarchové, teoreticky neztratil svá tradiční práva, v administrativním smyslu byl podřízen konstantinopolskému stolci.

Pravoslavní v Osmanské říši požívali zvláštních privilegií. Ve skutečnosti však tato privilegia osmanské úřady neustále porušovaly. V Sýrii církev musela platit hodně nezákonných daní, za jejichž neplacení Turci mohli uvěznit metropolitu či dokonce patriarchu. Křesťané trpěli v obdobích politické nestability, občanských nepokojů, střetů mezi janičářskými skupinami, beduínských nájezdů.

Podle různých odhadů počet pravoslavných v Antiochijském patriarchátu v polovině 19. století dosáhl 60–110 tisíc (8–9 % celkového počtu obyvatel Sýrie). Ve 40. letech 19. století zde bylo přibližně 290 kněží, 250 chrámů, 17 monastýrů a 110 mnichů. Pravoslavní žili ve městech i vesnicích, zabývali se zemědělstvím, řemesly a obchodem, a svým způsobem života se téměř nelišili od muslimského obyvatelstva. Většina křesťanů patřila k nižším vrstvám společnosti, i když mezi nimi byli i docela bohatí obchodníci.

Poslední století existence osmanského státu bylo bouřlivým obdobím reforem a dramatických změn ve všech oblastech včetně náboženství. Vojenský a politický úpadek Osmanské říše vedl k rostoucí závislostí na Evropě. Pod tlakem evropských států Osmané přijali řadu zákonů o zrovnoprávnění křesťanů s muslimy, svobodném konání křesťanské bohoslužby atd. Středověké osmanské hospodářství nemohlo konkurovat západnímu zboží, které zaplavilo zemi. Muslimští řemeslníci a obchodníci krachovali. Ale křesťanští obchodníci díky svým známostem v Evropě naopak bohatli a byli nedotknutelní pro turecké úřady. To vše vyvolávalo nespokojenost mezi muslimy. Křehká mezináboženská rovnováha byla narušena.

Na Blízkém východě se začaly vyskytovat pogromy křesťanů. Největší z nich se odehrál v Damašku v roce 1860. Tehdy byla zničena významná část křesťanské komunity města a všechny chrámy. Dodnes si 10. července Antiochijský patriarchát připomíná památku tisíců obětí tohoto masakru. Důvodem pro pogrom se stalo zatčení několika mladých muslimů, kteří uráželi obyvatele křesťanských čtvrtí Damašku. V důsledku pogromu zahynulo 2 až 6 tisíc křesťanů, stovky žen a dětí byly prodány do otroctví beduínům, Turci zničili 3 monastýry a 11 chrámů, spálili na 3 tisíce domů a vydrancovali několik konzulátů evropských zemí. Istanbulská vláda se rozhodla provést demonstrativní vyšetřování a viníky exemplárně potrestat. Do Sýrie byl poslán osmanský ministr zahraničí Fuad Paša. V důsledku šetření bylo zatčeno více než 700 podněcovatelů a aktivních účastníků nepokojů, desítky z nich byly popraveny, včetně guvernéra Damašku Ahmada Izzeta Pašy a řady vyšších důstojníků damašské posádky. Pro kompenzaci materiální újmy způsobené křesťanům během pogromu muslimské obyvatelstvo města muselo zaplatit 35 milionů piastrů. Křesťané, kteří přišli o své domovy, se mohli přestěhovat do domů muslimů. Tyto tresty zastavili vlnu náboženských střetů v Osmanské říši.

Aktivní pronikání evropské civilizace na Východ v 19. století přineslo nové nebezpečí pro pravoslavnou církev. Spočívalo v zesílení katolických a protestantských misií, do jejichž činnosti osmanská vláda dlouho nezasahovala. Misionáři, kteří měli značné finanční prostředky, otevírali stovky kostelů, nemocnic a škol pro arabské křesťany. Většina protestantských snah byla soustředěna v Libanonu. Za konverzi k protestantismu pravoslavným slibovali práci, jídlo, vzdělání a lékařskou péči.

Monika Šlajerová ve své knize Palestinská církev dnes píše o situaci na Blízkém východě této doby: „Zatímco misie pracovaly s laiky, zakládaly sociální a vzdělávací instituce a poskytovaly přímou i nepřímou finanční podporu těm, kteří uvažovali o konverzi, evropské země pomocí kapitulací uplatňovaly obchodní a politický tlak na osmanskou vládu.“ [ŠLAJEROVÁ Monika. Palestinská církev dnes. Pavel Mervart, 2009, s. 29]

V roce 1848 vzniká arabská evangelická církev, ovšem docela nepočetná. Kontakt konzervativního arabského křesťanského světa s dynamicky se rozvíjející evropskou společností byl dost bolestivý pro tradiční blízkovýchodní životní styl. Tradiční základy otřásla i emigrace arabských křesťanů za prací do Evropy a Ameriky, odkud se vraceli již s novými hodnotami a názory.

Dalším problémem byl vznik na Blízkém východě uniatských církví sjednocených s Římem. Tento proces začal ještě v 16. století odštěpením části věřících pravoslavných a prechalkedonských církví.

„Tento po několik staletí trvající proces zasadil hlubokou ránu pravoslavným i prechalkedonským církvím a vyvolal dodnes trvající zášť, trpkost a nedůvěru vůči katolickým, protestantským a obecně západním aktivitám na Východě…. Uniatské církve byly kvůli přijetí západního vlivu považovány za cizí element a dodnes trpí chronickou identitní nejistotou, neboť plně nepatří ani do původních rodin církví (pravoslavné, arménské, syrské apod.), ani do nové rodiny katolické“. [ŠLAJEROVÁ Monika. Palestinská církev dnes. Pavel Mervart, 2009, s. 31]

Vážné důsledky mělo na Blízkém východě šíření myšlenky národního obrození. Po vítězství řeckého povstání roku 1821 a vytvoření samostatného řeckého státu ostatní pravoslavné národy Středomoří začaly postupně obnovovat svou národní církevní hierarchii. V Jeruzalémském a Antiochijském patriarchátu začal boj o návrat hierarchů arabského původu do nejvyšších církevních pozic.

„Svým podílem na arabské renesanci navázali křesťané na tradici z osmého až desátého století, kdy předali prostřednictvím syrštiny muslimskému světu nejen klasické antické dědictví, ale skrze překlady do arabštiny i četné křesťanské spisy…. Křesťané se angažovali především v panarabských, pansyrských a národních hnutích, v levicových a komunistických stranách.“ [ŠLAJEROVÁ Monika. Palestinská církev dnes. Pavel Mervart, 2009, s. 35]

První světová válka se stala další tragédií pro Blízký východ. V důsledku kolapsu ekonomiky, hladu a epidemií zemřela čtvrtina obyvatelů Libanonu. V roce 1918, po porážce ve válce, Osmanská říše přestala existovat.

Antiochijská církev ve 20. století a dnes

Na podzim roku 1918 pobřeží Sýrie a Libanonu obsadila anglická vojska a oblasti vnitřní Sýrie byly pod kontrolou spojence Dohody, Emira Fajsala z dynastie Hášimovců. Emir podporoval koncepci panarabismu a usiloval o vytvoření arabského státu, který by zahrnoval Irák, Sýrii a další části úrodného půlměsíce. Podle podmínek Versailleské smlouvy z roku 1919 se Sýrie a Libanon dostaly pod kontrolu Francie. Arabští nacionalisté v Sýrii spojovali s Faisalem sen o vytvoření nezávislého arabské državy. Část pravoslavné komunity také podporovala tyto plány. Patriarcha Řehoř IV. prokazoval loajalitu vládě, a když byl Fajsal prohlášen syrským králem (březen 1920), zúčastnil se jeho korunovace.

Ale evropské mocnosti se nechtěly smířit s tím, že v Damašku vzniká ohnisko arabského národněosvobozeneckého hnutí, proto v létě roku 1920 francouzská vojska svrhla Fajsalův režim. Patriarcha Řehoř, známý pro své nacionalistické preference, byl v letech 1921–1922 Francouzi držen v domácím vězení.

V roce 1922 se Turkům podařilo vytlačit cizí armády, které obsadily Anatolii. Podle Lausannské smlouvy se v roce 1923 část území Antiochijského patriarchátu – Kilikie, Edessa a Mardin – stala součástí Turecké republiky. Na základě dohody s Řeckem o výměně obyvatelstva byli všichni pravoslavní z těchto oblastí deportováni, a to i přes jejich protesty a tvrzení, že jsou Arabové, a ne Řekové.

Krátce před vypuknutím 2. světové války Francouzi předali Turecku provincii Alexandretta (dnešní Iskenderun), v němž se nachází Antiochie (turecky Antakya), starobylé centrum Antiochijského patriarchátu. Tato akce dosud oficiálně neuznaná Sýrií výrazně zhoršila postavení místního křesťanského obyvatelstva. Teprve v roce 1992 mohl antiochijský patriarcha se skupinou kněží a věřících navštívit Antiochii – své původní sídlo. Předtím Turci po dobu 70 let bránili církevním představitelům navštívit toto starobylé město.

Ve 30. letech 20. století významná část pravoslavných spolu s muslimy prosazovala nezávislost Sýrie a podporovala arabské národní hnutí; jeho vlivným ideologem byl pravoslavný Arab Constantin Zureiq, historik, profesor na Americké univerzitě v Bejrútu. V roce 1940 se v Damašku zformovalo jádro arabské nacionalistické strany Baas (dodnes vládnoucí v Sýrii), jejímž ideologem byl pravoslavný Michel Aflak. Zároveň s arabským nacionalismem se mezi pravoslavnými rozvíjela ideologie pansyrianismu. V roce 1934 pravoslavný učitel z Libanonu Antoun Saadeh dal této doktríně přísný teoretický rámec a vytvořil Syrskou sociálně-národní stranu, která prosazovala jednotu všech obyvatel Velké Sýrie bez ohledu na jejich kulturní a konfesní rozdíly. Historická Sýrie se podle přívrženců strany skládala z Libanonu, Sýrie, Jordánska, Palestiny, Iráku a Kypru. Tato ideologie měla důrazně sekulární charakter, nicméně drtivá většina příznivců Saadeha byli pravoslavní. Ovšem jen nepatrná část pravoslavných sdílela radikální postoje této politické strany.

Během druhé světové války byla vyhlášena nezávislost Sýrie a Libanonu.

Vynikající postavou druhé poloviny 20. století se stal antiochijský patriarcha Ignatius IV. V roce 1962 se budoucí patriarcha stal představeným Balamandského monastýru. Na základě místní školy vytvořil teologické učiliště, které se později, v roce 1988, stalo srdcem první pravoslavné univerzity na Blízkém východě. Pod vedením patriarchy Ignatia se v antiochijské církvi uskutečnily reformy, které přispěly k obnově mnišského života, bylo postaveno mnoho nových a obnoveno hodně starých monastýrů a chrámů. V Antiochii byla obnovena katedrála svatých apoštolů Petra a Pavla. Patriarcha vydal 2 svazky homilií, katechismus, četné knihy a články. V roce 1979 byl zvolen patriarchou Antiochie a celého Východu. Zemřel v roce 2012.

V posledních desetiletích pravoslavní Sýrie zažívají krutá pronásledování ze strany islámských extremistů. Tisíce křesťanů byly zavražděny, ještě více jich muselo opustit svou vlast a vydat se na Západ, do Evropy a USA. Před vypuknutím občanské války v roce 2011 syrští pravoslavní byli docela úspěšně integrováni do společnosti. Všechny politické režimy vládnoucí v průběhu 20. století byly sekulární a křesťany neomezovaly. Syrská Ústava garantuje svobodu vyznání, Vánoce a Velikonoce jsou státními svátky.

Křesťané, kteří ze strany syrské vlády nikdy nezažili žádnou perzekuci, od začátku konfliktu zůstali vládě loajální. Kvůli tomu byla na územích okupovaných islámskými teroristy křesťanská menšina krutě pronásledována. Vraždy, znásilnění, ničení chrámů a monastýrů, únosy duchovních se staly běžnými jevy. Tak 22. dubna 2013 na cestě z Antiochie do Aleppa teroristé zajali pravoslavného aleppského metropolitu Pavla (Yazidži) a syro-jakobitského metropolitu Gregoria Yohanna Ibrahima. O jejich osudu stále nejsou žádné spolehlivé informace.

V Libanonu se počet pravoslavných křesťanů také neustále snižuje. Podle sčítání lidu z roku 1932 tvořili pravoslavní 9,8 % populace, podle odhadu v roce 1975 jich bylo 7 %. Počet pravoslavných se na konci 70. let 20. století odhadoval na 300 tisíc lidí, v roce 1995 na 295 tisíc, většina z nich jsou obyvatelé měst. Po vyhlášení nezávislosti v roce 1943 se Libanon stal parlamentní republikou s nábožensky konfesním systémem, založeném na vyváženosti náboženských skupin v politickém systému. Politické strany jsou organizovány většinou na konfesním principu. Po příchodu palestinských běženců do země a následném vyostření vztahů mezi náboženskými komunitami se země v roce 1975 propadla do občanské války, která trvala až do roku 1990. Libanonská ústava byla v roce 1990 doplněna Taífskou dohodou, která zaručila rovnoprávnost muslimů a křesťanů ve vládě. Ze 128 křesel v parlamentu 64 patří křesťanům, z nichž 14 je přiděleno pravoslavným.

Současná hluboká ekonomická krize také nutí pravoslavné Libanonce opouštět svou vlast. Jde doslova o exodus křesťanů z Blízkého východu.

Oficiální údaje o počtu věřících Antiochijského patriarchátu nejsou k nalezení, podle různých odhadů je jich kolem 2,5 milionů (2015). Jsou to převážně etničtí Arabové.

Patriarchát se skládá z 23 eparchií, z nichž 6 je v Sýrii, 6 v Libanonu, 3 v Turecku, 1 na území Iráku a Arabského poloostrova, 5 v Severní, Střední a Jižní Americe, 1 v Austrálii a Novém Zélandu a 1 v západní a střední Evropě. V Sýrii a Libanonu zažívá obrodu pravoslavná mnišská tradice, obnovují se staré monastýry a zakládají se nové. Zakládají se monastýry v Evropě a Americe.

Činnost patriarchátu je také zaměřena na charitu a sociální podporu lidí. Existují početná bratrstva, charitativní organizace, sirotčince a domovy pro důchodce, zvláště rozvinuté jsou církevní lékařské ústavy.

Při Balamandském monastýru existuje Teologický institut sv. Jana z Damašku. Některé metropole pro vzdělávání svého kléru pořádají pravidelná sympozia a teologické konference. V Libanonu a Sýrii patriarchát spravuje velké množství školek, škol a vysokých škol. Vydává se liturgická a duchovní literatura, modlitební knihy, teologické spisy. Církevní tisk je zastoupen řadou periodik vydávaných v Sýrii, USA a dalších zemích.

Redakce

Foto:

Pravoslavná encyklopedie

Archimandrita Jack Khalil

Facebooková stránka Friends of Balamand Monastery