Agónie humanismu

Hlas pravoslaví uvádí kapitolu z knihy srbského světce o. Justina Popoviče Filozofické propasti.

Část I. Středobod tragismu.

Každý člověk je zajatcem tajemství, protože je ze všech stran tajemstvími obklopen. Sbíhají se kolem něj a doléhají na něj. Každý jev vyzařuje tajemství a každé tajemství obsahuje nespočet dalších. Neexistuje žádné stvoření, které by v sobě neneslo tajemství. Tajemství nad tajemství, všechno je tajemství — tak vznikl svět. Člověk v sobě nese jakousi prapůvodní, dostředivou sílu, která jej táhne ke všemu tajemnému. A zároveň přitahuje veškerá tajemství — ta se k němu sbíhají a obklopují ho ze všech stran.

Každý cit člověka je obklopen nekonečnem fyzikálních tajemství. Z každého tvora, z každého atomu lidské bytosti hledí úžasná tajemství. I to nejmenší tajemství se rozvíjí v tajemství vesmírné, v tajemství nekonečné. Když se člověk setká s jedním z nich, setká se zároveň se vším, co nemá konce. Poslední tajemství každého jevu a každého tvora je obtočeno nekonečností. Tajemství jediné nejmenší kapky vody je tak obrovské, že by v ní utonul celý člověk — jeho city, rozum i myšlenky. Pokud bychom kapku analyzovali až do konce, zjistíme, že se skládá z neviditelných a nehmatatelných částic — atomů, elektronů a dalších. Tak to učí moderní chemie. Viditelná kapka se skládá z neviditelných částic; hmatatelná kapka z nehmatatelných atomů; konečná kapka svým bytím směřuje do nekonečna. To je chemická nekonečnost.

Ale existuje i nekonečnost fyzikální. Moderní fyzika má svou vlastní nekonečnost, protože všechna svá vysvětlení staví na hypotéze éteru, „který je nehmatatelný, nehybný a sám o sobě nepostřehnutelný“.

Tak tedy moderní fyzika i moderní chemie redukují každý jev a každou věc na něco neviditelného, na něco nadsmyslového, na něco nekonečného. A skutečně je nekonečnost koncem každé, na první pohled konečné, hmoty. Všechno fyzické má ve svém základu něco metafyzického. I v tom nejmenším stvoření je zakořeněna nekonečnost, kterou člověk není schopen zachytit ani svými smysly, ani myšlením. Každé konečné spočívá na nekonečném. Existuje jakýsi nevysvětlitelný a záhadný proces proměny konečného v nekonečné. Tato proměna se vymyká jakémukoli smyslovému nebo logickému rozboru. Všechno, co se zdá být smyslové, je ve skutečnosti nadsmyslové; všechno myslitelné přesahuje myšlení. Možnost pochopit svět je nesrovnatelně užší a menší než samotná realita světa. A právě proto je i tato možnost ze všech stran nekonečná. Pokud si člověk úmyslně nezkracuje myšlení a nezužuje svého ducha, musí se v tomto světě cítit jako myslící skořápka v bouřlivém moři nekonečna.

Tajemnost světa je nekonečná, to musí cítit každý, kdo se alespoň jednou nestranně zadíval do záhady světa. Ale ani tajemství lidské bytosti není menší či kratší. Pokud člověk obrátí pohled na sebe sama, narazí na nevýslovnou tajemnost. Zamyslete se: člověk není schopen sám sobě vysvětlit, jak v něm dochází k přechodu ze smyslového do nadsmyslového, z těla do ducha, z nevědomého do vědomého. Podstata jeho vědomí a myšlení je mu nepochopitelná. Možnosti porozumět myšlence jsou mnohem menší a užší než podstata myšlenky samotné. Stejně tak i možnost pochopit city a jejich činnost. To všechno se ztrácí v jakési vnitřní nekonečnosti. Nekonečnost je zvenčí i zevnitř – a ubohý člověk je mezi nimi. Smutná Šalomounova moudrost naříká a dusí se v pláči nad dušemi zachmuřených obyvatel naší planety: „Všechno je tak trýznivé, že to člověk ani nemůže vyjádřit; oko se nenabaží pohledem, ucho se nenaplní poslechem.“ A já bych dodal i ze svého vlastního žalu: „Mysl se nenasytí myšlením, cit se neukojí cítěním; všechno v člověku věčně lační a věčně žízní.“

Nebezpečné je být člověkem, nebezpečné je být sevřen mezi dvěma nekonečnostmi, které mezi sebou soupeří v záhadnosti a tajemnosti. Člověka uchvacuje jedna i druhá. Neodolatelné a neúprosné, neúnavně a žárlivě bojují o ubohého člověka. Dva světy útočí na člověka veškerými svými nekonečnými hrůzami. A on, zmučený a zraněný, touží se vysvobodit jak z jednoho, tak z druhého světa, ale nemůže bez nich ani mimo ně. Takový je jeho osud.

Tragické je být člověkem, neboť člověk se stal středobodem tragismu, středem všeho, co je tragické jak ve světě horním, tak dolním, jak v nekonečnosti vnější, tak i vnitřní. Skrze člověka prohlédla každá bolest, v něm se rozbolelo každé stvoření, jeho okem proplakalo utrpení každé bytosti. On je nemocný, nesoucí na svých bedrech nemoc celého bytí. V něm, jako v čočce, se soustředila veškerá tragika světa – a on se bezmocně svíjí a zmítá na loži své slabosti.

Děsivé je být člověkem, protože ve svém malém těle nese dvě nekonečnosti. Je jakousi včelí matkou, ke které se slétají roje nejrůznějších hrůz horního i dolního světa. Kamkoli se vydá, následují ho nesmírné roje děsů. Jeho myšlenka, pokud se ponoří do mystéria světů, vždy narazí na něco strašného a hrozivého. Život v takovém světě vnáší nekonečnou hrůzu do lidských citů, do lidské duše, do lidského těla. A on zoufale bojuje s děsivým tajemstvím světů.

Tato nebezpečnost, tato tragičnost, tato děsivost probudily lidskou pozornost ke všem problémům, ke všem tajemstvím a člověk se v nich zcela rozptýlil. Neexistuje věc ani jev, před nimiž by se člověk nesklonil do tvaru otazníku, nebo před nimiž by se nenatáhl údivem do podoby vykřičníku. Stejně tak neexistuje otázka, která by člověka nestáhla do své nekonečnosti. Neboť každá otázka posouvá člověka za hranice lidskosti, činí ho trans-lidským, trans-subjektivním, spojuje ho s povahou zkoumaného jevu a ponořuje ho do nekonečna. Za otázkou následuje otázka – a nikde není konce otázek ani hranice odpovědí. V čem jiném než právě v otázkách a problémech je člověk skutečně nekonečný? Ale nejsou právě i tázající vědomí a zkoumající duch také nekonečné, když dokážou vytvářet nekonečné otázky?

Kdyby byl člověk konečný, pak by i jeho problémy a touhy měly konec. Konečné se dá snadno zaznamenat, utřídit a formulovat. Ale kdo dokáže sestavit vyčerpávající seznam lidských tužeb? Kdo je umí roztřídit? Kdo nalezne konečnou, všestrannou, absolutní touhu? Kdo dokáže vtěsnat člověka do nějakého vzorce, do hranic, do slov? A je vůbec možné nakreslit kruh kolem lidských tužeb, lidských problémů, lidských úspěchů?

Ať se na člověka díváme z jakékoli strany, je nekonečně tajemný. A srdce každého mučedníka myšlení musí nevědomky souhlasit s Njegošem [Petr II. Petrović-Njegoš (1813–1851) – vladyka Černé Hory, metropolita] a opakovat s ním:

„Ze všech stran pohleď na člověka,
Jak chceš uvažuj o člověku –
Člověk je pro člověka tajemstvím nejvyšším.“

Člověk je jako duha napnutá po nebi života, nikde není vidět jeho konce: jedním koncem je ponořen do hmoty, druhým do ducha. Je jakýmsi žebříkem od minerálů až k duchu. Je přechodem z hmoty do ducha – a naopak, přechodem z ducha do hmoty.

„Jsem tělo a jen tělo,“ říká Nietzsche. Neříká tím však zároveň: „Jsem tajemství a jen tajemství“? V lidském těle je příliš mnoho porušitelného – a ono se postupně rozpadá, až ho smrt zcela nerozloží, nespálí, a nenavrátí prach do prachu.

„Jsem tělo a jen tělo“… Ale řekněte mi, proč je pak duch v člověku tak neklidný? Proč se neustále vymyká tělu a skrze nekonečné otázky proráží k něčemu, co je za hmotou, nad tělem, k něčemu netělesnému? Není to snad proto, že se v těle, vybaveném pěti smysly, cítí jako ve vězení, zamčený na pět zámků?

Nietzschovo vymezení člověka v žádném případě nevyčerpává jeho tajemství – nevysvětluje ani tajemství ducha, ani tajemství těla. Duch i tělo jsou jako záhadné hieroglyfy, které jen s námahou slabikujeme – a možná i čteme chybně. Jediné, co víme jistě, je to, že nevíme vyčerpávajícím způsobem, co je tělo, ani co je duch. Necítí se duch v těle jako myš v pasti? A necítí se tělo v duchu jako pták chycený sítí? Duch je tajemstvím sám pro sebe i pro hmotu, ale totéž platí i o hmotě. Realitahmoty není o nic méně fantaskní než realita ducha. Podstata hmoty i ducha se skrývá v bezedných hlubinách neprozkoumané nekonečnosti.

Z tajemného sňatku hmoty a ducha se zrodil člověk. Nekonečno je v něm, a zároveň ho obklopuje ze všech stran. Proto je lidský život jako noční můra, nekonečný sen, který se zdá hmotě v náručí ducha. A jako v každém snu, i zde je realita jen ukazována, nikoliv logicky dokazována. Člověk nemá hranice. Hranice jeho těla jsou omezeny hmotou. Ale čím jsou omezeny hranice hmoty? Člověk si uvědomuje sám sebe jako člověka, ale nezná svou podstatu. Člověk vnímá sebe jako skutečnost, ale nezná podstatu této vnímané skutečnosti.

Neznáme člověka. Když se díváme na ducha z pohledu těla, vypadá jako posměšek tělu. Když se díváme na tělo z pohledu ducha, vypadá jako tvrdohlavý odpor vůči duchu. A samotné smysly nutí ducha překračovat hranice těla. Všude jsou samé propasti: propasti u každého ze smyslů, u každé myšlenky, u každého pocitu. Propast nad propastí – a nikde pevné půdy, na kterou by se mohl ubohý člověk pevně postavit. Neustálý pád, nekončící pád na jakési dno, které možná ani neexistuje. Neustálé závratě… A člověk se cítí bezmocný, jako by v něm zoufalství dosáhlo své plnoletosti.

„Buďte věrní zemi…“ – blouzní evropský člověk, blouzní Nietzsche, zatímco země je ze všech stran obklopena děsivými propastmi. Země… Co je to vlastně země? Jeden můj přítel zaskřípal zuby a řekl:
„Země – shnilý mozek v lebce jakési příšery. Já nosím půlnoc ve svém zorníku, nikoliv poledne. Země je plnoletost děsu. Když se na ni dívám a bohužel na ní žiji, duše se rozkládá ve mně probuzeném nad propastmi…“ Strašné je být člověkem…

Malá tajemství po spirále přecházejí ve větší a větší v největší. Člověk může z tvrdohlavosti popírat nekonečnost, ale ne nekonečnost tajemství. Popírat to by nebylo tvrdohlavostí, ale úmyslným šílenstvím. Tajemnost světa je nekonečná. A vše na světě je bezpochyby nekonečné ve své záhadnosti.

Tajemství utrpení, tajemství bolesti, tajemství života, tajemství smrti, tajemství lilie, tajemství kamzíka, tajemství tvého oka – není každé z těchto tajemství nekonečné?

Všechno je ponořeno do nevyslovitelného mystéria. Každé stvoření má svatozář – nekonečnost. Jestli je někde přítomna celá pravda, pak právě v této myšlence: každé stvoření je symbolemnekonečnosti. Tuto pravdu cítí každý, kdo se alespoň jednou ponořil do tajemství jakéhokoli stvoření. V této všeobecné tajemnosti se dosahuje jednota tohoto a onoho světa. V svých otázkách a v údivu člověk nepochybně patří jak tomuto, tak onomu světu. Zlo tohoto světa žene člověka k utrpení. Utrpení proměňuje lidské tělo v otazník, který se napřimuje a z napětí se proměňuje ve vykřičník.

Tento těsný svět je otázka, kterou nelze jen tak vyřešit. Člověk se nachází na hranici dvou světů: oba ho táhnou k sobě, a ubohý člověk mezi nimi klopýtá a padá. Člověk je hrozně záhadná bytost, stojí na rozcestí, na dělicí čáře mezi tímto a oním světem. Zdá se, že je povolán být spojovacím článkem mezi posvátným a světským. A snaží se jím být prostřednictvím vědy a filozofie, poezie a náboženství, zejména náboženství.

Skrze náboženství se člověk všemi svými silami pokouší vybudovat most nad propastí mezi tímto a oním světem, mezi viditelným a neviditelným, mezi smyslovým a nadsmyslovým, aby bylo možné organické spojení tohoto světa se světem jiným. Náboženstvím se člověk snaží nalézt rovnováhu ve vesmíru, aby nepřeceňoval onen svět na úkor tohoto ani tento svět na úkor onoho. Je to nejzákladnější potřeba, samotná podstata lidské přirozenosti. V člověku je něco, co se nemůže vměstnat do tohoto trojrozměrného světa, do kategorií času a prostoru. Vyjadřuje se to pouze skrze náboženství. Skrze náboženství člověk překonává geocentrismus a pokouší se překonat egoismus.

Pocit nekonečnosti je vlastní každému člověku. Je-li probuzen, projevuje se skrze náboženství; zůstane-li spící, uvolňuje místo bezvěrectví, lhostejnosti a ateismu. Bezvěrectví a ateismus se projevují u těch, v nichž je tento kosmický, nekonečný pocit opojen solipsistickým egocentrismem. Jakmile člověk začne hledat smysl života, okamžitě se v něm probouzí spící pocit nekonečnosti. A člověk prostřednictvím náboženství celým svým bytím směřuje za hranice sebe, v touze po smyslu, po cíli.

V tomto případě se náboženství stává prostředkem k překonání egoismu, solipsismu; prostředkem prodloužení, rozšíření, prohloubení, znekonečnění lidské osobnosti. Pomocí náboženství člověk bojuje za rozšíření obzoru reality, za bezpodmínečný smysl, za nepomíjející cíl, za neuhasitelný optimismus, za blaženou nesmrtelnost. V tom spočívá smysl a ospravedlnění všech náboženství, která kdy vznikla na této těžce zkoušené planetě.