Je pravda, že ten, kdo netrpí, se nepřibližuje k Bohu?

V moderních týmových trénincích zaměřených na posílení vzájemné důvěry existuje jedno velmi zajímavé cvičení. Člověk vyleze na stůl, postaví se zády k okraji, zkříží ruce na hrudi a nechá se spadnout dozadu. Ví, že za ním stojí tým osmi lidí, kteří ho jistě zachytí. Přesto je to velká výzva – padat, aniž by člověk viděl ty, kdo ho zachytí, a doufat v jejich spolehlivost.

V lidském vztahu k Bohu se děje něco podobného. „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jisti tím, co nevidíme“ (Židům 11,1), říká apoštol Pavel. Z knih Písma svatého vím, že mě Bůh miluje více než kdokoli jiný. Přesto mě někdy svírá strach, že mě místo starostlivých a silných rukou čeká tvrdý náraz o zem.

Pokojný, tichý život v harmonii, míru a radosti je velikým požehnáním. Ale i ti, kdo jej mají, se však často obávají, že Bůh tento klid naruší svým zásahem. Přitom je mnohem rozumnější předpokládat, že právě tento pokoj a harmonie jsou výsledkem Božího působení v našem osudu. A všechno, čeho se obáváme – zkoušky, utrpení, ztráty – je ve většině případů přirozeným následkem našich vlastních hříchů. I ty však Pán dopouští jen v míře, která je pro nás prospěšná – jako hořký, ale nezbytný lék.

Církev nazývá Boha shovívavým a milosrdným, protože „nenakládá s námi podle našich hříchů a neodplácí nám podle našich nepravostí“ (Žalm 103,10). Každý den nás chrání před důsledky našich vlastních hříšných činů.

Zákony duchovního života jsou stejně reálné jako zákony fyzikální, chemické či biologické. Kdo skočí z balkonu, zlomí si nohu. Kdo strčí ruku do ohně, spálí se. A stejně tak je tomu při porušování duchovních zákonů. Odsuzování druhých, závist, lež, sebeláska či lhostejnost k cizímu neštěstí – všechny tyto a mnohé další hříchy by nás už dávno zahubily, kdyby Boží zásah nebránil jejich ničivým následkům. A tu malou část, kterou nám ponechává k prožití, nazýváme zkouškou. Přitom se bojíme, že Bůh naruší náš pokoj – jako by se člověk, který vypil sklenici kyseliny sírové, zapil ji dvěma lžícemi arzenu a přesto zůstal zdravý, bál, že mu Bůh pošle rýmu nebo migrénu pro duchovní růst.

Příčina utrpení

„Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému, ani sám nikoho nepokouší. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí“ (List Jakubův 1,13–14). Tato slova apoštola Jakuba jednoduše vysvětlují příčinu neštěstí, která nás postihují, i míru Boží účasti na nich. Bůh nikoho nepokouší. „Žádostivostí“ je zde míněno jakékoli pohnutí lidského srdce směrem k hříchu.

Existují však situace, kdy utrpení člověka není následkem jeho vlastního hříšného života. Vzájemně se ovlivňujeme, naše osudy se prolínají, a proto se někdy stává, že důsledky cizího hříchu dopadají na člověka, který na něm nenese žádnou osobní vinu.

Svatý Marek Asketa píše: „Příčinou každého tragického případu v našem životě jsou myšlenky každého z nás. Mohu mluvit i o slovech a skutcích, ale protože nevznikají dříve než myšlenka, připisuji vše myšlenkám. Myšlenka předchází a skrze slova a činy vytváří mezi námi a bližními spojení. Toto spojení je dvojí: jedno ze zloby a druhé z lásky. Skrze toto spojení vnímáme jeden druhého, dokonce i ty, které neznáme. V rámci takového spojení vznikají zármutky, jak říká Písmo: ,Pokud za někoho ručíš, cizímu člověku jsi svou ruku dal‘ (Přísloví 6,1). Proto každý snáší útrapy nejen za sebe, ale i za bližního.“

A dále: „Kdo bližního o něco připraví, byť neúmyslně, přijímá na sebe pokušení toho, koho o něco připravil. Stejně je to s pomluvou: pomlouvač přijímá pokušení toho, koho pomluvil… Abych neuváděl mnoho příkladů, řeknu stručně: každý, kdo urazí bližního, přijímá úměrně urážce i pokušení uraženého.“

Tento duchovní zákon svět mimo církev téměř nezná. Dá se říci, že kdo úmyslně působí jinému člověku zlo, bere na sebe následky jeho hříchů. A ať nedoufají v beztrestnost podvodníci, úplatní úředníci, zločinci, výtržníci a obyčejní sprostí lidé. I když uniknou všem pozemským zákonům, neuniknou zákonu duchovnímu. K utrpení za vlastní hříchy přibývá i utrpení těch, kterým ublížili.

Druhým způsobem přijetí cizího utrpení je přijetí z lásky. Když milujeme člověka, přijímáme ho celého – se všemi jeho slabostmi a hříchy. Jeho bolest se stává naší bolestí. Láska nás uvádí do prostoru života milovaných, do okruhu jejich okolností a událostí. A v tomto prostoru nejsou jen krásné zahrady, ale i temné houštiny a trní, o které se lze bolestivě poranit. Následky hříchů těch, které milujeme, se tak stávají i naším zármutkem. To je naplnění hlavního zákona lásky: „Neste břemena jedni druhých, a tak naplníte zákon Kristův“ (Galatským 6,2).

Toužíme po klidu

Někdy je souvislost mezi konkrétním hříchem a neštěstím zjevná. Celková mapa duchovních příčin a následků je však natolik složitá, že jakýkoli pokus plně ji pochopit je odsouzen k neúspěchu. Přesto se pravděpodobně ani nejpřesvědčenější ateista neodváží zcela popřít existenci určitých souvislostí.

Svatý Amvrosij Optinský psal: „Když člověk kráčí přímou cestou, žádný kříž pro něj není. Když však z této cesty odbočí, objevují se různé okolnosti, které ho pobízejí vrátit se zpět. Tyto podněty jsou pro člověka křížem. Jsou různé – každý dostává takový, jaký potřebuje.“

Obáváme se, že Bůh naruší náš pokoj, přitom se denně potkáváme s vlastními hříchy a klopýtáme o ně. A nevidíme, že právě Boží zásah nás chrání před pádem. Z těchto klopýtnutí a Boží ochrany vzniká to, čemu říkáme pokojný, tichý život v harmonii, pokoji a radosti.

Kdo netrpí, nepřibližuje se k Bohu?

V bohoslužebních textech církev opakovaně prosí Boha právě o pokoj, mír a harmonii. Ve velké ektenii se modlíme „za příznivé počasí, hojnost zemských plodů a za pokojné časy“, za to, „abychom byli zbaveni všeho zármutku, hněvu a nouze“ a nakonec „za pokoj po celém světě“. Tyto modlitby znějí mnohokrát. Nikde však nenalezneme modlitbu, v níž bychom prosili Boha o to, aby nám poslal zkoušky či utrpení. Těmito hořkými plody hříšného života se zcela dostatečně zásobujeme sami. Abychom pod jejich tíhou nezahynuli, prosíme: „Pomoz nám, spas nás, smiluj se nad námi a zachovej nás, Bože, svou milostí.“

Pokoj, radost a harmonie nejsou přirozeným stavem lidstva zasaženého hříchem. Jsou to Boží dary, plody jeho milosti a neustálého působení.

Tím se dostáváme k bodu, který je pro křesťanský přístup k utrpení zásadní. Ježíš Kristus nás nejen chrání před utrpením. On přijal na sebe všechny důsledky lidských hříchů, když dobrovolně trpěl a zemřel na kříži. Když křesťané mluví o nutnosti účasti na Kristově utrpení, nejde o duchovní růst nebo zdokonalování. Kristus, nevinný, trpěl za naše hříchy, přijal naši vinu a bolest. A my se na jeho utrpení podílíme jen tou částí odpovědnosti za náš život, kterou uzná za únosnou.

Bůh nám nabízí, abychom vzali svůj kříž a následovali ho. Všimněme si – nabízí nám vzít svůj kříž, ne cizí, a navíc jen v takové míře, kterou opravdu uneseme. A je vždy nablízku, aby podpořil zesláblého, utěšil zoufalého a posílil malomyslného.

V každé zkoušce, která nás potká, se můžeme svěřit Bohu, překonat strach z neznámého a pocítit, jak nás Pán pečlivě chrání i v těch nejtěžších životních situacích.

A o duchovním růstu a zdokonalování velmi výstižně napsal svatý Ignatij (Brjančaninov): „Mezi lidmi není dokonalého v ctnostech; ke křesťanské dokonalosti přivádí kříž Kristův… Pokora přivedla Pána na kříž a pokora vede na kříž i Kristovy učedníky. Tento kříž je svatou trpělivostí, nepochopitelnou pro pozemskou mysl, stejně jako bylo nepochopitelné Ježíšovo mlčení pro Heroda, Piláta a židovské velekněze. Prosme Hospodina, aby nám odhalil toto tajemství a daroval nám lásku ke svému kříži, aby nás učinil hodnými snášet náležitým způsobem všechna soužení, která nám určí jeho láskyplná prozřetelnost pro naši spásu a věčné blaženství. Pán slíbil: Kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“

Redakce