Proč se ostatky svatých rozdělují na „částice“? 

Uctívání svatých ostatků se může stát pro někoho kamenem úrazu. Ti, kteří se ještě neupevnili ve víře, nemusí pro to mít pochopení. Proč uctívat mrtvé tělo? Zde ale vyvstává i další problém. Málokde najdeme celé tělo toho či onoho světce. Ve většině chrámů jsou uloženy tzv. částice ostatků. Symbolizují zvláštní modlitební přítomnost zesnulého světce a věřící se na něj může obrátit s prosbou nebo poděkováním. Ale proč jsou ostatky svatých rozděleny na části? Kdo a kdy je rozdělil? Lze potvrdit jejich pravost a zjistit jejich původ? Na tyto otázky se pokusíme odpovědět v daném článku.  

Proč křesťané uctívají ostatky? 

Svaté ostatky jsou pozůstatky lidí, kteří žili spravedlivý a bohulibý život a které Bůh po jejich smrti oslavil. Věřící jejich přítomnost ve světě neustále vnímají. Svatost pozemské církve se projevuje lidskou úctou k těmto lidem, jejich zjeveními živým, zázračnými událostmi spojenými s jejich působením, uzdraveními a pomocí, která přichází po modlitbě k nim. Ostatky svatého se stávají zdrojem božské síly, nebo církevním jazykem řečeno – milosti. Přesnou formulaci úcty k ostatkům, kterou církev dodnes zachovává, nacházíme v rozhodnutích Sedmého všeobecného sněmu (787): „Náš Spasitel Kristus nám daroval spásné prameny, ostatky svatých, které mnohonásobně vylévají dobrodiní na hodné. A to skrze Krista, který v nich přebývá.“ Svědectví o úctě k ostatkům lze nalézt již ve Starém zákoně: „Když Izraelci pohřbívali jednoho muže, spatřili takovou hordu. I hodili toho muže do hrobu Elíšova. Jakmile muž přišel do styku s Elíšovými kostmi, ožil a postavil se na nohy.“ (2. Královská 13:21) Písemné prameny z 2. století potvrzují existenci této tradice v církvi již od nejstarších dob. 

Církev neochvějně tvrdí, že Kristus vstal z mrtvých nejen duchovně, ale i tělesně, a proto křesťanská teologie vždy zdůrazňovala, že člověk má být svatý v plnosti své existence. Posvěcena je nejen duše, ale i tělo. Z toho vychází i odůvodnění úcty k ostatkům – tělo spravedlivého člověka je posvěceno milostí stejně jako jeho duše. 

Od dob raného křesťanství se svátost eucharistie konala v katakombách, na hrobech mučedníků, tedy na jejich ostatcích. Je tomu tak i dnes. Takzvaný antimins – čtyřhranný plát, do něhož je zašita částice ostatků – je vždy povinnou součástí oltáře každého pravoslavného chrámu. Bez něj nelze konat hlavní křesťanskou bohoslužbu – liturgii. Církev tím ukazuje, že každá liturgie probíhá za viditelné účasti živých, tedy věřících přítomných v chrámu (pozemská církev), i za účasti zesnulých, tedy svatých (nebeská církev), kteří jsou přítomni nejen neviditelně, ale i viditelně a hmatatelně – v ostatcích v oltáři na svatém prestolu. 

Neporušenost ostatků není nutnou podmínkou. O svatosti člověka svědčí především jeho život a zázraky, které se dějí na jeho přímluvu.  

Proč se ostatky rozdělují na „částice“? 

Fenomén dělení ostatků spočívá v tom, že zdrojem zázraků a uzdravení není samotné tělo svatého, ale Boží milost, která v něm přebývá, jak na to poukazuje již citované usnesení Sedmého všeobecného sněmu: „A to skrze Krista, který v nich přebývá.“ Tato milost je nedělitelná. 

Každá, i ta nejmenší částice umožňuje dotknout se samotného svatého a plnosti božské milosti, která v něm přebývá. Proto křesťané ostatky dělí – aby co nejvíce lidí mělo možnost se této milosti dotknout. Ti, koho tato tradice přivádí do rozpaků, se prostě nezamýšlejí nad tím, co se děje při liturgii. Když kněz před přijímáním láme Tělo Kristovo na částice a vkládá je do kalicha, věřící nepřijímají „část Krista“, ale celého Krista, a sami se v plnosti stávají součástí jediného, nedělitelného Těla Kristova. 

Není to náhodou neuctivé?  

Zde je důležité pochopit, že při modlitbě u ostatků svatého se nemodlíme k samotným ostatkům, ale k osobě, které patřily. Lze to přirovnat k úctě k ikonám – věřící se nemodlí k dřevěné desce, ale k těm, kteří jsou na ní zobrazeni. V tomto případě není nic zvláštního na tom, že se dělí na části něco, co patřilo svatému, ať už je to jeho oděv nebo tělo. Když uctíváme částici ostatků svatého, duchovně i tělesně se dotýkáme samotného Božího služebníka, jehož neporušené ostatky nás přivádějí k účasti na plnosti božské milosti, která v nich přebývá. 

Kdy vznikla tradice rozdělování ostatků? 

Tato tradice existuje odedávna. Doložit ji můžeme už ve 4. století na základě dochovaných písemných pramenů. Například svatý Jan Zlatoústý (asi 347–407) ve svých kázáních říká: „Svaté ostatky jsou nevyčerpatelné poklady a jsou nesrovnatelně větší než pozemské poklady právě proto, že se pozemské poklady dělí na mnoho částí a dělením se zmenšují; ostatky svatých se však dělením nejen nezmenšují, ale naopak ještě více projevují svou hodnotu: taková je povaha duchovních věcí, že rozdáváním rostou a dělením se rozmnožují.“ 

Relikvie byly ukrývány, přenášeny, ztráceny i znovu objevovány. Existují ostatky, které zůstaly neporušené (např. svatý Spyridon Trimituntský), a jiné, které časem podléhají rozkladu. Čím větší je sláva zesnulého světce, tím více chrámů a monastýrů usiluje o část jeho ostatků. Ne u všech svatých však ostatky zůstaly zachovány – někdy byla těla mučedníků po smrti zničena pohany, spálena nebo hozena do vody. 

Existuje pravidlo pro přenášení ostatků? 

Ano. Tento postup se v průběhu dějin měnil. V Byzanci, ale i v současných pravoslavných církvích se to obvykle dělá na žádost biskupa. Ten zasílá oficiální dopis chrámu nebo monastýru jiné eparchie (církevní správní jednotky) s prosbou o oddělení části ostatků. Žádost je posouzena, a pokud je to možné, částice jsou odděleny. Poté jsou prostřednictvím pověřeného kněze nebo slavnostním procesím převezeny na nové místo. Následně jsou vloženy do ikony nebo umístěny do tzv. relikviáře (schránky na uchovávání posvátných relikvií) a s úctou uchovávány v chrámu. 

Kradly se někdy ostatky? 

Takové případy bohužel v dějinách existují. Nejznámějším je přenesení ostatků svatého Mikuláše z Myry v Lykii do Bari. Ve skutečnosti šlo o skutečnou krádež, i když motivovanou zbožnými důvody. V té době byla Byzantská říše pod hrozbou turecké expanze a italští křesťané se obávali, že ostatky mohou být znesvěceny. Středomořští námořníci považovali svatého Mikuláše za svého zvláštního patrona, což je vedlo k touze získat jeho ostatky pro vlastní město. 

V roce 1087 přistála loď z Bari v Myrách. Námořníci se dostali do chrámu, kde byly ostatky uloženy, a začali se vyptávat místních mnichů, kde se hrob nachází. Jeden z námořníků, Matteo, si všiml mozaiky na podlaze, prorazil ji a objevil pod ní prostor, kde se nacházely ostatky svatého Mikuláše. Ty pak naložili na loď a odvezli do Bari. Odtud byly jejich části rozneseny do různých evropských zemí. Dnes ostatky sv. Mikuláše lze najít v bazilice svatého Mikuláše v Římě, ve Francii v Saint-Nicolas-de-Port, v Benátkách. 

Podobné „přenesení“ se odehrálo i s ostatky apoštola Marka. Byly nezákonně odvezeny z Alexandrie do Benátek v roce 829. Podobně bylo přeneseno i tělo svatého Spyridona Trimituntského z Konstantinopole na ostrov Korfu (1456). 

Existují vědecké metody ověřování historické pravosti ostatků? 

Ano, existují. Jednou z nich je radiokarbonová metoda, pomocí které lze určit stáří ostatků. Každá organická hmota obsahuje uhlík, který od okamžiku smrti biologického organismu začíná ubývat známou rychlostí – tzv. poločasem rozpadu. Vědci měří množství uhlíku, které ve zkoumaném objektu zůstalo, a porovnávají ho s původním množstvím. Tím lze přibližně určit datum úmrtí podle množství rozpadlého uhlíku. Tato metoda byla úspěšně použita při výzkumu hlavy sv. Jana Křtitele ve městě Amiens. Ukázala, že stáří lebky je přibližně 2000 let. Používá se také antropologická analýza, která byla při těchto výzkumech rovněž aplikována. Určila, že jde o hlavu muže ve věku 35–45 let a že typ lebky je semitský, což také svědčilo o pravosti hlavy sv. Jana Křtitele. 

Kromě toho se může používat individuální historicko-kanonická analýza. Ta vychází z komplexu různých historických dokumentů a archeologických artefaktů. Slouží například k potvrzení, že právě určité město, místo nebo eparchie má zvláštní právo uchovávat ostatky daného svatého. Například touto metodou bylo potvrzeno, že ostatky sv. apoštolů Petra a Pavla byly skutečně nalezeny v Římě, a že tedy toto město je „místem původu“ těchto relikvií. Taková analýza však není vždy možná – za 2000 let existence církve, s historickými otřesy, pády říší, křížovými výpravami a dalšími událostmi je někdy velmi obtížné určit cestu konkrétní relikvie. Badatelé někdy disponují jen útržky nepřímých informací, z nichž lze historii ostatků jen částečně rekonstruovat. 

Je však důležité zdůraznit, že církevní vědomí se vždy opíralo o svědectví tradice a tato důvěra byla považována za oprávněnou. Vědecké výzkumy byly vždy chápány jako doplňkové argumenty, nikoli jako rozhodující faktor v otázce pravosti ostatků. Ve vědeckých kruzích byly dlouho zpochybňovány mnohé postavy a místa ze svatého Písma, ale archeologické objevy 20. století velkou část těchto pochybností odstranily. Co bude objeveno zítra, nevíme, ale církev své svaté zná lépe než kdokoli jiný, i kdyby měl v ruce lupu nebo měřicí přístroj. Pro církev zůstává rozhodující její vlastní svědectví o pravosti ostatků. 

Provádějí sami křesťané výzkum ostatků? 

Někdy to dělají. Katolíci po Druhém vatikánském koncilu (1962–1965) vytvořili zvláštní komisi, která měla za úkol ověřit pravost všech ostatků a relikvií uchovávaných v klášterech a chrámech. Během deseti let byly znovu prověřeny veškeré dokumenty, a pokud to bylo možné, byla rekonstruována historie každé svatyně. Výsledkem bylo rozdělení ostatků a relikvií na ty, jejichž původ a pravost je dokumentárně doložena, a na ty, které lze uctívat pouze na základě víry. 

Podobné výzkumy zná i pravoslavná církev. Například ostatky ruského svatého Serafima Sarovského byly v sovětském období zabaveny státními orgány. A naděje na jejich znovunalezení byla téměř nulová. Když se v roce 1990 objevila informace, že by se mohly nacházet v Muzeu ateismu a náboženství, byla vytvořena komise, která provedla antropologickou a historicko-kanonickou analýzu předpokládaných ostatků. Výsledkem bylo spolehlivě určeno, že nalezené ostatky patří svatému Serafimovi Sarovskému.  

Je však důležité zdůraznit, že ani v případě katolické komise, ani v případě výzkumů prováděných na žádost Ruské pravoslavné církve nejsou jejich výsledky základem pro definitivní rozhodnutí o pravosti ostatků. Konečné slovo vždy náleží samotné církvi, která je sama svatá a je schopna svatost rozpoznat. 

Co se ale stane s ostatky svatého rozdělenými na mnoho malých částí při všeobecném vzkříšení? Jak pak svatý vstane ve svém těle? 

V pravoslavné tradici se věří, že zesnulí budou vzkříšeni i se svými těly, která budou v podstatě totožná s našimi současnými těly, ale zároveň proměněná podle vzoru oslaveného těla vzkříšeného Krista. Nová vzkříšená těla budou duchovní, neporušitelná, bez tělesných slabostí, vad a potřeb a budou mít mnohem větší svobodu vůči fyzikálním zákonům než naše současná, hrubá a materiální těla. 

Věří se, že Pán zázračně obnoví těla všech lidí, kteří žili na tomto světě, počínaje Adamem a Evou. Obnoví je z prachu, i v případě, že se samotná fyzická těla už dávno rozpadla na atomy. Jak kdysi volal spravedlivý Jób: „Můj Vykupitel žije, to jedno vím, a že nakonec se nad prachem postaví. I kdyby ze mě kůži sedřeli, já ve svém těle Boha uvidím. Já ho uvidím vlastníma očima, ne někdo cizí, ale já – srdce mi touhou umírá!“ (19:25–27) V tomto smyslu tedy ani rozdělení těla svatého na ostatky nepředstavuje překážku pro vzkříšení. 

Redakce