Svatí apoštolové Petr a Pavel – dvě cesty k jednomu cíli
Apoštolský čili Petrovský půst vrcholí svátkem svatých apoštolů Petra a Pavla. Proč se jim říká nejpřednější? Čím vynikli tito dva muži, již se lišili jako led a plamen? Dva osudy, dvě odlišné cesty, ale jeden cíl – je to příběh vynikajících apoštolů, kteří zvěstovali světu evangelium našeho Pána Ježíše Krista.
Apoštol Petr – horlivý přívrženec Krista
Apoštol Petr byl jedním z dvanácti nejbližších učedníků Pána Ježíše. Jeho bratrem byl Ondřej, v pravoslavné církvi nazývány Prótoklétos – První povolaný. Prostý rybář se původně jmenoval Šimon a až později byl přejmenován Kristem na Petra. Vznětlivá povaha, nenadálá prozření, zřeknutí se Krista, hořké slzy pokání a život věnovaný kázání evangelia – tohle je zhuštěný popis nejpřednějšího apoštola, kterému Hospodin svěřil své stádo: „Pas mé ovce!“ (Jan 21, 17)
Můžeme si udělat představu o charakteru tohoto člověka podle příhody popsané v téže kapitole Janova evangelia. Pán Ježíš se zjevil učedníkům u Tiberiadského jezera. Jakmile si Šimon Petr uvědomil, že na břehu stojí Ježíš, „přehodil si plášť … a brodil se k němu vodou“ (Jan 21, 7). Tento čin zvláště vyniká v souvislosti s chováním ostatních učedníků. Co dělali oni? „Ostatní učedníci přijeli na lodi“ – praví Jan.
Možná, že právě tato vznětlivost apoštola Petra mu dala odvahu vyslovit to, co je dodnes základním kamenem naší víry. V Cesareji Filipově se Pán ptal svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Apoštolové mu nato stručně vylíčili veřejné mínění většiny obyvatel Palestiny: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků“ (Mt 16, 14). Ale Petr horlivě vykřikl: „Ty jsi Kristus, syn Boha živého!“ Jeho víra se stala skálou, na níž se zakládá křesťanská církev. Za své vyznání svatý Petr dostal od Krista klíče Království nebeského a právo svazovat a rozvazovat (Mt 16, 19). Je třeba zmínit, že velmi často Petr jednal z pověření ostatních apoštolů, kteří ho považovali za staršího. Proto hodně z toho, co Pán Ježíš slíbil Petrovi, se týká nejen jeho, ale všech apoštolů a také celé církve.
A co je v Petrově životním příběhu důležité pro nás? Samozřejmě to, že Písmo svaté nám líčí apoštola ne jako kolos, jenž drží v železné ruce klíče Království nebeského, nýbrž jako obyčejného člověka, který má své vzlety a poklesky. Petr nechal všechno – loď, domov, obvyklý život – a následoval Krista. Ale byl to právě Petr, komu Kristus řekl: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ (Mt 16, 23) Při Poslední večeři Petr domýšlivě slibuje, že je s Pánem hotov jít i do vězení a na smrt. Ale několik hodin poté se svého Pána zříká. V Getsemanské zahradě Petr usíná. Ale po probuzení nebojácně útočí na strážce a odsekává mu ucho. Po zřeknutí se apoštol prolévá hořké slzy pokání, a je utěšen Pánem Ježíšem po jeho zmrtvýchvstání: „Šimone, synu Janův, miluješ mne?… Následuj mne!“
Přijav Ducha Svatého v den Padesátnice Petr věnoval celý svůj život šíření evangelia. Kázal jak mezi židy, tak mezi pohany. Za Nerova pronásledování věřící přesvědčili apoštola, aby opustil Řím. Ale za městem Petr potkal samotného Pána Ježíše a užasle se ho zeptal: „Domine, quo vadis?“ (Kam kráčíš, Pane?) „Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě ukřižovali podruhé,“ odpověděl mu Ježíš. Petr se vrátil do Věčného města a nalezl tam svou smrt.
Apoštol Pavel – „farizeus, syn farizeův“
Apoštol Pavel, jenž se před svým obrácením jmenoval Saul, sám o sobě říkal, že je „Hebrej z Hebrejů“ a „farizeus, syn farizeův“. Pravděpodobně získal dobré vzdělání a patřil k intelektuální elitě Izraelského národa. Ovládal několik jazyků: hebrejštinu, řečtinu a latinu, vyznal se v teologii a filozofii. Pavel byl římským občanem, čímž se mohli pochlubit jen nemnozí obyvatelé obrovského impéria. Měl před sebou dobré kariérní vyhlídky. Ale nečekaně se Pavlův život změnil jednou a provždy.
Rozhodujícím se pro Pavla stal den, kdy se mu zjevil samotný Pán Ježíš. Stalo se tak na cestě do Damašku, kam přesvědčený farizeus kráčel, aby pronásledoval křesťany. „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“ – tato slova zná snad každý, i ten, kdo nikdy v životě nečetl evangelium.
Svůj následující život sám Pavel popsal slovy: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ (Gal 2, 20) Tento muž navždy zůstal maximalistou, ale z horlivého pronásledovatele se stal oddaný kazatel Boží pravdy. V Kristu Pavel nalezl toho Boha, ve kterého věřil vždy, toho, ke komu od mládí tíhla jeho duše. Nikdy nepotkal Ježíše za jeho pozemského života, ale vždy trval na tom, že je apoštolem „povolaným a pověřeným nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem“.
Život obou apoštolů, kteří dost často vedli žhavé spory, skončil v Římě. Svědectví církevních dějepisců ohledně dne jejich úmrtí se neshodují. Jedni předpokládají, že Petr a Pavel byli popraveni v jeden den – 12. července (29. června). Druzí si myslí, že Pavel zemřel rok po smrti Petra, ale ve stejný den. Apoštol Petr byl ukřižován hlavou dolů. Apoštol Pavel, jako římský občan, se dočkal humánnější popravy – byl sťat mečem.
Dvěma odlišnými cestami šli apoštolové Petr a Pavel k jednomu cíli. Velmi přesně to vyjádřil jeden z nich: „Zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“ (Fil 3, 13–14) A oba svatí apoštolové tohoto cíle dosáhli. Jejich příběh je velkou inspirací pro každého z nás.
Naděžda Skvarnik
