Nestvořené světlo v svědectvích athoských starců

Nestvořené světlo (řecky – Ἄκτιστο Φῶς) je nestvořené Božské působení, které Ježíš Kristus zjevil apoštolům na hoře Tábor (táborské světlo) a které oni vnímali jako nadpřirozený jas. Nestvořené světlo může být dostupné k nazírání pravoslavným asketům na vyšších stupních modlitební praxe.

Nauka o nestvořeném světle je starobylým křesťanským učením, které vychází ze slov samotného Spasitele, jenž o sobě řekl: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života“ (Jan 8:12). Tím, že se Pán zjevil lidem jako Světlo osvěcující každého člověka, dal jim možnost nazírat věčnou Božskou slávu. Na hoře Tábor učedníci spatřili nestvořenou slávu Božství – „samotné nadrozumové a nepřístupné světlo, světlo nebeské, nekonečné, nadčasové, věčné, světlo zářící neporušeností“ (sv. Řehoř Palama).

Podle učení církve není nestvořené světlo smyslovým světlem ani světlem přirozeného lidského rozumu. Podle sv. Dionýsia „nelze toto světlo nijak pomyslet, popsat ani jakýmkoliv způsobem rozpoznat“. Nestvořené světlo přesahuje stvořené bytí, není pochopitelné rozumem ani vnímatelné smysly. Lze ho poznat pouze skrze zkušenost danou Boží milostí. Nestvořené světlo je právě tou milostí zbožštění, protože spojuje člověka s Bohem.

Učení o nestvořeném světle pravoslavná církev oficiálně potvrdila Svatohorským Tomosem z roku 1339 sestaveným sv. Řehořem Palamou, podepsaným starci a igumeny athoských monastýrů a schváleným na sněmu v roce 1347. Nestvořené světlo v něm nebylo připsáno nepoznatelné Božské podstatě, ale Božskému působení či energii. Jako energie Boha je nestvořené světlo osobní či „hypostatické“ světlo, které sv. Maxim Vyznavač nazývá „hypostatickým zářením dobrého Ducha“, v němž člověk vidí zář Božské krásy a je hoden setkat se s Bohem tváří v tvář.

Svědectví athoských mnichů

Svatý Paisij takto popisuje svou zkušenost s viděním nestvořeného světla: „Naráz moji celu zaplnilo světlo – bílé, s lehce namodralým nádechem. Bylo tak jasné a zářivé! Jasnější než slunce. Díval jsem se na slunce, a ve srovnání s tímto zářením mi připadalo matné, jako načervenalý měsíc při úplňku. Ať máš oči otevřené, nebo zavřené, ať tě obklopuje denní světlo nebo noční tma – toto záření je vidět. Viděl jsem to světlo dlouho, a pak, když pohaslo a milost zeslábla, nenašel jsem útěchu ani radost v ničem. Když jsem z vysokého stavu klesl do nižšího, cítil jsem se jako dobytek. Chodil jsem, jedl, pil vodu, pracoval – a cítil jsem se jako dobytek.“

Metropolita Hierotheos (Vlachos) uvádí ve své knize Svatý Řehoř Palama jako svatohorec svědectví dalších mnichů z Athosu. Jeden z nich, starec Josef Hesychasta, zesnul v roce 1959. Žil jako pravý hesychasta s noetickou modlitbou v srdci. Svou zkušenost s očisťující, osvěcující a zbožšťující energií Boha starec popsal v dopisech duchovním dětem. V jednom z nich píše: „Jednoho dne jsem byl vystaven mnoha pokušením. A celý ten den jsem s velkou bolestí volal k Bohu. A nakonec večer, při západu slunce, jsem se uklidnil – hladový, vysílený slzami. Díval jsem se na chrám Proměnění na vrcholu hory a prosil Pána, vyčerpaný a zarmoucený. A v tu chvíli se mi zdálo, že odtamtud přišlo prudké vanutí. A moje duše se naplnila nevýslovnou vůní. A hned mé srdce začalo jako hodiny noeticky (νοερῶς) pronášet modlitbu. Vstal jsem naplněn milostí a nekonečnou radostí a vstoupil do jeskyně. A když jsem sklonil bradu k hrudi, začal jsem pronášet modlitbu.

A sotva jsem modlitbu několikrát vyslovil, byl jsem ihned vytržen do nazírání. A ačkoli jsem byl uvnitř jeskyně a její dveře byly zavřené, ocitl jsem se venku, na nebi, na jakémsi podivuhodném místě s naprostým pokojem a tichem v duši. Dokonalý klid. Myslel jsem jen: ‚Bože můj, kéž se už nevrátím zpět do světa, do života plného zármutku, ale zůstanu zde.‘ A potom, když mě Pán utěšil natolik, nakolik chtěl, jsem znovu přišel k sobě a ocitl se v jeskyni.“

Starec Josef takto popisuje stav mnicha, kterému se dostalo vidění nestvořeného světla: „Pravý mnich je dílo (προϊόν) Svatého Ducha. A když v poslušnosti a mlčení posvětí své smysly, zklidní mysl a očistí své srdce, tehdy obdrží milost a osvícení poznání. Celý se stává světlem, myslí, zářením. A začne kázat bohosloví – tak, že i kdyby jeho slova zapisovali tři písaři, nestačili by zachytit proud, jenž vlnovitě plyne, rozlévá klid a utišuje vášní v celém těle. Srdce plane Božskou láskou a volá: ‚Zadrž, Ježíši můj, vlny tvé milosti, neboť taju jako vosk.‘ A skutečně – tají, nevydrží to. A mysl je uchvácena nazíráním. Nastává sjednocení. Člověk je proměněn a stává se jedním s Bohem, takže už nerozeznává sám sebe, podobně jako železo v ohni, když se rozžhaví a připodobní se ohni.“

Dalším svědkem je svatý Siluan Athoský, který zesnul v roce 1938. Popisuje zkušenost Božského vidění (θεωρία) velmi jednoduchým jazykem: „Jednou mě zasáhl duch zoufalství. Zdálo se mi, že mě Bůh zcela zavrhl a že už není pro mě spásy, v duši jsem jasně vnímal věčné ztracení. A pocítil jsem v duši, že Bůh je nemilosrdný a neúprosný. Trvalo to hodinu nebo trochu déle. Tento duch byl tak těžký a trýznivý, že se o tom děsím vzpomínat. Duše to nemůže snášet dlouho. V takových chvílích může člověk zahynout navěky. Milostivý Pán dopustil, aby duch zla vedl tuto bitvu s mou duší.

Po chvíli jsem šel do chrámu na večerní bohoslužbu, a když jsem se podíval na ikonu Spasitele, řekl jsem: ‚Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou, hříšným,‘ – a s těmito slovy jsem spatřil na místě ikony živého Pána, a milost Ducha Svatého naplnila mou duši i celé tělo. A tak jsem Duchem Svatým poznal, že Ježíš Kristus je Bůh, a sladce jsem toužil po utrpení pro Krista.

Od té doby, co jsem poznal Pána, moje duše touží po něm a nic mě na zemi už nezajímá. Ale jediné moje potěšení je Bůh. On je moje radost; on je moje síla; on je moje moudrost; on je moje bohatství.“

O své zkušenosti píše také archimandrita Sofronij (Sacharov): „Na počátku třicátých let, když jsem již byl diákonem, spočívala na mně po dobu dvou týdnů Boží milost. Večer, když se slunce chystalo zmizet za Olympem, usedal jsem na balkon poblíž své cely, čelem k zapadajícímu slunci. V těch dnech jsem viděl večerní světlo slunce a zároveň jiné světlo, které mě jemně obklopovalo a tiše pronikalo do mého srdce, podivuhodným způsobem mi dávalo zakusit soucit a lásku k lidem, kteří se ke mně chovali tvrdě; zažíval jsem i jakýsi nebole­stný soucit k celému stvoření. Po západu slunce jsem vcházel do svého pokoje, abych vykonal modlitební pravidlo před sloužením liturgie, a světlo mě neopouštělo po celou dobu modlitby.

Jednoho večera ke mně přišel mnich, můj jediný soused na patře, a zeptal se: ‚Právě jsem četl hymny svatého Simeona Nového Teologa… Povězte mi, jak rozumíte jeho popisům vidění nestvořeného světla?‘ Do té chvíle jsem vděčně prožíval Boží milost, která na mě sestoupila, ale neměl jsem žádné otázky ohledně toho, co se se mnou děje. Má mysl byla obrácena k Bohu a nevracela se zpět ke mně samotnému. Abych odpověděl otci Juvenaliovi, na chvíli jsem se ve své mysli zastavil u toho, co se právě se mnou dělo. A protože jsem to chtěl skrýt, odpověděl jsem vyhýbavě: ‚Nepřísluší mi soudit zkušenosti svatého Simeona… Ale možná, že když byl ve stavu milosti, cítil ji jako světlo… Nevím.‘ Zdálo se mi, že otec Juvenalij odešel bez podezření, že bych něco podobného zažil. Ale krátce po tomto rozhovoru jsem, jako obvykle, začal svou modlitbu. Světlo a láska už se mnou nebyly.

A tak jsem znovu poznal z hořké zkušenosti, že čistá modlitba přichází jen tehdy, když je náš duch zcela ponořen v Bohu, bez návratu k sobě samému. Je to zvláštní, když jsem mluvil s otcem Juvenaliem, necítil jsem v sobě pohyb marnivosti… A přece! Ale mohl jsem předvídat, že pokračující vidění světla během večerů a nocí tehdy, na začátku mé kněžské služby, by mě mohlo přivést k povýšenosti? Pokud toto nebezpečí existovalo, Pán nalezl krásný způsob, jak mě zkrotit – odejmutím daru. Budiž mu sláva na věky věků.“

V každé době, včetně naší, jsou na Svaté hoře Athos ti, kteří nazírají světlo Božské slávy.

Redakce