PŘEKLADY BOHOSLUŽEBNÝCH TEXTŮ DO ČEŠTINY A JEJICH VYUŽITÍ V PRAXI PRAVOSLAVNÉ CÍRKVE V ČESKÝCH ZEMÍCH A NA SLOVENSKU V XIX.–XXI. STOLETÍ
KAPITOLA 3. Překladatelská činnost Československé pravoslavné církve v letech 1946-1989
3.1. Změna kanonické jurisdikce pravoslavné církve v Československu
V roce 1942 došlo v životě pravoslavné církve v českých zemích k tragickým událostem. Poté, co pražská katedrála poskytla útočiště českým parašutistům, kteří zabili zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě Heydricha, a německé okupační úřady objevily jejich úkryt, byl zastřelen biskup Gorazd, stejně jako duchovenstvo pravoslavné katedrály a předseda rady starších pražské církevní obce. Poté byla činnost pravoslavné církve na území Protektorátu Čechy a Morava (jak se české země nazývaly jako součást Třetí říše) zakázána. Pravoslavné duchovenstvo bylo zatčeno, posláno do koncentračních táborů nebo na nucené práce do Německa. Majetek církve byl zkonfiskován, kostely byly zavřeny a veškeré církevní aktivity byly zakázány.[1]
Po osvobození Československa a skončení druhé světové války dostala pravoslavná církev příležitost ke znovuzrození. Protože Srbská církev, v jejíž jurisdikci byla před válkou diecéze vladyky Gorazda, nemohla poskytnout pravoslavným v Československu účinnou pomoc, bylo v roce 1946 přijato rozhodnutí o změně kanonické jurisdikce. Pravoslavné obce v Čechách a na Slovensku přešly pod jurisdikci moskevského patriarchy jako exarchát. V dubnu 1946 přijel do Prahy exarcha moskevského patriarchy, arcibiskup (později metropolita) pražský a český Jelevferij (Voroncov)[2].
V roce 1948 se v Československu dostali k moci komunisté a Československá republika se stala de facto satelitem Sovětského svazu.[3] Pravoslavná církev se rovněž dostala pod zvláštní vliv sovětského státu. Církevní situaci v zemi začala věnovat rozhodující pozornost Rada pro záležitosti Ruské pravoslavné církve pod Radou ministrů SSSR a dále také Státní úřad pro věci církevní Československa.
Při přechodu pod jurisdikci Moskevského patriarchátu bylo jednou z podmínek českého duchovenstva zachování té liturgické tradice, která se formovala v pravoslavné církvi Československa za služby biskupa-mučedníka Gorazda (Pavlíka). Svatý synod Ruské pravoslavné církve vyšel českému duchovenstvu vstříc. V „Rozhodnutí o podmínkách přijetí České pravoslavné církve do Moskevského patriarchátu“ (ze dne 14. ledna 1946) se konstatovalo, že formy církevního života zavedené v letech 1920–1930 biskupem Gorazdem měly být v české diecézi zachovány. České pravoslavné církvi bylo pouze doporučeno opustit západní paschálii a přejít na východní.[4]
Metropolita Jelevferij byl velmi překvapen, když se setkal s praxí konání bohoslužeb v Praze. Byla znatelně odlišná od ruské tradice, na kterou byl zvyklý. V květnu 1946 napsal metropolita Jelevferij ve zprávě adresované Jeho Svatosti patriarchovi Alexiji I.: „Obřad bohoslužeb byl v češtině sestaven biskupem Gorazdem velmi zkrácený. V předvečer svátku se neslouží všenoční bdění, ale pouze krátká večerní (asi 20 minut), liturgie trvá 1,5 hodiny …. Společné bohoslužby nejsou téměř žádné. Všechno je jaksi bledé, každodenní, chladné. Po svém příjezdu do Prahy, když jsem to všechno viděl, položil jsem soukromě otázku před místním duchovenstvem o každodenních službách, o tom, jak jim dodat více slavnostnosti a krásy … Ale oni mi odpověděli v tom smyslu, že to tady „není zvykem“, že biskup Gorazd, který bohoslužebný pořádek ustanovil, miloval skromnost a často sloužil sám bez kněží i bez diákona a všichni si na to zvykli tak, že pokud něco změníme, čeští pravoslavní to budou chápat jako narušení jejich církevního života, ale jim Moskevský patriarchát slíbil, že všechny tyto formy zůstanou nezměněny; a pokud jde o církevní krásu a slavnostnost, „vše je třeba mít v duši“ a že s krátkými bohoslužbami jsou Češi velmi spokojeni… “[5]
V roce 1951 obdržela Československá pravoslavná církev od Ruské pravoslavné církve autokefálii. První hlavou autokefální církve se stal metropolita Jelevferij. V roce 1955 přijal Posvátný synod Československé pravoslavné církve „Bohoslužebný řád Pravoslavné církve v Československu“). Byly zde potvrzeny liturgické tradice sahající až k vladykovi Gorazdovi.
V českých farnostech se tak zachovala bohoslužebná praxe, která se vyvinula před vypuknutím války. Současně však Pravoslavná církev v Československu nemohla v podmínkách ateistického státu realizovat plány, o nichž psal v předmluvě Lidového sborníku vladyka Gorazd.[6] Jak jsme již poznamenali, považoval jím vyvinutou bohoslužebnou praxi za dočasnou, jež by se měla rozvíjet a přibližovat se plnohodnotnému východnímu liturgickému obřadu. Biskup Gorazd považoval liturgický obřad pravoslavné církve v Čechách za nedílnou součást širšího misijního konceptu, který měl českému lidu odhalit bohatství pravoslavné duchovní tradice. Je pochopitelné, že po nástupu komunistické strany k moci v Československu nemohl být tento program realizován. Do konce 80. let se v Československu na překladu pravoslavných liturgických textů prakticky nepracovalo. To, co bylo přeloženo v době vladyky Gorazda, se stalo takřka „jediným správným a dostatečným“.
V tomto období (1945–1989) byly vydány pouze tři církevně oficiální liturgické sborníky. V roce 1951 vyšlo druhé přepracované vydání „Lidového sborníku“, o kterém jsme hovořili ve druhé části naší práce. Toto vydání sborníku neobsahovalo prakticky žádné nově přeložené liturgické texty. Proto budeme hovořit podrobněji o dalších dvou publikacích.
3.2. Modlitební kniha Otčenáš
Další oficiální liturgickou publikací v českém jazyce byl sborník Otčenáš. Modlitby pravoslavného křesťana, který vyšel poprvé v roce 1953[7] a dočkal se čtyř vydání. Poslední vydání vyšlo v roce 2016. Podle arcibiskupa Simeona (Jakovljeviče) je autorem tohoto sborníku kněz Jan Holý.[8] Vladyka Simeon také popisuje účel vytvoření této sbírky: „On (kněz Jan Holý – o. V. Č.) byl jediným knězem v celých jižních Čechách, kam se tehdy přestěhovali přistěhovalci z Volyně (tj. volyňští Češi – o. V. Č.), ale žily tam také ruské a srbské rodiny. O. Jan na mnoha tamních místech vyučoval základy pravoslaví, konal obřady … Proto si uvědomil naléhavou potřebu malého sborníku pravoslavných modliteb pro domácí modlitbu. Protože taková sbírka neexistovala, pustil se do práce sám. Při práci na sborníku se o. Jan radil se staršími kněžími, ale ti mu moc nepomohli. Byli přesvědčeni, že texty v tzv. Gorazdově sborníku úplně stačí, a že o. Jan chce příliš mnoho. Nakonec kniha vyšla ve své současné podobě, byla schválena (hierarchií Pravoslavné církve v Československu – o. V. Č.) a první vydání bylo rychle rozebráno.“[9]
Svým obsahem je tento sborník modlitební knihou pro použití doma i v chrámě. Lze jej zhruba rozdělit na 10 částí. První část: modlitby v průběhu celého dne. Jedná se o stejné modlitby, které jsou součástí „Lidového sborníku“ s určitými doplněními.
Druhá část: dětské modlitby. Pravděpodobně je většina z nich převzata z katolických modlitebních knih nebo je sestavil sám autor.
Další část: modlitby v různých potřebách. Tato část je obsáhlejší než v Lidovém sborníku. K již zveřejněným modlitbám byly přidány některé stichiry Velkého pátku a písně velikonoční a vánoční. Všechny jsou převzaty z obřadů Lidového sborníku.
Čtvrtá část: kánony a akathisty. Jestli v Modlitební knize z roku 1888 najdeme překlady akathistů k Ježíši Nejsladšímu a Matce Boží, zde se objevují nové překlady kánonu k přijímání, kánonu kajícímu k Ježíši Krista a kánonu k přesvaté Bohorodici. Kdo byl autorem těchto překladů, se nám nepodařilo zjistit.
Pátá část: vybrané liturgické zpěvy a modlitby. Zde se poprvé objevují překlady šestižalmí, některých dalších textů jitřní a hodinek. Nevíme přesně, kdo tyto texty přeložil. Jak však bylo uvedeno výše, ve 20. letech 20. století text jitřní přeložil V. Gruzín. Možná to byla jeho práce, která byla zahrnuta do vydání z roku 1953.
Další část: tropary. Většina z nich již byla publikována v Modlitební knize z roku 1888 a poté v Liturgii z roku 1927.
Sedmá část: duchovní písně. Všechny zde publikované písně mají národní a náboženský obsah. Možná jsou převzaty z katolických knih. Osmá část: koledy. Také zde jsou použity staré české koledy. Předposlední část: poučení pro pravoslavného křesťana. Text je beze změn převzat z Lidového sborníku.
A desátá závěrečná část: kalendář. Rozdíl mezi tímto kalendářem a kalendářem v Lidovém sborníku spočívá v tom, že obsahuje čtení z Apoštola a Evangelia na svátky z Dvanáctera a další svátky, stejně jako na neděle.
Na konci sborníku je umístěn slovník slovanských slov a notový zápis osmi hlasů. Tím sborník končí.
Tři vydání tohoto sborníku byla zcela identická. Ve čtvrtém vydání (2016) podle metropolity Kryštofa (Pulce), který toto vydání připravil, „byl přidán kánon Andělu strážnému a obřad Liturgie předem posvěcených darů“[10].
3.3. Nové vydání Trebniku
V roce 1980 vyšlo druhé (tentokrát strojopisné, doslova v pouhých několika kopiích) vydání Trebniku v češtině. Šlo v podstatě o přetisk vydání z roku 1931, o kterém jsme mluvili výše. Důvod nového vydání Trebniku je uveden v jeho předmluvě: „V roce 1981 uplyne půl století od prvního vydání Trebniku. Kniha je již dlouho rozebrána a naše církev cítí potřebu provést nové vydání. Padesát let bylo dobrým testem kvality této knihy v praxi. Ukázalo se však také jako nezbytné přičinit určité doplňky, vycházející z praxe duchovenstva. Kde to bylo možné a nezbytné, byly provedeny jazykové úpravy, protože jazyk Trebniku z roku 1931 byl již silně archaizován.“[11]
V novém vydání tedy byly provedeny některé úpravy textu. Kromě toho byly navíc do Trebniku přidány pokyny pro duchovenstvo pro konání posvátných obřadů. Také na konci Trebniku jsou přidány „Pokyny k provádění obřadů (a tajin) podle bohoslužebného řádu Pravoslavné církve v Československu“.
Tím jsou vyčerpána oficiální vydání liturgických textů v Pravoslavné církvi v Československu v tomto období. Existovali však i jednotliví nadšenci, kteří věnovali mnoho let práce překladu liturgických textů.
3.4. Překladatelské aktivity archimandrity Sávvy (Nerudy)
Nejproduktivnějším překladatelem liturgických textů v dějinách Pravoslavné církve v Českých zemích a na Slovensku byl podle našeho názoru archimandrita Sávva (Neruda, 1898–1989).
Archimandrita Sávva (Neruda), světským jménem Josef Neruda, se narodil 5. listopadu 1898 ve vesnici Ostopovice nedaleko města Brna. Po absolvování pedagogické školy působil jako učitel a současně ředitel školy na venkově. Z iniciativy svého otce začal ve věku 20 let studovat srbský jazyk. Během první světové války byl povolán do řad rakousko-uherské armády. Právě tam se seznámil s pravoslavnými bohoslužbami, které byly konány pro ruské válečné zajatce. Po svém návratu z války se začal hlouběji věnovat pravoslaví a církevněslovanskému jazyku. V roce 1922 přijal pravoslaví. Podle vladyky Simeona to nebyl akt protestu bývalého katolíka proti své církvi, ale uvědomělé vnímání pravoslaví jako čistšího a pravdivějšího křesťanství. Byl ženatý a měl dvě dcery. V Dolních Kounicích, kde působil jako učitel, Josef Neruda zorganizoval poměrně velkou pravoslavnou komunitu (asi 100 lidí), pro kterou byl v roce 1924 pražským arcibiskupem Savvatijem vysvěcen na kněze. Po roce 1925 ho nacházíme již v srbské jurisdikci pod vedením biskupa Gorazda. V roce 1929 v Dolních Kounicích posvětil vladyka Gorazd chrám, který byl přestavěn ze staré budovy, zakoupené za peníze rodiny Nerudových. Spolu se svým bratrem Cyrilem založili církevní sbor pro děti i dospělé. Zabýval se překladem liturgických knih a vydáváním brožur s pravoslavnou tematikou. V roce 1927 založil hnutí mládeže a v roce 1934 založil vlastní tiskárnu, kvůli které se vyučil tiskařem. Podílel se na přípravě „Lidového sborníku z roku 1933“. Po událostech z roku 1942 (atentát na Heydricha) se postavil na německou stranu a odsoudil činy duchovenstva pražského katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje[12], za což byl v roce 1945 odsouzen k 15 letům vězení.
V roce 1958 byl z vězení propuštěn, pracoval pak jako nižší úředník v Žilině a v Brně, později se jako prostý dělník vrátil do Dolních Kounic. V roce 1965, poté, co dostal od státních orgánů povolení, byl přijat do duchovenstva Pravoslavné církve jako (vikární – pomocný) kněz pro kroměřížskou farnost. Později byl knězem v několika farnostech. V roce 1967 ovdověl, o rok později přijal mnišství se jménem Sávva na počest ctihodného Sávvy Posvěceného.
Na konci svého života žil, jak sám říkal, v poustevně na Smrčku u obce Nedvědice, kde 16. listopadu 1989 zemřel. Pohřben je na hřbitově ve městě Strážnice.
Vladyka Simeon o překladatelské činnosti archimandrity Sávvy píše: „Doba jeho působení v Dolních Kounicích (místo služby kněze Josefa Nerudy – o. V. Č.) byla dobou, kdy se náš národ teprve seznamoval s pravoslavím. Otec Neruda od samého počátku svého působení začal psát a tisknout různé informační brožurky a letáky i větší díla, která buď překládal z pravoslavné literatury srbské a ruské i bohoslužebné texty staroslověnské, nebo sám sepisoval po prostudování příslušné odborné literatury. Tyto práce si tiskl sám, nejprve hektografem, pak šapyrografem a v roce 1934 si zařídil doma vlastní tiskárnu s trojím druhem písma, ve které si tiskl svá díla, aby je pak zdarma rozdal věřícím, nebo je daroval ostatním církevním obcím. Tak už v roce 1925 rozmnožil hektografem svou brožurku o sv. Václavu a pro vladyku Gorazda celý obřad Vzkříšení, šapyrografem svůj překlad dvoudílné liturgiky Lazara Mirkoviče, večerní a jitřní svátků Páně a Bohorodičky, obřadu svatby a pohřbu, prosebných a děkovných pobožností, dějiny pravoslavné církve pro školy a Řád archijerejské bohoslužby. Ve své tiskárně vytiskl „Krátkou modlitební knížku pravoslavného křesťana“ a řadu dalších děl… Dnes literární dílo otce Nerudy tvoří celou knihovnu. Jsou to především překlady liturgických knih ze staroslověnštiny – přeložil skoro všechny liturgické knihy … Většina děl otce Sávvy, pokud si je sám nevydal, zůstala v rukopisu … [13]. V předmluvě k Lidovému sborníku zmiňuje Vladyka Gorazd také jméno tehdy ještě kněze Josefa Nerudy, překladatele „Krátké modlitební knihy pravoslavného křesťana“[14].
Současná badatelka Jana Nováková píše, že archimandrita Sávva přeložil asi 40 titulů liturgických textů, z nichž některé doprovodil i notovým zápisem.[15]
Přeložil do češtiny prakticky všechny liturgické knihy ročního kruhu, kromě kompletu Minejí. Všechny jeho překlady byly plodem jeho soukromé iniciativy, a proto neměly oficiální dovolení hierarchie. Přesto byly jeho překlady používány jak v době biskupa mučedníka Gorazda, tak v době současné v překladech archimandrity Marka (Krupici)[16] a kněze Jana Baudiše[17].
V archivu olomoucko-brněnské eparchie se dochovalo několik dopisů, svědčících o překladatelské činnosti o. Josefa Nerudy v počátečním období obnovy pravoslaví na území tehdejšího Československa. V písemném zprávě ze dne 21. února 1930 píše V. Gruzín, který byl tehdy zaměstnancem kanceláře vl. Gorazda: „Otec J. Neruda připravil: Děkovnou pobožnost za hlavu státu v den jeho narozenin nebo svátku.“ A již v dopise ze dne 24. února 1930 uvádí, že on (V. Gruzín) prozkoumal tuto pobožnost, kterou předložil o. Neruda, a že překlad odpovídá originálu (Malceva) (s největší pravděpodobností to znamená překlad německého původního textu, který sestavil prot. A. Malcev – o. V. Č.).
V dopise ze dne 4. září 1932 se o. Josef Neruda a jeho bratr, také kněz, Cyril Neruda, obrátili na vladyku Gorazda se žádostí o požehnání, aby mohli do češtiny přeložit obřad večerní a jitřní „dvanácti svátků“. Vladyka Gorazd v odpovědi na tento dopis píše: „Pokud jde o třetí váš a Cyrilův dopis, kde žádáte o biskupské požehnání za rozšíření bohoslužeb na 12 svátků, odpovídám, že bez souhlasu diecézního rady takové povolení udělit nemohu. Moje práva jsou omezena církevní ústavou. Bylo by dobré, kdybyste mohli poslat překlady diecézní radě. Pokud jsem informován, církevní oddělení (tj. liturgické oddělení eparchie – o. V. Č.) má již připravené překlady večerní, jitřní, svaté liturgie s měnícími se texty Oktoichu, dnů, svátků a církevních období a nyní se toto vše upravuje. Kdysi jsem dostal vaši „Krátkou modlitební knihu pravoslavného křesťana“, která se mi líbí. Je to záslužná drobná práce… Vaše práce bude v historii Církve uznána jako inovativní.“
Všechna tato svědectví dokazují, že se otec J. Neruda začal věnovat překladatelské činnosti na samém počátku své pastorační služby. Už tehdy byla jeho díla použita při formování liturgické tradice Pravoslavné církve v Československu.
Knihovna Bohoslovecké fakulty Prešovské univerzity obsahuje rozsáhlé materiály z dědictví archim. Sávvy (Nerudy). Mezi nimi jsou i překlady liturgické povahy. Nachází se tam také jeho „Slovo k překladům pravoslavných liturgických knih“[18]. Jedná se o autorovo svědectví o tom, jaké liturgické texty přeložil, jaké zdroje použil a jaká byla motivace pro tuto práci.
Na začátku svého „Slova“ archimandrita Sávva píše o důležitosti bohoslužeb a nezbytnosti bohoslužebných knih k nim. „Protože Kristova církev,“ píše archimandrita Sávva, „byla založena pro všechny národy, konají se proto bohoslužby v různých jazycích, i když prvním liturgickým jazykem byla řečtina nebo hebrejština. Pravoslavná církev v historických zemích (tj. v českých zemích – o. V. Č.) si zvolila český jazyk za svůj jazyk liturgický. Proto musí mít i liturgické knihy v českém jazyce, aby se i zde mohlo uskutečňovat Ježíšovo dílo spásy. Já sám jsem pocítil potřebu českých liturgických knih, a proto jsem se dobrovolně ujal úkolu přeložit liturgické knihy z církevní slovanštiny do češtiny. Když mne tato myšlenka napadla, uvědomil jsem si, že mne čeká obrovská a tvrdá práce, kterou nelze udělat rychle, že to bude trvat asi 20 let. Když jsem se takto rozhodl, prosil jsem Boha, aby mi dal sílu, zručnost a trpělivost ve zdraví úspěšně dokončit toto rozsáhlé dílo do jubilejního roku 1963, kdy to bude 1100 let od doby, kdy svatí bratři Cyril a Metoděj pracovali na stejném díle, jen s tím rozdílem, že překládali z řečtiny do slovanštiny.
Přeložit všechny liturgické texty a církevní knihy v jejich dnešní podobě je samozřejmě úkolem pro celou generaci, a ne pro jednu osobu, ale pro celý zvláštní tým překladatelů. Proto jsem plánoval zaměřit se na ty nejdůležitější knihy, bez nichž české pravoslavná bohoslužba nemůže existovat. S překlady jsem začal v roce 1942, kdy byly zakázána veškerá církevní činnost.“
Dále o. Sávva uvádí seznam 20 knih, které přeložil, a stručně popisuje jejich obsah:
- Žaltář.
- Evangelium.
- Apoštol.
- Oktoich.
- Modlitební pravidlo.
- Časoslov.
- Služebník.
- Trebnik. Část I.
- Trebnik. Část II.
- Velký půst.
- Svatý týden.
- Padesátnice.
- Svátky. Část I.
- Svátky. Část II.
- Liturgické zpěvy.
- Tropary, kondaky a bohorodičny.
- Prokimeny a apoštol na všechny neděle, svátky a jiné dny.
- Služba sv. Konstantinu a Metoději.
- Služba sv. Mikuláši, arcibiskupu Myr Likyjských.
- Hvězdy na nebi Církve (Paterik).
Prot. Mgr. Vasil Čerepko
Překlad do češtiny: Vladimír Štěpánek
[1] Gorazd Vopatrný. Pravoslavná církev v Československu v letech 1945–1951. Praha, 1998.S. 21.
[2] Více o něm viz: Бурега В. В., Шкаровский М. В. Елевферий (Воронцов), митр. // Православная энциклопедия. Т. 18. М., 2008. S. 282-287.
[3] Gorazd Vopatrný. Pravoslavná církev v Československu v letech 1945–1951.S. 21.
[4] Jeho text byl otištěn in: Hlas Pravoslaví. 1946. Č. 2. S. 18–20.
[5] Бурега В. В. Особенности богослужебной жизни Православной Церкви в Чешских землях // Церковь и время. 2004. № 4 (29). С. 263.
[6] Lidový sborník. S. 6.
[7] Otčenáš. Modlitby pravoslavného křesťana. Praha. 1953.
[8] Simeon, vl. 50. let modlitební knížky „Otčenáš“ // Hlas Pravoslaví. 2003. Č. 5. S. 17.
[9] Simeon, vl. 50. let modlitební knížky „Otčenáš“ // Hlas Pravoslaví. 2003. č5. S.17.
[10] Otčenáš. Modlitby pravoslavného křesťana. Prešov, 2016. S. 322.
[11] Rukověť posvátných obřadů pravoslavné církve. Praha, 1980. S.176.
[12] https://www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/securitas-imperii/no25/009-039.pdf [elektronický zdroj] Martin Jindra. Česká pravoslavná církev v letech 1942–1945. S. 22–23.
[13] Sávva, archimandrita. Život našeho Pána Ježíše Krista. Praha, 1991. S. 150–151.
[14] Lidový sborník. S. 7.
[15] Nováková Jana. Služebník z r. 1979 – ojedinělý pokus o překlad v českém pravoslavném prostředí // Problematika prekladov bohoslužobných textov do živého jazyka. Súbor študií. Košice, 2010. S. 186.
[16] Božská liturgie našeho svatého otce Jana Zlatoústého. Litoměřice, 2006. S. 7.
[17] Тriod-postní. Hlavní večerní bohoslužby a liturgie v době velkopostní. Díl II. Od. 2 [elektronický zdroj] http://www.download.pravoslavi.cz/triod/triod-postni-II-w.pdf.
[18] Mikuláš Ostupov-Vinohradský (Jozef Neruda). Slovo k překladům pravoslavných liturgických knih. Strážnice, 1963. Knihovna Pravoslavné bohoslovecké fakulty Prešovské univerzity (dále Knihovna PBF PU).
