O Andělech. Kapitola z díla sv. Jana z Damašku O pravé víře

Stvořitel a Tvůrce andělů přivedl je z nebytí do bytí, stvořil je podle svého obrazu jako bytosti netělesné přirozenosti, jakýsi duch a nehmotný oheň, jak říká božský David: „Z vichrů si činíš své posly, z ohnivých plamenů sluhy“ (Žalm 104:4). Popisuje zde jejich lehkost, žár, horlivost, mimořádnou prozíravost a bystrost, se kterými touží po Bohu, slouží mu, jejich zaměřenost vzhůru a svobodu od jakéhokoli hmotného myšlení.

Anděl je tedy bytost nadaná rozumem, stále se pohybující, mající svobodnou vůli, netělesná, sloužící Bohu, bytost, která z milosti obdržela pro svou přirozenost nesmrtelnost. Její podstatu a podobu zná jedině Stvořitel. Tato bytost se nazývá netělesnou a nehmotnou jen ve srovnání s námi, neboť vše, co je srovnáváno s Bohem – jediným skutečně nesrovnatelným – se ukazuje jako hrubé a hmotné, protože jediné Božství je ve skutečnosti nehmotné a netělesné.

Anděl je svou přirozeností rozumný, obdařený myslí a svobodnou vůlí, proměnlivý dle své vůle, tedy dobrovolně proměnlivý. Neboť vše, co je stvořeno, je i proměnlivé; neměnné je jen to, co nebylo stvořeno. A vše, co je rozumné, má svobodnou vůli. Anděl tedy jako bytost rozumná a myslí obdařená má svobodnou vůli; a jako stvořená bytost je proměnlivý, má moc setrvávat a zdokonalovat se v dobru, nebo také změnit se k horšímu.

Anděl není schopen pokání, protože je netělesný. Člověku bylo dáno pokání kvůli slabosti těla.

Není nesmrtelný svou přirozeností, ale z milosti, neboť vše, co mělo počátek, má i konec kvůli své přirozenosti. Jen Bůh jediný je věčně jsoucí – ba spíše, je i nad věčností. Neboť Stvořitel času nepodléhá času, ale je nad časem.

Andělé jsou druhotná světla, pochopitelná pouze myslí, mají světlo od Prvního a Bezpočátečného Světla. Nepotřebují jazyk ani sluch, ale bez vyslovení si sdělují vlastní myšlenky a rozhodnutí.

Dále, všichni andělé byli stvořeni Slovem a dosáhli své plnosti skrze působení Svatého Ducha, skrze posvěcení, podle své důstojnosti a řádu, a mají účast na světle a milosti.

Jsou popsatelní, když jsou na nebi, nejsou na zemi; a když jsou Bohem posláni na zem, nejsou na nebi. Nelze je omezit stěnami, dveřmi, zámky ani pečetěmi, neboť jsou neomezení. Neomezenými je nazývám proto, že se zjevují lidem, kteří jsou toho hodni a kterým se z Božího rozhodnutí zjevují, nikoli však ve své skutečné podobě, ale v podobě proměněné, podle toho, jak je mohou vidět ti, kterým se ukazují. Ovšem přirozeně a v pravém smyslu je neomezený pouze ten, kdo nebyl stvořen. Neboť každé stvoření je omezeno svým Stvořitelem.

Posvěcení nemají ze své podstaty, ale odjinud – od Ducha; prorokují s pomocí Boží milosti; nemají potřebu manželství, protože nejsou smrtelní.

A protože jsou netělesní, nacházejí se i na místech přístupných pouze mysli, nejsou popsatelní tělesným způsobem. Co se týče jejich přirozenosti, nemají podobu těla a nemají trojrozměrnost, ale duchovně se nacházejí a působí tam, kde jim bylo přikázáno, a nemohou být současně zde i tam a působit všude.

Zda jsou si rovni podstatou, nebo se od sebe liší, nevíme – ví to jen ten, kdo je stvořil, Bůh, který ví vše. Liší se však mezi sebou světlem a postavením; buď podle světla mají postavení, nebo podle postavení se podílejí na světle; a osvěcují se navzájem na základě vyšší hodnosti či přirozenosti. Je však zjevné, že vyšší andělé předávají těm níže stojícím světlo i poznání.

Jsou silní a připraveni vykonávat Boží vůli, a díky rychlosti, která je vlastní jejich přirozenosti, se ihned objevují všude, kdekoliv si to přeje Bůh. Ochraňují oblasti země, spravují národy a státy podle toho, jak jim bylo přikázáno Stvořitelem, řídí naše záležitosti a pomáhají nám. Obecně podle Boží vůle a nařízení jsou nad námi a neustále se nacházejí vedle Boha.

Jsou těžko sváděni ke zlu, ačkoli nejsou neochvějní; nyní jsou však již i neochvějní – ne přirozeností, ale z milosti a svou připoutaností k jedinému dobru.

Vidí Boha natolik, nakolik je to pro ně možné, a to je pro ně pokrmem.

Jsouce vyšší než my, protože jsou netělesní a prosti jakékoli tělesné vášně, přece jen nejsou bezvášniví, protože bezvášnivý je pouze Bůh.

Proměňují se do jakékoli podoby, jakou jim Bůh přikáže, a tak se zjevují lidem a odhalují jim božská tajemství.

Přebývají na nebi a mají jednu starost – zpívat chvály Bohu a sloužit jeho božské vůli.

A jak říká nejsvětější a nejvznešenější v teologii Dionýsios Areopagita, veškerá teologie, tedy božské Písmo, uvádí devět nebeských bytostí. Božský duchovní učitel je rozděluje do tří trojic. Říká, že první třída – ta, která je stále nejblíže Bohu a smí být s ním spojena nejbližším způsobem – zahrnuje šestikřídlé serafíny, mnohooké cherubíny a nejsvětější trůny. Druhá třída jsou panstva, síly a mocnosti; a třetí, poslední, jsou kněžstva, archandělé a andělé.

Někteří samozřejmě říkají, že andělé vznikli dříve než jakékoli jiné stvoření, jak říká např. Řehoř Teolog: „Především pomyslel na andělské a nebeské síly, a tato myšlenka se stala skutkem.“ Jiní však tvrdí, že vznikli až po stvoření prvního nebe. Všichni se ale shodují na tom, že byli stvořeni dříve než člověk. Já souhlasím s Teologem, neboť bylo přirozené, aby nejprve byla stvořena bytost rozumem postihnutelná, a teprve pak – smyslově vnímatelná, a nakonec sám člověk, složený z obou těchto přirozeností.

Ti však, kteří tvrdí, že andělé jsou tvůrci jakéhokoli stvoření, jsou ústy svého otce – ďábla. Neboť andělé, jakožto stvořené bytosti, nejsou tvůrci. Stvořitelem všeho, jehož prozřetelnost vše spravuje a zachovává, je Bůh – jediný nestvořený, chválený a oslavovaný v Otci i Synu i Svatém Duchu.