Apokalyptické poselství sedmi církvím. Proč je aktuální dodnes?

Apokalypsa neboli Zjevení Janovo je poslední a nejzáhadnější knihou Nového zákona. Právě v ní se objevují všeobecně známé obrazy – sedm církví, sedm pečetí, sedm polnic a čtyři jezdci Apokalypsy.

Kniha Zjevení vypráví o posledních časech, o příchodu antikrista a o druhém příchodu Spasitele. Je naplněna symbolickými obrazy a šiframi, které se lidé pokoušejí rozluštit už dvě tisíciletí. Tradičně je připisována apoštolu Janovi, který ji sepsal ve vyhnanství na ostrově Patmos. Právě tam, v jeskyni Apokalypsy, měl vidění, jež nadiktoval svému žáku Próchorovi. Stalo se tak v 90. letech 1. století. Přesto zůstává kniha aktuální dodnes – a bude, dokud se její poselství nenaplní. V tomto článku se soustředíme na poselství určená andělům sedmi církví.

Sedm církví Apokalypsy představuje sedm křesťanských obcí v Malé Asii (v západní části dnešního Turecka): v Efezu, Smyrně, Pergamu, Thyatirech, Sardách, Filadelfii a Laodikeji. Jim svatý Jan na Boží pokyn předává varovné poselství, kterým celá kniha Zjevení začíná.

Jan sedmi církvím v Asii: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, i od sedmi duchů před jeho trůnem (Zjevení 1:4).

Dnes je celá Malá Asie součástí Turecka. Po některých městech zmíněných Janem Teologem se dochovaly jen trosky. Číslo sedm obvykle symbolizuje úplnost. Svatý Jan se zde obrací pouze k sedmi církvím, s nimiž byl jako člověk žijící v Efezu v obzvlášť úzkém a častém styku, zároveň však mluví k celé křesťanské církvi.

Pojem „sedm duchů“ se podle některých výkladů vztahuje k sedmi hlavním andělům, o nichž se hovoří v knize Tóbijáš. (Já jsem Refáel, jeden ze sedmi andělů, kteří jsou připraveni, aby vcházeli před Hospodinovu slávu – Tóbijáš 12:15). Sv. Ondřej Kaisarejský však pod tímto označením rozumí anděly, kteří spravují oněch sedm církví. Mnozí vykladači pak v tomto obrazu spatřují samotného Ducha Svatého, který se projevuje v sedmi hlavních darech: v duchu moudrosti a rozumnosti, v duchu rady a bohatýrské síly, v duchu poznání a bázně Hospodinovy a v Duchu Páně neboli v daru zbožnosti a nejvyššího vnuknutí (Izajáš 11:2).

Církev v Efezu

Ačkoli se ze starověkého Efezu dochovalo jen málo, zůstává významným poutním místem. Nachází se zde hrobka sv. Jana Teologa. Efezská církev byla jednou z největších v Malé Asii a právě zde se konal Třetí všeobecný sněm. Ruiny Efezu leží západně od města Selçuk.

Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti; vím, že nemůžeš snést ty, kdo jsou zlí, a vyzkoušel jsi ty, kdo se vydávají za apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři. Máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě. Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. Ne-li, přijdu na tebe a pohnu tvým svícnem z jeho místa, jestliže se neobrátíš. To však máš k dobru, že nenávidíš skutky Nikolaitů stejně jako já. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života v Božím ráji (2:2–7).

Efez je prvním městem, kterému je adresováno Boží poselství. V tomto poselství čteme, že efezští křesťané odhalili falešné apoštoly. Efezská obec si vysloužila pochvalu od Pána, zároveň je však Bůh kárá za to, že už nemají takovou lásku, k Bohu a bližním, jako dříve. Pán také chválí obyvatele Efezu za to, že nenávidí skutky Nikolaitů, „stejně jako já“. Nikolaité byli raně křesťanští heretici, kteří neodmítali jíst maso obětované modlám a neštítili se smilstva. A to přesto, že na Apoštolském sněmu roku 49, prvním křesťanském sněmu vůbec, bylo stanoveno zdržovat se „všeho, co bylo obětováno modlám, také krve, pak masa zvířat, která nebyla zbavena krve, a konečně smilstva“ (Skutky 15:29).

Podle sv. Ondřeje Kaisarejského obdrží ti, kdo v Efezu přemohou ďábelská pokušení, možnost jíst ze stromu života, tedy se stanou účastníky blaženého budoucího života. Pod stromem života se obrazně rozumí věčný život, tj. Kristus.

Existuje názor, že Efezská církev symbolizuje první období církevních dějin – apoštolskou církev, která bojovala proti prvním herezím např. Nikolaitům, ale brzy opustila svůj dobrý zvyk společného sdílení majetku, svou „první lásku“.

Církev ve Smyrně

Smyrna patřila k nejstarším řeckým městům Malé Asie a v době římské byla významným centrem křesťanství. Dnes je známá jako turecký Izmir. Křesťané zde žili až do roku 1923. Během druhé řecko-turecké války (1919–1922) byla Smyrna nejprve obsazena Řeky, poté znovu dobyta Turky, kteří křesťanské obyvatelstvo vyvraždili. Po skončení války následovala řecko-turecká výměna obyvatelstva a křesťané Izmir téměř úplně opustili.

Vím o tvém soužení a tvé chudobě, ale jsi bohat; vím, jak tě urážejí ti, kdo si říkají židé, ale nejsou, nýbrž je to spolek satanův! Neboj se toho, co máš vytrpět. Hle, ďábel má některé z vás uvrhnout do vězení, abyste prošli zkouškou, a budete mít soužení po deset dní. Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Kdo zvítězí, tomu druhá smrt neublíží (Zjevení 2:9–11).

Druhé církvi jsou adresována slova, která lze považovat za teologické vysvětlení mučednictví: „Buď věrný až na smrt, a dám ti věnec života“. Smyrenská církev je chválena za to, že snáší soužení a pomluvy od židů, zároveň je ale varována, že ji čeká ještě větší utrpení, a je vyzývána, aby jej trpělivě snášela.

Jedním z prvních křesťanských mučedníků byl žák Jana Teologa, svatý Polykarp, biskup Smyrny, který přijal mučednickou smrt kolem roku 155, takže se prakticky stal jedním z adresátů těchto slov. Od svatého Polykarpa se dochoval jeden list a popis jeho utrpení se stal prvním mučednickýmživotopisem v historii.

Dokumenty z počátku 2. století svědčí o tom, že křesťané v Malé Asii byli obvykle stíháni pouze na základě obvinění od tzv. „informátorů“, udavačů. V Smyrně tuto roli vůči křesťanům (i vůči sv. Polykarpovi) hráli židé. Stačilo veřejně prohlásit, že křesťané již nemají nic společného se synagogou, a ztráceli ochranu civilních úřadů, které je začínaly nutit, aby se účastnili uctívání císaře jako božstva.

Bůh křesťanům ze Smyrny slibuje odměnu – vysvobození od druhé smrti. Druhá smrt je gehenna, spočívá v konečné ztrátě Boží milosti. Osvobození od této věčné smrti, jinými slovy od věčných muk, slibuje Pán smyrenským křesťanům, pronásledovaným pro svou víru.

Existuje názor, že církev v Smyrně symbolizuje druhé období existence Kristovy církve – období pronásledování.

Církev v Pergamonu

Ruiny Pergamonu se nacházejí na okraji tureckého města Bergama. V předkřesťanské éře, po rozpadu říše Alexandra Velikého, byl Pergamum či Pergamon hlavním městem Pergamského království a jedním z největších hospodářských a kulturních center světa. Právě zde byl vynalezen pergamen – materiál k psaní vyrobený ze zvířecí kůže.

Vím, kde bydlíš: tam, kde je trůn satanův. Avšak pevně se držíš mého jména a nezapřel jsi víru ve mne ani ve dnech, kdy můj věrný svědek Antipas byl zabit mezi vámi, tam, kde bydlí satan. Jen to mám proti tobě, že u sebe máš zastánce učení Balaámova. Jako on učil Baláka svádět syny Izraele, aby se účastnili modlářských hostin a smilstva, tak i ty máš některé, kteří zastávají učení Nikolaitů. Proto se obrať! Ne-li, brzo k tobě přijdu a budu s nimi bojovat mečem svých úst. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze skryté many; dám mu bílý kamének, a na tom kaménku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává (Zjevení 2:13–17).

Pergamská církev je kárána za to, že má zastánce heretických učení. Zároveň je však, podobně jako církev v Smyrně, chválena za pevnost víry, kterou zachovává nehledě na to, že se nachází ve městě, „kde je trůn satanův“, a je vystavena těžkému pronásledování, během něhož byl zabit věrný svědek Boží Antipas. Ačkoliv se mnozí vykladači pokoušeli chápat jméno „Antipas“ symbolicky, podle dochovaných martyrologií je známo, že Antipas byl žákem sv. Jana Teologa a biskupem Pergamonu, který utrpěl mučednickou smrt v roce 92 byv upečen uvnitř měděného rozžhaveného býka.

Starozákonní mana byla předobrazem nebeského chleba, tedy samotného Pána Ježíše Krista. Pod touto manou je třeba chápat živé společenství s Pánem v budoucím blaženém životě. Metaforický obraz bílého kaménku má svůj základ ve starověkém zvyku, kdy vítězům na veřejných soutěžích byly udělovány tabulky z bílého kamene, které ti pak předkládali k převzetí náležité odměny. U římských soudců byl zvyk sbírat hlasy bílými a černými kameny – bílé znamenaly ospravedlnění, černé odsouzení. Bílý kamének zde symbolicky označuje čistotu a nevinnost křesťanů, za kterou získávají odměnu v budoucím věku.

Nebeský Král dá všem vyvoleným synům svého království nová jména, která budou vyjadřovat jejich vnitřní vlastnosti, jejich určení a službu v království slávy. Ale protože nikdo nezná „co je v člověku, než jeho vlastní duch“ (1. Korintským 2:11), bude i nové jméno, dané člověku Bohem, známo pouze tomu, kdo toto jméno obdrží.

Někteří se domnívají, že církev v Pergamonu symbolizuje třetí období v dějinách církve – éru všeobecných sněmů a boje s herezemi mečem Božího slova.

Církev v Thyatirech

Trosky starověkých Thyatir se nacházejí na území tureckého města Akhisar. Přestože město leží v Asii, právě z Thyatir pocházela první křesťanka pokřtěná v Evropě – Lydie. Apoštol Lukáš vypráví, že když Pavel přijel do Filip, makedonského města, byla tam jedna žena jménem Lydie, obchodnice s purpurem z města Thyatir, která věřila v jediného Boha. Pán jí otevřel srdce, aby přijala, co Pavel zvěstoval (Skutky 16:11–15).

Vím o tvých skutcích, lásce a víře, službě a vytrvalosti; vím, že tvých skutků je čím dál více. Ale to mám proti tobě, že trpíš ženu Jezábel, která se vydává za prorokyni a svým učením svádí moje služebníky ke smilstvu a k účasti na modlářských hostinách. Dal jsem jí čas k pokání, ale ona se nechce odvrátit od svého smilstva. Hle, sešlu na ni nemoc a do velikého soužení uvrhnu ty, kdo s ní cizoloží, jestliže se od jejích činů neodvrátí; a její děti zahubím. Tu poznají všechny církve, že já vidím do nitra i srdce člověka, a každému z vás odplatím podle vašich činů. Vám ostatním v Thyatirech, kteří nepřijímáte toto učení, kteří jste nepoznali to, čemu říkají hlubiny satanovy, pravím: Nevkládám na vás jiné břemeno. Jenom se pevně držte toho, co máte, dokud nepřijdu. Kdo zvítězí a setrvá v mých skutcích až do konce, tomu dám moc nad národy: bude je pást železnou berlou, jako hliněné nádobí je bude rozbíjet – tak jako já jsem tu moc přijal od svého Otce. Tomu, kdo zvítězí, dám hvězdu jitřní. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím (Zjevení 2:19–29).

Církev v Thyatirech, přestože sloužila Bohu, zároveň přijímala i některé pohanské názory, za což dostala napomenutí. Je chválena, ale současně i odsuzována za to, že dovolila ženě Jezábel, která se nazývala prorokyní, učit a svádět Boží služebníky, hřešit smilstvem a jíst obětované modlám. Podle Výkladové Bible profesora A. P. Lopuchina „lze pod touto ženou spatřovat jak symbolické označení nikolaitské hereze, tak historickou osobu jménem Jezábel, která se falešně vydávala za prorokyni a sváděla křesťany k nemorálním činům, k nikolaitské herezi.“ Za to církevv Thyatirechpostihne Boží soud, každému bude odměněno podle jeho skutků.

Existuje názor, že církevv Thyatirech symbolizuje čtvrté období neboli období rozkvětu křesťanství mezi novými národy Evropy.

Církev v Sardách

Sardy byly v předkřesťanské době hlavním městem Lýdského království a bohatství tamního krále Kroisebylo známé po celém světě. Lýdské království bylo podrobeno Perské říši, později se Sardy staly součástí říše Alexandra Velikého. V římské a byzantské době to bylo stálé bohaté město. Existovalo až do zničení vojsky Tamerlána v 15. století. Ruiny Sard se nacházejí nedaleko současného tureckého města Salihli.

Vím o tvých skutcích – podle jména jsi živ, ale jsi mrtev. Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření! Neboť shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem; rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej je a čiň pokání. Nebudeš-li bdít, přijdu tak, jako přichází zloděj, a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu. Přece však máš v Sardách několik osob, které svůj šat nepotřísnily; ti budou chodit se mnou v bílém rouchu, protože jsou toho hodni. Kdo zvítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím (Zjevení 3:1–6).

Andělu církve v Sardách Pán adresuje spíše varovné než útěšné poselství: tato církev je živá jen podle jména, ale ve skutečnosti je duchovně mrtvá. Pán hrozí křesťanům v Sardách neštěstím, pokud nebudou činit pokání. Přesto se mezi nimi najdou ti, „kteří svůj šat nepotřísnily“. Těm, kteří zvítězí nad vášněmi, Pán slibuje, že je oblékne do bělostného roucha, jejich jména nevymaže z knihy života a přizná se k nim před svým nebeským Otcem. Potřísněný šat zde znamená duševní nečistotu, a proto ti, kdo ho nepotřísnili, jsou ti, jejichž mysl zůstala nedotčena heretickými učením a jejich život nebyl znečištěn vášněmi a neřestmi.

Boží rozhodnutí o osudech lidí jsou symbolicky znázorněna obrazem knihy, do níž Pán jako vševědoucí a spravedlivý Soudce zapisuje všechny lidské činy. Ten, kdo žije podle Božích přikázání, je zapsán do knihy života, a kdo žije nevhodně, je z této knihy vymazán, čímž ztrácí právo na věčný život. Existuje názor, že církev v Sardách symbolizuje dobu humanismu a materialismu 16.–18. století.

Církev ve Filadelfii

O Filadelfii víme jen velmi málo. Jejím zakladatelem byl pergamský král Attalos II. Filadelfus. Druhá část jeho jména byla použita pro pojmenování samotné Filadelfie a první část dala jméno slavnémutureckému letovisku Antalya. V 13.–14. století zde byl metropolitou svatý Theoliptus Filadelfský, učitel známého pravoslavného teologa Řehoře Palamy. Dnes je Filadelfie tureckým městem Alaşehir.

Vím o tvých skutcích. Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. Neboť ačkoli máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel. Hle, dávám do tvých rukou ty, kdo jsou ze synagógy satanovy; říkají si židé, a nejsou, ale lžou. Hle, způsobím, že přijdou a padnou ti k nohám; a poznají, že já jsem si tě zamiloval. Protože jsi zachoval mé slovo a vytrval, zachovám tě i já v hodině zkoušky, která přijde na celý svět a prověří obyvatele země. Přijdu brzy; drž se toho, co máš, aby tě nikdo nepřipravil o vavřín vítěze. Kdo zvítězí, toho učiním sloupem v chrámě svého Boha a chrám již neopustí; napíšu na něj jméno svého Boha a jméno jeho města, nového Jeruzaléma, který sestupuje z nebe od mého Boha, i jméno své nové. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím (Zjevení 3:8–13).

Církev ve Filadelfii si zasloužila jen pochvalu. Toto město se nejdéle ze všech maloasijských měst nepodrobilo Turkům. Pozoruhodné je, že i v současnosti se zde dochovalo početné křesťanské obyvatelstvo. Navzdory své nepatrné moci tato církev nezapřela jméno Ježíše před očima satanovy synagógy židovských pronásledovatelů.

Někteří biblisté se domnívají, že církev ve Filadelfii představuje předposledníobdobí života Kristovy církve, tedy současnou éru, kdy má církev jen nepatrnou moc v moderní společnosti. Brzy znovu vypukne pronásledování, které bude vyžadovat vytrvalost ve víře.

Církev v Laodikeji

Laodikeia byla centrem oblasti Frýgie, bohatým městem, kde prosperoval obchod a bankovnictví. Dvacet či třicet let před napsáním knihy Zjevení byla Laodikeia zničena zemětřesením, avšak díky majetným obyvatelům byla velmi rychle obnovena. Dnes lze ruiny Laodikeje nalézt nedaleko turecké vesnice Eskişehir, v blízkosti města Denizli.

Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech. Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl. Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání. Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím (Zjevení 3:15–22).

Andělu církve v Laodikeji, poslední, sedmé v pořadí, je napsáno mnohovarovných slov. Hospodin této církvi nevyslovuje žádnou pochvalu. Trestá ji za to, že není ani studená, ani horká… Studený člověk, který víru nepoznal, může uvěřit a stát se horlivým křesťanem snadněji než vlažný, lhostejný k víře křesťan. I zjevný hříšník je v tomto smyslu lepší než vlažný farizej, spokojený se svým morálním stavem.

Existuje názor, že církev v Laodikeji představuje poslední, nejstrašnější období před koncem světa, pro které je charakteristická lhostejnost k víře a touha po vnějším blahobytu.

Proč jsou tato poselství stále aktuální?

Pán adresuje své poselství andělům sedmi asijských církví. Téměř všechny si zasloužily přísné napomenutí. Všem Pán říká: „Vím o tvých skutcích.“ Tak anděl efezské církve ztratil svou první lásku. V pergamské církvi jsou tací, kteří se drží učení Balaámova. Anděl církve v Thyatirech dopouští, aby žena Jezábel sváděla Boží služebníky ke smilstvu. Anděl církve v Sardách podle jména ještě žije, ale ve skutečnosti je mrtvý. Anděl církve v Laodikeji je dokonce bědný a nuzný, slepý a nahý, ačkoli se domnívá, že je bohatý.

Ale ve Smyrně církev snáší urážky od židů a je pronásledována. A ve Filadelfii křesťanská obec dokonce duchovně vzkvétá, přesto i jí je řečeno: „Drž se toho, co máš, aby tě nikdo nepřipravil o vavřín vítěze.“

Existuje názor, že kniha Zjevení popisuje všechna historická období v životě církve. A to znamená, že církev nikdy není taková, jaká by měla být podle ideální představy – bez jakékoliv nedokonalosti. Něco není vykonáno, něco je opomenuto, někde zesílili nepřátelé, někde se blíží neštěstí.

To vše nás přesvědčuje, abychom byli tolerantnější a klidnější vůči současnému stavu Božího domu – církve. Lidé v každé době touží po září čistého světla svatosti. Nechtějí však zářit sami. Ať září biskupové a mniši, učitelé a mučedníci. Sami na sebe obvykle příliš vysoké požadavky neklademe.

Kdo křivdí, ať křivdí dál, kdo je pošpiněn, ať zůstane ve špíně – kdo je spravedlivý, ať zůstane spravedlivý, kdo je svatý, ať setrvá ve svatosti (Zjevení 22:11). Tím se kniha Zjevení završuje. Janovi je řečeno, aby ji nezapečeťoval. Církev jako tělo Kristovo bude i nadále trpět vnějšími hrozbami i vnitřními slabostmi.

Proto nesbírejte drby a pomluvy, nehledejte hanebné informace o cizích hříších. Odporný je každý, kdo pomlouvá a přenáší drby. Je to červotoč, který zevnitř ničí církev. Místo toho sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte. Což nechápete, že Ježíš Kristus je mezi vámi? Ledaže jste před ním neobstáli! (2. Korintským 13:5).

Všechno, co vás pohoršuje, už bylo i v době apoštolů.

Redakce